close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

2. kapitolla

13. prosince 2010 v 18:24 | Aranel van de´Corvin |  Krvavá láska




"Hm…" zamručím nepřítomně. "Asi půjdu na procházku," oznámím svým sourozencům, a vyjdu z baráku.

Venku slabě svítí slunce. Nám upírům příliš nevadí, když není moc silné.

Náš dům je ohromný. Má dvě patra a čtyři balkony. Je celý světle šedý s jiskřivě červenými pruhy kolem oken. Zahrada kolem něj má asi tak kilometr v průměru. Je na ní spousta stromů, a bazén. Jsme bohatí, takže co by se dalo čekat.

Nehodlám se ale dojímat nad naším barákem a zamířím rovnou do garáže. Čeká tam na mě moje auto - černo šedé lamborghini gallardo. Moje milované autíčko. V garáži stojí ještě další auta mých sourozenců, které taky vypadají dost hezky.

  Nasednu do svého autíčka a rozjedu se. Nevím kam jedu, dokud neuvidím les. Pak už mám jasno, okamžitě tam zamířím. Pohyb auta mě vždycky udivuje. Je to jakoby ani nejelo; vůbec se pode mnou nehýbe. Za chvilku tam dojedu.

Hned na okraji lesa ucítím pach lidí. Obvykle ho cítím trochu míň, ale teď… je až moc výrazný. Vydám se po něm do hloubi tmavého lesa. Stromy se kolem mě jen míhají, já se ale nebojím, že bych do nějakého z nich narazila. Trvá mi minutku než doběhnu k malé mítince, z kama tu vůni cítím. Opatrně vykouknu zpoza stromu, u kterého stojim.

Uprostřed mítinky je velký šutr, na kterém momentálně zády ke mně sedí tři kluci. Dva z nich mají hnědé vlasy; ten třetí je má černé a má o něco tmavší kůži než ostatní dva.

Opatrně začnu mítinu ve stínu stromů obcházet na druhou stranu, abych je viděla zepředu. Tak blízko nich je ta vůně skoro nesnesitelná; to mi připomene, že už jsem dlouho nebyla na lovu. Mám co dělat abych tam nevletěla a jednoho z nich nezakousla, takže nechápu, proč prostě neodejdu; asi na to jednoduše nemám sílu.

Potichu malou mítinku obejdu a uvidím jejich obličeje.

Ten nejspíš nejmladší z nich - vypadá tak na 16 - má světle hnědé vlasy, hnědé oči a celkově celkem nezajímavý obličej. Ten s černýma vlasama má oči šedo modré, husté obočí a plné rty. Vypadá dost hezky, na tom bych si smlsla. Řekla bych, že mu je něco kolem osmnácti.

Nejvíc mě ale zaujme ten poslední, který sedí uprostřed. Taky bych mu tipla tak 18. Vlasy má tmavě hnědé, trochu delší; tmavé, skoro černé oči a ostré rysy. Možná bych si ho spletla s upírem, kdybych necítila jeho sladký, lidský pach. Je bledý a krásný. Typický případ upíra. Hm, ten musí být dobrý… Něco mě k němu jakoby přitahuje, udělám malý kruček k němu.

Nakonec se ale přemluvím, ať si jdu rači ulovit ňákého jelena. Tihle mi za to přece nestojí. Ještě by ňáký z nich zdrhl a naše rodina by se zase musela stěhovat.

S posledním pohledem věnovaným tomu nejhezčímu klukovi se otočím na patě a rozběhnu se pryč od nich, směrem ke svému autu. Cestu ještě využiju k tomu, abych se nakrmila; vycucnu pár jelenů.

Cestu k autu ani domů vůbec nevnímám, jsem myšlenkami stále u těch kluků v lese; nebo spíš u toho, co mě tak zaujal. Uvědomím si kde jsem až když zajedu do garáže.

Vysednu z auta a zamířím rovnou do obyváku.

Moji sourozenci tam stále sedí jako předtím, jen s tím rozdílem, že teď už se nerozvaluje jen Katie, ale i Mike. Vendy sedí na uplném okraji pohovky a taky mě zahlídne jako první.

"Hej, lidi! Anette už je tady," řekne Mikovi a Katie. Anette jsem mimochodem já.

"No jo, moc dlouho sem tam nepobyla," řeknu.

"A co budem dělat?" zeptá se Mike.

"Já du nahoru," oznámím svým sourozencům a vyběhnu do druhého patra, tam vlezu do svého pokoje a padnu na postel. Jak je možné, že jsem tak unavená, když jsem před pár hodinama spala? No, nebudu se tím zaobírat, jdu spát.


Vzbudím se hned po několika minutách - poznám to díky hodinám na stěně -, kvůli hlasitému smíchu, co se rozlehne po baráku. Usnula jsem oblečená, takže se tímto nemusím zdržovat, a rychlostí blesku běžím rovnou do obyváku.

Na pohovce tam leží můj "fotr" Mates. Na první pohled nic divného, kdyby nebyl nahý. Na druhý pohled pod ním uvidím svoji "máti" Sofii (oba mají světlé vlasy a Mates má zelené oči a Sofia tmavě modré). A hádejte co dělají.

"Do prdele, copak na to nemáte ložnici?!" zařvu na ně a odběhnu zpátky do svého pokoje doprovázena vážně divnými pohledy svých "rodičů".

Hodím sebou na postel a chystám se znovu usnout; uvědomím si však, že už se mi vlastně ani nechce spát, takže to vzdám a začnu namáhat mozek co bych mohla dělat. Přijdu na to hned po několika sekundách.

Nechci riskovat, ven jdu proto rači oknem. Seskočit dvě patra mi nedělá žádné problémy. Tentokrát ani nezamířím do garáže; pujdu pěšky. Je to odsud jen několik ulic.

Cesta je tak krátká, že nemám šanci začít o něčem přemýšlet. Za minutku už stojím před domem podobným tomu našemu, jenom je celý bílý.

Rozhlédnu se, jestli nikdo nejde, a když nikoho nevidím, skočím rovnou na balkon ve druhém patře a co nevidím?

Vidím svoji kamarádku Kim - má černé vlasy a zelené oči - a nějakého kluka jak to spolu dělají! Dneska je ňáký úchylný den… Zavrčím a seskočím zpátky na zem.

Rozhodnu se pro tradičnější metodu, dojdu ke dveřím a zazvoním. To se asi načekám, než přestanou - pokud si toho vůbec všimnou -, oblečou se a než sem dolezou - samozřejmě pokud sem vůbec dolezou. Čeká mě ale příjemné překvapení v podobě Kiminého bráchy Alexe. Otevře dveře a usměje se na mě. Je o rok starší než já - je mu 19, stejně jako Kim, jsou dvojčata - má černé vlasy a zeleno modré oči. Oba jsou mimochodem upíři a v tomto domě žijou jen oni dva.

Hltá mě pohledem. Kim mi jednou řekla, že ho viděla, jak si ho honí u mojí fotky. Fakt děsný opruz, když vás někdo tak šíleně balí jako Alex mě.

"Poď dál," řekne mi s širokým úsměvem. Vejdu do luxusně vybaveného baráku a Alex za mnou zavře dveře.

"Takže," začne, "proč si přišla?" zeptá se mě s nadějí v hlase.

To si teda chlapeček hodně myslí, že jsem přišla za ním, tak to určitě!

"Přišla jsem za Kim," zarazím jeho fantazírování hned na začátku. To tak, aby si ještě dělal naděje! Neříkám, že není hezký, ale trochu se mi příčí chodit s bráchou svojí nejlepší kámošky.

"Eh... aha," otočí se ke mně zády. No teda, snad sem ho neurazila! Ukáže se, že si jen chce dojít do kuchyně pro cosi, z čeho se mi zbíhají sliny.

"Chceš taky?" otočí se na mě. Přikývnu.

Podá mi skleničku plnou krve a jednu si vezme taky. Zhluboka se napiju, překvapí mě, jakou mám žízeň. Bože, co se to se mnou děje? Vždyť jsem pila dneska, nemůžu mít žízeň!

"Vy máte doma krev?" zajímám se hned.

"Jo, objednáváme si ji z krevní banky," napije se taky.

"A to se jako nezajímají, na co ji potřebujete?" divím se.

"Zas tolik jí není, jsme tu jen dva."

"Aha…" dopiju skleničku a položím ji na stůl před sebe. "Je Kim vůbec doma?" hraju si na blbou.

"Jo je, má tak kohosi nahoře…" No jo, viděla jsem.

"Tak já je du trochu popohnat," věnuju mu zářivý úsměv a vyběhnu do druhého patra, Alexe za sebou nechám omráčeně stát.

Z Kiminého pokoje kupodivu nic neslyším. Zabuším na dveře. "Kim?"

Po chvilce se dveře otevřou a z nich vystrčí hlavu Kim, předpokládám že nahá.

"Ehm, počkáš chviličku?" Ani nečeká na odpověď a dveře přede mnou rovnou zabouchne. No to je teda nevychovanost!

Opřu se o zeď vedle dveří a netrpělivě podupávám nohou o zem. Kim to trvá celkem dlouho.

Za několik minut se dveře znovu otevřou a vyjde z nich Kim, tentokrát už oblečená.

"No konečně," zvednu oči v sloup. "Co ste tam dělali?"

"Hádej dvakrát," odpoví ironicky, chytne mě za ruku a vtáhne do svého pokoje. Má ho hezky zařízený, v červené a žluté.

"No, takže proč si přišla?"

Ach jo. Proč mám pocit že se mě na to všichni ptají? "To se musí něco stát, abych přišla?" zavrčím. "Prostě sem přišla normálně pokecat za kámoškou."

"No tak sory," Omlouvá se hned.

Kim je hrozně ukvapená. Vyhrkne něco dřív, než se nad tím stihne zamyslet. Na druhou stranu je s ní hrozná prdel. Nikdy nemá špatnou náladu - v tomhle mi připomíná Katie.

"Jo, v pohodě," odpovím a usměju se.

"Takže, co budeme dělat?" sedne si na postel

"Co já vím," hodím sebou vedle ní. Vím, že kdybych se jí zeptala, co to bylo za týpka, tak by mi neodpověděla, tak se rači ani neptám.

"Hm… tak co třeba zajít na lov?" nabídne.

"Ne!" odmítnu rázně. "Dneska už sem pila dvakrát, už fakt nemůžu," vysvětlím.

"Aha… tak v tom případě…" zamyslí se. Mezi tím, co přemýšlí, zase nemám co dělat. Pozoruju jakýsi obraz naproti postele.

"Už vím!" vykřikne náhle. Leknu se a trhnu sebou, vyčítavě se na ni zadívám.

Omluvně se na mě usměje. "Dneska je tam párty," oznámí mi. "Tam" je náš název pro jakýsi bar, kde jsou většinou pařby, a jehož pravý název si nikdo z nás není schopen zapamatovat.

"Super, tak na co čekáme?" vyskočím z postele. Bohužel nějak nešikovně zavadím o Kiminu nohu a už podruhé za dnešek skončím na zemi. Strhnu sebou i Kim.

"Ježiš, sory," omlouvám se jí rychle a pomáhám jí na nohy.

"Dobrý," ujistí mě s úsměvem. Obě se zvedneme.

"Počkej, jen si dám něco na sebe a pudem," řekne mi.

Nasouká se do sytě červených šatiček které vypadaj jak pro štětku, černých bot na deseticentimetrových jehlách, do ruky dá červenou kabelku a mihne se kolem mě k zrcadlu. Rychle si dá řasenku, tužku, stíny, make-up, rtěnku a ještě tisíc dalších věcí a to všechno stihne během několika sekund. No jo, je výhoda bý upír. Co víc, upír s její schopností. Kim totiž umí zastavit čas. Musí to být super. Nikdo jiný kromě ní neví, že se ten čas vůbec zastavil a ona si v klídku může všechno co chce udělat aniž by o tom někdo věděl. Ještě se učeše a vytvoří si na hlavě jakýsi složitý účes. Pak mě čapne za ruku a letí se mnou do spodního patra. Chystáme se vyběhnout ven, dole nás ale zarazí Alex.

"Kam dete?" zajímá ho.

"Do prdele," chci ho odbýt, ale Kim mě přeruší. "Dem na pařdu, pudeš taky?"

Okamžitě se rozzáří jak sluníčko. "Jo, jasně, jen se pudu oblíct."

Moje nálada zmrzne na bodě mrazu. Vražedně Kim pozoruju.

"Ježiši, co řešíš?" zakoulí očima.

Povzdechnu si. "Musíme se ještě stavit ke mně dom, musím se oblíct a tak."

"Jo, jo, jasně," řekne hned.

Potom se u nás objeví Alex. Má na sobě jakési oblečení které se mi nechce zkoumat, všimnu si jen, že je většina z něj černá a zbytek zelený.

"Tak deme?" zeptá se nadšeně.

"Ach jo…" povzdechnu si a rozejdu se z baráku. Kim a Alex mě následují.

Po cestě k nám jsme zticha; já sem nasraná, Alex je tak nadšený, že ani nemůže mluvit a Kim si z nikým z nás nemůže povídat, takže je taky zticha.

"Počkejte tady," přikážu jim když dorazíme k mojemu baráku. Vyběhnu nahoru do svého pokoje a přemýšlím, co si dát na sebe. Nakonec se rozhodnu, že se budu řídit podle Kiminého příkladu a obleču se jak děvka. Ze skříně vytáhnu černé legíny, černou džínovou minisukni, černý top bez ramínek a skoro po kolena vysoké černé kozačky na vysokém podpatku. Všechno si to na sebe dám, a letím k jednomu ze zrcadel. Bleskově si dám řasenku, černou tužku a sytě červenou rtěnku. S vlasama se nehodlám obtěžovat, prostě si je rozčešu a to je tak všechno. Pak se ještě navoním a už pádím dolů.

Vyběhnu z baráku a skoro narazím do Alexa, stojí totiž blíž, než jsem si myslela.

"Kurva, Alexi," začnu. Všimnu si jeho pohledu. Zahledíme si navzájem do očí; on samozřejmě svůj pohled dlouho na mém obličeji neudrží. Sklouzne očima na moji hruď a pak ještě níž.

Popadnu ho za ruku a vleču ho ke Kim, která stojí kousek od nás. Tam jeho ruku pustím, ještě aby si nemyslel, že k němu taky něco cítím.

"V kolik to začíná?" zeptám se bleskově.

"V osm."

"Do prdele, za dvě minuty!" vyhrknu, rozlídnu se, jestli tady není žádný člověk a pak se rozběhnu k baru, kde je pařba. Kim s Alexem se za mnou taktéž rozběhnou a doběhnem tam na minutu přesně.

"Tak, stihli jsme to," vydechnu.

"Nechápu, proč ti na tom tak záleží…" podotkne Kim.

"Já taky ne," opáčím.

"Tak dem," pobídne nás Alex.

Tentokrát už normálním lidským tempem se rozejdem k luxusnímu baru.

Ochranka u dveří nám zkontroluje občanky, přičemž na mě a Kim můžou oči nechat, a vpustí nás dovnitř.

Vnitřek baru vypadá jako noční klub; na stropu disko koule, DJský pult a prostě luxus.

Všichni už tančí. Vmísíme se do davu a podle toho, že před námi necouvají - a obvzlášť přede mnou, s mojima fialovýma očima -, poznáme, že už mají něco upito. Už celkem dlouho jsem nebyla v jedné místnosti s tolika lidmi. Naštěstí jsem dneska už napitá jak klíště, takže mi to nedělá žádné problémi. Řekla bych - doufám - že Kim i Alex na tom jsou podobně.

Za chvilku už normálně tančíme a pořádně si to užíváme.

Po několika minutách tance Kim odtáhnu ke stolu s alkoholem a lijem do sebe jednu skleničku vína, vodky a šampaňského za druhou.

Nám upírům alkohol nedělá takové problémy jako lidem - můžem si proto taky dovolit toho vypít mnohem víc než ostatní.

Myslím ale, že dneska jsem to s tím chlastem trochu přehnala; Alex mě totiž nesl domů v náruči. To je taky to jediné, co si z té párty pamatuju.


Ááááá… kurva moje hlava!!! Jestli si myslíte, že upíři nemají kocovinu, jste na obrovském omylu. Ztěžka otevřu oči a koho nevidím? Strop. Chvilku jen tak ležím, pak mě přemůže nevolnost, vymrštím se z postele a běžím se pozdravit se záchodovou mísou.

Nashledanou, netěšilo mě, pomyslím si směrem k záchodu.

Ach jo, proč sem to tak přeháněla? Jako bych nevěděla, jaké to pak příští ráno je.

Z koupelny zamířím dolů do kuchyně. Ňák to ale nevypočítám a skoro sletím ze schodů. Zastaví mě jen moje pohotová reakce.

Povzdechnu si a opatrně ty schody sejdu. Dole je pusto jak v hrobě; ostatní si nejspíš vyrazili na lov nebo tak něco.

Rozhodnu se bolest hlavy zajíst. Otevřu ledničku - a zjistím, že nemáme žádné jídlo. Zas tak moc mě to nepřekvapuje, žijeme tady jen upíří tak na co normální jídlo že, ale stejně mě to nasere.

Do obchodu se mi jít nechce a na lov už vůbec ne, tak si z ledničky vytáhnu minerálku a vypiju jí nejmíň polovinu. Začne mi z toho být blbě, jinak to žádný jiný efekt nemá. Fakt super.

Otráveně přejdu do obyváku a kecnu sebou na pohovku. Co mám dělat? Nedokážete si představit, jaký je život nuda například bez školy. Vím, že to zní divně, ale je to tak. Kdybych aspoň měla někoho s kým bych trávila svůj volný čas - samozřejmě mám svoje sourozence a Kim a Alexa ale to není ono.

Nakonec se rozhodnu že si znovu zajdu na procházku.

Otevřu dveře a uvidím sníh, co se snáší na zem.

No ty vole, vždyť je teprve začátek listopadu, kde se tady bere sníh?

Naštvaně dveře zabouchnu - sníh totiž nesnáším - a jdu se znovu usadit na pohovku. Zkusím se zapřemýšlet co bych mohla dělat ale moc mi to nejde. Nesnáším svůj život. Copak je spravedlivé, aby někdo za jeden den tolik přemýšlel?

Návrh jít znovu za Kim okamžitě zamítnu. Proč je zase otravovat? Na lov se mi nechce - a navíc jsem po včerejšku ještě celkem plná. A co jiného dělat? Kdyby tady aspoň byli Mike Vendy a Katie, ti by něco vymysleli!

Po dlouhé době nakonec vymyslím, že se budu dívat na film. Náhodně vyberu ňáký z hromady DVDček, co leží na stole, pod stolem a různě po zemi.

Vezmu jedno, co se jmenuje Resident evil Afterlife. No, podle obálky to asi bude akčňák.


I když to na horor nevypadalo, byl to horor. Byly tam sice spíš takové ty lekačky, ale občas i dost nechutné věci, třeba to s těma psama (nepochopíte pokud ste to neviděli, ale doporučuju se podívat). Sem strašný srab, a to sem upír. Nakonci sem byla celkem vyklepaná. Každopádně sem ráda, že už to skončilo.

Na ten konec se se mnou dodívala i Katie, protože všichni už přijeli z lovu. Chtěla sem jí to vymluvit, ať se první podívá na celý film, ale nechtěla.

A teď už zas nemám co dělat. Zase musím opotřebovávat svůj ubohý mozeček, abych něco vymyslela, ale ňák se mi to nedaří.

"Katie, co mám dělat?" zeptám se své spolusedkyně po chvíli. Ona má celkem dobré nápady. Někdy.

"Já nevim… co třeba zajít ven a postavit sněhuláka?" Už sem vám říkala o té její dětinskosti? Tady ji máte.

Podívám se ven z okna, a opravdu; sněhu jak nasraného.

"Nechce se mi jít ven," vymluvím se.

"Aha… tak si můžeme všichni zahrát ňákou hru, ne?" navrhne.

"Jo, to by šlo," souhlasím. "Vendy! Miku!" zařvu na ně a oni sem během minutky naklusají.

"Co je?" zeptá se Vendy.

"No, tak sme si s Katie říkali, že bysme si mohli zahrát ňákou hru," zamířím ke knihovně, kde máme mimochodem kromě knih i hodně stolních her.

"Jo, beru," řekne Mike okamžitě. "A co? Flašku?"

"Ani náhodou," odmítnu. Co kdyby se mě začali vyptávat na Alexa? Ne, to rači ne.

"Tak Twistra," nadhodí Vendy.

"Tak to bude na dlouho," zasměje se Katie. To si dokážu představit; vzhledem k naší upíří mimořádné ohebnosti a výdrži to opravdu můžeme hrát donekonečna.

Nakonec ale s Vendiným návrhem všichni souhlasíme a začneme hrát.

Mě se ani moc hrát nechce, proto se nabídnu, že budu točit a říkat barvy.

Bylo dost zajímavé pozorovat, jak se jeden snaží toho druhého shodit. První odpadla Vendy, protože si na ni Mike sedl - ale jen takovou silou aby sám neskončil na zemi, aby ji vyřadil ze hry. Souboj Mika a Katie trval dobrou půlhodinu, a pak to oba vzdali, pře jak Katie už předtím podotkla, mohli by hrát donekonečna.

Náhle Katie ztuhne. Poznám v tom náznak pohromy, chytnu jí za ramena a zatřesu s ní. Ona však nijak nereaguje, jen čumí do blba a nic nevnímá.

Po chvilkce, kdy na ni křičím- spolu s Mikem a Vendy - aby se probrala, náhle zamrká a upře na mě svoje velké, teď vyděšené oči.

"Cos viděla?" vyhrkne Mike.

"Démoni," zašeptá. "Sou na našem území a chystají se zaútočit."
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Čteš u mě na blogu nějakou povídku?

Ano
Ne
Ne, ale přečtu si.
Nečtu povídky!

Komentáře

1 Bery Bery | Web | 13. prosince 2010 v 20:41 | Reagovat

Úžasný, co nejrychleji pokráčko prosím =)

2 Mirka Mirka | Web | 14. prosince 2010 v 15:21 | Reagovat

Ahoj..omlouvám se že to sem takhle píšu..ale chtěla jsem se zeptat jestli by jsi mi nepomohla s blogem. Má adresu www.upirsky-deniky.blog.cz a založila sem ho teprve před pár dny..Byla bych ráda kdyby mi s ním někdo pomáhal nebo sme ho vlatnily 2..=)..kdybys měla zájem tak prosim napiš na ten blog do komentářů..díky..=)

3 beja beja | 15. prosince 2010 v 17:22 | Reagovat

hej fakt dobry:-) ;-)

4 K22 K22 | 15. prosince 2010 v 22:12 | Reagovat

Cituji: "Zase musím opotřebovávat svůj ubohý mozeček, abych něco vymyslela, ale ňák se mi to nedaří."
Vystihuje celou kapitolu. Čekal jsem něco lepšího.(

5 Chi Chi | 18. prosince 2010 v 10:05 | Reagovat

[4]: Nějakej chytrej.... cos napsal ty, hm?

Podle mě je to hezká povídka a určitě se ještě rozjede ;-), vlastně celá kapitolka tomu nasvědčuje. Nenech se odradit a piš dál! Prosím :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama