close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

11. Kapitola - Zabydlování

22. července 2010 v 10:03 | Aranel van de´Corvin |  Krvavý slib
Emmett mě doprovodil až k mému novému pokoji.
"Díky za doprovod."
"Není za co, jsi si jistá, že nechceš pomoc vybalit to prádlo?" Praštila jsem ho do ramene.
"Ne, mám trochu strach, že by si mi ukradl můj nejoblíbenější černej krajkovej korzet."
"Černej krajkovej korzet?"
Zopakoval po mně a už se hrnul do pokoje.
"Emmette!" Okřikla jsem ho. "Ty vole, to byl fór!"
"Aha, no škoda, v tom případě, já padám." Řekl a už mizel v jedné z chodeb.
"Není normální." Zašeptala jsem si pro sebe.
"Já to slyšel!" Ozvalo se z chodby, kterou odcházel.
"To byl taky účel!" Zařvala jsem zpátky a slyšela, jak se jeho smích rozléhá po chodbě.
            Krabice už byly nanošené v pokoji. Zřejmě práce Jaspera a Alice, protože Emmett byl se mnou. Při otevření první krabice jsem poznala spoustu svého oblečení, které jsem hned začala věšet do skříně. V další byla spousta, opravdu spousta mích knih (jsem věrná čtenářka) a moje sbírka knih od Nicholase Sparkse je výstavní.
Ozvalo se tichounké zaklepání.
"Amy, to jsem já Alice."
"Pojď dál Alice."
"Ahoj, jdu se zeptat, jestli nechceš pomoct vybalit a" vklouzla do pokoje a zavřela ta sebou. "jestli ti nechybí tohle." Zvedla do výšky mojí zlato černou podprsenku. Teprve teď mi došlo, že nebyla v krabici.
"Potkala jsem Emmetta na chodbě s vítězným úsměvem a tímhle koukajícím z kapsy. No došlo mi, že snad jeho nebude."
"Díky." Vzala jsem si od ní podprsenku a uklidila jí do šuplíku s prádlem.
"Můžu ti teda pomoct?"
"To budu moc ráda." Usmála jsem se, načež se roztomile zazubila.
Alice vybalovala věci z krabic a ukládala je tak, jak jsem si to představovala, díky svému daru se mě nemusela na nic ptát. Němě věšela na zeď fotky. Od mého dětství, až do maturitního plesu mého bratrance. Jen tak mimochodem, jeho rodina už mrtvá je, hned po maturitě se stal lovcem a teď cestuje po zemi a hledá vraha, nebo vrahy.
Zastavila se u fotky, která je asi tak dva roky stará. Jsem na ní já a rodiče. Stojím mezi nimi a objímám je. Směju se, když mi oba dávají pusu na tvář. Byla to nádherná fotka.
"To jsi ty a rodiče?"
"Jo."
"Je mi líto to, co se stalo s tvým otcem."
"Ty za to nemůžeš." Vzala jsem fotku a položila jí na noční stolek vedle závěsné postele (jo, taky jsem netušila, že se něco takovýho dělá)
"Promiň." Zamumlala tiše.
"Nevadí, nesmím na něj zapomenout a dělat jako že nežil."
"To je moudré."
"Ne, až tak moc." Pokrčila rameny. Cítila jsem smutek, což bylo divné, copak to jako upír nemůžu vypnout.
"Alice, myslela jsem, že když jsem upír, můžu vypnout emoce, nic prostě necítit, žádný smutek, nic."
"Upír cítí mnohem více, než obyčejný člověk, můžeš je vypnout, ale to bys musela pít lidskou krev, nebo být hodně silná, abys dokázala tohle na vegetariánské stravě. Víš, zvířecí krev nás nemůže posilnit tolik, jako ta lidská."
"Jo já vím."
"Ale Huinë tě obdařila zvláštní mocí, možná, že to jednou zvládneš."
"Jo možná." Usmála jsem se.
"Zajímalo by mě, jestli budu mít ty dva dary."
"To mě taky."
"Nemůžeš to zjistit pomocí svého daru."
"Můžu sledovat, jen podle současného rozhodnutí, ale nemohu sledovat, to pro co rozhodne velká bohyně."
"Chápu." Usmála jsem se.
"Zdá se, že máme hotovo." Řekla a já se rozhlédla po nádherném pokoji. Bylo znát, že je prostě můj. Vymalováno tu bylo pastelovou bledě modrou. Na stole ze světlého dřeva stála malá bledě modrá lampička.
"Jo." Plácla jsem sebou na postel a ta se krásně zhoupla.
"Ta postel je úžasná." Dodala jsem.
"Taky, že jsem jí vybírala já."
"Tušila jsem to." Usmála jsem se.
"Je pravda, že je upíří krev léčivá? Četla jsem, že když se člověk napije, vyléčí se úplně všechno. A když jí naliješ do rány upírovy, nebo mu dáš napít krve jiného upíra, tak se mu rychle zhojí i rány po vlkodlakovi."
"To je pěknej kec. Upíří krev není léčivá."
"Sorry Amy, ale tohle vážně je pěkná blbost, kde jsi to četla?"
"Už ani nevím." Pokrčila jsem rameny a ucítila, že se postel znovu zhoupla. Vedle mě ležela rozesmátá Alice.
"Promiň." Řekla, aniž bych chápala, za co se mi omlouvá.
"Za co se omlouváš." Zapípal jí mobil.
"Za tohle." Zasmála jsem se.
"To je Emmett, prý jestli jsme hotový, tak sem přijde a provede tě po škole."
"To je super." Usmála jsem se.

 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Faillë, Draco Faillë, Draco | 22. července 2010 v 15:21 | Reagovat

pěkná kapitolka

2 nixie nixie | 22. července 2010 v 18:53 | Reagovat

uff tak teraz som si prečítala všetky kapitoli a páči sa mi to :) je to také romantické :-D s to s tou podprsenkou nemalo chybu :-D  :-D  :-D  :-D ufff aj ja by som chcela mať emmetta pred sebou a bez trička <3

3 Vampire Girl Vampire Girl | Web | 24. července 2010 v 14:48 | Reagovat

Ráda tvoje povídky zveřejním, uvažovala jsem o tom, že bych to na blogu dala jako možnost...můžeme se domluvit na ICQ (356774491)

4 kQaja kQaja | 25. července 2010 v 18:27 | Reagovat

fakt super..konečně jsem si tuhle povídku rozečetla a rozhodně nelituju...zvláště kvůli Emmettovi... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama