close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

19. kapitola

26. prosince 2010 v 9:40 | Aranel van de´Corvin |  Život v sídle

Promiňte lidičky, ale mě se už nechtělo to opravovat, tak se moc omlouvám za chyby.
Začnu sebou pořádně házet na jeho rameni. Najednou mě stáhne z ramene do náruče a s ďábelským šklebem se mě zeptá, jestli mám ráda házení. Ani nečeká na odpověď a vyhodí mě do vzduchu. Doletím těsně ke stropu a začnu se zas pomocí gravitace vracet k zemi. Spadnu mu do náruče, na nic nečeká a než stihnu jakkoliv reakci, tak si se mnou začal házet. Dojde se mnou až do našeho pokoje. Tam si semnou naposledy hodí a pak mě položí na postel. Sedne si vedle mě na postel a přitáhne si mě na klín "V tréninku bychom mohli pokračovat" zvednu hlavu a zadívám se do jeho ďábelských očí "Bude ti stačit, když řeknu až potom" nevině se na něj usměju "To mi nestačí……..nepřestanu tě otravovat, dokud mi nepřitáhneš, tamtu dýku" ukáže mi prstem na díku, která se povaluje na stole "Co uděláš, když tě neposlechnu a budu tě ignorovat" uculím se na něj. Hodí mě na postel a přetočí mě na břicho. Obkročmo si na mě sedne, ruce mi zakroutí za záda a nakloní se ke mně "Víš, co ti udělám. Budu tě tak dlouho mučit, až mě začneš prosit o milost" zašeptal mi nebezpečně do ucha. Celá se napnu, když mě kousl do krku. Z nočního stolku v rychlosti něco vytáhl a to něco mi přicvakl kolem zápěstí. S hrůzou si uvědomím, že to sou kovová pouta. Pokusím se par krát provlíknout ruce skrz ty pouta, ale marně "Budeš prosit" zašeptá mi do ucha "Ne" špitnu vzdorovně. Najednou se rozesmál, až se mi z toho naběhli chloupky po těle "Uvidíme" natáhne se k nočnímu stolku a otevře první šufle. Tam se chvíli přehrabuje a na konec ho zavře a místo něho otevře druhé šufle, které dopadne stejně jako první. Na konec otevře třetí šufle, ale do dvou sekund ho surově zavře "Ten stolek za to nemůže, že něco nemůžeš najít" rýpnu si do něho. Zamračeně mě provrtá pohledem a vyhoupne se na nohy. Stoupne si čelem ke stolku a začne se v něm znova přehrabovat "Co hledáš" dokutálím se k němu "Tohle" v ruce drží nůžky. Vytřeštím na něj oči a odkutálím se od něho na druhou stranu postele. Dopadnu na nohy a rozeběhnu se ke dveřím, ale zatarasí mi cestu svým tělem. Prudce zastavím a začnu hned couvat "Tys chtěla utéct, že jo" v tenhle moment mě i děsí "ne vůbec, jen sem něco slyšela na chodbě" snažím se z toho nějak vykroutit a nevině se na něj usměju. Vykročí ke mně a v ruce začne stříhat nůžkami. Nikdy mi zvuk stříhání nepřišel tak příšerný. Najednou mě popadl takovou rychlosti, že během okamžiku ležím na zádech na posteli a on nade mnou. Nakloní se ke mně, rozstřihne mi tričko a ještě par krát ho na některých místech rozstřihne, až ze mě to tričko celí sjede "Co mi teď uděláš" zeptám se ho provokativně. Šibalsky se na mě usměje a z nočního stolku vezme havraní pírko. Do teď jsem nevěděla, proč ho tam skladuje, ale jakmile mě s ním začne lechtat po břiše, tak mi to docvakne. Začnu sebou zběsile cukat a házet "Pře…Přestaň…HAHA…..mě….lechtat" zmítám se pod ním ve vlnách smíchu "Ale, ale. Přestat, tohle je mučení a navíc si zapomněla na jedno slovíčko" přetočil mě na břicho a přejel pírkem od krku po páteři k zadku. Pod pírkem se prohnu v zadech "prosím" vypísknu. Pírkem mi přejel po zádech, naklonil se ke mně a do ucha mi zašeptal, abych ho pěkně poprosila. Na okamžik přestal "pěkně prosím" začnu zhluboka oddechovat. Chytne mě za paže a posadí mě zady k němu "tak a teď mi přitáhneš tu díku" zvednu hlavu a podívám se na díku, která se válí na stole. Leží tam nehybně, ale za chvíli se začne třást a pak se zvedne a vyletí nad stůl. Snažím se jí přitáhnout k sobě, ale blíží se ke mně strašně pomalu. Jen co vyletí mimo stůl tak jí už neudržím a zřítí na zem. Unaveně se svalím na Olivera. Sundá mi pouta a položí mě na postel. Sám si lehne vedle mě a přitáhne si mě k sobě "Mám hlad" zamumlám "Copak si dáš srdíčko" sama pro sebe se pousměju "No musí to být ňamka a musí být toho hodně" olíznu si horní ret "Rozkaz šéfe" zasalutuje a vyskočí z postele a odkráčí z pokoje. Najednou se ozve z chodby veselý jekot a hned na to dupot ke mně "Padá snííííížek" vlítne do pokoje jak torpédo Oliver "Hmmm a co je na tom" zabručím a zachumlám se do deky "Ty to nechápeš……" začne mi brát deku "Co nechápu" odseknu a začnu se sním o tu deku přetahovat "Nesněžilo už sto let" trhnutím mu deku vytrhnu, ale vůbec nechápu. Vždyť říkal sto let a tolika mi určitě není, tak proč si jediné na co si vzpomenu je ta bílá studená břečka, co padá venku na zem "stejnak dlouho nevydrží a sleze, protože je na to venku teplo" zabručím si pro sebe, ale on to slyšel a naštvaně se na mě podívá "jak myslíš" urážlivka odejde z pokoje a nechá mě tu samotnou. Hlady se mi ozve žaludek. Nejspíše mi to jídlo ani nepřinese.

