28. listopadu 2010 v 20:10 | Aranel van de´Corvin
|
Jak jsem slíbila, další kapitola je tu. Prvně to vypadalo, že tu nestihnu, ale nakonec se zadařilo. Teď se jdu hodit do postele, protože jsem totálně vyřízená. Včera tu byla sestra s dětma- naštěstí všichni ve zdraví přežili. A dneska jsme ráno jeli k babičce a odpoledne jsem šla do práce, z který jem se vrátila až o půl sedmý. I přes bolest hlavy jsem v sedm sedla k počítači a napsala další kapitolu...limit je opět 40 komuntů...
P.S.: akorát jsem ze svýho denního programu, museal vyškrtnout učení to bude zítra veselo až mě v latině vyvolá...
Místo odpovědi jsem hypnotizovala chleba a přemýšlela, jestli se mám otočit, a tím potvrdit svoji domněnku nebo se zahrabat hluboko pod zem a navštívit Protinožce. Jelikož jsem hrozně línej člověk, tak jsem se nakonec otočila. Když jsem pohládla do čokoládově hnědých očí, stejné jako mám já, začala jsem litovat. V Austrálii mohlo být tak pěkně.
" Nejsi ráda, že mě vidíš?" chladně se zasmál.
" Jsem tak šťastná, že se nezmůžu ani na slovo," odpovím ironicky. Další chladný smích, který mi už leze na nervy. Po dalších deseti minutách zírání na mého MRTVÉHO otce, jsem usoudila, že bych mohla zavřít pusu a položit ten chleba. Otec chodil po místnosti a prohlížel si její vybavení. Já jsem se pro změnu zabývala otcem, který vypadal na vlas stejně jako před lety!
" Tolik let jsi mě neviděla a na nic se mě nezeptáš?" Otec se přesunul do obýváku, kde se rozvalil v křesle. Samozřejmě, že jsem mu byla v patách. Nejsem blázen, abych se k němu otočila zády. Hlavně ne potom, co jsem ho zabila- i když očividně ne, protože jinak by se tady takhle nepromenádoval.
" Kdy odejdeš?" zase ten pitomej úšklebek! Kdybych u sebe měla zbraň, tak to do něj našiju znovu. A to jsem před lety litovala svých činů. Ale to by se dalo přirovnat k dětský naivnosti. Otec šlechetně moji otázku přeslechl a naznačil mi, že se mám zeptat znovu.
" Hm, tak co tu děláš?" zkusila jsem to jinak.
" Přišel jsem navštívit svoji nevděčnou dceru." Na chvíli jsem si představila, že mám ještě sestru, a že ve skutečnosti přišel za ní. Ale pak jsem zase rychle spadla na zem. Nejspíš čekal, že budu na jeho slova nějak reagovat, ale to se šeredně mýlil.
" Ani jednou za ta léta jsi nebyla u mého hrobu a nedonesla mi kytky," zalomil teatrálně rukama. Stále mlčím. Nechci ho rozzuřit ještě víc. Jako by nestačilo, že jsem to do něj už jednou našila. Jen tak mezi námi… myslím, že ho to naštvalo. No, mě by možná taky trochu rozčílilo, kdyby mě někdo zastřelil. Ale mě by to bylo nakonec jedno, protože bych byla MRTVÁ, na rozdíl od tý osoby, která sedí na gauči a čirou náhodou má stejný DNA jako já.
" To víš, přišlo mi zbytečný chodit k hrobu, když hrob může přijít ke mně," opět ironická odpověď. Snažím se nějak zakrýt svoji nervozitu a z jistý části i zvědavost. Jak to, že nenatáhl brka?! Zas tak špatnou mušku nemám!
" Ty jsi věděla kulový. Vidím ti to na očích."
" Na to, že bys měl být mrtvej, tak vidíš docela dobře." Snažím se ho vyprovokovat, aby mi řekl, proč ještě chodí po tomhle nespravedlivým světě, kde když někoho zastřelíte, tak žije!
"Nepamatuju, že bych se zmínil o tom, že žiju." Zapojila jsem obvody a začala přemýšlet. Myslím, že moje usilovné přemýšlení, muselo být slyšet až v Číně. Nakonec jsem došla k závěru, který by všechno vysvětloval a zároveň nic. Není nad takový "uspokojivý" závěr.
