
Nechtěla jsem vstávat,ale to otravné slunce mě ze spánku tahalo víc a víc.
Každou minutou mě záře slunce vytahovala z mého spánku. Nemohla jsem uniknout.
Nechtěla jsem do školy,už mě nebavilo poslouchat,jak učitelé blábolí a používají jakékoli odborná slova. Nakonec jsem vstala,popadla jsem ze skříně cokoli,co mi přišlo pod ruku.
Byla jsem unavená a s polootevřenými víčky jsem běžela do koupelny. Oblékla jsem se a vyčistila zuby. Když jsem se vypravila do školy,potkala jsem pár známých tváří.
Bylo mi ale divné,že se mé oči zaostřují na předměty,na které se kouknu.
Bylo mi nepříjemně. Pevně jsem zavřela víčka,znovu otevřela. Koukla jsem se kamkoli,mé oči zaostřily. Zatřásla jsem hlavou. Nechala jsem to být a šla dál. Pak jsem ucítila lehkou bolest v očích. Zrychlila jsem. Chtěla jsem být z toho blázince už ve škole. Bylo to zvláštní a velmi nepříjemné.
Cítila jsem bodavou bolest v očích. Pevně jsem je přivřela. Pak už to bylo v pořádku. Dělalo mi to starosti. Když jsem dorazila do školy,narazila jsem na Elenu. Usmála se na mě a pozdravila.
Zbytek dne uběhl v pořádku,až na to,že kdykoli jsem nahlédla do učebnice,mé oči se zaostřovali na určitá písmena tak,že to nebylo snad ani možné. Jakoby byla na mém oku lupa.
Musím mít něco s očima,nejspíš zajdu k očnímu,tohle není normální.
Když nastala hodina na oběd,vyšla jsem ze třídy a potkala Caroline,ta tentokrát nebyla tak upovídaná,chovala se zvláštně,prohodili jsme pár slov a já se pak obrátila a šla do jídelny. U stolu jsem viděla sedět Elenu,Stefana a Bonnie. Stoupla jsem si do fronty a čekala na jídlo.
Když jsem chytla tác,vzala jsem si jen jablko a pití. Neměla jsem hlad.
Šla jsem a porozhlédla jsem se po volném stolu. Všimla jsem si, jak Elena naznačuje rukou,ať jdu k nim. Sedla jsme si ke stolu. Bonnie,Stefan i Elena mě pozdravili.
"Tak jak se dneska máš?" zeptala se přátelsky Elena.
"No,mám se dobře... A ty?" odpověděla jsem ji otázkou.
"No mám se celkem super,psali jsme z dějepisu,a já uspěla." křenila se na mě.
Usmála jsem se na ni a kousla do jablka. Mé chutě se zvýraznily. Chuť jablka jsme cítila desetkrát víc než obvykle.
Elena spustila konverzaci s Bonnie. Stefan se do konverzace zapojil.
V půlce slova se Stefan zastavil a podíval se na mě. Jakoby málem řekl to,co bych neměla slyšet.
Bonnie Stefanovi ukázala očima nějaký směr.
"Omluvte nás" řekla Bonnie a usmála se.
Elena na mě chvilkami pokukovala,jakoby jsem Stefanovu nepřítomnost zavinila já.
Pak se ale usmála.
"Ty nemáš hlad?" řekla Elena a lehce se zamračila.
"Ani ne.." odpověděla jsem.
Vzala jsem do ruky pití,které jsem si koupila. Napila jsem se. Ucítila jsem zvláštní pocit.
Oči se mi zaostřily. Pevně jsem dala víčka k sobě. Když jsem je otevřela,všimla jsem si pohledu očí Eleny.
"Není ti nic?" zeptala se vystrašeně a zakoukala se mi do očí.
"Ne.." odpověděla jsem zmateně. Elena víc zaostřila svůj pohled do mích očí.
"Nikdy jsem si nevšimla,že máš tak modré oči. Tak ledově modré oči." řekla s úžasem v hlase.
Já přeci mám modré oči,ale nemám je ledově modré. Mám tmavě modré duhovky. Ta modrá je přeci našedlá. Bylo mi divně,nechápala jsem,co se to se mnou děje.
Vstala jsem od stolu a rychle odkráčela z jídelny. Cítila jsem několik pohledů na mích zad.
Musela jsem domů. Nechápala jsem,co se stalo. Nechápala jsem nic z toho,co se dnes odehrálo.
Když jsem byla konečně doma,vyběhla jsem schody a praštila s sebou o postel.
Vzpomněla jsem si na slova,která řekla Elena: "ledově modré oči..."
Vstala jsem z postele a běžela do koupelny. Se strachem jsem chytla linku před zrcadle.
Zvedla jsem hlavu a koukla se do zrcadla. Viděla jsem ledově modré duhovky.
Panenky se mi zmenšovaly. Mé oči byly zaostřené na odraz v zrcadle.
Něco se mnou bylo,a já nevěděla co. Byla jsem nervózní.
Vyběhla jsem z domu,ani jsem nevěděla kam jdu a mé nohy mě vedly neznámo kam.
Rozeběhla jsem se k lesu. Běžela jsem po pěšině. Když jsem se zastavila,opřela jsem se o strom.
Nedokázala jsem odhadnou,co se se mnou děje..
Mé oči se zaostřují více než kdy dřív...
Má chuď je výraznější než kdy dřív...
Mé duhovky nabraly sytost a jas... Mám je ledově modré.
Seděla jsem opřená o strom a slzy se mi kutálely po tvářích. Byla jsem tak nervní.
Mé pocity se rvaly na povrch. Ani jsem neměla tušení,že čas tak utíká. Stmívalo se.
Začínal mě obklopovat strach. Srdce se mi rozbušilo. Byla tma. Neviděla jsem,kudy ven z toho temného labyrintu.
Pak jsem ucítila něčí přítomnost. Viděla jsem něčí stín který stál pár metrů ode mě.
Uslyšela jsem lehké zavrčení. Měla jsem ohromný strach.
Stín se dal do pohybu a pomaloučku šel ke mě. Slyšela jsem jen křupání větví pod jeho tíhou a mé oddechování.
Své prsty jsem zaryla do země. Chtěla jsem se zvednout,ale mé nohy se nechtěli hýbat.


No, začína to byť čím ďalej, tým viac zaujímavejšie..som zvedavá na pokračovanie :)