Zvednu se z postele a hodím na sebe ze skříně nové nerozstříhané tričko a přes to i mikinu. Pomalím krokem se vydám do kuchyně. Sejdu schody do přízemí. V delší chodbě narazím na Olivera, který se nehnutý dívá z okna. Ani letmo se na mě neohlídne. Projdu kolem něj a zajdu za dveře do kuchyně, ve které ještě sedí a povídají si Lacius a Samuel. Kromě nich tu byla i Orthea s Mariusem. V půlce cesty se mi prudce zamotá hlava, kdyby mě nechytl Marius, tak bych jistě skončila na zemi. Zatemnělo se mi před očima a upadnu do bezvědomí.
Probudím se na měkké posteli a nade mnou se naklání usmívající Oliver. Nechápavě se na něj podívám a povytáhnu obočí "Co je?" zkoumavě ho provrtám pohledem "Ty to nevíš" zakření se na mě jak malý "A co?" nechápavě se na něj podívám "Si těhotná" řekne vesele "To je vtip" rozesměju se "Ne" smích mě přejde "Cože!" vychrlím na něj. Usměje se ještě víc. Pohladí mě ještě po plochém bříšku "budeme mít prcka" Zašvitoří mi do ucha. Rukou mi vjede do vlasů a přitáhne si mě k sobě a vášnivě mě začal líbat "jak to víš a co se mi stalo" to by mě fakt zajímalo, jak na to přišel, ale není nic, co by tomu mohlo zabránit. Pohledem sklouznu k oknu, za kterým je totálně bílo. Vyskočím na nohy, při tom ze sebe zchodím Olivera a doběhnu k oknu. Hovno to slezlo, ten bílí humus se tu jako rád nahromadil "Je to hezký pohled, že" objeví se za mnou jak duch "Leda studený" i tady ve vnitř se ochladilo "já tě zahřeju" obejme mě ze zadu a přitiskne si mě k sobě "Hele a kdy bude štědrý den" v očích mi vzplanuli plamínky "přesně za tři dní" vykulím na něj oči "Máš nakoupené dárky" vyhrknu "Ne….proč?" zmateně se na mě podívá když ho prudce popadnu za ruku "Tak bys měl už začít" táhnu ho za sebou do obýváku "hej co se děje?" zmateně se mě zeptá "No máme toho hodně…..cukroví, dárky, stromeček a další věci"
Rozrazím dveře do obýváku. Padnou na mě pohledy přítomných "S čím začít" zeptá se mě Marius "je ti dobře, teda před hodinou si nás teda vyděsila" ušklíbne se Orthea "Takže tu bude mimčo" zaraduje se Lacius, který k nám zamíří a zastaví se vedle Mariuse "a ty taťkou" štípne silně Olivera do zadku, že s toho i nadskočí leknutím. Oliver ho zpraží zlostným pohledem a rychlostí blesku ho popadne za mikinu "Co si to dovoluješ, blondýno" zahřmí vztekle Oliver "Ale no tak, to ještě nevíš, co tě čeká s mimčem" popichuje už tak naštvaného Olivera "by sis měl pomalu cvičit nervy" no to i vybuchnu smíchy i já, protože jejich výrazy stojí za to. Oliver vypadá, že by po něm každou chvíli zabil a Lacius? O tom ani nemluvě. Drknu loktem do Olivera, aby se uklidnil, ale vůbec to nepomohlo "Uklidni se" řeknu prosebně a chytnu jeho ruku, kterou držel Laciuse. Pustí ho a věnuje pozornost zas na mě "jo a s čím jste to chtěli začít" připomene Marius "No když jsou ty vánoce, tak by se to tu chtělo, aby to byli vánoce se vším všudy ne???" prohodím rukama. Skoro všem splanou plamínky v očích, až na jednu osůbku "A kdo to asi bude platit" zahuláká z křesla Alexander "to by tě zabilo, kdyby si dál peníze na….." najednou mě napadlo, že bych k tomu mohla využít mojich schopností "peníze ani nebudeme potřebovat……vykrademe banku"teda jestli se mi to i povede. Ne, povede se mi to "jak to chceš udělat" řekne s hvězdičkami Alexander a zbytek na mě zaraženě hledí. Temně se pousměju a přesunu se na druhou stranu obýváku "takhle" otočím se s úsměvem na rtech.


