Všichni blbě čumí
Vstala jsem z postele a otřela si kapesníkem uslzené oči.
"Tak se mi zdá, že ti jednou to oblíbený tričko vážně zničím." Rozpačitě jsem se zasmála a vybavila si tu krvavou scénku, co nastala před chvílí v jídelně.
"Alice se o to postará. Neudělala jsi to schválně." Usmála jsem se. Vyšli jsme ze dveří. Po chodbách pochodovali žáci, občas se na mě někdo podíval, nebo si něco šuškal ve skupinkách postávajících u zdi.
"Tak si myslím, že mluví o mně." Zašeptala jsem Emmettovi.
"Mám lepší sluch, než ty, takže ti to můžu potvrdit."
Sklonil se ke mně, je totiž asi tak o 25 centimetrů vyšší.
Sklonil se ke mně, je totiž asi tak o 25 centimetrů vyšší.
"Támhle ti kluci napravo se baví o tom, že jsi i na upírku přehnaně krásná." Usmála jsem se.
"Támhle ti zase mluví o tom, že ty džíny i to tričko jsou pěkně těsně a že…"
"Co?"
"Že to pěkně zvýrazňuje tvé, jak to říct abych tě neurazil, tvé přednosti." Zasmála jsem se.
Přednosti, tak to ti kluci rozhodně neřekli, hlavně pokud je to výraz ze začátku století, nebo dokonce minulého.
Přednosti, tak to ti kluci rozhodně neřekli, hlavně pokud je to výraz ze začátku století, nebo dokonce minulého.
"Říkali ještě něco?"
"Jo, ale nenuť mě prosím to po nich opakovat." Rozesmál se, otočilo se na nás dalších pár párů očí.
"Ok, neudělám to, dokážu si živě představit, jaký prasárny o mně vykládají." Pousmála jsem se.
Náhle udělal něco, co mě velice, velice překvapilo. Chytil mě za ruku, naprosto nenuceně propletl svoje prsty s mými. Teď nás všichni probodávali pohledem. Samozřejmě jsem mohla jeho doteku uhnout, ale neudělala jsem to. Nechtěla jsem a nemohla jsem. Jako by do mě náhle proudila čistá energie. Všimla jsem si, že většina novorozených zde má ještě červené oči. Prý trvá asi rok, než vyčerpáme naši lidskou krev, pokud mezi tím nepijeme jinou lidskou krev. Takže za rok bych mohla mít zlatohnědé oči a vypadat o trochu lidštěji.
"Jaké to je pít z upíra?" Vyhrkala jsem, aniž bych chápala proč.
"Myslím tím, jako jestli bych měla rudé oči, kdybych se napila z upíra."
"Ne, to ne na barvu tvých očí to nemá vliv."
"A na co to má vliv?"
"Dám ti příklad, kdyby ses napila třeba od Alice, nic se nestane, ale kdyby ses napila od upíra, do kterého ses zamilovala, vytvoří se mezi vámi pouto."
"Pouto?" Zopakovala jsem po něm.
"Jo, ehm, vzájemně vycítíte svoje pocity a umíte spolu mluvit - telepaticky."
"Máš s Rosalie pouto?" Zavrtěl hlavou.
"Měl jsem. Pouto se dá přerušit dvěma způsoby. První, jeden z dvojice zemře a druhý, jeden z dvojice přestane milovat toho druhého."
"Rosalie zemřela?"
"Amy, vždyť jsem ti to vyprávěl." Povzdechl si s úsměvem.
"Nevím, jestli je mrtvá. Pouto se přerušilo hned po tom rozhovoru s Edwardem."
"Zřejmě ho nemáš v lásce, za to co ti udělal."
"Edward byl dobrej brácha. Nikdy by mi nepřebral holku. To ona si vybrala jeho. Byl do ní zamilovaný, ale nesnažil se mi jí přebrat. Jeho cit k Belle byl silnější, ale když zemřela, byla to Rosalie, kdo mu vrátil chuť žít a tak je jasné, že k ní něco cítí, nebo cítil."
"Takže ho máš pořád rád?"
"Ať je to, jak to je, pořád je to můj bratr, nemůžu ho nenávidět." Znělo to tak moudře.
"Ale, vždyť on není tvůj pravý bratr."
"Cullenovi to takhle neberou. Jednou je Cullenem a tak jím zůstane, už navždy." A to znělo, taky moudře. No, do Emmetta bych neřekla, že by mohl říct něco moudrého. Mlčela jsem. Jejich rodina je asi úžasná. Edward chodí s bývalou Emmetovou holkou a on mu to odpustil a stále ho bere, jako bratra.
Na malou, malinkou chvilinku jsem strašně toužila po tom být Cullenová, ale to se nikdy nestane. Nemůžu být Cullenová asi toho ani nejsem hodná. Oni jsou tak čestní a chápaví. Vážila jsem si jich, tak nějak by mě zajímalo, jestli se tak chovají i k ostatním novorozeným. Možná, že se ke mně chovají takhle proto, že má takový dar, ale to nejdřív nevěděli. Tak možná proto, že mně zachránil Emmett. Podívala jsem se na něj, usmíval se a pokyvoval na žáky, kteří ho zdravili. Někteří se usmáli i na mě a také mě pozdravili, ale zřejmě jen proto, že chtěli na Emma udělat dojem. Úsměvy jsem jim oplácela, jak nejlépe jsem dovedla. Překvapilo mě, že svého učitele oslovují jménem, ne že bych některému z Cullenů vykala, až na Carlislea a Esme. No jo já vím, s Esme jsem nemluvila, ale rozhodně nečekám, že si s ní budu tykat, vždyť je to ředitelka školy a navíc s Carlislem skoro rodiče Trojky.
Na malou, malinkou chvilinku jsem strašně toužila po tom být Cullenová, ale to se nikdy nestane. Nemůžu být Cullenová asi toho ani nejsem hodná. Oni jsou tak čestní a chápaví. Vážila jsem si jich, tak nějak by mě zajímalo, jestli se tak chovají i k ostatním novorozeným. Možná, že se ke mně chovají takhle proto, že má takový dar, ale to nejdřív nevěděli. Tak možná proto, že mně zachránil Emmett. Podívala jsem se na něj, usmíval se a pokyvoval na žáky, kteří ho zdravili. Někteří se usmáli i na mě a také mě pozdravili, ale zřejmě jen proto, že chtěli na Emma udělat dojem. Úsměvy jsem jim oplácela, jak nejlépe jsem dovedla. Překvapilo mě, že svého učitele oslovují jménem, ne že bych některému z Cullenů vykala, až na Carlislea a Esme. No jo já vím, s Esme jsem nemluvila, ale rozhodně nečekám, že si s ní budu tykat, vždyť je to ředitelka školy a navíc s Carlislem skoro rodiče Trojky.
"Pss, Emmette." Sykla jsem na něj a on sklopil zrak ke mně.
"Všichni blbě čumí! Proč jsem taková atrakce." Usmál se svým neopakovatelným zářivým úsměvem, který jsem si už stihla zamilovat. Zvedl naše propletené dlaně. Úplně jsem zapomněla, že se držíme za ruce.
"Proto? Protože se držíme za ruce!" Nejsem si stoprocentně jistá, ale myslím, že jsem na něj vykulila oči.
"Jo, většinou se se studentkama nedržím za ruce."
"Ještě nejsem tvoje oficiální studentka." Zašeptala jsem mu.
"Já vím, ale stejně myslím, že tě budu učit."
"Nebo zíraj na to, že nemáš tričko."
"Jsou zvyklí." Zasmál se. "Na cvičení chodím vždycky bez trička."
"Támhle ty holky, víš, ty co slintaj, ty ještě nejsou zvyklí." Rozesmál se a s tímhle smíchem jsme šli až k obrovským dvoudveřovým dveřím. Byly vysoké, stejně jako stropy, několik metrů a byly nádherné.
"Tohle je Esmeina kancelář. Když jí budeš hledat, je po většinu času zde." Usmál se a opřel se do rozhodně těžkých dveří, věřte mi, normální člověk by je neotevřel, ale to byl zřejmě účel, takhle je otevře jen upír.
Carlisle a Esme
