close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

2. kapitola- přeměna

1. ledna 2011 v 19:54 | Aranel van de´Corvin |  Lost friend

Nevěděla jsem proč, ale trápily mě zlé sny. Začalo to krátce po tom co jsem se vrátila z nemocnice. Ve svých snech jsem slyšela hlasy. Vlastně to byl jen jeden hlas, který mi pokaždé v konečném výsledku řekl "nenechám tě zemřít". Začala jsem mít pocit, že blázním a pomalu tomu i začínala věřit. Ale ten hlas, ten bych poznala vždycky, patřil Pavlovi. Řekla jsem zlé, ale pravdou je, že jsem se postupem času začala těšit až půjdu spát jen proto abych ho mohla slyšet.
Kromě snů jsem začala mít i pocit, že mě někdo pozoruje. Můj stav se zhoršoval, bolesti hlavy začaly být nesnesitelné a tak jsem tomu přestala věnovat pozornost.
Myslím, že mi zbývalo už jen pár posledních dní, když se to stalo. Byl to den, kdy jsem kvůli bolestem nemohla ani vstát.
Ležela jsem v ložnici na své posteli, se zast
řenými závěsy, protože tma mi dělala lépe, než jasný den. Těšila jsem se na blízký konec, už pár dní jsem neslyšela ten hlas. Najednou se zamnou ozvalo "Jak je Ti Alice?" těžko jsem se za tím hlasem otočila a uviděla ho, stál tam a já měla pocit, že mám halucinace. "Nevidíš? Myslím, že už to nebude trvat dlouho". Moje halucinace se na mě usmála. "Neblázni, říkal jsem, že tě nenechám zemřít Alic". Došlo mi, že moje představivost už taky není co bývala, vypadal jinak než jsem si ho pamatovala, snad ještě krásněji. Jeho oči, fascinovaly mě. Byly jasné, v jeho modrých očích jsem se mohla utopit. "Možná, nejspíš jsem blázen, když si tady s tebou povídám, ale já se těším za tebou". Posadil se vedle mě na postel, dělilo nás jen pár centimetrů a vyslovil otázku. "Kdybys si mohla cokoli přát a já Ti to mohl splnit, co by to bylo?" Nad odpovědí jsem nemusela přemýšlet vůbec dlouho. "Být s tebou, navždy". Moje halucinace se mi zdála tak skutečná, když mě pohladil po tváři. "A nezdá se ti navždy jako dlouhá doba?" Dlouho jsem se opravdově neusmála, ale teď ano. "Čas je relativní pojem a ty jsi byl můj život. Teď už ho nechci." Ten dialog mě zmohl a po poslední větě jsem upadla do spánku o kterém jsem myslela, že bude věčný.
Ale já se probudila. Když jsem otev
řela oči, stála okolo mého lůžka skupinka lidí. Divné bylo, že tohle lůžko nebylo ani moje a ani nemocniční. Kromě Pavla jsem mezi těmi lidmi nikoho nepoznala. "Jsem mrtvá?" Byla moje první otázka. Zatímco všichni nehnutě stáli, Pavel mi odpověděl. "Ne, nejsi mrtvá, nikdo tady včetně mě není." Nechtěla jsem tomu věřit. Nic mě nebolelo a celé mi to nedávalo smysl.
Během příliš krátké chvíle jsem se dozvěděla, že jsou upíři a já jsem ním podle nich také. Pavla prý v Alpách zachránili, ale nedokázali ho uzdravit, měl příliš vážných zranění, proto ho přeměnili. Také jsem se dozvěděla, že podle upířích zákonů, se nikdy nesměl do čech vrátit, ale stále byl semnou duševně (zajímavé, že jsem to nepoznala). Také nesmí přeměnit člověka, který je zdravý. Když si Pavel v mé mysli přečetl o mé nemoci porušil zákon a přišel si pro mě, nemohl mě nechat zemřít.
Vědění, že byl celou dobu na živu (nebo spíš jak se říká existoval, protože mu přestalo být srdce ) a mě nechal nosit mu k pomníku kytky, trpět a trápit se, ve mně probudilo moji sobeckou stránku a přimělo ho nenávidět.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Chiaki Sumire Chiaki Sumire | Web | 1. ledna 2011 v 21:40 | Reagovat

Yahooo!!!! To se mi fakt zamlouvá!!! Krásný!! :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama