"Ok, takže můžu jít na lov, musím se nakrmit." Trojka (Jak jsem jim začala říkat) se rozesmála.
"Ty jsi jí to neřekl?" zeptal se Jasper mezi záchvatem smíchu.
"Ne, nečekal jsem, že se hned požene lovit."
"Počkat, jak se teda nakrmím, říkal jsi, že nemusím pít lidskou krev!" Hodila jsem na Emmetta vražedný pohled ala: No počkej, až tě dostanu, takhle mě ztrapnit!!!"
"Pokud myslíš, že tě první rok někdo pustí na lov, tak se pleteš." Řekla mírně Alice.
"Nebudu si brát krev od lidí!" Vykřikla jsem.
"To nemusíš, dostaneš zvířecí krev, ale na lov nepůjdeš."
"Ok, tak teda, jaký je menu?" Zeptala jsem se.
"Dnes máme skvělou nabídku." Začal Emmett, přes ruku si hodil bílé tričko, které jsem mu před chvílí vrátila, jako utěrku, vstal a začal si hrát na číšníka.
"Už zkusil kariéru herce?" Zeptala jsem se potichu Alice.
"Jo, ale neopovažuj se navrhnout mu to znovu. Vždycky chce hlavní roli."
"Slibuju, že mu to nenavrhnu."
"Máme krev z grizzlyho, tu doporučuji." Zavrtěla jsem hlavou.
"Nemáš nějaký zvíře, co se tě nepokusilo zabít?" Zeptala jsem se. Emmett se zamyslel, nebo to tak alespoň vypadalo. Za dobu, co ho znám jsem zjistila, že není moc obvyklé, že by přemýšlel.
"Jo počkej, jedno tu máme!" Vykřikl radostně.
"Tak sem s tím."Emmett někam zaběhl.
"Amy." Oslovil mě Jazz, když Emmett odešel.
"Ano Jaspere."
"Díky."
"Nechápu. Za co mi děkuješ?"
"Díky tobě je Emmett zase šťastný, posledních devadesát let jsem ho tak neviděl."Neuměla jsem si představit nešťastného Emmetta a ani jsem nechtěla. Z nějakého důvodu jsem nechtěla dopustit, abych ho někdy viděla nešťastného. Nikdy, nikdy, nikdy tě nechci vidět trpět, Emmette Cullene.
"To jako, že se nesmál?"
"Smál, po tom, co Rosalie odešla, vyprávěl ti o tom, nepletu se, že jo?" Přikývla jsem. "Po tom co odešla, s nikým nemluvil celých deset let. Pak s námi začal komunikovat, i se smál, ale nebylo to upřímné. Já to přeci poznám nejlíp."Neuměla jsem si představit, že se Emmett nesměje. Zajímalo by mě, co to bylo za mrchu ta Rosalie.
"Teď, ho po dlouhé době vidíme tak, jak si ho pamatujeme, šťastného, netuším, jak jsi to dokázala, ale děkuji ti za to." Řekl upřímně a díval se mi při tom hluboko do očí. Alice přikývla.
"Mluví pravdu, je jedno, jak jsi to udělala, ale jsme ti za to zavázáni, už jsem přestávala doufat, že uvidím zpět toho starého Emmetta."
Za chvíli se vrátil se skleněným džbánem a zdobeným skleněným pohárem. Pach krve byl něco nového. Sladká vůně mě překvapila. Vždy se mi zdálo, že krev voní spíš rzí, než sladce, ale je pravda, že já už teď nejsem, jako dřív. Vždyť jsem na upírské akademii. Emmett"tančil" k velkému stolu. Jestli se poleje, tak já to nečistím.
Za chvíli se vrátil se skleněným džbánem a zdobeným skleněným pohárem. Pach krve byl něco nového. Sladká vůně mě překvapila. Vždy se mi zdálo, že krev voní spíš rzí, než sladce, ale je pravda, že já už teď nejsem, jako dřív. Vždyť jsem na upírské akademii. Emmett"tančil" k velkému stolu. Jestli se poleje, tak já to nečistím.
"Tak, co je to za krev?" Postavil přede mne pohár a nalil do něj trochu krve.
"Z králíka." Rozesmála jsem se a mále zvrhla pohár.
"To je jediný zvíře, co se tě nepokusilo zabít?"
"Máme ještě veverku, ale ta mě vlastně kousla."
"Pere se s každým a se vším?"
"Ne."Bránil ho Jasper. Lže ti. Řekl někdo v mé hlavě. Polekalo mě to tak moc, že jsem vyskočila ze židle a co myslíte, že se stalo? Samozřejmě, že jsem praštila do Emma a ten na sebe vylil krev, super, takže nejen tričko, ale i mikina, ale to je teď vedlejší. Vždyť mě někdo mluví v hlavě. No kurva, potřebuju cvokaře.
"Já, promiň, omlouvám se, musím jít." Rychle jsem odběhla z místnosti. Z očí se mi začali drát zase ty odporné, odporně krásně voňavé, krvavé slzy. Slyšela jsem, jak za mnou Emmett volá a běží za mnou. Nezastavila jsem a běžela do pokoje. Jsem zrůda, jsem zrůda.
Zabouchla jsem za sebou dveře. Někdo potichu zaklepal. Emmett nakoukl do pokoje. Seděla jsem na posteli s obličejem v dlaních.
"Amando, co se ti stalo? Proč jsi odešla?" Zeptal se, teď už na sobě neměl ani tu mikinu, protože si ji i s tričkem polil krví. No vlastně jsem mu k tomu pomohla. A ten pohled nebyl k zahození, ani ten pocit, když mě tiskl k nahé svalnaté hrudi. Jenže to neměnilo nic na to, že jsem teď zrůda.
"Jsem zrůda."
"Amando, to, že jsi upír, neznamená, že jsi zrůda."
"Ale mně nevadí to, že jsem upírka."
"A co tedy?"
"Zeptala jsem se Jaspera, jestli se s každým pereš. A on řekl, že ne. V tu chvíli se mi v hlavě ozval hlas, který mi řekl, že mi lže! Bože Emmette, existuje upíří dokař, protože já ho potřebuju!"
"Ne, nejsi blázen, myslím, že vím, co to je."
"Co?" Naléhala jsem.
"Amando, myslím si, že nejsi krásná." Řekl, což jsem nepochopila. Lže ti!
"Ach ne, zase mi řekl, že mi lžeš."
"Taky, že jsem ti lhal, Amy, myslím, že jsi našla svůj dar. Poznáš, když ti lidé lžou." Náhle se mi rozzářily oči.
"Vážně? Já mám dar?!"
"Ano, a je úžasný, ještě se poradíme s ostatními. Málokdo má hodně vzácný dar, ale tohle, to je vzácné. Pojďme se poradit." Navrhl.
Amanda


