řízne mě slabě do krku po kterém mi začne téct slabý pramínek krve. Najednou se tem muž zarazí a začne se dívat kolem sebe, podíval kam si za sebe, následuje ostrá bolest ze zadu do hlavy. Hnedka se mi zatemní před očima a spadnu na zem.
17. kapitola
7. prosince 2010 v 17:22 | Aranel van de´Corvin | Život v sídleAutorka→ bradova12@seznam.cz
Ahojky lidičky chtěla jsem se zeptat, co se vám víc líbí, jestli starý styl psaní, nebo tohle nový styl odstavce. Byla bych rada, kdybyste to napsali do komentářů, díky. A hlavně nezapomeňte psát komentíky, protože se mi pak lepe píše.
***Pohled Natali***
Jdu lesní cestou v lese, hořké slzy stékající po tváři dopadají na zem. Najednou ucítím chladný kov na krku. Leknutím vyjeknu. "Drž hubu, nebo tě tu podříznu" Vyhrožuje mi nějaký chlap."Co..co chcete a proč to děláte" zakoktám, v mém hlase je slyšet i strach "Dostanu za tebe moc pěknou, teda když tě přivedu a říkal sem ti abys držela hubu"
řízne mě slabě do krku po kterém mi začne téct slabý pramínek krve. Najednou se tem muž zarazí a začne se dívat kolem sebe, podíval kam si za sebe, následuje ostrá bolest ze zadu do hlavy. Hnedka se mi zatemní před očima a spadnu na zem.
řízne mě slabě do krku po kterém mi začne téct slabý pramínek krve. Najednou se tem muž zarazí a začne se dívat kolem sebe, podíval kam si za sebe, následuje ostrá bolest ze zadu do hlavy. Hnedka se mi zatemní před očima a spadnu na zem.
Probudím se na měkké posteli. Lehce zatřepu očními víčky a pomalu otevřu oči. Pohled mi padne na něčí obrys, par krát zamrkám a poznám, že je to Oliver. Dívá se na mě hodně ustaraným pohledem, v tom si všimnu, že je nějaký pobledlí a má kruhy pod očima. Lehce se na mě usměje, ale přesto ztrápeným dojmem "Promiň, odpustíš ni to….prosím" Řekne prosebným tonem v hlase a upře na mě psí očka."To víš, že jo" Na tváři se mu mihne usměv. Vrhne se na mě a silně mě obejme "Nemůžu dýchat" Zachraptím, okamžitě povolí obětí a můžu zas normálně dýchat "To je úžasný máš nějaké schopnosti" Žasne nade mnou Oliver."Uklidni se jo, zatím si lehni do postele, protože vypadáš, že by si každou chvílí usnul" Lehce kývne a jak tělo bez duše si lehne vedle mě. Do pěti minut slyším klidné oddychování. To má z sto ho že nespíš. Nad touhle myšlenkou se pousměju, ale fakt by mě zajímalo, jak jsem dlouho byla já v bezvědomí. Opatrně abych ho neprobudila, se zvednu z postele, ale jak sem si názorně všimla, že ho ničím neprobudím. To byste určitě netipli, co se mi stalo, i když možná že jo. Jen co došlápnu na zem, jsem s prominutím fakt blbka, že se ani nepodívám, kam to vlastně dupu. Na zemi leží jen jediná ponožka a já ji trefím no to sem šikulka že jo. Hádejte či asi je, no přece Olivera. Dodupnu na ní, ta zrádná ponožka popojede do předu, a moje nožka s ní. Pořádně mi to podjede a zady dopadnu na spícího Olivera. Udivilo mě, že ho to ani neprobudilo a to sem na něj spadla celou vahou, no není to hustý. Už se ani nezabývám tím, abych byla tichá jak myška a normálně hlučně vylezu z pokoje.
