close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

3. kapitola

29. prosince 2010 v 10:17 | Aranel van de´Corvin |  Krvavá láska

"Cos viděla?" vyhrkne Mike.
"Démoni," zašeptá. "Sou na našem území a chystají se zaútočit."
Chvíli všichni zůstanem nehybně sedět v šoku, pak se zvednem a začnem na sebe pořvávat.
"Miku, běž to říct Sofii a Matesovi!" řve Vendy.
"Někdo musí zavolat Kim a Alexa!" hysterčí Katie.
"Já za nima pudu!" ječím.
"Tak běž a pohni si!" křičí na mě Vendy, sama se otočí a běží do svojeho pokoje, řekla bych nachystat si zbraně.
"Co budeš dělat ty?" zeptám se Katie zatímco si dávám bundu (pořád sněží a lidem by bylo asi divné kdybych se promenádovala po ulici jen tak když je mínus 10, že - a navíc i mě by byla trochu zima).
"Zkusím zjistit kde přesně sou," odpoví, zavře oči a začne si masírovat spánky.
Na nic nečekám a vyrazím z domu. Před vedlejším barákem zrovna prochází nějaký páreček, já na to ale seru a přímo před nima se rozběhnu k domu Kim a Alexa.
Čumí se na mě dost překvapeně - nebo spíš na místo kde sem ještě před chvílí stála. Ani se jim nedivím, vždyť sem jim zmizela přímo před očima.
Po deseti sekundách doběhnu k domu Kim a Alexa. Nestihnu ani skočit na balkon, kopnout do dveří nebo podniknout jiný taktický krok, Alex ty dveře přede mnou hned otevře.
"Čau, An," pozdraví mě. "Co ty tady?"
Nenamáhám se mu odpovědět, jenom se kolem něj prorvu do domu.
"Kim!" zařvu tak hlasitě, že by to probudilo i mrtvolu. "Okamžitě sem přiď!"
Otočím se na Alexa, který na mě dost vykuleně zírá. "Stalo se něco špatného," sdělím mu nepříjemnou novinu.
Než se stihne zeptat co tím myslím, ze schodů se přiřítí Kim.
"Co je?" zeptá se zadýchaně. Asi zase měla nějakého návštěvníka.
"Katie měla vizi, že sou tady démoni a chcou zaútočit," řeknu stručně. Oba na mě zírají, jakoby nebyli schopní pochopit, co jim říkám.
"Kurva, démoni sou tady!" zaječím na ně až sebou Alex trhne a Kim mě popadne za ruku.
"Jak to víš?" dožaduje se okamžitě.
Ježiši to je inteligence. "Vždyť už sem vám to říkala! Katie to viděla!"
"Jak to mohla vidět?" Kim začíná histerčit. Ta její podoba s Katie mi vážně začíná vadit. Obě histerky.
"Si uplně vypatlaná?" zařvu na ni. "Katie vidí budoucnost!"
"Jakto?" hysterčí pro změnu Alex.
"Kurva, já se rovnou můžu jít oběsit," zavrčím. "KATIE VIDÍ BUDOUCNOST A ZROVNA VIDĚLA ŽE SE NA NÁS CHYSTAJÍ ZAÚTOČIT DÉMONI!!!" zařvu až se celý barák otřese v základech.
Vypadá to že konečně pochopili. Alex se napřímí a ztuhne, Kim se naopak celá roztřese. Vyděšeně na mě zírá, musím podotknout, že mi to je celkem nepříjemné.
"Co je?" zavrčím. "Běž si laskavě čumět někam jinam, musíme se připravit na boj."
"Na boj?" zašeptá po mě ozvěnou.
Ááááá, do hajzlu, já se na to vážně můžu vysrat!
"Kolikrát ti to do prdele budu muset opakovat?" zasyčím na ni.
"Myslím, že to nebude potřeba už ani jednou," ozve se za mnou chladný hlas. Pomalu se tam otočím. Stojí tam jakási postava v černém plášti s kápí, jediné, co dokážu poznat je, že je to chlap - podle hlasu.
"Co tady chceš?" zavrčím a přikrčím se do bojové pozice.
Zasměje se - tak krásně, že mi to vyrazí dech. Proč se na něho vlastně chystám zaútočit? Pomalu a zmateně se napřímím. Postava v plášti ke mně napřáhne ruku. Co to jako má být? Mám jít za ním? Nebo tím myslí něco jiného? Nechápu.
S rozhodnutím mě předběhne Kim. Pomalu k němu přikročí, v očích nechápavý a zároveň dychtivý výraz. Ve chvíli, kdy postava v plášti obrátí svou pozornost na Kim se moje mysl náhle rozjasní. V okamžiku pochopím, že to nejspíš je ňáký upír se schopností ovládat mysl (proto se Kim a Alex předtím chovali tak divně) a hned další sekundu po tom se na Kim vrhnu a srazím ji stranou. Samozřejmě se mi nějak povede jí hlavou praštit o roh stolu a ona okamžitě ztratí vědomí.
Zanadávám a rychle si stoupnu abych čelila tomu záhadnému upírovi. Na místě kde před chvílí stál ale není. Rozhlédnu se ale jediné co uvidím je Alex, který bezvládně leží na podlaze.
Okamžitě se k němu vrhnu a snažím se mu nahmatat pulz. Má ho, ale slabý.
"Do prdele, Alexi, prubuď se!" zakřičím na něj.
"Ten nepřežije," zaslechnu nebezpečně blízko za sebou hlas toho upíra v plášti.
Zasyčím a pozadu skočím asi pět metrů za sebe, skrz toho upíra. To je moje schopnost, umím procházet jakýmikoliv předměty.
Upír sebou překvapeně trhne a bleskově se otočí na mě. Při tom prudkém pohybu mu spadne kápi a já okamžitě poznám že to není upír ale démon. Všichni můžou mít lidskou podobu ale jsou od ostatních lidí celkem snadno rozeznatelní - mají uplně černé oči, jako černá díra. Krom černých očí má tento démon taky černé vlasy, křídově bílou kůži a nebezpečný úsměv.
"Si celkem odolná," usměje se na mě a odhalí dvě řady ostrých zubů. "Už dávno si měla být mrtvá."
"To už sem dávno," podotknu ironicky a nenápadně začnu hledat ňákou zbraň kterou bych ho zabila. Nic ostrého zrovna není po ruce. No výborně.
Pohledem se ale zarazím na zrcadlu. Střepy by ho snad mohly zabít ne?
Zamračím se na toho démona, pak se vrhnu k zrcadlu, jediným úderem ruky ho rozbiju - samozřejmě se přitom pořežu až na maso -, popadnu jeden dlouhý ostrý střep a neuvěřitelnou rychlostí ho po démonovi mrštím. To všechno stihnu udělat za čtvrt sekundy takže nemá jakoukoli šanci zareagovat, střep se mu zabodne přímo do srdce a on se bezvládně sesune k zemi.
Děsem uskočím; za ním totiž stojí další démon.
"A do hajzlu," vyhrknu a rychle se rozhlédnu. Kolem mě stojí další čtyři démoni, jeden z nich světlovlasý a ostatní s černýma vlasama a všichni mají černé oči a nebezpečný výraz.
"Co chcete?" zasyčím a popadnu další úlomek zrcadla - bodavá bolest mi připomene zranění na ruce. Střelím tam pohledem - ruku mám pořezanou až na maso, přes celou dlaň. No jo, inteligentně sem rozbila zrcadlo, tak co čekat že? Každopádně to pálí jako čert.
Okamžitě svou pozornost obrátím zpátky k démonům.
"Nejsi jediná kdo má chuť na krev," řekne posměšně ten světlovlasý s pohledem upřeným na mou zkrvavenou ruku. Odkdy démoni pijou krev?
Do prdele, co mám dělat? Pomyslím si vyděšeně. Na to ale odpověď znám -nic. Nemůžu dělat vůbec nic. Samozřejmě, mohla bych utéct, ale sou to démoni, takže bych neměla šanci a oni by mě chytili. Takže můžu jen stát a čekat na svou smrt. Vlastně - proč stát?
Skočím na křeslo v rohu místnosti a tam si pohodlně sednu, ruku natáhnu směrem k tomu blonďákovi. "No tak dělej, ať to mám rychle za sebou," zavrčím odevzdaně.
Blonďatý démon se zasměje a přistoupí blíž ke mně - a v tu chvíli s šokem poznám že to doopravdy vůbec není démon ale upír. Teda, dneska v tom mám ňáký bordel. Každopádně to vysvětluje to s tou krví.
Chytne moji nataženou ruku a přibíží si ji k puse. Zavřu oči a připravím se na neskutečnou bolest. Jednou už mi někdo vysával krev, takže vím jak moc to bolí.
Očekávaný úder ale nepřišel.
Rychle otevřu oči a překvapeně zírám na scénu před sebou.
Každého démona svírá pod krkem nějaký upír a další tři se pomalu přibližujou k tomu upírovi, co mě stále drží za ruku. Ten mi ji opatrně pusí a zvedne ruce nad hlavu. Ti tři upíří k němu přiskočí a jeden z nich ho čímsi flákne po hlavě. Ozve se tlumené rupnutí - nejspíš mu zlomili čelist - a on se sesune k zemi v bezvědomí. Ve stejnou chvíli to samé udělají s démonama ostatní upíří. Všichni padnou k zemi a na nohou stojí jen ti neznámí upíři. Je jich sedm a pět z nich má blond vlasy a dva je mají hnědé. Většina nemůže být o moc starší jak já - v lidském i v upířím měřítku.
Jeden z trojice (který má zrovna hnědé vlasy) se ke mně opatrně přiblíží.
"Nechceme ti nic udělat," ujistí mě klidným hlasem.
Ušklíbnu se na něho a plynulým pohybem vstanu z křesla na kterém sem až doposud seděla. "Neboj se, já neomdlím," řeknu s úsměvem.
Úsměv mi oplatí a pak se nervózně podívá na moji ruku.
"Ehm, nechtěla by sis to něčím zakrýt? Víš, celkem dlouho sem nebyl na lovu…" požádá mě se sklopenýma očima. Ostatní upíři se na tom zdají stejně, ztuhle stojí se svěšenýma hlavama až na jednoho blonďáka, který se na mě zářivě usmívá.
"Jo jasně," řeknu a začnu hledat něco čím bych si hlubokou ránu na ruce zavázala. Jako na potvoru ale nic nemůžu najít. Vztekle zavrčím, vlítnu do kuchyně, popadnu utěrku a omotám si ji kolem pořezané ruky. Pak se vrátím zpátky do obyváku.
Žádný z upírů už jen tak nestojí se skloněnou hlavou, ale většina z nich klečí nebo sedí u bezvládných těl démonů na zemi a něco s nima dělají. Já okamžitě zamířím k Alexovi - který ale není tam kde má být.
Zmateně se rozhlédnu a uvidím ho jak leží - v bezvědomí - na pohovce. Nejspíš ho tam někdo z neznámých upírů přenesl. Přiskočím k němu a nahmatám mu tep. Má ho už trochu silnější a vyrovnanější. Unaveně se svalím vedle něho na pohovku. Ta ztráta krve a pálivá bolest mi vzala víc sil než sem čekala. Zavřu oči a opřu si hlavu - a během několika sekund usnu.

