5. prosince 2010 v 11:39 | Aranel van de´Corvin
|
Zase mi blbne noťas, takže mimálem ruply nervy, než jsem tuhle kapitolu semka dala... daoufám, že se bude líbit. Je docela dlouhá... limit je opět 40 komentů
P.S.: chtěla aby se mezi Darren a Damon něco dělo, tak to tady máte....i když to asi není to, co jste si představovali xD xD
Teatrálně jsem si povzdychla a šla nahoru do "svýho" pokoje. Občas mi připadá, že si ze mě všichni dělají jenom srandu. Potom, co jsem ostatním všechno vysvětlila a dala jim nějaký ten čas na vstřebání, se Elena rozhodla, že nám všem ukáže obsah svýho žaludku. Málem jsem se rozbrečela, jako malá holka, když jsem viděla tu spoušť. Jedno je jasný. Do křesla si nějakou tu dobu nesednu.
" Já to uklidím," volal za mnou Stefan, který právě přiběhl s kýblem.
" To si piš, že to uklidíš," ujistila jsem ho. Nechápu, z čeho pořád blije! Bulimičky mohou tiše závidět, s jakou lehkostí to provádí- někteří lidi vypadají dobře u všeho. Když jsem se zeptala Stefana, jestli Elena není třeba ve stresu, tak říkal, že ne. Jenom prý dneska něco s Bonnie a Caroline oslavovali a trochu to přehnali s pitím. Poslední dobou to Elena nezvládá nějak často. Třeba tak řeší nějaký svoje problémy...možná, že Stefan není takovej kanec, jak o sobě jednou prohlašoval. Ještě jednou jsem se na schodech otočila, abych si mohla prohlídnou scénu pode mnou. Stefan statečně držel kýbl a snažil se uhýbat případnému potříštění oděvu. Nechápavě jsem zakroutila hlavou. Buďto ji opravdu miluje a udělal by pro ni všechno, nebo je blbej. Damon stál kousek od nich a v ruce držel skleničku s vínem. Radši jsem zase odvrátila pohled a pokračovala ve svojí cestě. Nemusím všechno vidět. Půjdu zkontrolovat stav koupelny. Doufám, že to tam nevypadá, jako v obýváku. Docela ráda bych se vykoupala...
Když jsem se vykoupaná vrátila do pokoje, už tam byl Damon. Ležel na posteli a díval se z okna, ale jakmile si mě všiml, tak svoji pozornost přesunul na mě. Doslova mě rentgenoval pohledem. Sedla jsem si vedle něho na postel a osuškou si sušila vlasy. Uběhlo pět minut a ani jednou nemrknul. Děsivý.
" Proč se na mě takhle díváš?" zeptala jsem se, když už jsem ten jeho pohled nemohla snést.
" Přemýšlím." Není pochyb, o čem přemýšlí. I když jsem si to nechtěla přiznat, tak jsem věděla, že jeho myšlenky zalétávají ke Kathrine. Nevěděla jsem, co k ní momentálně cítí, ale stačilo mi vědomí, že ji dříve miloval. Možná, že teďka tomu tak není, ale každý vztah po sobě zanechává nějaký následky. A mě děsilo pomyšlení na následky, který jejich vztah zanechal.
" Já vím a myslím si, že naše myšlenky budou na stejný vlně." S povzdechem jsem vstala z postele a šla si učesat vlasy. Damon mi chtěl něco říct, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Rozčesala jsem si vlasy a nechala je volně spadnout na záda. Ze skříně jsem ještě vytáhla Damonovo triko, který jsem nosila místo pyžama, a oblékla jsem si ho. Až když jsem zalezla pod peřinu, tak se Damon odhodlal k tomu něco říct.
" Nemůžu tomu uvěřit… že je tady." Poprvý ode mě odtrhnul pohled a přešel na druhou stranu místnosti. Nemohla jsem si nevšimnout, jakým tónem to řekl.
" Chceš ji vidět?" zeptala jsem se potichu. Kdybych se zeptala nahlas, tak by uslyšel tu paniku v mým hlase. Nechtěla jsem, aby za ní šel. Nechtěla jsem… o něj přijít. Kathrine byla známá tím, že vždycky dostala to, co chtěla. Co když si přišla pro Damona? A co když ji Damon pořád miluje?
" Ne, je mi ukradená," řekl najednou naštvaně. Musela jsem se potichu zasmát. Takhle nereaguje člověk, který mu je to jedno.
" Lžeš, ale špatně."
" Nechápu, kde se v tobě bere ta jistota." Naštvaně jsme se probodávali pohledy a ani jeden z nás nechtěl ustoupit.
" Proč prostě neřekneš pravdu? To je to tak hrozný pomyšlení, že by o tobě někdo něco věděl?"
" Jestli jsem se za ta léta něco naučil, tak to bylo to, že nikomu nesmím věřit," odfrkl si. Nemohla jsme si nevšimnout všechny tý zloby, kterou ukrýval pod povrchem. Není pochyb o tom, kdo ho tohle naučil.
" To je jenom výmluva. Jiný slovo pro strach." Damon nebezpečně zúžil oči, čímž mi dával najevo, že bych měla být zticha.
" Já se nebojím."
" To by ti neuvěřili ani ti holuby na střeše." Kdybych věděla, jak to všechno dopadne, tak bych tuhle větu vůbec nevypouštěla z pusy. Ale jelikož nejsem žádná vědma, tak jsem to udělala a tím spustila pořádnou hádku. Už ani přesně nevím, co jsme po sobě křičeli, ale určitě to nebylo nic slušnýho a v televizi by se to neodvážili vysílat, ani po jedenáctý hodině. Nějak jsem se v celý hádce ztratila. Byla jsem pohlcená hněvem, který se dral na povrch a chtěl za každou cenu ven. Myslím, že podobně na tom byl i Damon. Prostě jsme si oba dva potřebovali vybít zlost, tak jsme na to použili toho druhýho. Nevím, co jsem přesně řekla, ale nejspíš to Damona rozzuřilo na nejvyšší míru. Pamatuju si jenom to, že jeho pravá ruku vylítla do vzduchu a já dostala pořádnou facku, až jsem odlítla pěknej kus do zadu. Hlavou jsem se udeřila o skříň. Pak mi připadalo, že všechno probíhá, jako ve zpomaleným filmu. Stefan vběhl do pokoje, v tom okamžiku, kdy jsem s ranou dopadla na zem. Zmateně se podíval na Damona, který byl nejspíš v šoku. Asi mu došlo, co právě udělal. Potom jsem uslyšela otevírání okna a Damon byl pryč. Pomalu jsem se začala zvedat ze země. Stefan ke mně hned přiskočil.
" Jsi v pořádku? Co se tady stalo? Nechceš odvést do nemocnice?" Stefan mě začal zasypávat otázkama, ale já jsem byla úplně mimo. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Neříkám, že jsme se nikdy nepohádali, ale nikdy ne do takový míry. Blbá, Kathrine! Jen, co přišla, už se to všechno bortí.
" To je v pohodě," zakňučela jsem potichu. Kdybych totiž nijak nereagovala, tak by mě odvezl do nemocnice. A deprimující bílý stěny je to poslední, co potřebuju.
" Kde je Elena?"
" Odvezl jsem jí domů."
Sedla jsem si na zem, vedle postele a opřela jsem si o ní hlavu. Snažila jsem se nějak uklidnit, ale nešlo to. Slzy se draly na povrch a brzy začaly smáčet peřinu. Najednou jsem ucítila něčí objetí. Nadějně jsem si myslela, že je to Damon, ale když jsem se otočila, tak jsem uviděla Stefana, který se na mě smutně koukal.
" On to tak nemyslel," šeptal mi potichu do ucha. Přitáhl si mě k sobě a začal mě hladit po hlavě. Stulila jsem se k němu do náruče a potichu plakala. Bylo mi to tak líto. Uvnitř jsem řvala bolestí. Vzpomněla jsem si na to, co mi řekl...
... nikoho nepotřebuju! A tebe už vůbec ne!
S radostí jsem přivítala vycházející slunce. I v noci mě strašily noční můry. Pořád dokola se mi přehrávaly události včerejšího večera. Unaveně jsem se dobelhala do koupelny, kde jsem si dala sprchu. Potřebovala jsem se probudit. Po dlouhým přemýšlení jsem se rozhodla, že půjdu do školy. Nebudu sedět doma a topit se ve vlastních myšlenkách. Musím začít něco dělat! Dát JIM vědět, že mě jejich přítomnost nějak nerozhodila. I když opak je pravdou. Nejradši bych se proměnila ve pštrosa a strčila hlavu do písku. Ach, jak ti to mají jednoduchý...
" Kam jdeš?" Stefan vykoukl ze svýho pokoje.
" Do školy."
" Děláš si srandu?"
" Vypadám na to?" ušklíbla jsem se. Když se neměl k odpovědi, tak jsem šla do kuchyně, připravit si svačinu. Nezapomněla jsem si vzít ani tunu čokolády. Dneska máme tři hodiny Mansona. Bůh mi pomáhej! Nebo spíš... Bůh, pomáhej jemu.
Stefan šel nakonec do školy se mnou. Celou cestu jsme šli mlčky. Teda jednou se Stefan snažil o konverzaci. Bohužel začal špatným slovem… Damon. Takže jeho snahu o komunikaci jsem ukončila hned na začátku. Před školou na nás čekala pobledlá Elena.
" Trochu radosti do toho umírání." Nedalo mi to a musela jsem si rýpnout. Stefan mě okamžitě zpražil pohledem.
To bude zase den.
Znuděně jsem pozorovala flek na protější zdi. Vsadila bych se, že se ten flek od minulýho týdne změnil. Ještě dalších dvacet minut jsem uvažovala o fleku, ale pak mě začalo nudit i to. Manson chodil po třídě, jako tygr v kleci a neustále mě pozoroval. Na začátku hodiny jsme měli takovu menší slovní přestřelku. Omylem jsem přišla do hodiny později, protože jsem se zakecela na chodbě s Jeremym. Anna za týden bude slavit narozeniny a Jeremy nevěděl, co ji má koupit. Tohle téma jsem přijala s radostí. Konečně nějaký normální problémy.
" Jaké jsou fáze třicetileté války?" Prvně mi nedošlo, že Mansonova slova jsou mířena na mě. S povzdechem jsem se na něj otočila. Už stihl přejít celou třídu a svou malou, tlustou nožkou podupával u mojí lavice.
" Jako profesor dějepisu byste to měl vědět," odpovím ironicky.
" Samozřejmě, že to vím!" začal se rozčilovat.
" V tom případě nechápu, proč se mě na to ptáte."
" Nerozčilujte mě!"
" Můžu na záchod?"
" Cože?"
" Ptám se, jestli můžu na záchod." Chvilku na mě vyjeveně zíral, ale pak nasadil tu svoji "přísnou" masku.
" Až mi řeknete, jaké jsou fáze třicetileté války!" S povzdechem jsem se podívala na Stefan, který mezitím smolil něco na papír. Když mi ho potom za Mansonovými zády ukázal, tak jsem pochopila. Napsal tam všech pět fází. S radostí jsem je Mansonovi vyjmenovala. Čuměl na mě, jako chleba z batohu a neměl se ke slovu. Využila jsem příležitosti a prošla okolo něho na záchod. Cestou jsem ještě poděkovala Stefanovi. Občas by mě ta Mansonova inteligence rozplakala.
Když jsem za sebou zavřela dveře od kabinky, tak jsem málem dostala infarkt. U umyvadla stála Elena a upravovala si vlasy. Vůbec jsem ji neslyšela přijít!
" Čau, nevěděla jsem, že jsi tady," usmála se na mě. Zůstala jsem stát jako pařená, když mi došlo s kým mám tu čest. Kathrine očividně taky došlo, že jsem jí poznala.
" Hm, jsi docela všímavá," zasmála se. Prvně mě zarazily její vlnitý vlasy. Elena je měla ráno rovný. A potom tady byl ten divný pocit...
" Bohužel pro tebe," zavrčela jsem skrz zaťaté zuby. Kathrine se nehezky ušklíbla a udělala krok ke mně.
" Nemyslím si, že bys mi mohla něco udělat." Začala si na prst namotávat pramínek vlasů. Nejradši bych po ní hned skočila.
" Radši nemysli, ty jedna čůzo." Bojovně jsem si založila ruce na hrudi. Já ty vymaštěný koze, ještě ukážu. Se mnou si nikdo hrát nebude.
" Být tebou, tak volím slova, nebo bych se nemusela udržet."
Naštvaně jsme se probodávali pohledem. Použila jsem na ni svoji sílu, ale NIC! Strachy se mi sevřel hrudník.
" To jsi opravdu, tak naivní? Myslíš si, že mě doběhneš, jako svýho tatíčka?" Tentokrát došla až ke mně. Neustoupila jsem ani o krok. A to ze dvou důvodů. Byla jsem na to až moc hrdá a nějak mi zdřevěněly nohy. Kathrin si v klidu hrála s pramínkem vlasů. Zkusila jsem svoji moc použít znovu, ale s větší intenzitou. Kathrine se začala smát. Divím se, že ještě nebrečela smíchy. Potom najednou zmlkla a chytla mě pod krkem. Tentokrát jsem se vykašlala na nějakou pitomou bolest hlavy a odhodila jsem ji přes celou umývárnu. S ranou dopadla mezi umyvadla. V tom momentu se otevřely dveře a v nich stála nějaká černovlasá holka. Vystrašeně těkala očima mezi mnou a Kathrine. Rozhodla jsem se zachránit situaci, ač nerada.
" Jsi v pohodě, Eleno? Já jsem ti říkala, že ta zem je mokrá." Přistoupila jsem ke Kathrine a pomohla ji na nohy. Měla jsem strach, že každou chvílí skočí po tý holce a zabije ji. Kupodivu to neudělala a jenom se na mě "děkovně" usmála.
" To je v pohodě. Příště budu dávat větší pozor." Černovláska si oddychla a zalezla na záchod. S Kathrine jsme stáli naproti sobě v bojové pozici. Když jsme uslyšeli spláchnutí záchodu, tak jsem si začala umývat ruce a celkově se tvářila, že mám moc práce. Kathrine si zase začala upravovat vlasy. Dívka si stoupla mezi nás a začala si POVÍDAT! Krve by se ve mně nedořezal! Chválila nám oblečení a pak se ptala Kathrine, jaký používá make-up. Kdyby tady nestála Kathrine, tak bych se celý týhle situaci zasmála. Jenomže tady není nic k smíchu. Jsem v jedný místnosti s psychopatem a nějakou městskou slepicí, která neví, kolik je dva a dva. Když konečně opustila místnost, tak mi spadl kámen ze srdce. Musela to slyšet i Kathrine.
" Škoda, že už musím jít," řekla rádoby smutně Kathrine.
" Už? To je taková škoda," odpovím ironicky.
" Však se neboj. Já tě zase brzy navštívím."
" Příště dej vědět předem, ať stihnu připravit nějaký pohoštění." Kathrine se ještě naposledy zasmála a zmizela pryč. Nehybně jsem zůstala stát a zírala jsem na dveře, kterými právě zmizela.
Do konce hodiny jsem se už ve třídě neukázala. Až když zazvonilo, tak jsme vtrhla do třídy, sbalila si věci a čekala, až všichni z učebny odejdou, abych mohla se Stefanem a Elenou mluvit o samotě.
Stefan okamžitě zavolal Damona, aby pro nás přijel. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Stefan mě, ale držel za poutko od kabele a nemínil
mě někam pustit. Snažila jsem se vyhledat pomoc v podobě Eleny, ale ta na mě taky dlabala. Jenom netrpělivě vyhlížela Damona, stejně jako její drahá polovička.
"Stefane, no tak mě, sakra, pusť!" Konečně jsem se mu vytrhla ze sevření.
" Mlč," zarazila jsem ho dřív, než mi stihl něco říct.
" Musím jít, něco důležitýho zjistit!"
" Teď je to nebezpečný. Určitě se tu někde schovává a čeká na svoji příležitost!"
" Já ji dokážu zastavit. V umývárně se mi to povedlo! A kdybych potkala svýho otce, tak s ním to bude ještě lehčí!"
" NE!"
" Prosím." Podívala jsem se na Elenu a jaký bylo překvapení, když jsem v jejích očích uviděla porozumění. Mám vyhráno.
" Jdi," zamumlala skoro neslyšně, ale my jsme ji slyšeli. Stefan se na ni zmateně podíval. Něco jí začal naléhavě říkat, ale Elena mu odporovala. Nakonec se na mě Stefan otočil.
" Jdi," řekl nakonec smířlivě. Vyjeveně jsem na něj zůstala koukat. Ta Elena ho má, ale omotanýho kolem prstu.
" TAK JDI!" zakřičel na mě. Zrovna k nám přijíždělo Damonovo auto. Na nic jsem nečekala a rozběhla se po cestě pryč. Moje nohy mě dovedly až před práh domu paní Bennetové. Už nemám čas čekat… Musím to vědět…
401 komentářů?? sorry,ale to je nějak moc ne
