Vešli jsme do mého pokoje, na první pohled se zdál normální. Podívala jsem se na postel. Ležely na ní nádherné koktejlové šaty na ramínka. Okolo pasu měli fialový pásek. Kulatý výstřih lemovaly černé flitry. Na černé látce byly přišité kusy vínové látky, připomínající okvětní lístky růží, pokrýval je černý šifon, nikdy jsem neviděla tak krásné šaty. Zvedla jsem je z postele a už se v nich viděla.
"Emmette, ty jsou nádherné." Skočila jsem mu kolem krku.
"Budeš tam rozhodně nejkrásnější." Políbil mě do vlasů. Lehce se ode mne odtáhl a z džínů vyndal maličkou krabičku.
"Tvá matka, chtěla, abych ti to dal k přijetí." Otevřel jí. Poznala jsem náušnice, které v ní byli. Prababička, babička i maminka se v nich vdávala.
"Bože." Vydechla jsem s úžasem. Po tváři mi stékaly krvavé slzy dojetí.
"Co tě na nich tak dojalo?" Zeptal se, je jasné že věděl, že jsem dojatá.
"Vdávala se v nich babička, prababička i maminka." Zašeptala jsem.
"Jsou nádherné, smím?" Přikývla jsem. Vzal do ruky jednu náušnici a prohlédl si ji. Lehce mi k uchu připnul jednu a pak i druhou náušnici. Políbil mě na čelo.
"Chtěl bych tě v těch šatech vidět."
"Až večer, musíš být překvapený."
"Tvoje krása mě nepřekvapí. Každý přece ví, že jsi nejkrásnější."
"Každý ví, že dobře vypadám jen, když jsem po tvém boku."
"Ty si nedáš říct."
"Však víš, jsem hrozně tvrdohlavá." Drželi jsme se za ruce a naše tváře byly kousek od sebe.
"Já vím."
"Chceš mě i přes ten zlozvyk."
"Každý máme svoje zlozvyky, někdo se je učí tolerovat, já jsem se je naučil milovat. Protože na tobě miluji každou, každičkou část tvého života."
"Neměl bys být tak sebestředný." Pohladila jsem ho po tváři.
"Vždyť to ty jsi každičká část mého života."
"Máš pravdu, miluji svůj život. Ty jsi můj život." Políbil mě do tmavých vlasů.
"Musím se připravit na ten večer. Kdy přesně to začne?"
"Máš ještě dost času. Začíná to až v šest, ale měla bys tam být o hodinku dřív, abys nám všechno odsouhlasila. Alice s Esme si to vzala na starost."
"Tak to bude jistě dokonalý."
"Amy, nemusíš se ještě připravovat. Jsou teprve dvě."
"Už jsou dvě! Od večera jsem nic nepila." Pár minut jsem již vnímala řezání v krku.
"V pohodě, sice jsme prošvihli snídani, i oběd, ale do jídelny se dostaneme, je otevřená pořád."
"To je dobře."
"Slíbila jsi mi, že ochutnáš grizzlyho."
"Vezmi mě na lov, z první ruky je přece krev nejlepší."
"Ne."
"Emmette, prosím. Vždycky jsem se uměla ovládat."
"Amy, nemůžu Esme by nám to nedovolila."
"Prosím." Škemrala jsem.
"Nech toho." Udělala jsem na něj psí oči.
"Ne, Amy, nech toho." Vzdychl si.
"Počkej tu, dojdu se zeptat Esme."
"Jupí!" Vykřikla jsem s nadšením, k tomu začala skákat a tleskat. Zavrtěl hlavou a odešel. Já vím, že není nadšený, ale taky ví, že ta krev z jídelny, není tak dobrá. 4ekala jsem na něj a při tom si celou dobu kousala ret.
"Můžeme jít, ale budeš mě poslouchat. Jakmile ti řeknu stůj, zastavíš. Když ti řeknu utíkej, utečeš i kdyby si mě tam měla nechat zemřít rozumíš? Jen se modlím, abychom nenarazili na vlkodlaky, ale kdyby jo, nesmí tě ani napadnout tam zůstat a bojovat. Často se pohybují i sami, a jednoho, nebo dva zvládnu, ale ne, když budu muset bránit i tebe."
Nelíbilo se mi to, ale přikývla jsem.
"Ještě něco, ostatní studenti nesmí vědět, že jsem tě vzal ven."
"Dobře, jak teda zdrhneme?"
"Oknem."
"Ne, blázníš, jsme asi v sedmém patře, vždyť se zabijeme."
"Amy, ale ty už jsi umřela." Vzal mě do náruče a rozběhl se proti otevřenému (Říkám to proto, že je schopný proskočit zavřeným.) oknu. Zabořila jsem mu hlavu do prsou. Tohle nedopadne dobře. Světe, měla jsem tě ráda.



Suprový
mocko povedene :)