31. srpna 2010 v 15:39 | Aranel van de´Corvin
|
hoj tak mám tady první kapitolu doufám, že se vám bude líbit… Moc se omlouvám za jakoukoliv hrubku nebo zapomenutou čárku. Četla jsem to asi 5 krát, ale mám talent nenajít chyby, když si to budu číst po druhý nebo po třetí a tak dále…
Prostě buď se mi to povede na po prví nebo vůbec...Ještě jednou moc děkuji
za všechny komenty. :) Wolferka
Je 5:30 h neděle ráno…
"Hej ségráááá! BUDÍČEK! Dělej! Vstávej! "
"Heh? Cože? Já tě přetrhnu jak malého hada, ty spratku jeden." Čapnu svého d*bilního bratra (jmenuje se Max) za nohu, který se hned poté svalí z mé postele na zem a začne děsně nadávat, že jsem "kr*va" apod. (Kdo by to byl řekl, že malý sedmiletý chlapec bude mít tak bohatý slovník? No jo no, moje výchova).
"Ach jo, nejsi tak trochu PSYCHOUŠ?" Zeptám se.
"Budit mě v neděli, v tuhle dobu? Ty ses dočista zbláznil ne?" Už mám nervy na dračku. Jestli nebude mít dobrý plán jak se z toho vykroutit, tak ho vykopnu osobně oknem ven. Hm. Skvělý nápad že? Ale má to háček, jaký? K čemu by to bylo, když máte pokoj v přízemí…
"Haha, ségra je bručoun." Vyplázne na mě jazyk a zdrhne do kuchyně za mámou. Zvednu se a bouchnu za ním dveřmi.
"Prásk!" Fakt měl štěstí, že zdrhl, jinak bych ho vážně zabila.
Co to tady plácám, dyť ani nevíte, kdo jsem… Nebo jo? Tak asi pro začátek se jmenuji Saera Griefmoonová, je mi 17 let, mám něco málo přes sto šedesát a sportovní postavu, delší černé vlasy a šedé oči. Nedávno jsme se přistěhovali do nějaké větší vesnice, která snad nemá ani jméno! Ne. Kecám má. Jmenuje se Direhowl.
Upřímně se mi tu docela líbí, je tu celkem klídek a všude kolem jsou lesy a příroda. A hlavně tu mají školu, která je jedině pro nás, pro Vlčí duše. Ano jsem jedna z nich, ale asi se ptáte, co jsou to vlastně Vlčí duše? No sama tak přesně nevím, protože zjistili, že jsem Vlčí duše nedávno. My Vlčí duše jsme vlastně celkem podobní vlkodlakům, měničům nebo metamorfům. Vlkodlaci při přeměně ztrácí rozum a jednají, jako zvířata. No vážně! Sama jsem to zažila, vycení na vás zuby a začne vrčet, ale jakmile vytáhnete kost nebo kus masa, tak se vám začnou plazit pod nohama, fňukat a žadonit o jídlo (bože kam to v dnešní době spějeme?), ale existují i výjimky. Za to měniči se přemění na zvíře jejich kmene, ale dokážou si zachovat rozum a mají dokonce i o něco větší sílu než zvíře, v které se mění. Pak jsou to metamorfové, kteří se mění do zvířat, které už viděli, ale jejich síla je stejná, jako zvířete, v které se mění. Ehm ještě chvilku nebojte se a bude konec tihle nudných keců…
My máme půlku duše vlčí a půlku lidské měníme se do podob vlků různých velikostí, barev, síly, schopností a dokonce i tvarů. Máme několik fází, kterých můžeme dosáhnout, ale i nemusíme, jen ti nejlepší se dokážou vyvinout do finální podoby, kdy můžou používat neuvěřitelné schopnosti.
Vznikly jsme, abychom chránily lidstvo před těmi nebezpečnými bytostmi, které se je snaží vyhubit. O naší historii zatím moc nevím, ale od čeho se pak chodí do školy že?
Že patřím mezi Vlčí duše zjistili nedávno. Když jsme s bratrem byli venku, napadla nás puma, chodila kolem nás. Postavila jsem se před bratra, abych ho mohla chránit. Když po nás vystartovala a já si myslela, že už máme jasně předurčeno zemřít, vyskočil z křoví obrovský vlk sametové barvy a pumu zahnal. Koukala jsem jak z jara a ještě víc když se přeměnil v krásného chlapa. On mi řekl, že je ze mě cítit vlk a že podle pachu mé krve (měla jsem škrábanec na ruce) poznal, že jsem jedna z nich. Rychle a stručně mi vysvětlil, co jsou Vlčí duše a že mojí mamku již informoval. Bydleli jsme někde daleko od normální civilizace, takže jsme se museli přestěhovat, abych mohla nastoupit na Střední školu pro Vlčí duše. Ale samozřejmě že základní vzdělání mám... :D
"Saero! Ihned pojď do kuchyně." Volá na mě matka.
"Ano mami?" Přepnu se z ďáblíčka, na andělíčka.
"Podívej se, co jsi udělala Maxovi, dyť teď nemůže na tu nohu skoro došlápnout!"
Kouknu se na Maxe, jak se mi vysmívá do obličeje, když se máma otáčí pro nějakou mast, asi fastumgel.
"Ty malý parch…" Zuřím, chci po něm skočit, ale máma se na mě podívá zlověstným pohledem.
"Ale mami dyť jen simuluje, když mě vzbudí tak brzo tak se nemá divit, že jsem mu málem zlomila nohu." Snažím se z toho teď pro změnu vykroutit já.
"Myslím si, že to buzení myslel dobře a neuškodí ti si trochu přivstat."
"Přivstat? " Hm… Přivstat? A v neděli ráno jste se asi zbláznili ne? Koukám, že to nemá cenu, se tady hádat, prostě za všechno můžu já, ale pomsta bude sladká, však já na něco přijdu jak mu to oplatit…
Jdu zpátky do svého pokoje. Můj pokoj je celkem útulný, je sladěn do červeno černé barvy. V rohu mám černou postel s červeným přehozem a na ní jsou dva úžasné polštářky s obrázky vlků. Vedle je okno s výhledem do naší ulice a kousku lesa. Moje super skříň se super věcmi stojí na super místě, hned u dveří a taky mám noční stolek s velikým zrcadlem a šuplíkem plných šminek. O kousek dál mám stůl se židlí a na stolku je notebook. Miluju notebook! Je někdy lepší než kluk, nekouří, může kdykoliv, neodmlouvá, vydrží dlouho a vůbec, je nejlepší!
No a pak tu mám polici nad postelí, kde mám knihy apod.
Čapnu nejbližší knížku v poličce. Hm Rozbřesk? Kéž by každý upír byl takový, jako v té knížce byl Edward…Nebo vlkodlak, kdyby byl takový jako Jacob a ne ty uslintaný, přerostlý a chlupatý koule, který se tváří děsně drsně, ale když jim hodíte kus masa nebo kost, tak se svalí na zem a pro zábavu mají vystaráno.
Čtu si a čtu a zase čtu… To ticho mě už vážně děsí.
"Aaaaaaaaa!!!" Slyším řev z chodby. Někdo běží k mému pokoji. Kdo to asi bude… Dám vám nápovědu:
1. Max, 2. Max, 3. Max
Už jste se rozhodly? Ano máte pravdu, je to Max.
"Prásk!" Ozve se rána, ale dveře se neotevřely, zůstaly zavřené.
"Ano! Povedlo se!" Začnu řvát jako šílená po svém pokoji a tancovat "happy dance".
Než jsem si šla číst knížku, musela jsem něco vymyslet na Maxe. Napadlo mně spoustu věcí, ale jen jedna byla famózní. Dveře mám rozbité, takže nejdou zavřít, jdou jen přivřít, ale snadno otevřít.
Max si zvykl mě provokovat tím, že se rozběhl po chodbě a co nejrychleji rozrazil dveře a vlítnul do mého pokoje a spustil tornádo… Ale dnes ne! Dnes jsem mu přichystala překvapení, skříň jsem šoupla těsně před dveře a už stačilo jen čekat.
Rychle jsem odšoupla skříň a otevřela dveře, kdybyste viděli, jak stál přesně před dveřmi v obličeji strnulý výraz a na hlavě fialovou bouli, tak byste dostaly týdenní záchvat smíchu.
"Ahoj Maxíku!" Pozdravím ho.
"Ale copak, ty si hraješ na jednorožce?" Když vidím tu bouli, kterou má uprostřed čela chytnu výtlem, jak pr*se a přímo se odválím do pokoje a Maxe neřeším, lehnu si na postel a podívám se na hodiny.
"To už je 12 hodin? Ten čas, ale letí." Říkám si.
Rychle běžím dolů, svého teď už ležícího bratra na zemi zcela ignoruji. Jdu si dát něco k obědu.
"Kde je Max, Saero?" Ptá se mě mamka.
"Rozjímá před mým pokojem." Odpovím.
" Asi to bude na dlouho." Dodám.
Mamka se mě dále nevyptává, slupnu kuřecí maso s hranolky jako by nic a letím zpět do pokoje.
Konečně se bratr odebral do svého pokoje, hrozně mi překážel, jak ležel před dveřmi.
Zbytek dne prožiju pěkně v pokoji, kde přemýšlím, co se asi všechno budeme učit a co se o sobě nového dozvím a vůbec najdu si nějaké kamarády? To nevím a mám z toho trochu strach. Radši si začnu připravovat věci na zítřek a dál už se o to nezajímám…
celkom zaujímavé
som zvedavá ako bude v škole
ináč , prečo píšeš dni v týždni s veľkým začiatočným písmenom ? ? ?