      
    
   
                  



                                

                   
       
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Chiaki Sumire Chiaki Sumire | 26. prosince 2010 v 10:15 | Reagovat

Johóóó =D Už se těším na temnou stránku těhulky :-D Prosím rychle dál :-D  :-D  :-D

2 c-r-a-z-y--l-a-zy c-r-a-z-y--l-a-zy | Web | 26. prosince 2010 v 12:29 | Reagovat

tohle je hodně dobrý

3 Lilča Lilča | 26. prosince 2010 v 14:12 | Reagovat

Supééér kapitola honem další xD

4 beja beja | 26. prosince 2010 v 23:08 | Reagovat

:D:D:D sem zvedava jestli tubanku fakt vykradou. taky by me zajimalo jestlui tam odhalijou vic z toho jak to vlastne bylo na zacatku ja se tam ocitla a tak:-):D

5 Ufoun Ufoun | Web | 27. prosince 2010 v 18:21 | Reagovat

Super super super :) zajímavá kapča, líbila se mi část s "mučením" :D.
Už se těším na další.

Jenom promin, ale tohle rýpnmutí si neodpustím. Píšeš skvěle, jenom mi občas vadí, jak to píšeš všechno v jednom velkém odstavci.

6 Christina Simons Christina Simons | 29. prosince 2010 v 11:09 | Reagovat

Super! Snad bude mít tohle lepší konec než v případě povídky Osud si nevybereš .. :o) Těším se na další!!! :o))

7 Faillë, Draco Faillë, Draco | Web | 29. prosince 2010 v 12:01 | Reagovat

super! :D  :D  :D

8 MiMi Madison H. MiMi Madison H. | Web | 5. ledna 2011 v 21:43 | Reagovat

juuu...tehuľka a ešte k tomu s diabolským plánom :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama