Několik zmeškaných hovorů. Za ten týden se to nastřádalo od matky celých 12 hovorů, bylo by jich víc, kdyby jí Emmett nezavolala. Od Lence, něčeho se chyťte, 36 hovorů, takže mi každý den volal minimálně pětkrát.
"Amy, co je s tebou lásko, nechodíš do školy, nebrala jsi mi telefon. Nebyla jsi v parku!"
"Lenci!"pokusila jsem se ho oslovit, ale on mě ignoroval - zase a mlel si pořád ty svoje kraviny.
"Lenci! Do háje, už drž hubu a poslouchej mě! Zvýšila jsem na něj hlas. Živě jsem si uměla představit jeho výraz, když ho seřvala holka. To víte, kluk a navíc diskant.
"Takže, zaprvé, já do toho parku přišla! To ty jsi neschopný přijít v čas. Kdyby taky jo, tak teď nejsem mrtvá."vyslovila jsem to s největším možným odporem a zhnusením, jak jsem jen byla schopná.
"Mr…MRTVÁ!"zdálo se, že tomu nechce uvěřit.
"Jo, napadl mě stejný upír jako otce, chtěl mě taky zabít. Naštěstí ho…"zarazila jsem se "Někdo vyrušil a James - tak se jmenuje, utekl a ten někdo mě odnesl do Společenství krve. Tam jsem se týden měnila, takže jsem ti nemohla vzíít telefon."
"A to proč?"
"Ty seš vážně debil, že jo?"
"Já jenom nechápu, proč by si mi kvůli proměně nemohla napsat aspoň blbou sms!"
"Lenci, ty vole, už ses někdy spálil?"
"Jo."
"Tak si představ, že se ti pálí celý tělo, ale ne jenom kůže, ale ten oheň je pod tvou kůží."
"Mno, to asi bolí co?"
"To si piš, že to bolí. Pět dní seš mimo, pak se na jeden den probereš a hoří ti orgány, oheň se pak uzavře okolo srdce, to další den slabě buší, v tom lepším případě přestane bušit a proměna se dokončí. V tom horším přestane bušit a ty navždycky zemřeš."
"Jak se jmenuje ten kretén, co ti to udělal?" zeptal se.
"James."odsekla jsem bezduše.
"Ne toho nemyslím, myslím toho, co tě nechal proměnit."
"Co, cože!"vykoktala jsem ze sebe nevěřícně.
"No, jak se jmenuje, chci mu rozbít hubu, za to co ti udělal."
"A co mi udělal?"zeptala jsem se.
"Co? Nechal tě proměnit a teď si nemrtvá."
"Ty kreténe!"vykřikla jsem. "Ty bys byl snad radši, kdybych byla mrtvá!"
"Je to lepší, než nemrtvá zrůda."Ta chladná slova mě zabolela.
"To si myslíš, že jsem? Nemrtvá zrůda!"Zaječela jsem na něj.
"Co jiného bys byla, zabíjíš lidi, nesmíš na slunce a saješ krev!"
"Nezabíjím lidi ani jim nesaju krev."Zavrčela jsem, já jsem vážně zavrčela, já vím, že sem pořád vrčela, i když jsem byla člověk, ale tohle bylo čistě zvířecí zavrčení.
"Co to bylo? Máš tam snad psa, večerní svačinka!"
"Ne, nikdo tu není, jenom já!"Jeden na druhého jsme křičeli, co nám dech stačil.
"Cože, moje holka vrčí jako pes!"
"Lenci, jestli ti to ještě nedošlo tak spolu nechodíte!"
"Fajn, já bych taky nechodil s nikým, kdo neumí ani pořádně umřít!" Po téhle větě jsem zaklapla mobil a bylo mi jedno, jestli se chystal říct ještě něco!
Znaveně jsem sebou práskla na nemocniční postel a začala plakat. Jenže místo slz na polštář dopadaly jen rudé kapičky. Plakala jsem krev, což je vlastně logické, jediné co mě stále živí je krev.
Zahlédla jsem svůj odraz v zrcadle. Na bledé kůži si krev prorážela cestičky. Ozvalo se zaklepání, zvedla jsem hlavu, ve dveřích stál Emmett.
"Jsi v pořádku."zavrtěla jsem hlavou. Hned seděl u mě. Vzal mé ochablé tělíčko do náruče a nechal mé krvavé slzy, aby mu ničily bílé tričko.
"Chceš si promluvit?"Přikývla jsem.
"Tak teda, co se stalo?"
"Lenc, volala jsem mu."
"Lenc, to je ten tvůj kluk."
"Už ne."
"Mrzí mě to."
"To nemusí, já vlastně nevím, proč brečím, já se s ním rozešla."
"Spíš mi vadí to, jak se to stalo."
"A jak se to stalo?"Trpělivě mě hladil po vlasech a poslouchal. Bože on mě poslouchal. To je první kluk co mě poslouchá a netráví všechen čas se mnou tím, že mě svlíká očima.
"Nejdřív se zdálo, že o mě má starost. Není to u něj moc častý, ale myslím, že mělo starost.
Pak mi vyčítal, že jsem nebyla v parku, tak jsem mu vysvětlila, co se tam stalo a to, že kdyby přišel v čas, tak nejsem mrtvá. Pak nemohl pochopit, že když jsem se měnila, tak jsem mu nemohla vzít mobil. Tak se mě zeptal, jestli jsem mu nemohla napsat aspoň sms. Tak jsem mu vysvětlila, jak probíhala proměna a řekla mu, že to vážně není nic příjemného. Potom řekl -
cituji:
"Jak se jmenuje ten kretén, co ti to udělal?" Myslela jsem, že myslí Jamese, ale on myslel toho, kdo mě zachránil. Neboj, neřekla jsem mu jméno, ale chce ti rozbít hubu." Emmett se pustil do velmi bouřlivého smíchu.
cituji:
"Jak se jmenuje ten kretén, co ti to udělal?" Myslela jsem, že myslí Jamese, ale on myslel toho, kdo mě zachránil. Neboj, neřekla jsem mu jméno, ale chce ti rozbít hubu." Emmett se pustil do velmi bouřlivého smíchu.
"No"pokračovala jsem a Em se zklidnil. "To mě naštvalo a řekla jsem mu, že by byl snad radši, kdybych byla mrtvá."Popotáhla jsem.
"Řekl mi, že je to lepší než nemrtvá zrůda. Vyčetl mi, že zabíjím lidi, saju jim krev a nesmím chodit na slunce. Vysvětlila jsem mu, že nezabíjím lidi a ani jim nesaju krev. Jenže jsem na něj zavrčela a on mi řekl, že jeho holka vrčí jako pes. Tak jsem mu řekla, že jestli mu to ještě nedošlo, tak spolu už nechodíme. A on na to:
"Fajn, já bych taky nechodil s nikým, kdo neumí ani pořádně umřít!" Tak jsem mu to típla a bylo mi jedno, jestli chce ještě něco říct."
"Fajn, já bych taky nechodil s nikým, kdo neumí ani pořádně umřít!" Tak jsem mu to típla a bylo mi jedno, jestli chce ještě něco říct."
Stočila jsem se Emmettovi do náruče a trpěla dalším přívalem slz.
Matce jsem zavolala v rychlosti a řekla jí, že se o mě nemusí bát, že se tu o mě pěkně starají a všichni jsou moc milí. Pak jsem se s ní rozloučila a poslala jí spát.
"Víš, neměl pravdu. Ty můžeš na slunce."řekl Em najednou.
"Vážně?"
"Jo."
"A proč tedy upíři na slunce nechodí."
"My na něm totiž záříme. Lidé nás tedy hned poznají a je nebezpečí, že se nás pokusí zabít, i když jsou proti nám většinou slabí, až na lovce."
"Spí upíři?"
"Ano, ale nepotřebují to."
"To je zvláštní.
"Jo, ale zvykneš si."
"Víš, ještě asi před sto lety jsem měl přítelkyni. Chceš slyšet, co se dělo?"přikývla jsem a čekala.

