3. října 2010 v 15:32 | Aranel van de´Corvin
|
Udělala jsem si čas a napsala další kapitolu...bohužel nevím, kdy bude další a má to dva důvody. První je, že mám hafec učení. Příští týden píšu 7 písemek a to jsou jenom ty ohlášený. =o( A za druhý: Jsme se s Hermou rozhodly, že budeme pokračovat v povídce TROJČATA! xD xD xD Ale změna! Rozhodli jsme se, že tam necháme jen ten prolog a začneme od první kapitoly, takže ty dvě, co tu už jsou smažu! A na mě je abych napsala první...takže se těšte na povídku o pobertech xD
P.S.: Limit opět 40 ( i když ono je jedno jaký dám, stejně to máte za chvíli splěný xD )
Když jsem otevřela oči a spatřila vedle sebe klidně oddechujícího Damona, tak jsem se zamračila. V noci se mi totiž zdál hustej sen! Normálně jsem se s ním vyspala a ještě se mi to líbilo. Beztak mi zase Damon lezl do hlavy a vyžíval se v tom. Potichu jsem se zvedla a šla do koupelny spáchat hygienu. V klídku jsem si čistila zuby a u toho pobrukovala melodii, která mě zrovna napadla, ale když jsem se podívala do zrcadla, tak můj vykulený pohled padl na ručník, kterej byl hozenej přes vanu. Ou. Ručník byl trochu od krve, jako v tom snu. To není možný! Kartáček mi vypadl z huby, ale to je momentálně poslední věc, která mě trápí. Doběhla jsem k ručníku a výhružně se na něho podívala, jako kdybych čekala, že mi vysvětlí, co se včera v noci vlastně stalo. Bohužel, ručník zarytě mlčel a mě nezbylo nic jinýho, než použít svůj mozek. Což bude těžký, protože je momentálně mimo provoz a nějakou dobu ještě bude. Hodila jsem ručník do koše na špinavý prádlo, umyla se a potom jsem potichu došla do pokoje, kde ještě pořád Damon spal. Rozhodovala jsem se, jestli se mám převlíct a riskovat to, že ho vzbudím a nebo jít do kuchyně se najíst. Nakonec jsem zavřela potichu dveře a šla do kuchyně, kde jsem si udělala čaj a namazala chleba s máslem a marmeládou. Mezitím, co jsem se ládovala, jsem přemýšlela nad tím, co se včera stalo. Už nepochybuju o tom, že se mi to zdálo. Vybavily se mi i podrobnosti, o kterých radši pomlčím. No jo, ale jak se k němu mám teďka chovat? Nebo mě napadá ještě lepší otázka. Jak se ke mně bude chovat on? Přijde ke mně, poplácá mě po zádech a řekne: Bylo to super, ale tím to končí? Nebo mě bude ignorovat? Už dostal to, co chtěl, tak proč by se se mnou sral dál? Seshora se ozval nějaký rachot. Damon už je vzhůru. Pane Bože! Ještě nesmí být vzhůru! Pořád nevím, co mám dělat! Neznáte někdo nějakej způsob, jak se rychle zabít? Nebo se udělat neviditelným? A to si říkám čarodějka?! Jak to, že se neumím zneviditelnit?!
Už slyším kroky na schodech. Už to mám, udusím se chlebem! Počkat...ten jsem právě dojedla. Shit! Kde je moje kreativita, když ji potřebuju?
" Osm ráno a ty už jsi vzhůru? Nejsi nemocná?" zeptá se mě Damon, když vejde do kuchyně.
" Taky ti přeju dobrý ráno," řeknu ironicky. Damon si udělá kafe a potom si sedne naproti mě. Nevím proč, ale cítím se trapně a to před Damonem! Bože, já jsem dopadla.
" Dneska jsi nějaká tichá."
" Slyšel jsi někdy termín, klid před bouří?" Mám takovej pocit, že se dneska něco stane. Ale znáte mě. Pořád kvůli něčemu vyšiluju.