" Jsi upír." Nositel mýho DNA se rozesmál a začal zuřivě tleskat. Pomalu, ale jistě začínám hledat něco dřevěnýho, čímž bych ho zabila- po druhý.
" Vlastně jsi mi prokázala službu, když jsi mě zastřelila. Takhle jsem nemusel čekat."
" Nechceš pomoc znovu?"
" Věříš, že ne? Teprve po své smrti jsem začal opravdu žít." Dokážu si živě představit jak.
" Proč jsi přišel?"
" Ále, měl jsem cestu kolem, tak jsem si řekl, proč se nezastavit za mnou milovanou dcerou a nepoděkovat ji."
" To už jsi udělal, tak můžeš jít. Předpokládám, že víš, kde jsou dveře." Občas bych se za tu naivitu vypleskala. Když se otec zvedl z křesla, tak jsem si vydechla a čekala, až odejde. Jenomže když procházel okolo mě, tak mě chytil pod krkem. Byla jsem v takovým šoku, že jsem přestala i dejchat. Stejně, i kdybych chtěla, tak by mi ten krásný požitek nebyl dopřán. Když jsem se vzpamatovala z počátečního šoku, tak jsem použila svoji sílu. Otec mě rychle pustil a chytil se za hlavu. Díky bohu, za moji iniciativu učit se kouzla. Jinak bych teď už byla mrtvá- v lepším případě. Po chvilce jsem usoudila, že by to mohlo stačit. Otec funěl, jako nasraný býk a já neměla daleko k tomu, abych strachy proběhla zdí. Pořád jsem se dokola uklidňovala, že mi nic neudělá.
" Odkdy používáš svoji moc? Pokud si dobře pamatuju, tak jsi byla proti tomu," zavrčel naštvaně. Zmohla jsem se jenom na otevření pusy v němém úžasu. Jak to mohl vědět? Na to, že jsem čarodějka, jsem přišla dávno po jeho smrti.
" Snad sis nemyslela, že bych tě nekontroloval?" zasmál se.
" Myslela." Proč by mě taky měl chodit kontrolovat? Vůbec to nedává smysl.
" Když si vzpomenu, kolik bylo příležitostí zabít tě…"
" Tak proč jsi to neudělal?" vystrčím bojovně hlavu. Stejně lže. Vždycky lže. Tak proč bych mu teď měla věřit?
" Původně jsem to měl v plánu, ale potom jsem se dozvěděl spoustu zajímavých věcí…"
" Jakých?"
" Například z jakého čarodějnického rodu jsi. V poslední době tě tato otázka trápí, že?"
" Má cenu se tě na to ptát?"
" Ne."
" Dobře," ušklíbnu se. Opět použiju svoji moc. Mezitím, co se otec kroutí na zemi v křečích, hledám něco dřevěnýho, čím bych mu probodla srdce. Stefan tu měl docela slušnou sbírku. Kde je, když ho potřebuju?
" Být tebou tak to nedělám," zaskučí.
" Důvod?"
" Bože, tak se trochu zamysli! Nenapadlo tě, že mě musel někdo stvořit? A opravdu si myslíš, že cestuju sám?" To mě samozřejmě napadlo, že se upírem nestal sám od sebe- a kdyby jo, tak klobouk dolu. Jenomže jak mám stíhat přemýšlet o tolika věcech za tak krátkou dobu? Copak jsem nějakej Éda Cullenů, abych stihla myslet na víc věcí najednou? Začíná mě z toho všeho bolet hlava. Ještě jsem ani nepřekonala počáteční šok a už se chce po mně myslet.
" Co já vím, kdo to byl. Opravdu nemám přehled o všech upírech."
" Škoda, škoda..." Nejradši bych ho něčím praštila!
" To jsi pil krev upíra před svojí smrtí?" Pohrdavě si odfrkl, a tím mi dal jasně najevo, co si o mně myslí. Jen jsem se ujišťovala, tak ať si to svoje grimasy nechá pro sebe. Nějak mi to všechno nesedí. Je tady hodně mezer, které potřebují vyplnit.
" Proč
jsi se chtěl stát upírem? Nebo ještě líp… proč by se s tebou nějakej upír zahazoval?"
Začínám mít migrénu nad tím usilovným přemýšlením. Přísahám, že po tomhle setkání nebudu aspoň dva týdny myslet. Ne, že bych to někdy dělala. Ale co vy víte, třeba by mě chytl nějaký záchvat inteligence… dobře, teď jsem si uvědomila, co jsem to zase plácla za kravinu. Nechápu, jak mě napadlo použít slovní spojení "já a inteligence". Vidíte jaký špatný vliv na mě má můj otec?
" Sama si mě vyhledala," zasměje se. Sama? Takže žena... Bože, ne. Prosím, ne! Tohle mi nemůžeš udělat. Očividně jsme uhodila hřebík na hlavičku, protože když mě otec viděl, jak jsem zbledla, tak se začal culit. Když se daří, tak se daří.
" Copak ti Kathrine chtěla?" Přemýšlím, co je horší, jestli přítomnost otce nebo Kathrine. Pro mě určitě ON, ale tuším, že na Kathrine zbylé osazenstvo tohoto ústavu bude reagovat hůř. Damon si nejspíš bude hrát na tvrďáka a bude tvrdit, že mu je Kathrine volná a Stefan? Ten nejspíš přejde z veverek na zajíce a v duchu si bude říkat jakej je borec.
" Do toho ti nic není. Zatím..."
No to je super! Takže dneska večer se mi v baráku objeví mrtvej otec, řekne mi, že je upír a že ví něco důležitýho. Zakončí to tím, že je tu s Kathrine, která jen tak mimochodem nejspíš půjde po Eleně, a mě do toho nic není? Co by se muselo stát, aby mi do toho něco bylo?
" A-" ... je to v prdeli. Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, tak fotr byl pryč. Naštvaně jsem hodila vázu, která stála na stole, na zeď. Během vteřiny mi došlo, proč měl tak napilno. Přišel totiž Damon. Očividně mu došlo, že by se s ním Damon nepáral a na místě ho zabil.
" Stefana klepne, až to uvidí. Byl to totiž dárek od jeho známý z Ruska." Naštvaně jsem se na něj otočila a věnovala mu jeden ze svých vražedných pohledů. Nechce mi tady teďka vyprávět o váze, že ne? Odpochodovala jsem do kuchyně, kde jsem se pokusila nalít si pití. Ruce se mi třepaly, jako nějakýmu feťákovi, kterej si nedal dávku. Nakonec jsem svůj předem prohraný boj vzdala a vytáhla mobil. Měla bych dát vědět ostatním, co se tu děje. Dřív, než si Elenu a Stefana odchytí Kathrine.
" Jsi v pohodě?"
" Jo, proč bych neměla být?"
" Chováš se nějak divně…"
" Fakt? Já jsem jenom trochu rozrušená návštěvou mýho otce. Jinak mi nic není."
" Neříkala jsi, že jsi ho zastřelila? To máš tak špatnou mušku?"
" Kéž by."
" Teď tomu nerozumím."
" Buď v klidu, já taky ne." Stefanovi jsem napsala krátkou, ale výstižnou sms. Jestli si to ten tukan přečte, tak by tu měli do deseti minut být.
Během čtvrt hodiny se tak skutečně stalo a Stefan s Elenou dorazili. Elenu očividně moje problémy nezajímaly, protože jakmile vpadla do domu, tak běžela na záchod obejmout záchodovou mísu. Chudák Stefan. Musí se cítit méněcenný. Potom, co se Elena uráčila přijít, tak jsem jim vysvětila situaci. Musím podotknout, že jsem to vysvětlovala nejmíň třikrát, než to pochopili. A prej, že já jsem blbá. A jaké byly reakce na naši "milou" návštěvu? Stefan málem dostal infarkt- jediný co mu v tom bránilo, bylo to, že je mrtvej. Damon si šel pro něco silnějšího k pití a Elena se po tý šokující informaci nějak sekla a vůbec se nehejbe- což mě docela štve, protože se sekla v mým oblíbeným křesle.
A přijde mi blbý ji odtud vyhánět. Pořád naivně doufám, že se z toho křesla zvedne a přitom se jí neudělá blbě. Stačí, že pozvracela záchod. Až Stefana ten počáteční šok přejde, tak mu donesu kýbl a může začít uklízet.
Super kapča jako vždy
doufám že další bude nbude co nejdřív
