11. prosince 2010 v 17:29 | Aranel van de´Corvin
|
Děkuju za komentáře, moc mě potěšili. Jsem hrozně ráda, že to čte tolik lidí a proto tuhle kapitolu věnuju všem, kteří pravidělně komentují...
P.S.: limit opět 40
Rychlostí blesku jsem běžela k domu paní Bennetové. Byla jsem tak rozrušená, že jsem málem zapomněla před dveřmi zastavit. Naštěstí jsem zabrzdila včas a vyhnula se tak případnýmu monoklu. Nestihla jsem ani zaklepat a paní Bennetová mi otevřela dveře. Beze slova mě pustila dovnitř a dovedla do kuchyně, kde na stole ležela obrovská kniha, která musela mít nejmíň dva tisíce stran.
" Tady najdeš odpovědi na tvoje otázky," poposunula knihu blíž ke mně. V duchu jsem se zhrozila. Nebudu to muset číst, že ne? Tohle nemám šanci přečíst. Odpovědi potřebuju teď a ne až za deset let!
" Vy jste to už četla?"
" Ano."
" A nemohla byste to pár slovy shrnout? Dneska se stala taková nemilá věc a bojím se, že než bych tuhle, ehm, impozantní knihu přečetla, mohlo by být pozdě."
" Myslím si, že by bylo lepší, kdyby sis to přečetla sama."
" To já taky, ale než se dozvím to, co potřebuj, tak už se na kytky budu dívat ze spodu, jestli mi rozumíte…"
" Nebudeš," zakroutila vzdorovitě hlavou, čímž mě dokonale zmátla.
" Proč si to myslíte?"
" Až si to přečteš, tak pochopíš. Byli by blázni, kdyby tě zabili." Paní Bennetová se zvedla z židle a čekala, až udělám to samý. Očividně mi už nemá, co říct. Proč mám takový pocit, že se mně chce, co nejdřív zbavit? Během rozhovoru mi připadalo, že očima pořád bloudila k oknům. Čeká snad nějakou návštěvu? Z přemýšlení mě vytrhla až její otázka, jestli na tu knihu nechci tašku. Udiveně jsem se na ni podívala. Tašku? Spíš pytel. Obyčejná taška by se pod takovu tíhou protrhla.
" Ano, prosím." Furt lepší něco než nic.
" Darren?" Už jsem stála u vchodových dveří, když mě oslovila.
" Jsi poslední z rodu čarodějnic z Aixu," řekla potichu, že jsem ji skoro ani neslyšela. Chtěla jsem se jí ještě zeptat, co to znamená, ale zabouchla přede mnou dveře a nechala mě napospas osudu. Jaký rod z Aixu? Co to jako má být? Nikdy v životě jsem o takovým rodu neslyšela.
Cesta k penzionu byla hrozná. Funěla jsem pod tíhou knihy. Každý dvě minuty jsem tašku musela přendávat z jedný ruky do druhý. Ty stránky musí být ze železa. Bohužel se vyplnila moje teorie a taška se protrhla. Ani jsem ještě nedovřela dveře a už u mě stál Stefan. Elena mu byla hnedka v patách.
" No kde seš? Mysleli jsme, že se ti něco stalo!" vyjel na mě hnedka Stefan. Má nějak pocuchaný nervy. Podívala jsem se na hodiny a s překvapením zjistila, že jsem byla pryč tři hodin. Ta cesta se nějak protáhla, no.
" Zjistila jsem z jakýho jsem rodu a přinesla jsem si s sebou zajímavý čtivo." Poukázala jsem na knihu ve svých rukou. Stefana okamžitě vztek přešel a vytrhl mi knihu z ruky.
" A na co jsi tedy přišla?"
" Je tu Damon?" taktně jsem přešla jeho otázku a rozhlížela se po pokoji. Nebudu vypovídat dřív, dokud neobhlídnu terén.
" Ne," předběhla Elena s odpovědí Stefana a už mě tahala po schodech na horu. Prvně jsem si myslela, že jde do mýho pokoje, ale zavedla mě ke Stefanovi.
" Máš velice zajímavého otce," ušklíbla se na mě Elena.
" COŽE?"
" Když jsme se sem vrátili, tak seděl pohodlně v obýváku a popíjel víno."
" A řekl, co chce?"
" Čekal, že přijdeš s námi, ale když zjistil, že jsme dorazili jenom já a Stefan, tak zmizel se slovy: Ještě se stavím."
" Chtěl jsem ho zastavit, ale byl rychlejší," doplnil Elenu Stefan. S povzdechem jsem jim řekla, co jsem se dozvěděla já. Bohužel nikdo nevěděl, kdo byly čarodějnice z Aixu a ani proč by zrovna tenhle rod měl být jiný. Ještě chvíli jsme rozebírali různý teorie, ale potom jsem usoudila, že bude nejlepší, pustit se do čtení. Rozhodla jsem se, že se nastěhuju zpátky do svýho původního pokoje. Sice ho Damon zamknul, ale to by už teď neměl být problém. Pomocí vyhledávacího kouzla jsem našla klíče a odemkla si. Všechno zůstalo ve stejným stavu, v jakým jsem to před několika měsíci opustila. Pomocí Stefana a Eleny jsem přenosila svoje věci zase zpátky. Potom jsem se zavřela ve SVÝM pokoji a pustila se do čtení. Když jsem viděla první stránku, tak jsem málem dostala infarkt. Všechno bylo psaný ručně, v nějakým starým nářečí, a nutno podotknout, že dost malým písmem.
Zhruba po hodině čtení jsem se dostala k tomu, co jsem hledala. První stránky knihy se zabývaly historií, až potom přišly na řadu rody. Podle této knihy naše krevní linie vymřela už v jedenáctém století. Uvádí se tu, že poslední čarodějnice z našeho rodu spáchala sebevraždu. Je tu dokonce namalovaný obrázek, jak nějaká žena stojí na útesu a dívá se dolů. Dlouho jsem pozorovala onu ženu, která hleděla dolů do temného náručí oceánu. Dokonce mi připadalo, že se hýbe. Asi už začínám být unavená. Měla bych si dát na chvíli pauzu. Stejně je na chodbě nějak rušno.
Po krátký rozmluvě se Stefanem jsem se vrátila do pokoje, kde jsem se zabarikádovala. Stefan odjel s Elenou domů. Chce u ní zůstat pře noc. Má strach, že Kathrine rupne v bedně a vydá se na "milou" návštěvu k Eleně. Někdo by mu měl říct, že Kathrine v bedně ruplo už dávno, tak ať se nebojí. Každopádně jsem dostala instrukce, co mám dělat, kdyby se tady ukázala. Damon prý někam odjel hned potom, co Stefana a Elenu vysadil u penzionu. Zajímalo by mě, co má tak důležitýho na práci. Vzala jsem knihu a lehla si s ní do postele. Jen tak zběžně jsme prolistovala knihu a všimla si, že v zadu jsou taky nějaká kouzla. Ty se budou hodit. Hned potom, co přečtu rodinou historii, tak se na ty kouzla podivám.
Byla jsem zrovna u konce kapitoly, když mě vyrušilo klepání na dveře. Málem jsem leknutím spadla z postele, jak jsem se lekla. Pomocí kouzla jsem otevřela dveře. Myslela jsem si, že přišel jeden z bratrů s nějakou novinkou, ale šeredně jsem se mýlila. Ode dveří se na mě culil můj tatík. Rychle jsem zaklapla knihu a vymrštila se na nohy.
" Co takhle obejmout svého tatínka?" zasmál se a roztáhl ruce. Protočila jsem oči v sloup a poodstoupila, co nejdál od dveří.
" To si pro to objetí mám dojít sám?" hraně si povzdechl a udělal krok do mýho pokoje. Tedy vlastně neudělal. Nemohl vstoupit. Nechápavě jsem sledovala práh dveří. Vždyť do penzionu přece vstoupil bez pozvání, ne? Tak proč sem nemůže?
" Nepozveš mě dál?" zeptal se s úšklebkem na rtech.
" Jak to, že sem nemůžeš? Do penzionu jsi přece taky nebyl pozvaný."
" Upřímně řečeno, myslel jsem, že jsi chytřejší,"povzdechl si a pokračoval," pozvaní musíme být jenom do obydlí, který patří lidem. Upírů se to netýká. A pokud se nemýlím, tak tenhle penzion patři bratrům Salvatorovým..."
Musela jsem se za sebe stydět. Opravdu mi to nedošlo. Ale to bude asi tím, že jsem pořád ještě trochu vykolejená z toho, co jsem se právě dozvěděla z knihy.
" Co tady chceš?"
" Promluvit si."
" O čem?" Otcův pohled padl na knihu, která ještě rozevřená ležela na posteli.
" Jak vidím, tak už jsi zjistila svůj původ. Jaká škoda, že se schopnosti neobjevili u tvé matky. Všechno by bylo snadnější…" zamyslel se na hlas. Mlčky jsme stáli naproti sobě.
" Budu čekat dole v obýváku. Jestli ti záleží na lidech z tohohle města, tak tam přijdeš."
Když jsem si byla jistá, že zmizel za rohem, tak jsem šáhla pod postel a vytáhla takovou šikovnou věcičku, kterou mi půjčil Stefan. Připevnila jsem si ji na ruku a sešla do obýváku. Otec už byl rozvalený na křesle a pozorně mě sledoval.
" Že by vznešené čarodějnici z Aixu přeci jen záleželo na ostatních?" zasmál se chladně. Nechápu, kde se v něm bere ta jistota. To si snad nepamatuje, jak naše minulé setkání dopadlo?
" Tak, co chceš?"
" Učinit ti návrh."
" Poslouchám." Opravdu mě zajímalo, co on a ta husa vymysleli.
" Jistě ses dozvěděla o kletbě, kterou vyřkla první čarodějka z Aixu." Pomalu jsem kývla hlavou. Zrovna jsem tuhle část dočetla, když zaklepal na dveře. Pochopila jsem i to, proč "poslední" čarodějnice z našeho rodu spáchala sebevraždu. Myslím si, že už byla unavená z toho pronásledování.
" Potom tedy myslím, že víš, proč jsem tu."
" Vím, ale asi tě zklamu. Nemám v plánu tu kletbu odstranit. Současný stav mi vyhovuje."
" Budeš toho litovat!" zavrčel naštvaně a zvedl se z křesla.
" Možná… Ale ty se to už nedozvíš." Použila jsem svoji moc, dřív než se otec vzpamatuje a uteče. Přišpendlila jsem ho k protější zdi a vší silou se ho tam snažila udržet. Zděšeně na mě zůstal koukat.
" To neuděláš."
" Proč ne? Už jednou jsem to udělala." Vyhrnula jsem si rukáv a namířila na něj. Stačí zmáčknout jeden čudlík a kůl proletí otci srdcem.
" Kathrine mě pomstí!"
" Nemyslím si. Podle mě jsi jí naprosto ukradenej, jako všichni ostatní, který využívala." Nikdy se už nedozvím, co mi otec chtěl odpověď. V momentu, kdy otevřel ústa, aby mi něco řekl, jsem zmáčkla spoušť a dřevěný kolík se mu zabodl přímo do srdce. Zrušila jsem kouzlo, který ho drželo ve vzduchu. Sesunul se na zem, kde zůstal nehybně ležet. Přistoupila jsem k němu blíž a chvíli se na něj dívala. Potom jsem ho nechala shořet. Přitom jsem si dávala velký pozor, aby nechytlo i něco okolo. Stefana by asi kleplo, kdyby se zítra ráno vrátil domů a našel tu jenom ohořelý trosky. Když už tu z mýho otce zbyl jenom popel, tak jsem šla do kuchyně najít nějakou krabičku, do který bych ho nasypala. Potom jsem se teple oblékla. Mám v úmyslu popel vysypat do nedaleký řeky. Cestou budu mít aspoň příležitost přemýšlet.
Cestou jsem si v hlavě urovnávala všechny myšlenky. Jedno mi, ale pořád nešlo do hlavy. Kniha uvádí, že poslední čarodějnice z našeho rodu spáchala sebevraždu. Tak jak je tedy možný, že krevní linie pokračuje? A další věc, která mě trochu znervózňuje, je ta, proč se schopnosti objevily zrovna u mě? Moje matka ani babička je neměly (podle knihy muži nikdy tyto schopnosti neměli). A pak je tu ta kletba. V knize jsem se dočetla, že čarodějnice z Aixu jsou považovány za matky čarodějnictví. Legenda vypráví, že jedna z prvních čarodějnic z Aixu se potkala s velice zajímavým mužem, který se živil krví. V knize není psáno, co se stalo a proč na něj uvalila kletbu. Je tam jenom jméno toho muže. Klaus.
Konečně jsem došla k řece. Otevřela jsem víčko a do vody vysypala obsah krabičky. Chvíli jsem se ještě dívala na vlny, který popel odnášely dál po proudu. Jestli, můj "drahý" otec, rozdejchá i tohle, tak se půjdu oběsit. Otočila jsem se s úmyslem, vrátit se do penzionu, ale do někoho jsem vrazila…
P.S.: V povídce se nevyskytuje žádný měsíční kámen a ani to nemám v plánu....
úžasné, jako vždy :)