" Hm? Očekáváš něco?" Právě mi došlo, že vedu docela normální rozhovor s Damonem. Fakt, dneska je něco špatně. Sice nevím co, ale nebojte já to zjistím!
" Dá se říci, že jo." Damon tázavě nadzvedne obočí. Další " člověk", který si o mě myslí, že jsem blázen. Začínám si myslet, že je to pravda. Poprvý jsem se podívala přímo na Damona. Měl na sobě černou košili a rifle. Slušelo mu to. Já jsem na sobě měla ještě pyžamo. Už bych se mohla jít převlíct a s tím jsem se zvedla od stolu.
Stála jsem před skříní a rozhodovala se, co si na sebe vezmu. Už jsem měla vybraný tmavý, potrhaný rifle, ale nemohla jsem se rozhodnou jaký tričko. Nakonec jsem si vzala upnutý, černý triko s výstřihem. Venku se začalo zatahovat. Bude pršet. Zamyšleně jsem se rozvalila na posteli a přemýšlela, co budu dneska dělat. Už se my nechce jenom ležet a číst. Pozorovala jsem pokoj a pak mě to napadlo. Úklid! Je tu hroznej bordel- uvěří jenom ten, kdo to uvidí. Sice to není Bůhví jaká akce, ale v chlívku nehodlám dál bydlet. Stačí, že už spím v jednom pokoji s prasetem. S nově nabytým elánem jsem vyskočila na nohy, v mým případě spíš na nohu a šla jsem pohledat potřebný věci na úklid tohohle chlívku.
" Co to děláš?" zeptá se zamračeně Damon, když okolo něj začnu vytírat.
" Já vím, že ty jsi mop ještě nikdy v životě neviděl, natož ho používal. Ale, co dělám? To by ti snad dojít mohlo, ne?"
" Vykašli se na to. Zaúkoluju Stefana, až se vrátí," mávne nad tím rukou.
" To je dobrý. Stejně nemám, co dělat a jak vidím ty taky ne. Nechceš mi pomoct?" Kdyby Damon mohl, tak by se nejspíš na místě rozplynul. Zděšeně se na mě podíval, jestli to myslím vážně. Když uviděl můj vážný výraz, tak začal blekotat něco o tom, že má moc práce a vrátí se na oběd. Snad jste si nemysleli, že popadne prachovku a pustí se do gruntování?
Unaveně jsem se svalila na gauč v obýváku.
Jsem mrtvá. Úklid mám za sebou a můžu s jistou prohlásit, že příště to nechám na Stefanovi. Nevím, kde se ve mně vzala ta hyperaktivita, ale udělala jsem i oběd. Sice teď už v ledničce není skoro nic, ale až se vrátí Damon, tak se ho zeptám, jestli by mě nechtěl zavíst do obchodu. Před hodinou začalo pršet a vypadá to, že jen tak nepřestane. Zapnu si televizi, kde zrovna dávají nějaký dokument o přírodě. Stejně jsem se dívala jenom na obrázky a u toho přemýšlela o blbostech. Zrovna, když jsem si v duchu sestavovala seznam, co mám koupit, tak se ozvalo prásknutí dveří. Damon se konečně dostavil. Nespíš, vycítil, že už je všechno hotoví.
" Zuj se!" zakřičím dřív, než mi stihne pošlapat čerstvě vytřenou podlahu. To bych mu potom ten mop narvala do zadku. A potom už je jenom na něm, jak bude vytírat. Kreativitě se meze nekladou.
" Už je uklizeno?" zeptá se opatrně.
" Jo, to nepoznáš?" Damon se rozhlídne po místnosti.
" Ne," zakroutí hlavou. Ve mě by se krve nedořezal! Tak já tady skáču, jako dement po jedný noze a pán si potom přijde a řekne, že to nejde poznat?
" Dělám si srandu." Sedne si vedle mě a dá mi pusu. Nebudeme si nic nalhávat. Zaskočilo mě to.
" Co to?"
" Včera jsme spolu spali a dneska, když ti dám pusu se divíš?" Hm, dává to smysl, ale nesedí to k Damonovi.
