Autorka→ bradova12@seznam.cz
Probudím se v pokoji na mé posteli. Já usnula, to není možný. Otočím hlavou do strany a pohled mi padne na spícího Olivera. Opatrně se posadím a ještě opatrně se postavím, ale asi to nebylo dost opatrně, protože mě v mžiku popadl za zápěstí a stáhne mě na postel. Zářivě se na mě usměje.
"Hele jednorožec" vyhrknu nadšeně a střelím pohledem k oknu. Nechápavě se otočí směrem k oknu, mezitím se přesunu ke dveřím.
"Jednorožec???" Podíval se zpátky tam, kde jsem měla být, ale když mě tam neuvidí, tak zvedne pohled ke mně.
"Asi to byl normální kůň" nevině se začnu smát a ze dveří vytáhnu klíč. Prudce se otočím a zaběhnu za dveře. Rychle je zabouchnu a strčím do zámku klíč a otočím s ním.
"Proč zamykáš" trhnutím se otočím, za mnou stojí s pobaveným výrazem Oliver. Hned mě namáčkne na dveře a během sekundy mi přicvakne na zápěstí pouto a druhý konec přicvakne na svoje zápěstí.
"Hele, to si myslíš, že mě to udržíš" zatřepu s rukou a zároveň i s tou jeho. Temně se na mě pousměje a řekne mi, ať se zkusím přemístit, ale když se o to pokusím, tak se objevím předním a to ještě ve vzduchu. Kdyby mě nechytil tak dopadnu tvrdě na zem. Zmohu se na pouhé "Jak" úsměv se mu ještě více protáhnul "Víš, četl jsem knihy o kouzelnicích a podobných bytostech co umí kouzlit…….a dočetl jsem se k tomu tvému přemísťování a dočetl jsem se, že se muže podle zkušeností dostat klidně na druhou stranu planety, ale…………" mlčí.
"Ale…." Chci vědět, co mi ještě řekne a další věci.
"Ale čím větší a častěji používáš delší vzdálenosti tím……." Zase mlčí, proč mě tak napíná a zároveň tím jeho ledovím pohledem i děsí "tím dřív ztratíš energii a celkově slábneš a v horším případě ….zemřeš" vytřeštím na něj oči.
"SAKRA JAK TO MYSLÍŠ……TO CHCEŠ ŘÍCT, ŽE NA TO ZEMŘU, NEBO SNAD UŽ I UMÍRÁM" začnu hystericky ječet. Rychle mě obejme a začne mě uklidňovat.
"Tak zlí to není, většinou se na to umírá, když po objevení schopností často přemísťuješ…….." Skočím mu do řeči.
"takže chceš říct, že pomalu umírám" špitnu potichounku, objal mě ještě více.
"Ne, tak to není a neskákej mi do řeči, jo" kývnu "je to nebezpečný třeba kdyby ses teď přemísťovala do města, nebo takové vzdálenosti, protože tělo na to nato není zvyklí, ale u tebe to jde velmi dobře a není to pro tebe takoví šok….." Otevřu pusu, abych něco řekla, ale přiloží na rty prst "postupem času v tom budeš čím dál tím víc lepší……skokane" dodá ještě. Viditelně si oddychnu, ale zarazím se u posledního slova
"Skokane??" nechápu ho.
"Jsi skokan, to přemísťování jsou ve skutečnosti skoky v jiné dimenzi a za ten čas sis na něco vzpomněla" zeptal se mě najednou.
"pamatuju si na sníh…..na studený sníh" fakt by mě zajímalo, odkud pocházím, jestli mám rodinu a něco o svém původu.
"ještě se tímhle dá přesouvat v čase, ale to umí jen ti hodně zkušení…..takže tě možná někdo přesunul a přitom ti vymazal paměť"tet mi to dává logiku.
"to je husté, ale proč mám tohle" zatřepu s pouty.
"bylo tam ještě napsáno, že když jsi něčím připoutaná, tak daleko neodskočíš a jak koukám tak ono to fakt funguje" ďábelsky se na mě usměje a rozejde se ke kuchyni, ale já se ani nehnu, ale není mi to nic platné, protože má sílu. Dojdeme do kuchyně a posadí mě na židli "když nepláchneš, tak nebudeš ke mně přicvaknutá" nevině se pousměju. Sundá si ze své ruky pouto, ale přicvakne ho k noze od stolu.
"Cože" otočí se ke mně zády a něco na kuchyň lince začne kutit. Všimnu si klíčů, co mu čouhají z kalhot. Soustředím se na ně opatrně a je vysunu, aby si toho nevšiml a taky si toho nevšiml. Přitáhnu si je k sobě a odemknu si pouta. Potichounku se zvednu a po špičkách cupitám ke dveřím. Ted mě napadne, proč se nepřesunu.
"Kam jdeš, snídaně ještě není hotová" ozve se těsně za mnou. Trhnutím se otočím.
"Proč chodíš jak duch Oliku" šťouchnu do něj loktem a v rychlosti se přesunu ke dveřím.
"Oliku??? Neříkej mi Oliku" vyběhne ke mně
"Tobě se to nelibí"přesunu se otevřenými dveřmi na chodbu, ale to tušil a v rychlosti mě chytil a opřel mě zady o zeď.
"Nelibí……a teď se pojď nasnídat, aby….." pohladil mě po tváři.
"Rozkaz Oliku" zasalutuju, ale to sem neměla říkat, protože se na mě zamračí, ale naštěstí to nechá plavat. Chytne mě za ruku a táhne mě do kuchyně na snídani.
V ruku v ruce do kuchyně za námi i přijdou Orthea s Mariusem. Oba dva vypadají šťastně, ale Orthea vypadá více. Jakmile si mě Orthea všimne tak se ještě více rozzáří a dojde ke mně.
V ruku v ruce do kuchyně za námi i přijdou Orthea s Mariusem. Oba dva vypadají šťastně, ale Orthea vypadá více. Jakmile si mě Orthea všimne tak se ještě více rozzáří a dojde ke mně.
"nešla by si se mnou nakupovat dárky…." Kluci nám skočí do řeči, že chtějí jít s námi "Ale potřebuju s tebou o něčem mluvit a to bez nich" ukáže na kluky, kteří se zatváří dost dotčeně "ale no tak lásko, vždyť si můžete vyrazit s rukama na nákupy něco nakoupit a mezitím zase mi vám něco koupíme a zase něco koupíte nám" Oliverovy blikne rychleji a něco pošeptá Mariusovi do ucha, ten jen kývne
"Berem" řekne Marius a Otočí se na Olivera "řekni to všem, že za patnáct minut bude sraz u Sebastiana a tam to proberem" Oliver odběhne a Marius za chvíli taky odejde.
***O hodinu díl***
S batohem na zádech mířím s Ortheou do města "Napadá tě co bychom jim koupili" zeptá se mě těsně před městem. Na to jsem jí odpověděla: Že jsem nad tím ještě nepřemýšlela, ale bude nejlepší se do těch obchodů prvně podívat "Ty si chytrá, ještě že tě mám" společně pelášíme do prvního obchodu, který nám padne do oka. Vejdeme do obchodu s Oblečením, ve kterém jsme koupili hromadu triček, mikin, kalhot a podobných věci, když mi do oka padnou trenky se smajlíkem a s podobnými rozkošnými obrázky.
"Tohle musíš vidět" zavolám k Orthee. Rozejde se ke mně a při cestě ke mně sem jí ukázala úžasné trenky, což mělo za následek u ní záchvat smíchu.
"To……to je hustý" vezme si druhé trenky se smajlíkem a prohlídne si je. Do minuty obě dvě trenky sou v košíku" po hodinovém nakupování vylezeme z obchodu s dvě mi pořádnými taškami.
***Kluci***
Do stejného města míří i nákupní četa, neboli kluci. V čele celého průvodu sprintuje Marius a za ním sprintuje zbytek. Jak tak chvátali tak přeběhli v rychlosti přes dálnici D1, což mělo za následek dopravní katastrofu. Auta a kamiony to do sebe napálili, ale kluci to ignorovali a běželi dál, až doběhli do nejbližšího města. Tam vběhli do prvního obchodu a to byl s oblečením. Jen co vešli dovnitř tak Lacius omrkl tři mladé holky. Dvě stáli u kasy, ale ta třetí, z které nemohl Lacius spustit oči si pravě četla knihu: Poslední démon. Vůbec jim nevěnovala pozornost, což ho trochu i naštvalo, protože ty dvě na ně pořád civěli se srdíčkama v očích. Najednou zvedla pohled od knížky a přejela znuděným pohledem po nich, ale skončilo pohledem na Laciusovi. Lacius se na ní a i zároveň pro sebe pousměje, ale v zápětí ho usměv opustí, protože si zas začala číst.
"Nedívej se na ní tolik, nebo jí ještě polekáš" šťouchne do něj loktem Samuel.
"Hovno....ani nevíte jak mě to sere, když mě ignoruje"
rozejde se pomalím krokem k té holce. zastaví se těsně před kasou naproti té dívce "Halo.........(na čele mu vyběhne žilka)haloooooo......"
zvedla k němu otrávený pohled.
rozejde se pomalím krokem k té holce. zastaví se těsně před kasou naproti té dívce "Halo.........(na čele mu vyběhne žilka)haloooooo......"
zvedla k němu otrávený pohled.
"Jestli chcete něco, tak tamhle ty dvě si s tebou radostí pokecaj" ukázala na ti dvě co stali dva metry od ní. V laciusovi to začala pořádně šumět.
"Grrrrrr"černovláska se zvedla a šla do vedlejší místnosti "Kam to jdeš" zeptá se jí.
"No když na mě pořád vejraš a ke všemu i na mě vrčíš, tak se v tom nedá PROSTĚ ČÍST"
zašla do vedlejší místnosti.
zašla do vedlejší místnosti.


áááá to je super