Jeho oči na mě upřeně zírají. Snažím se jim uhnout ale nejde se před němi skrýt. Vidí vše. Rychle se zvednu a snažím se před jejich pronikavým pohledem utéct. Ať ale běžím jak rychle a jak daleko chci, stále mě vidí. Náhle se propadnu skrz podlahu. Padám nekonečně dlouho, kolem mě sviští ledový vzduch a šlehá mě do promrzlého těla. Vtom se ostrý vítr změní v přívaly krve. Začnu ji okamžitě dychtivě polykat. Náhle proud krve ustane a já naštvaně zavrčím. Znovu se přede mnou objeví ty černé oči a snaží se mě přimět abych usnula. Bráním se ze všech sil, ale jeho oči mě nakonec přinutí propadnout se znovu do temnoty.

Prudce otevřu oči - nemám sílu na nic většího - a uvidím před sebou blonďatou hlavu. Chvilku si myslím že je to Katie, ale pak si uvědomím že ona má dlouhé vlasy - kdežto ta hlava přede mnou ne. Zamračím se a snažím se posbírat vzpomínky na dobu před tím než sem usnula. Vzpomínám si ale jen na ten sen. Mezitím se taky rozhlížím kolem sebe. První co si uvědomím je že ležím ve svojí posteli a to s blonďatýma vlasama sedí na jejím kraji. Můj druhý postřeh je že už je noc - z okna vidím temnou oblohu plnou hvězd. Vidím také odraz toho co sedí na mé posteli. Je to kluk a má zavřené oči - nějak sem si ale jistá že sou černé. Má ostré rysy, plné rty a - je krásný. Jsem si jistá že je upír. Ale i když je krásný, je mi trochu nesympatický.
Když už mě přestane bavit přemýšlet nad tím co se stalo před tím, než sem usnula tak si potichu odkašlu. Blonďatá hlava se na mě okamžitě otočí a když její nositel uvidí, že mám otevřené oči a dívám se na něj, tak si ulehčeně oddechne. Mám takový pocit že mě chce obejmout, proto tomu rači rychle předejdu otázkou.
"Kde sem se tady vzala a kdo si?" otážu se ho a pomalu si sednu, peřinu ovinutou kolem sebe.
Usměje se. "No, donesl sem tě sem pře si omdlela a já sem Luke," představí se mi.
Já se na oplátku zamračím a snažím si na něco takového vzpomenout. Nic kromě černých očí - které mi až moc nápadně připomínají ty jeho - které se mě snaží přinutit usnout. Takže na tom, že sem omdlela asi něco bude.
"A kde ses vzal tam kde sem omdlela nebo spíš jak si věděl že tam budu a jak ses tam dostal?" položím mu další zmatenou otázku.
"No, myslím, že když ti něco ukážu tak si vzpomeneš," řekne mi s úsměvem.
Podezíravě se zamračím, přesto souhlasně kývnu. Chytne mě za ruku a pomůže mi vstát.
Zjistím, že sem jen ve spodním prádle. Okamžitě popadnu z postele peřinu a zakryju se s ní před jeho pátravým pohledem. "Nečum!" zarazím ho a vyrazím ho z pokoje.
Na dávání si kalhot nemám sílu, dám si proto první šaty co mi padnou do oka - tmavě rudé s velkým výstřihem, a končí mi někde v polovině stehen. No, nic moc, ale sem dost vysílená, takže si je nehodlám znovu sundávat a pak si zase dávat nové. Musím prostě doufat že můj nový známý není úchyl. Pak si ještě rozčešu vlasy. Otevřu dveře a vylezu z nich. Bohužel se nedívám před sebe a tak do toho blonďatého upíra narazím.
Sjede mě pohledem od hlavy k patě. Ušklíbnu se na něho a odstoupím od něho. "A kam pudem?" zeptám se zvědavě.
"Do sklepa," řekne a rozejde se po schodech dolů.
Zmateně ho následuju. My máme ňáký sklep? Asi jo když to říká… ale ňák si to nedokážu vybavit…
A jo, už vim! Nepamatuju si ho, protože od té doby co tam Katie umřel pes - chudáček maličký - to tam strašně smrdí takže tam nikdo z nás asi čtyři roky nebyl.
Dojdem dolů a nikdo tam není. Možná si zase vyrazili na lov… Ne to asi ne, tam byli přece dneska… nebo včera… nebo jak dlouho sem spala. Prostě nedávno. Tak jsou možná ve sklepě. No, uvidíme.
Ještě na sebe hodím bundu a kozačky. Luke zamíří ven a já se zapřemýšlím, kama se do toho sklepa vůbec leze. Nakonec si vzpomenu - někde mezi stromy na zahradě by měli být schody. Oba se tam rozejdeme - sníh nám sahá skoro po kolena takže to je celkem těžké..
Po chvíli už nevydržím nemluvit. "Kde sou ostatní?"
"No, zbytek mojí rodiny je ve sklepě a té tvojí… to ani nevim, já se o to nezajímám," pousměje se.
"A jaktože vůbec Mates a Sofia a vůbec všichni ostatní dovolili abyste tady byli? Ví o tom vůbec? Obvykle nebýváme tak důvěřivý," přimhouřím oči.
"Samozřejmě, že o tom ví. A jsme tady protože jsme tebe a ty dva další zachránili," odvětí a pohledem pročesává stromy aby našel ty schody.
"Kim a Alex!" uvědomím si. "Kde sou?" štěknu na něj.
"No tak, nechtěla by si na mě být trochu hodná, když sem ti zachránil život?" zeptá se s úsměvem.
"Ne, nechtěla," odseknu. "Tak kde sou?"
"Hm… mám pocit že pro ně tvoje rodina jela…" řekne nerozhodně.
"Vy ste je tam nechali?" zamračím se.
"Nevěděli sme že sou taky s váma," brání se.
"To mi připomíná, proč ste mě vůbec zachránili?" měřím si ho pohrdavým pohledem. Sama nechápu proč se k němu tak hnusně chovám, když mě zachránil před opravdu bolestivou smrtí, ale asi si jednoduše na někom potřebuju vybít zlost.
Zastaví se a já taky a navzájem se probodáváme pohledy.
"To je soukromé," vymlouvá se tvrdým hlasem.
"To je mi jedno," odvětím.
"Měli sme tě tam nechat! Ty si tak otravná!" zasyčí na mě.
"Jo, to ste měli," přitakám zuřivě, otočím se na patě a běžím zpátky do domu. Sama sebe nechápu. Proč jsem na něho taková? On přece za nic nemůže!

Povzdechnu si, znovu se otočím a rozběhnu se zpátky k němu.
Stojí furt na tom samém místě s nic neříkajícím výrazem.
Přijdu až k němu a dotknu se jeho ramene. "Promiň," zašeptám. "Potřebovala sem si na někom vybít zlost…" řeknu po pravdě a znovu si povzdechnu.
Otočí na mě svoje nyní smutné oči. "Spíš já bych se ti měl omluvit…" zamumlá. "Neměl sem vůbec říkat že sme tě tam měli nechat… neměl sem čekat že se se mnou hned normálně začneš bavit… Asi si nepamatuješ že se známe protože to by ses ke mně chovala mnohem hnusněj… prosím, odpusť mi… všechno," naléhavě se na mě dívá, ruce zaťaté v pěsti. Vůbec nechápu o čem to mluví. My se známe? Z kama? A jak to myslel, že mu mám odpustit všechno?
V tu chvíli si vzpomenu z kama mi ty jeho černé oči přijdou povědomé. Okamžitě od něho odskočím o pět metrů, přikrčím se do bojové pozice a ze rtů se mi vydere zavrčení. Propaluju ho pohledem.
"Promiň…" zašeptá a utrápeně mě pozoruje. "Měl bych ti všechno vysvětlit protože to není tak jak si myslíš…"
Mám co dělat abych na něho nezačala řvát. "Ty si myslíš že ti tohle odpustím?" zasyčím na něho místo toho. Když si vzpomenu na tu nesnesitelnou bolest… ne, to mu nemůžu odpustit!
Skloní hlavu. "Ne…" zašeptá sotva slyšitelným hlasem.
Znovu zavrčím, a pak od něho znovu zdrhnu - tentokrát ale s oprávněným důvodem.
Co si o sobě kurva myslí? Honí se mi hlavou když vztekle pochoduju kolem domu - a snažím se zabránit vzpomínkám. Nedokážu to ale a vzpomínky mě ovládnou…

Zírám do jeho očí černých jako půlnoc a důvěřivě se na něho usměju. Podobně působí i na mé sourozence, jsou uvolnění a usmívají se na něho. On mě pomalu vezme vzadu za krkem. Vzrušením skoro nemůžu dýchat. Hledím mu do očí a nehýbu se. Usměje se na mě úsměvem který mi vyrazí dech - a pak se mi zakousne do krku.

Ta bolest je nesnesitelná. Mám pocit jakobych plavala v kyselině. Celé tělo mě nesnesitelně pálí ale já se nemůžu ani pohnout! Jakobych byla přivázaná řetězy k čemusi tvrdému a ledovému. Ta agonie mi přijde nekonečná. Chci umřít, ale to přání se mi nejspíš nesplní. Cítím, že mám sílu přežít - a nedokážu se vzdát smrti. I když to strašně chci, prostě to nejde.

Nakonec to nekonečné nebylo. Cítím bodavou bolest v krku, která nejde ignorovat, prudce se proto zvednu do sedu a uvědomím si že mám hlad, přemýšlím co bych "zakousla". Než ale stihnu zaregistrovat okolí, uvidím
ho. Jeho oči na mě upřeně zírají. Snažím se jim uhnout ale nejde se před němi skrýt. Vidí vše. Rychle se zvednu a snažím se před jejich pronikavým pohledem utéct. Ať ale běžím jak rychle a jak daleko chci, stále mě vidí. Náhle se propadnu skrz podlahu. Padám nekonečně dlouho, kolem mě sviští ledový vzduch a šlehá mě do promrzlého těla. Vtom se ostrý vítr změní v přívaly krve. Začnu ji okamžitě dychtivě polykat. Náhle proud krve ustane a já naštvaně zavrčím. Znovu se přede mnou objeví ty černé oči a snaží se mě přimět abych usnula. Bráním se ze všech sil, ale jeho oči mě nakonec přinutí propadnout se znovu do temnoty.

S trhnutím se proberu z přívalu vzpomínek. Zrychleně dýchám a uvědomím si, že ten "sen" předtím doopravdy nebyl sen ale vzpomínka - jenom sem si předtím nemohla uvědomit z kama ji znám.

Že prej soukromé! To tak, prostě jen přišel dokončit to co začal! Chce mě zabít… jako už to jednou udělal. Udělal ze mě upíra. A to mu mám odpustit? Ani náhodou!
Až po chvíli si uvědomím kde sem. Ležím ve své posteli. Jak jsem se sem sakra dostala? Navíc za oknem vidím že už je ráno. To sem jako usnula? Naštvaně se zvednu a zamířím ke dveřím. Oblečení mám díkybohu na sobě. Prudce dveře otevřu a seběhnu do obyváku.
Nikdo tam není. Že by byli ve sklepě? Okamžitě se tam rozejdu. Neběžím protože chci mít čas přemýšlet.
Co mu mám říct? A jaktože si to ostatní neuvědomili? Nebo to ví ale neřeší to? Nevadí jim to, čím se kvůli němu stali?
Bohužel cesta do sklepa je krátká takže nemám čas promyslet si odpovědi. Nerozhodně stojím před prudkýma schodama a všechna zlost mě náhle opustí. Co když to neudělal ze svojí vůle? Co když ho někdo přinutil aby to udělal? Třeba za to vůbec nemůže…
Abych se dozvěděla odpovědi, musím jít dolů. Zhluboka se nadechnu a začnu schody scházet. Sou celkem dlouhé. I s mojí rychlostí mi trvá asi dvacet sekund než dojdu dolů. Tam se opět nerozhodně zastavím. Už sem se rozhodla že křičet na něho nebudu - a taky se ho pokusím nezabít. Mám na to chuť ale tu už sem se dávno naučila krotit. Navíc ještě nevím co mi tam chtěl ukázat. Na dobu před tím než sem omdlela si vůbec nedokážu vzpomenout.
Odhodlaně zatnu ruce v pěst a vkročím do sklepa.
Je to tady ohromné a je tady tma. Místností se ale nezabývám, spíš mě udiví - a po chvíli rozzuří do běla - to, co uvidím v ní, zatímco malá část mé mysli přemítá kde všichni sou, protože tady ne. Jsou tady klece. Spousta klecí. A některé z nich už mají obyvatele. V té nejblíž ke mě sedí ňáký blonďatý upír - díky kterému si začnu pomalu vzpomínat… někdo na mě Kim a Alexa zaútočil. Myslím že démon. Pak se tam ale objevili další a tento upír něco udělal… něco důležitého… chtěl mě vysát, aha. Znuděně se na mě podívá, já na něho zasyčím a chystám se na něho vrhnout. Mříže pro mě neznamenají žádný problém - jednoduše jima projdu…
Než ovšem stihnu cokoliv udělat, někdo mě zezadu chytí za ramena. Vytrhnu se mu a okamžitě se na něho otočím. Samozřejmně je to Luke. Zavřu oči a snažím se pomalu dýchat abych se uklidnila. Kdybych to totiž neudělala, asi bych ho roztrhala na kousky.
Po několika sekundách ticha už sem zcela klidná - dobře to ne, ale nejspíš se na něho nevrhnu. Otevřu oči a zpříma se podívám do těch jeho.
Beze slova mě chytne za ruku a odtáhne ke schodům. Chápu jeho počínání - přece nebudeme před těma démonama a upírem dělat scénu. Dovleče mě asi do poloviny schodiště, víš se mu asi nechce.
"Prosím… odpusť mi to…" řekne potichu a upírá na mě naléhavý pohled. V jeho očích poznám, že mám pravdu. On za to nemůže, někdo ho donutil - a on toho teď opravdu lituje. Ale toto se prostě nedá odpustit.
"Já nemůžu…" zašeptám, proskočím jím a pak vystřelím nahoru po schodech. Na chvilku se ještě otočím a uvidím ho, jak se zmateně rozhlíží. Zjevně o mojí schopnosti nemá ani ponětí. Vyběhnu nahoře ale nezastavím se a běžím dál do zahrady aby mě jen tak nenašel. Zastavím se až na okraji našeho pozemku. Tam se svezu po kmeni jednoho stromu do sněhu.
Co mám dělat?
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lauren Lauren | 29. prosince 2010 v 11:15 | Reagovat

je to krásna kapča a ten tvůj styl psaní se mi líbí :-D moc se těším na pokráčko :-)

2 Bery Bery | 29. prosince 2010 v 20:26 | Reagovat

Skvělá kapitola =) wow a jak dlouhé je píšeš =) By si mohla začít psát knížku =D

3 Lil Lil | 29. prosince 2010 v 20:46 | Reagovat

pekna kapitola! Myslim ze to buse super zapletka s tim Lukem, uz se tesim na pokracko :D  ;-)

4 OMGUY OMGUY | 30. prosince 2010 v 12:13 | Reagovat

Tak toto je mazec, doufám že budeš pokračovat, a že to potom třeba i vydáš knižně :-D Jen tak dál, a jestli to teda vydáš, bude to Stmíváníkiller. 8-)

5 Kristýna Kristýna | 31. prosince 2010 v 0:53 | Reagovat

no tak to se pekne rozjíždí! nádherný, krásný, zajímavý :-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama