Znáte ty nudný kanceláře ředitelů, kde je pár zaprášených pohárů ze soutěží, stůl přetékající papíry. Vzduch na padnutí, protože malé okno nedokáže provětrat tu zatuchlou místnůstku.
Znáte? Ok, tohle je přesnej opak, jako když se ocitnete v pokoji pro čínskou princeznu. Zdi byly obkládané dřevem. Místnost prosvěcovali nejen tři nádherné černé kovové lustry zdobené červeným a oranžovým sklem. Květináče mnoha květin, převážně orchidejí, jakoby objímali čínští draci s dlouhýma ušima, přesně tak, jako na starých obrazech. Esmein stůl nebyl zavalen papíry. V místnosti hořeli svíčky. Vdechla jsem příjemnou vůni orchidejí a levandule, která byla cítit právě z úžasných svíček. Místnost lemovala dlouhá řada regálů s knihami, že by soukromá knihovna?
Uprostřed místnosti byl nízký čtvercový stoleček a okolo něj byli naproti sobě dvě pohovky a z druhé strany dvě křesla. Křesla i pohovky byly bílé a zdobené tmavým dřevem, stejným, ze kterého byl i stůl. Jedna stěna byla prosklená a tím umožňovala nádherný pohled na úžasnou zahradu s různými jezírky a rozkvetlými květinami.
Znáte? Ok, tohle je přesnej opak, jako když se ocitnete v pokoji pro čínskou princeznu. Zdi byly obkládané dřevem. Místnost prosvěcovali nejen tři nádherné černé kovové lustry zdobené červeným a oranžovým sklem. Květináče mnoha květin, převážně orchidejí, jakoby objímali čínští draci s dlouhýma ušima, přesně tak, jako na starých obrazech. Esmein stůl nebyl zavalen papíry. V místnosti hořeli svíčky. Vdechla jsem příjemnou vůni orchidejí a levandule, která byla cítit právě z úžasných svíček. Místnost lemovala dlouhá řada regálů s knihami, že by soukromá knihovna?
Uprostřed místnosti byl nízký čtvercový stoleček a okolo něj byli naproti sobě dvě pohovky a z druhé strany dvě křesla. Křesla i pohovky byly bílé a zdobené tmavým dřevem, stejným, ze kterého byl i stůl. Jedna stěna byla prosklená a tím umožňovala nádherný pohled na úžasnou zahradu s různými jezírky a rozkvetlými květinami.
Esme seděla u stolu, když jsme vešli, vzhlédla a usmála se. Světle hnědé, až lehce nazrzlé vlasy se jí zavlnily okolo obličeje. Vedle ní stál Carlisle a držel jí za ramena. Oba se na nás usmáli.
"Nerušíme?" Zazubil se Emmett
"Ale jistě, že ne." Esme vyskočila ze židle a nadšeně si mě šla prohlédnout, byla jsem trochu nervózní. Rozpačitě jsem se na ní usmála, ona mi úsměv opětovala.
"Amando, tohle je Esme. Má adoptivní matka a ředitelka Společenství krve. Esme, tohle je Amanda, ale to už víš."
"Moc ráda Vás poznávám." Stiskla jsem jí ruku.
" I já tebe, dozvěděla jsem se, že ses hezky spřátelila s mými dětmi. V tom případě mi tykej."
"Děkuji, Paní ředi- tedy Esme, tvé děti jsou úžasné, jsou ke mně velice milí a pomáhají mi, jak jen můžou." Usmála jsem se.
"Snažili jsme se je vychovat dobře, i když to moc nejde, všichni jsou dospělý, ale tihle tři se stále chovají jako děti." Zasmála se a mrkla na Emmetta. Ten opět nasadil výraz typu: Já nic, já muzikant. Zářivě jsem se na ní usmála. Smích Cullenových je strašně nakažlivý.
"Esme, chtěli bychom se s tebou a Carlislem poradit o Amandiném daru."
"Už se u ní projevil dar?" pronesl Carlisle a okamžitě stál u nás.
"Co to je?" Naléhal.
"Vím, že čekáte, že to bude něco obyčejného, hlavně když se to projevilo takhle brzy, ale opak je pravdou." Emmett je zřejmě schválně napínal.
"Zdá se," chytil mě okolo ramen a jemně mnou zatřásl. "že tady Amy, rozpozná, kdo jí lže a kdo jí říká pravdu."
"Vážně? Takový dar ještě nikdo před ní neměl, tím jsem si jist." Řekl překvapeně Carlisle.
"Jak to vypadá?"Zeptala se Esme.
"Je to, jako když mi někdo v hlavě řekne: Lže ti. Emmett to už vyzkoušel."
"Ale zkus to i ty." Vybídl Esme. Zkus jí říkat různé věci, ale ať je jen něco pravda, Amy." Otočil se na mě. "Ty nám budeš říkat hned, jak ten hlas uslyšíš." Přikývla jsem. Byl to skvělý nápad, to jsem musela uznat.
"Dobrý tedy, upíří společnost má jedinou bohyni," Odmlčela se. "její jméno v překladu znamená Temnota, a také Stín." Stále jsem nic neslyšela, asi se spletli, nemám žádné nadání. " A jmenuje se Silmë." Lže ti.
"Lžeš!" vykřikla jsem okamžitě. Všichni tři se usmáli.
"Ano. Silmë znamená Jasné světlo. Bohyně, kterou uctívá naše společnost je samozřejmě Huinë." Esme se zařivě usmála, vzala mobil a vytočila nějaké číslo.
"Jaspere, jsi s Alice, že se ptám, jasně, že jsi s Alice. Tak jí okamžitě seber a pojďte do mé kanceláře."
"Na nic se neptej a pojďte."
"Chci se s Alice poradit, proč se tvůj dar projevil, tak brzy."
Za chvíli se otevřeli dveře Esmeiny kanceláře.
"Co potřebuješ?" Zeptala se Alice.
"U Amandy se projevil dar."
"Cože, tak brzy!" Otočila se na mně, jen jsem přikývla.
"Jak, kdy, co?" Chrlila na mě.
"Poznám, když mi někdo zalže, nějaký hlas v mé hlavě mi to řekne, projevilo se to, když mi Jazz řekl, že se Emmett nepere se vším, co potká." Emmett, Esme i Alice se rozesmáli. Carlisle měl, co dělat, aby se k nim nepřidal, ale nakonec to nevydržel.
"Jaspere, to byla hodně průhledná lež. Na to nepotřebuje ani svůj dar a stejně pozná, že to není pravda." Jasper se zasmál, no a já musela taky, jak jsem řekla smích Cullenových je strašně nakažlivý.
"Alice, proč myslíš, že se Amandin dar projevil tak brzy, hlavně, když je tak výjimečný."
"Ano, nikdo před ní ho nenesl."Na chvíli se zamyslela a promnula si při tom bradu. "Myslím, že Huinë jí obdařila tímto darem, kvůli nějakému úkolu, proto, tak brzy, je možné, že ti během života daruje ještě něco."
"Pane jo." Vydechla jsem. Tak bohyně Huinë se mnou má nějaký záměr. No to mě podrž.
"Gratuluji."Emmett mě objal a pak mě zvedl do vzduchu a zatočil se se mnou. Když mě položil, vtiskl mi polibek do vlasů.
"Emmette, nech ji to rozdýchat." Napomenula ho Alice.
"Bohyně je ti nakloněná, Amando. Všichni jsme Huininých rukou a některé z nás obdaří darem, který je i pro upíra vzácný. Zasloužíš si to, i za svého otce."
"Díky Jaspere." Objala jsem ho společně s Alice.
"To jsi řekl hezky synu." Pochválil ho Carlisle." Na chvilku jsem si přišla, že patřím mezi Cullenovi, že nejsem Amanda Erin Winsleová, ale Amanda Erin Cullenová.
Silmë a Huinë asi každý pozná, která je která.


