5. listopadu 2010 v 20:26 | Aranel van de´Corvin
|
Po dlouhým uvažování jsem se rozhodla, že pokročím s dějem. Původně jsem se snažila vyhovět těm, kteří chtěli aby povídka byla, co nejdelší. Ale už se objevují názory, že se to moc táhne a musím s tím souhlasit. Protahování už bylo dost a teď je načase pokročit. Moc se mi do toho nechtělo, protože od teď už děj pofrčí, což znamená pomale ale jistě konec povídky. Původně tahle povídka měla mít necelejch dvacet kapitol...Takže tahle kapitola se odehrává o dva měsíce později. Udělala jsem to i proto, že už nemám moc čas na psaní, čemuž odpovídá i délka týhle kapitoly.
P.S.: Někteří mi tam psali, že povídka MUSÍ mít děj. Dovolte abch vás vyvedla z omylu, NEMUSÍ. Nevěříte? Nebojte na střední se o tom budete učit...záleží čistě na autorovi...
2 P.S.: limit 40 komentů
" Stejně by mě zajímalo, z jakýho rodu čarodějnic jsi," zamumlá skoro neslyšitelně paní Bennettová, Bonniina babička. Už skoro dva měsíce chodím s Bonnie za její babičkou, která nás učí kouzla a další věci, který se týkají magie. Asi se divíte, proč jsem najednou obrátila kartu. Dá se říci, že za to převážně může Damon. Budete se asi divit, ale vycházet s Damonem není zrovna ta nejjednodušší věc na světě. Zjistila jsem, že je náladovej, panovačnej a rád mi připomíná, že je silnější než já. Jednoho dne mě to tak dopálilo, že jsem šla za Bonnie a požádala ji o pomoc. Bonnie byla nadšená, že je ve městě další čarodějnice a okamžitě mě dotáhla za svojí babičkou.
" To mě taky. Nikdy jsem si nevšimla, že by máma měla nějaký schopnosti." Upřímně řečeno v tý době bylo mojí největší starostí, dožít se dalšího dne.
" U některých lidí se moc neprojeví vůbec. A co babička?"
" Tu jsem nikdy nepoznala."
" A co třeba babička z otcovy strany?"
" Taky ne." Právě mi došlo, že jsem vlastně nepoznala nikoho z rodiny. Teda jednou u nás byl na návštěvě strejda. Smrděl jako bezďák a dokonce tak i vypadal. Bůhví, co to bylo za individuum.
" Zajímavý, zkusím se podívat do knih. Třeba něco najdu," ukončí náš rozhovor paní Bennettová zrovna v okamžiku, kdy do kuchyně přijde Bonnie.
" Máma volala, že mám přijít domů. Jdeš taky?"
" Jo."
Na rozcestí jsem se s Bonnie rozloučila. Musím ještě za Annou. Třeba ona nebo její matka budou znát další čarodějnický rody. Upíři často vyhledávali čarodějnice, aby je ochránily. S Annou jsem se srazila hned u dveří. Vylítla z nich, jak dělová koule a málem mě srazila k zemi.
" Někde je výprodej? Takhle rychle běžet jsem tě naposled viděla v New Yorku, když byly slevy v obchodním centru."
" Co se tak xichtíš? Damon tě zase vytočil?" Doteď jsem si myslela, že se tvářím neutrálně. Když jsem se podívala na svůj odraz v okně, tak jsem musela uznat, že Anna má pravdu. Vypadám jako nasraná koroptev.
" Damon? Toho mi ani nepřopamínej. Včera mě vytočil do běla tím, že mi osolil čaj a vyměnil mi svačinu za dvě spálený topinky." Černý uhlí bylo oproti těm topinkám bílý.
" Sama jsi říkala: Kreativitě se meze nekladou," začne se smát Anna.
" Přesně takhle bude znít moje obhajoba, až ho zabiju." Jestli si někdo myslí, že s Damonem vrkáme jako dvě hrdličky, tak ať si dá přes držku.
Problém je v tom, že s Damonem jsme oba ironici a oba si rádi děláme srandu z toho druhého. Ale každý potřebuje čas od času obejmout a my nejsme výjimkou. Vlastně se dá říci, že jsme s Damonem ideální pár. Navzájem se provokujeme, ale oba víme, že je to jenom ze srandy (i když si občas pěkně lezeme na nervy). Večer se k sobě přitulíme a mezitím, co spolu usínáme, přemýšlíme, co druhý den tomu druhýmu provedeme.
" A proč jsi teda přišla?"
" Znáš ještě nějaký další čarodějnický rody?" Anna se nad mojí otázkou zarazí.
" Víš to, že jsi hrozně nevypočitatelnej
člověk? Nikdo nikdy neví, co má od tebe čekat."
" To nevím ani já sama."
" Ale o rodech opravdu nic nevím. Po roce 1864 jsem stopovala jenom generace čarodějnic ze Salemu."
" No, kde seš?" Ani za sebou nestihnu zavřít dveře a už se na mě vrhá Damon.
" Ve dveřích?" zeptám se nejistě. Damon mě začne zase strkat zpátky ven. Něco mi ušlo? Mezi mým horlivým přemýšlením mě stihl nacpat do auta a připoutat. Takhle si svoje vysněný rande nepředstavuju.
" Eh?" vydám ze sebe skučivý zvuk, až když se Damon posadí za volant.
" Noha!" poklepe si na čelo, čímž mi dá jasně najevo, co si o mně myslí. Chvilku na něj vyjeveně koukám, ale pak mi blikne. Bože, já jsem ale pako. Dneska jdu na kontrolu s nohou! Před třemi týdny mi sundali sádru a nasadili ortézu. Podle všeho mi dneska sundají i tu ortézu. Víte, jakej to byl nezvyk, když mi tu sádru sundali? Najednou jsem měla oboje nohy stejný. Hrůza!
" Tak na co čekáš? Šlápni na to!"
" Jak si přeješ," prohodí ledabyle a šlápne na plyn.
" A kde jsi ještě byla?" Ležérně si položí levou ruku na okýnko a pravou řídí.
" U Anny, potřebovala jsem se jí na něco zeptat."
" A na co?"
" Kdo se moc ptá, moc se dozvídá a kdo toho moc ví, je nebezpečnej," řeknu vážným hlasem. Zní docela chladně, což mě samotnou zaskočilo.
" Tý jo, málem jsi mě dostala. Ale teďka fakt, co jsi po ní chtěla?"
" Ale nic, to je nepodstatný."
" Dělej, třeba to vím."
" Hledám další čarodějnický rody." Damon se na mě podívá jako na blázna.
" Další? V současný době žijí jenom čarodějnice ze Salemu." A to si opravdu myslí, že mu to uvěřím?
" Sni dál," řeknu jízlivě.
" Neříkám, že další rody neexistovaly. Ale v 16. století začaly hony na čarodějnice. Inkvizitorům se lidi povedlo tak dokonale vystrašit, že se práskali mezi sebou navzájem."
" To je blbost! Copak by se nechaly skutečný čarodějnice chytit?"
" V tom je ten vtip. Čarodějnice se práskali mezi sebou navzájem."
" No a? Přece mohly použít svoje síly."
" Mohly, ale k čemu jim to bylo, když jejich protivnice byla silnější. Tímhle stylem se čarodějnice zbavovaly svých sokyň."
" A proč si myslíš, že přežili jenom čarodějnice ze Salemu. Právě tam byl největší hon na čarodějnice."
" Ano, podle záznamů. Ale ve skutečnosti nikdo neví skutečný počet lidí, kteří byli upáleni a ani kde. Ve Francii bylo například zvykem dokumenty upalovat i s obětí."
" Jak to, že toho tolik víš?"
" Zabýval jsem se tímhle tématem dlouho dobu. Přečetl jsem spoustu historických knih, ale potom mi došlo, že historikové jsou stejně zmatený jako já. Proto jsem začal vyhledávat čarodějnice a tahat z nich jejich vědomosti."
" A oni ti řekli, že jiný rod nepřežil?"
" Ne, to zas ne. Sice nic nenašli, ale prý se někde nějaký rod může schovávat."
" A s kolika čarodějnicemi jsi mluvil?"
" Asi se šesti."
" A to byly všechny ze Salemu?"
" Jo, jejich rodokmen je hodně rozvětvený. Můžeš je najít jak v Americe, Evropě, Asii nebo Africe." Tiše jsem seděla a vstřebávala další informace. Třeba paní Bennettová najde něco v těch svých knihách.
" Vystupovat, lady." Damon mi galantně otevře dveře a doprovodí do čekárny. Prvně jsem si naivně myslela, že tam se mnou počká ať se nenudím, ale po chvíli se omluvil, že má ještě práci a odešel. Tou prací rozumějme vykrást nemocnici. No co, když už je tady.
Doktor mi dal fešnou berli. Prý ještě nohu nemám tolik zatěžkávat. Takže statečně pajdám k autu. Damon se objeví asi tři minuty po mně.
" Ještě jsem za sebou musel zamést stopy,"mrkne na mě. Cesta zprvu vypadala klidně, ale pak Damon začal rejpat. Už ani nevím, co byla jeho první narážka. Naštěstí jsme konečně zastavili před penzionem. Dneska mi Damon leze na nervy, ale to bude asi tím, že máš špatnou náladu.
" Vypadáš jako Dr. House, když tak pajdáš po tý holi."
" Jo, hlavně ty vlasy," řeknu ironicky.
" To ne, ty máš vzadu větší plešku." Naštvaně jsem se po něm ohnala holí, ale byl rychlejší. Už stál mezi dveřmi a šklebil se na mě. Pomocí kouzel jsem zabouchla dveře a tím pádem sejmula Damona. Ublíženě se na mě otočil a mnul si nos. Citlivka. Se vztyčenou hlavou jsem kolem něj prošla.