Odhodím tělo mrtvého jelena. Proč mi to nestačí? Pomyslím si znechuceně. Otřu si zakrvácenou pusu a vydám se po pachu dalšího zvířete, podle vůně bych to tipla na vlka nebo lišku. Letím lesem rychlostí blesku, stromy se kolem mě míhají smrtící rychlostí, jsem zděšená. Mé nohy ale nejsou k zastavení.
Náhle ucítím jiný pach než ten, po čem jsem zatím šla. Vábí mě svou nádhernou vůní. Neodolám a změním směr. Hned po několika sekundách ho mám nadosah. Zaostřeným zrakem vidím dvě postavy, co prochází lesem, a povídají si. Víc nestihnu zaregistrovat protože se po nich vrhnu. Jedním z nich, ženou, prásknu o strom tak silně, že omdlí, a tomu druhému, muži, okamžitě prokousnu krk. Trhne sebou a začne ječet. Jednou rukou mu zacpu pusu, druhou si podpírám jeho hlavu, aby se mi líp sálo. Jeho krev je tak lahodná… Přivírám oči blahem. Muž se vzpouzí stále míň a míň, až mi jeho tělo ochabne v náručí. Po chvilce vycucnu poslední kapku krve z jeho těla, prudce si stoupnu a otočím se k ženě. Je v bezvědomí, to je dobře aspoň se mi nebude vzpírat a já si klidně můžu užít potěšení z další krve…
Zděšeně si prudkým pohybem sednu na posteli a polštářem, který rychle popadnu z postele, zadusím výkřik. Zrychleně dýchám, a kdyby mi ještě bilo srdce, vsadila bych se, že by mi teď tlouklo jako o závod. Pomalu se uklidním. Byl to jen sen… jen sen… říkám si v duchu, něco ve mně ale protestuje. Upíří přece nesní.
Zhluboka se nadechnu a zavřu oči. Žádný sen - vzpomínka, řeknu si bolestně. V tu chvíli se dveře do mého pokoje otevřou. Rychle rozevřu oči, abych uviděla svou mladší sestru. Nejen upírskou, ale i pokrevní. Má rovné blond vlasy po lopatky a velké, upřímné světle modré oči. Jsem o rok starší než ona; upírky jsme stejně dluho
"Co je?" vychrlí na mě tak rychle, že kdybych na to nebyla zvyklá, absolutně bych jí nerozuměla.
"Jako bys to nevěděla," zasyčím na ni svým sametovým hlasem. Abych to vysvětlila, Katie má dar vidět budoucnost; není to ale tak že si řekne "Tak a teď chci vědět, co se mi zítra stane!", vidí prostě jen záblesky, často i z života někoho, co vůbec nezná.
"No tak, proč taková špatná nálada hned po ránu?" zeptá se mě vesele; její rozjařenou náladu nic nedokáže zkazit.
"Proto," odseknu a vyskočím z postele. Jelikož se zamotám nohou do peřiny, nemá to zdaleka takový efekt, který jsem chtěla, aby to mělo. Rozmáznu se na podlaze.
"Kurva!" zanadávám. Moje sestra ke mně vygebená přiskočí a pomůže mi na nohy.
"Není ti nic?" zajímá se hned, následuje výbuch smíchu - bohužel jen z její strany. Já jsem nasraná, na žádný smích nemám ani pomyšlení.
"Vypadni, Katie," zavrčím na ni nepříjemně.
Zamračí se na mě, přesto se otočí a rychle zmizí z mého pokoje.
Musím říct, že můj pokoj je celkem hezký. Tma, která tady po většinu času vládne, ho trochu zmenšuje, doopravdy je ale velký jak kráva, slušně řečeno. Všechno tady mám sladěné do červeno černé. Postel, u které stojím, je přesně naproti dveřím a je na ni peřina a polštář s rudým povlečením. Vedle ní je černý noční stolek, vedle něho černá skříň (mimochodem všechen nábytek v tomto pokoji je černý). Z druhé strany vedle postele je psací stůj - překvapivě černý - na kterém je můj počítač; dost moderní, musím podotknout. Vedle dveří - černých - visí z každé strany jedno zrcadlo. Neobtěžuju se do nich podívat. Koberec je sytě červený. Přes celou jednu stěnu jsou okna, které jsou z druhé strany neprůhledné; z této z nich však vidím naprosto jasně. Naproti nim je knihovna (hádejte, jakou má barvu); velká knihovna, taktéž skoro přes celou stěnu. Prostě ráda čtu.
Když už mě přestane bavit dělat nasranou, obleču se - do neočekávaně černých riflí, černého topu a černých kozaček - a na své tempo pomalu dolezu ke dveřím. Neodolám a zalétnu pohledem k zrcadlu.
První, co vidím, jsou moje oči, které mají fialovou barvu. Nenávidím toho, kdo to tak udělal, copak se s fialovýma očima můžu vydávat za člověka? To už jsem sice dávno vzdala, ale stejně bych rači měla nějakou obyčejnější barvu.
Přelétnu pohledem své husté, rovné lesklé černé vlasy, které mi sahají skoro do poloviny zad, ostře řezané rysy svého obličeje a tmavé, plné rty a už si to šinu ze dveří.
Ocitnu se na dlouhé chodbě se spoustou obrazů; jsou na nich různé zvířata a příroda. Rychle seběhnu ze schodů naproti mně, a dole uvidím ohromnou místnost. Uprostřed je pohovka, na kterou se v pohodě vejde pět lidí, před ní asi třímetrová plasmovka, stěny kromě oken lemuje knihovna asi třikrát větší než mám já v pokoji. Je tady ještě spousta dalšího nábytku, který se mi ale nechce vyjmenovávat.
Na pohovce sedí další část mé nejen upíří rodiny a dívají se na jakýsi nudný seriál v televizi. Na boku je můj jediný brat Mike. Vlasy má stejné barvy jako já, ale má je krátké. Jeho tmavě modré průzračné oči se na mě upírají, ušklíbnu se. Nutno podotknout, že je dobře namakaný. Vedle něho sedí moje druhá sestra Vendy. Jako jediná z naší rodiny má vlnité vlasy, které jsou tmavě hnědé s červeným melírem. Oči naprosto stejné jako Mikovi na mě taky zírají; můj úsměv se rozšíří. Poslední kapka je Katie, která se vedle mojich ostatních sourozenců rozvaluje a snaží se ulehnout do nějaké pohodlné polohy. Nevydržím to a rozesměju se nahlas. Moje špatná nálada zmizí; blízko Katie tomu jinak nejde. Ostatní se ke mně svými jemnými hlasy přidají; dům zaplní náš smích.
Po chvíli nás záchvat smíchu pomine a já přímo ze schodů, které jsou od pohovky vzdálené asi deset metrů, skočím před Katie a výhružně se na ni podívám. Dělá hodnou, sedne si a posune se k Vendy. Usednu na uvolněné místo.
"Kde jsou rodiče?" zeptám se.
"Na lovu," odpoví mi Mike okamžitě.
"Na lovu démonů, upírů, nebo jídla?" zasměju se.
"Jídla," ujistí mě Mike taky se smíchem.
"Svině," zamumlám, "jaktože mě nevzali taky?"
"Neříkej, že to nevíš," ušklíbne se Vendy.
"No bože…" zasyčím. Stejně bych brzo měla vyrazit na lov, mám celkem hlad… pomyslím si. "Vždyť nejlepší oslava narozenin je lov, ne?" řeknu a zlověstně se usměju.
Vždycky jsem si ze svých sourozenců nejvíc užívala zabíjení. Ne, že bych byla ráda, že jsem upír, ale když už jsem, tak z toho chci vytěžit co nejvíc. Dokážu si taky užít každou zábavu. Jsem pravý opak Vendy, která je z nás nejstarší; v lidském měřítku je jí 21. Je hrozně chladná a nenávidí to, čím je. Je z nás čtyř také ta nejzodpovědnější.
Mikeovi je 20. V podstatě je stejný jako já, kromě toho zabíjení. Já, Mike ani Katie nechybíme na žádné pařbě. Lidi se nám sice vyhýbají, ale to neřešíme, když se pak všeci ožerem tak nám to ani jednomu nevadí, takže co.
Katie je spíš tiché povahy, ale když má náladu, tak dokáže povídat celý den; tuto její vlastnost nesnáším. Není s ní k vydržení! No jen si to představte; ráno se probudíte, do pokoje vám vletí upírka a začne mluvit. Nezastaví se, když se převlékáte, když se jdete dolů dívat na televizi, když si chcete užít trochu ticha, když na ni řvete, ať drží hubu, ona si jen vesele povídá dál; a vzhledem k tomu, jak máme dobrý sluch, může stát před dveřma, když ji vyhodíte ze svýho pokoje, a pořvávat na vás. Fakt otrava. Na druhou stranu je s ní zábava a jak už jsem předtím zmínila, v její přítomnosti je nemožné cítit se jinak než tak jako ona; rozjařeně. Na to, že jí je sedmnáct, dokáže být neuvěřitelně dětinská. Ale rádi ji mají všichni.
Divím se svojí máti - která mimochodem umřela při porodu Katie -, že to dokázala. První Vendy, rok na to Mike, další rok po tom já a nakonec ještě Katie. Kdyby neumřela už při porodu, určitě by šla hodit šavlu a já bych se jí nedivila - žít s čtyřma malýma uřvanýma věcma? Nemožné. Náš fotr odešel hned po tom, co naše máti umřela. Jemu se taky nedivim.
No ale zpátky do současnosti. Asi bych ještě měla vysvětlit, jak jsem to myslela s těma démonama, upírama a jídlem, že. Takže - démoni jsou naši úhlavní nepřátelé. Nenávidíme se odjakživa a už ani nevíme proč. Samozřejmě bojujeme i proti ostatním upírům, jiným klanům. A jídlo snad ani nemusím vysvětlovat ne?
Taky bych měla ještě vysvětlit to s našima narozeninama. Upíry z nás udělali ve stejný den, takže upíří narozeniny máme ve stejný den. Je to dnes přesně 14 let, co nás proměnili. Nikdo neví, kdo to udělal. Prostě k nám jednoho krásného dne přilezl ňáký upír a rozhodl se že z nás prostě udělá svoje sluhy. To se mu ale nepovedlo - jako to s těma sluhama -, pře tam dovalila naše "máti" Sofia (doopravdy s ní samozřejmě nijak příbuzní nejsme, jen u ní žijem) a zabila ho. Je upírka už přes 100 let, pro nás čtyři celkem nepředstavitelná doba.
"Pro tebe," vyruší mě Vendin hlas ze zamyšlení. No jo, ňák jsem se ztratila v myšlenkách, to dělám často.
"Hm…" zamručím nepřítomně. "Asi půjdu na procházku," oznámím svým sourozencům, a vyjdu z baráku.


Určitě pokračuj :) dál to bude určitě lepší a lepší - těším se na další ;)