Autorka→ N.i.k.i.s.ss@seznam.cz
Taky jsem se dozvěděla pár faktů o upírech. Není pravda, že nemůžou na slunce, můžete je potkávat normálně na ulicích, pracovištích nebo třeba v parcích. Člověk je od lidí pouhým okem nerozezná, vždyť bledou pleť má i spousta lidí. Můžou se živit jakoukoli krví, ale ta lidská je nejchutnější. Musí lovit tak, aby je nikdo, nikdy neodhalil. Každý z upírů může číst lidské myšlenky, jejich smysly jsou velmi bystré a opravdu jsou moc rychlí a silní.
Když všichni oděšli, mohla jsem se konečně podívat kolem sebe. Pokoj který mi připravili byl slunný a opravdu krásný. Překvapilo mě jen kolik věcí mi sem přestěhovali z domova. To, ale neměnilo nic na tom, že už jsem tam nechtěla být ani minutu. Začala jsem hledat tašku, do které bych si mohla co nejrychleji naházet pár svých věcí a zdrhnout. Zrovna, když jsem našla jednu na dně skříně a chystala jsem se k odchodu se otevřely dveře. "Co to děláš Alice?"
"Myslím, že to moc dobře vidíš"
" Nemůžeš odejít.
"Myslím, že ano." Odpověděla jsem až příliž příkře." Myslím, že jsi to byl ty kdo odešel a nechal mě samotnou. Vůbec tě nezajímalo jako moc jsem trpěla. Mám pro tebe novinu miláčku. Ta Alice, kterou jsi znal, už neexistuje a ty sám jsi ji zabil!" Věděla jsem, že mu tahle slova ublíží a bylo mi to jedno. Cítila jsem tolik zloby a nenávisti a taky jsem za každou cenu chtěla, aby trpěl aspoň z poloviny tak jako já.
"Když jsem se tě ptal co by jsi chtěla, řekla jsi zůstat s tebou navždy." Připomněl mi a ve mně se nahromadilo ještě víc vzteku. " Děláš si srandu?! Myslela jsem, že mám halucinace a že umřu! Měl jsi mě raději nechat umřít. Milejší by mi byla smrt a halucinace než vědět, že žiješ a stát se stejnou zrůdou jako ty!" Tyhle slova už jsem na něj křičela. Myslím, že mě musel slyšet celý dům. Odvrátila jsem se na druhou stranu a víc mě rozhovor s ním nezajímal. I když jsem někde v hlouby duše (dá se polemizovat o tom jestli vůbec nějakou mám) věděla, že ne všechno co jsem řekla je pravda. Než odešel řekl mi ještě "ty se asi nikdy nenaučíš odpouštět. Doufám, že i ty jednou zjištíš, že děláš chyby." Při odchodu za sebou zamkl dveře, nejspíš abych neodešla, kretén. Při pohledu z okna mi došlo, že nevím jestli pád z dvaceti metrů není sebevražda i pro upíra. Takže mi nezbylo než čekat, až se zase někdo objeví.
Netrvalo to dlouho, asi o hodinu později (během ktzeré se mi podařilo trochu uklidnit) jsem zaslechla šramot v zámku u dveří.
" Ahoj, já jsem Karolin, asi budeš mít žízeň, tak jsem ti přinesla jídlo a doufala jsem, že by jsme si mohly popovídat." Karolin byla krásná a hned jsem poznala, že má něco navíc. Schopnost ovládat emoce lidí. V její přítomnosti jsem se ítila uvolněně a klidně. Jakoby se všechen ten vztek a bolest někam vypařily.
Taky jsem si uvědomila, že mě opravdu hrdlo pálí žízní, ale představa, že budu pít krev i když z láhve která má původ v transfuzní stanici, se mi vůbec nelíbila.
" Nejsem si jistá, jestli to chci vypít. A ani nevím, jestli si máme o
čem povídat."
"Víš Alic, je pár věcí, které si nejspíš neuvědomuješ. Nebyl jediný den, kdy na tebe nemyslel a nenahlížel ti do mysli. Nespočetněkrát chtěl utéct za tebou. Trpěl, když ti četl myšlenky. Věděl o každém tvém kroku. Myslím nebo spíš jsem si jistá, že by pro tebe přišel i kdyby nebylo tvé nemoci. Počítal každou hodinu, než si pro tebe mohl přijít. Musel počkat, až ti bude zbývat posledních pár desítek hodin. I my máme zákony a porušit je, tak je opravdu mrtvý. To by mu bylo nejspíš jedno, ale bál se, že by nestihl zachránit včas tebe. Bylo mu jedno, jestli zamře, ale nemohl nechat zemřít tebe."
" Takže podle tebe mu mám vlastně děkovat?"
"Ne, to nejspíš ne. Pozůstatky mé lidské stránky, tě možná i trochu chápu, ale zkus to tady s námi. Nikdo tě nenutí abys se Pavlovi vrhala kolem krku, ale zůstaň alespoň než se naučíš všechno co k upířímu životu patří. Přece teď neodejdeš, nevíš jaký je život venku. Jestli budeš chtít tak ti sama všechno ukážu a vysvětlím. A jestli budeš chtít i pak odejít, tak tě necháme jít."
Její návrh se mi zdál rozumný, došlo mi, že opravdu nevím jaký ježivot venku a že domů se vrátit nemůžu. Tak jsem se rozhodla zůstat.