Po schodech sejdu dolu do přízemí a zamířím si to rovnou do obýváku, ze které je slyšet nějaký zvuk. V obýváku všichni sedí a obědvají a dokonce některý i snídají. Určitě se ptáte, jak sem to poznala, odpověď je prosta. Jako názorný příklad beru Laciuse. Lacius má rozkošný růžový pyžamko, ne kecám má jen sladký žlutý župánek, který mu dokonale pasuje k jeho blond vlasům. V prostřed už tak narvaného gauče společně s Metem, Samuelem a po boku s Dominikem. Na zemi sedí Alexander s Dagonetem a křeslo Obsadil Marius a jeho klín obsadila Orthea. Právě mě napadlo. Od čeho je jídelna, když je vedle. Ale když si všimnu, že všichni čučí na novou…….plazmovou televizi. Ve které dávají nějakou obrovskou loď, která se ještě potápí a všichni drží v ruce kapesníky, do kterých si utírají neposedné slzy, tak mi docvakne, že sou do toho filmu zažraný "To je tak smutný, on umřel….zmrzl, taková krutá smrt, to si nezasloužil" Utírá si slzy Lacius "Moje řeč" Přidává se Samuel "Asi budu brečet" Dodá Met "Já už brečím" Kňourá Dominik. První kdo si mě všimne je Orthea a přijde ke mě "Ahoj, prosím tě jak ti to dopadlo s Oliverem" Zeptala se mě na rovinu "Jak by to mělo dopadnout" Povzdychne si jen a dá se do vyprávění co se za tu dobu co sem byla mimo stalo "V bezvědomí si byla celkem čtyři dny a mezitím se do sebe Oliver stihl uzavřít a určitě si sis všimla že je nevyspalí a zhubnul, takže za tu dobu nejet a ani nespal, takže doufám, že si mu odpustila" Dořekne Orthea a já na ní zírám s otevřenou hubou "Neboj se to jsem mu už odpustila" Orthea si oddechne a s ní i celá místnost. Docela zajímavé nevěděla jsem že nás všichni poslouchají "Na co jste se dívali" Změním téma "Titanik" Odpoví mi a vrátí se do křesla, lepe řečeno Mariusovi na klín "Pojď si k nám sednout" zamává mi radostně Lacius a vykopne sedícího Dominika z gauče "Sednu si vedle Laciuse "Máš nějaké schopnosti, víš jaký maš" Zeptá se mě Samuel "To nevím" Zakroutím hlavou "Tak co si zvláštního udělala" Nenechá se odbít "Nooo, když to chceš vědět, tak ti to řeknu" Souhlasně přikývl a najednou všichni nastražili uši, už zase poslouchají "No byla sem na posteli a pak sem se octla před Olivere a na rovinu, nevím jak sem se před něj dostala" Nějak tuším že by se chtěli zeptat na způsob jak sem se před nim objevila "Aha….něco na způsob teleportu" Řekne chytře Samuel "Ty vole kamo ty si chytrý" Bouchne ho do zad Lacius "Já vím" Ušklíbne se na Laciuse "On utíkal za…"nedokončí větu co patřila mě protože ho někdo přeběhne "Utíkal za mnou" vykřikne nadšeně Dominik. Ale to se z ničeho nic začne kuckat. Všichni se na něj podíváme a na osobu za ním, která ho škrtí. Dominik se začne plácat do všech stran a za ním stojí Oliver s vítězným úsměvem na tváři. Dominik se s vražedným pohledem otočil na Olivera, ale jakmile viděl jeho vyraz, začal neuvěřitelně ječet a vzdálí se od Olivera. Oliver nechá Dominika Dominikem a přejde ke mně přes místnost, chytne mě za ruku. Postaví mě na nohy a nakloní se k mému uchu "Mohl bych ti pomoct zjistit, jaký to máš schopnosti, ale to bych tě musel trénovat……teda jestli chceš" Dodá ještě na konec, souhlasně přikývnu. Narovná se "ale prvně se musíš najíst, aby si měla sílu" Vezme mě do náruče a nese mě do kuchyně. Posadí mě na stůl a z linky vezme talíř. S talířem vtrhne do lednice. Chvíli se v ní přehrabuje a sem tam něco dá na talíř. Narovná se a talíř mi strčí pod nos. Překvapeně zamrkám "To nemyslíš vážně…tohle nesním" Zabručím na něj. Zničeno nic se rozesměje "A to si myslíš, že je to jen pro tebe" Stáhne mě na židli a sám si sedne vedle mě. Z talíře si vezme plátek šunky a zblajzne ho. Dohromady zblajzneme celí obsah talíře "Co teď budeme dělat" Společně vycházíme ze sídla "Uvidíš" Usměje se na mě a při tom na mě mrkne.
Společně dojdeme na menši palouček, z kterého je vidět sídlo. V prostřed se zastaví a otočí se na mě. Tváří se zamyšleně, když najednou "Vítej na mém tréninku" Roztáhl ruce. Bud doslova nedostatkem spánku zmagořil, nebo se mne to jen zda. Dívám se na něj jak na debila. "Tak a teď si mě pokusíš chytit" U toho se zákeřně ušklíbl "A to jako PROČ" Řeknu znuděným tonem. Najednou zmizel, rozhlídnu se do stran, najednou ucítím za sebou pohyb. Rychle mi rukama zajel pod tričko a zas ven. Zase se objeví, přede mou s jednou rukou za zady "Výš to jistě" Temně se na mě usmívá. "Kde prosím tě bereš jistotu" Řeknu jistě a prohodím rukama "Tady" Vítězoslavně řekne a ukáže mi to, co měl celou dobu za zady. Je to moje podprda. Hned začnu zkoumat, jestli jí mam na sobě. Jak to udělal "Hej ta je moje" Zaječím a rozeběhnu se k němu "Okamžitě mi jí vrat ty zloději" Otočí se a začne přede mnou zdrhat, ale tak rychle abych mu stačila. Za dvacet minut se zastavím. Rukama se opřu o kolena, snažím se vydýchat. Přede mě si stoupne Oliver "No teda čekal jsem, že toho vydržíš víc" Po celou dobu mě tu jen provokoval "Drž už hubu" zavrčím na něho vztekle a vystartuju po něm. Těsně přede mnou vyskočí nahoru a dopadne na silnou větev "Okamžitě slez, počkej až se k tobě….." Začnu ječet, když v tom se objevím před ním. Hlavou švihnu do větve, přiznávám, že to je pořádná perda, až se mi na chvíli zatemnělo před očima. Začnu padat dolu, rychle se pro mě natáhne, ale začne padat semnou dolu. Rukama mě obemkne kolem pasu a přitáhne si mě k sobě. Těsně nad zemí udělá přemet a dopadne tvrdě na nohy. Ted už mě drží v náručí, unaveně otevřu oči "Pro dnešek ti to stačilo, teď si odpočin….šlo ti to dobře" Dodá na konec. Kývnu na souhlas, přitulím se k němu a usnu.
Komentáře
Vlastně je jedno jakým způsobem to píšeš XD Je to skvělý a já se hrozně těším na pokráčko. D O K O N A L Ý ! ! !
![]()
úžasný :)
Piš tak, jak chceš ty, protože je to vždy super :)
Velice dobrá povídka :)
Ale je škoda že se tam toho nedělo více.
ať píšeš jakkoli je to dokonalý. Hlavně piš víc. Od minulý kapitoly jsem tady každej den čekala na další
jdu lesní cestou v lese? trochu divný ale skvele sem se smála kapča bila supr ![]()
Naprosto úžasná kapča!! Líbí se mi jak tvůj nový styl psaní, tak děj mezi Oliverem a Natali a její nová schopnost :o)). Jsem zvědavá, jak se to bude všechno vyvíjet dál a jestli to skončí dobře, ne jako Osud si nevybereš :'( - jsem holt na ty happy ends ... Ale vážně moc povedený :o).


jéééé