" Kdyby jsi byl normální, tak se nedivím."
" Já jsem normální."
" To povídej holubům na střeše." Představa Damona, jak konverzuje na střeše s holuby mi vyloudila na tváři úsměv.
" Stejně nechápu, proč se divíš."
" Už jsi dostal, co jsi chtěl, tak proč pokračovat?" řeknu jednu ze svých teorií nahlas.
" Protože se mi líbíš?" Začala jsem předstírat, že mě zaujala žirafa, která právě žrala listí. Damon si všiml, že radši věnuju pozornost velice " zábavný" žirafě, než jemu. Vypnul televizi a měla jsem po prdeli.
" Jak dlouho? Den, dva?" Dneska jsem měla celý dopoledne na to, abych o tom všem popřemýšlela a došla jsem k závěru, že náš vztah i kdyby se nějakým způsobem rozvinul, dlouho nevydrží.
" Ne, ne."
" Stejně je to jedno...odvezeš mě do města?" změním rychle téma. Nějak se mi o tom nechce mluvit. Damonovi se nejspíš nelíbilo, že jsem obrátila kartu, ale souhlasil. Skočila jsem si ještě pro mikinu, abych nezmrzla a šla jsem na Damona čekat ke schodišti. Damon už se taky valil ze schodů, ale nevěnovala jsem tomu pozornost, protože se otevřely vchodový dveře a dovnitř vešel nadmíru naštvaný Stefan. S očí mu šlehaly blesky a vypadal, že se každou chvíli na někoho vrhne. Samozřejmě, že se Damon tvářil, jako sluníčko na hnoji. Vycítil, že se něco stalo a hodlal toho využít. Stefan byl, ale rychlejší.
" Nic mi neříkejte! Teď na to fakt nemám náladu!" Práskl dveřmi a než jsem stihla otevřít pusu na protest byl pryč. Damon chtěl jít za ním, ale zastavila jsem ho.
" Pojď, jedeme na ten nákup." A teď pozor! On mě normálně poslechl. Sice se u toho tvářil, jako kdyby žvýkal citrón, ale nakonec svoje pozadí přesunul do auta. Nepochybuju o tom, že v duchu přemýšlel o tom, co se stalo a jak Stefanovi znepříjemnit život.
" Damone, aspoň se snaž tvářit, že je ti to líto."
" Já se opravdu snažím!"
" To jde vidět."
" Ty máš, co říkat. Na očích ti vidím, že tě to taky zajímá." No jo no, ale u mě za to můžou moje pudy.
" Já za to nemůžu! Vždyť se měl vrátit až zítra..." Snažila jsem se na to nemyslet, ale nešlo to! A jak je vidno Damonovi taky ne. Takže se není čemu divit, že jsem začali vymýšlet různý teorie. Docela jsme se nasmáli.
Už když jsme přijeli před penzion, tak jsme uslyšeli muziku, která podle mě hrála až moc nahlas. Damon vzal tašky s nákupem a rychle utíkal domů se schovat. Mě to trvalo trochu dýl, protože moje zlomená noha je tak trochu hendikep. Takže než jsem se dopleskala na verandu, tak jsem byla víc mokrá, než suchá. Bez váhání jsem vyšlapala schody na horu a šla říct Stefanovi, ať to trochu ztlumí. Vyskytnul se, ale problém v podobě zamčených dveří. Jelikož na moje volání nereagoval, tak jsem vytáhla mobil a vytočila jeho číslo. Kupodivu mi to zvedl.
" Eleno?" ozvalo se na druhým konci. Tady si někdo nepřečetl, kdo mu volá.
" Miláčku, mohl bys trochu ztlumit tu muziku? Ber ohledy na svoje spolubydlící," řeknu milým hláskem.
" Darren?" zeptá se zklamaně. To potěší.
"JO, ztlum to, než tam naběhnu a rozkopu ti hifinu!" Když uslyším, že to ztlumil, tak tipnu mobil. Však on přijde.
Hustý... prej "Eleno?" Parádní díl..