Autorka→ Kailam11@hotmail.com
"Já nemůžu…" zašeptám, proskočím jím a pak vystřelím nahoru po schodech. Na chvilku se ještě otočím a uvidím ho, jak se zmateně rozhlíží. Zjevně o mojí schopnosti nemá ani ponětí. Vyběhnu nahoře ale nezastavím se a běžím dál do zahrady aby mě jen tak nenašel. Zastavím se až na okraji našeho pozemku. Tam se svezu po kmeni jednoho stromu do sněhu.
Co mám dělat?
Složím hlavu do dlaní. Někdy si to s Lukem musím vyříkat. Teď ale ne. Teď se hlavně ptřebuju nějak odreagovat. Ale jak? Hm… lov se rovnou zamítá.. co jít na procházku? Jo to by šlo. Ale jen krátká.
Vyskočím na nohy a na své tempo pomalu jdu před dům. Luka ani nikoho jiného naštěstí nepotkám, takže zahradou projdu bez potíží. V šatech se venku procházet nebudu, tak si ještě do svojeho pokoje zaběhnu pro rifle a triko a dám si ještě bundu. Pak vylezu z baráku a lidským krokem zamířím do města.
Během procházení mám spoustu času o všem popřemýšlet - mě se ale nechce takže na to seru.
Po několika minutách chůze uvidím až moc nápadně vylidněnou oblast. Nejspíš se tam usadila ňáká partička a zkouluje každého co se jen přiblíží. Zrovna tama jde ňáká holka - a přistane jí ledovka za krkem. Au. Holčina z tama s hlasitým jekotem okamžitě mizí.
Zamířím tím směrem. Tak to bude zajímavé.
Vykračuju si s rukama v kapsách přímo prostředkem bezlidné oblasti, jakobych se nabízela jako pohyblivý terč. To je taky můj záměr. A jak sem chtěla tak se stalo.
Když sem něco za půlkou a už se přibližuju k normální civilizaci, ucítím že po mě kdosi hodil kouli. Pro sebe se usměju, vymrštím ruku a ledovku zachytím. Pak se bleskově otočím a mrštím s ní po tom, kdo ji po mě hodil. Dotyčného (je to tmavovlasý kluk) koule zasáhne přímo do hlavy, on vykřikne, chytne se rukama za hlavu a hodí záda do sněhu.
No, myslím že s tou silou sem to trochu přehnala. Snad sem mu nic neudělala.
Opatrně se k němu začnu přibližovat. Když k němu dojdu, překvapeně zamrkám.
Je to ten kluk, kterého sem viděla na louce v lese, ten co mě tak zaujal.
Nakloním se nad něho. Rukama si stále svírá čelo které mu pomalu ale jistě začíná modrat. Jo, asi sem to přehnala. Mám sice blbou náladu ale soucitnost (jakkoliv malá) se ve mně nezapře. "Eh… není ti nic?" zeptám se nervozně. Kluk sebou trhne, sundá ruce z hlavy a otevře oči. Chvíli na mě zírá (mám takové tušení že hlavně na moje fialové oči).
"Teda holka, musím říct že máš sílu," podotkne s úsměvem. Má hezký hlas.
Jak už sem ale zmínila, mám celkem blbou náladu. Proto se jen pousměju (kdyby hošánek věděl proč mám takovou sílu…)
Teď opravdu nemám chuť dotýkat se ňákého člověka (žízeň je hold žízeň), proto se narovnám a počkám až se zvedne ze země sám. Je skoro o půl hlavy vyší než já.
"Hm, já už musím." Zrovna sem si uvědomila že si to ještě musím s Lukem vyříkat než někam zdrhne (už sem totiž celkem - ale opravdu jen celkem - klidná). Ach jo. Moc se na to teda netěším (a doufám že mi nerupnou nervy a nezakousnu ho). Ale co už.
"A nechceš jít třeba to baru nebo tak?" Panebože ten je otravný. Teď by mi spíš měl džentlmensky nabídnout doprovod. Ne že bych o to stála.
"Říkám že musím," zdůrazním.
"A nejsi náhodou dospělá? Vypadáš na to." Teda ten mi vážně leze na nervy. Zatím řekl čtyři věty a můj klid je v prdeli. Místo toho abych na něho začala řvát (na což mám vážně chuť) jen otráveně zvednu oči v sloup.
" To sem, ale to že řeknu že musím jít neznamená že mi to někdo přikázal. Prostě mám něco důležitého na práci."
"A co?" Přimhouřím oči a mám opravdu co dělat abych nevybuchla. Vrhnu po něm vražedný pohled. "Do toho ti nic není."
"A co když je?" opáčí a chňapne po mojí ruce.
Vztekle na něho zasyčím a uskočím o dva metry dozadu (na můj poměr málo ale zírá na mě celkem překvapeně). "Tohle už nikdy nedělej," zasyčím na něho. Kdyby tak věděl že se pokouší zbalit upírku.
Povzdechne si. "Dobře, musím na tebe jít pomalu." Přimhouřím oči. Kde bere tu jistotu že se ještě někdy uvidíme? "Řekneš mi aspoň jak se jmenuješ? Já sem Ryan."
"Anette," řeknu a pak zmizím. Samozřejmě ne doopravdy ale on to tak (se svými pomalými lidskými reflexy) musí vnímat. Já se prostě rozběhnu domů.
To je takový kokot! Honí se mi hlavou během cesty. Teď už si díky němu s Lukem rozhodně nepopovídám protože se nejspíš vrhnu na první živou osobu co uvidím. Naštěstí pro tu osobu žádnou po cestě nepotkám.
Nasraně vletím do baráku a co nevidím - Luka a ostatních šest členů jeho rodiny jak se rozvalují na pohovce (doopravdy se rozvajují jenom dva z nich, ostatní sedí různě po zemi). Všimnu si že jen dvě z nich sou holky, obě bloncky.
Něco nesrozumitelně zavrčím a sem v tahu (neboli na schodech). Nejrači bych je všechny roztrhala na kousky (což by se mi ale nepovedlo, přecejen jich je sedm a já sem sama a navíc si vztek můžu vybít na něčem jiném - například na skříni, která mě nezabije. Chudák skříň má se mnou těžký život). No jo, sem dost výbušná. Vejdu (vběhnu) do svého pokoje a tam sebou hodím na postel (cestou samozřejmě nezapomenu nakopnout skříň).
Dneska je fakt posraný den. První mě napadnou démoni (a upír), pak se dozvím že mě zachránil ten co mě proměnil v upíra a teď mě ještě nasere ňáký uplně obyčejný (ale neobyčejně hezký) lidský kluk a Luke si do mojeho baráku přivede partičku dalších upírů (jestli sou takový dementi jak on tak asi dostanu infarkt).
Náhle se celkem blízko mě (řekla bych tak tři cenťáky) ozve odkašlání.
"Kurva to neumíš aspoň zaklepat?" zaječím na dotyčného - ani se nepotřebuju dívat kdo to je, vím že Luke. Nezvednu se,
jen se zakousnu do polštáře abych měla jistotu že se po něm nevrhnu.
"Promiň," zamumlá. Jeho tón mě zaujme - zní totiž celkem smutně -, ale ani to mě nedonutí zvednout hlavu. Kdybych se na něho podívala tak bych - krom toho že bych se z něho asi poblila - vážně neměla sílu odolat tomu hlasu uvnitř mě, který mi říká ať mu prostě zakroutím krkem.
"Proč si tady?" přejdu rovnou k věci. Můj hlas zní přes polštář celkem ztlumeně, tak si nejsem jistá jestli to vůbec slyšel.
"No… musím ti to vysvětlit." No konečně ho to místo toho neustálého omlouvání napadlo. "Já sem to neudělal z vlastní vůle. Donutil mě k tomu jeden upír protože by to nejspíš sám nezvládl a zabil by vás." Tak tohle chápu. Já bych se třeba nedokázala zakousnout do člověka a nevypít ho do uplně poslední kapičky. Jen teda nechápu jak to vydržel Luke. A taky nechápu ještě jednu věc.
"A proč nás ten upír chtěl proměnit?" zeptám se ho na to hned.
"No v tom je právě ten problém, to mi totiž nikdy neřekl. Když ste od něj potom utekli tak sem taky zdrhl protože on by z toho neměl radost, jako že sem vám v tom nezabránil."
"Hm… a kdo byl ten upír?"
"Pořád je. Je to ten co tě napadl."
Teď už samozřejmě nevydržím, otočím se na záda a prudce si sednu.
"Cože?" zalapám po dechu. "To si ze mě snad…" Teprve pak si všimnu že Luke sedí na mojí posteli (jaktože sem si toho předtím nevšimla?) a obličej má ode mě asi deset centimetrů a že za ním stojí zbytek jeho rodiny (teda myslím že jich tam stojí všech šest protože přes Lukův obličej toho moc nevidím.)
Okamžitě se od něho odtáhnu - a jako naschvál se celkem tvrdě praštím hlavou do zdi za sebou protože je o něco blíž něž sem předpokládala.
Zavrčím. Dnešek vážně stojí za hovno.
"Zatím…" zamumlám směrem k Lukovi, pak zavřu oči a snažím se absolutně na nic nemyslet. Ucítím jeho ruku na své a pak se propadnu postelí a pak i podlahou. Nemyšlení naštěstí stačím zastavit protože jinak bych se propadla i podlahou pod sebou a pak bych padala až do jádra Země (ne že bych to někdy zkoušela - protože i přes mojí upíří odolnost by mě jádro okamžitě roztavilo - to jen předpokládám). Ubralo mi to hodně energie, ale co už, potřebovala sem se z tama ňák dostat. Dole nikdo není (asi vypadalo hodně divně když jsem náhle jen tak vypadla ze stropu takže je to nejspíš dobře). Proskočím oknem (tím myslím skrz něj ne že sem ho rozbila) a upíří rychlostí se rozběhnu ke sklepu. Luke a ostatní si nejspíš domyslí kam sem šla ale přecejen mám několika sekundový náskok a za těch několik sekund snad stihnu toho upíra zabít. Ale to stejně neudělám, potřebuju si s ním hlavně promluvit.
Než se vůbec stačím zamyslet nad tím co mu řeknu, vletím do sklepa. No teda, sem ňáká rychlá.
"Proč si to udělal?" vyhrknu dřív než se stihnu zarazit. Je mi jasné že ví co tím myslím.
Upír který sedí v kleci se na mě jen líně a znuděně podívá a pak se zadívá na zeď vpravo ode mě. No jo, musí být děsně zajímavá.
Už toho mám vážně dost. Nasraně skočím přímo před něj, (nesnáším proskakování železem je strašně husté takže to bere dost energie - ostatně pokaždé když něčím projdu mi to ubere hodně energie.) chytím ho pod krkem a vytáhnu ho na nohy. Koutkem oka si všimnu že už dorazili Luke a spol. a všichni zaraženě stojí u vchodu do sklepa (díra ve zdi) a zírají na mě.
"Řekni mi proč si to udělal jinak ti utrhnu tu tvoji zkurvenou hlavu," varuju toho upíra a myslím to smrtelně vážně; sem toho v pohodě schopná.
"Dobře řeknu ti to ale byl bych rád kdybys vypadla z mojí klece," ušklíbne se na mě a mě se zastaví srdce - obrazně řečeno. Je nádherný. Který upír není že? Ale nedám na sobě nic znát. Musím říct že ten upír je na to že ho škrtím celkem klidný.
"Mě je upřímně u prdele co bys rád," usměju se na něho "sladce" zpátky, pustím ho, udělám dva kroky vzad, opřu se zády o mříže (je to celkem nepohodlné ale co už), složím ruce na hrudi a vyčkávavě zvednu obočí. Našla sem si celkem strategickou pozici - v případě nouze prostě propadnu mřížemi za sebou.
Povzdechne si. "Musíš tady mít to obecenstvo?" řekne otráveně a pohlédne směrem k Lukovi a ostatním. Ti na mě pořád celkem tupě zírají až na ty dvě holky které stojí až vzadu a usmívají se na mě. Úsměv jim oplatím.
"Myslím že by si to taky celkem rádi poslechli," řeknu nesmlouvavě.
Povzdechne si. "No dobře. Víš že tvůj otec byl upír?"
Přikývnu. Sice sem to doteď nevěděla ale nedám na jevo žádné emoce. Po pravdě mě to celkem překvapilo. A navíc si všimnu že řekl "byl", ne "je". Takže je nejspíš mrtvý a nebo už není upír (což není možné, když už někdo jednou je upír, tak se nemůže proměnit zpátky na člověka)
Na jeho úsměvu poznám že mě prokoukl. "Takže mi dva jsme se spolu dřív dost bavili." Při těch slovech se zatváří zhnuseně. "Ale pak mě zradil. Tak jsem se mu chtěl pomstít. Unesl jsem mu děti," kývne na mě hlavou, " a nechal tamtoho," pohodí hlavou k Lukovi, "aby vás proměnil." Určitě si všiml mého nedůvěřivého výrazu protože to hned vysvětlil. "Unesl sem taky jeho sourozence a vyhrožoval že ho zabiju když to neudělá. No a pak jste mi zdrhli. Proto jsem tě chtěl zabít, abych se vám a taky tvému otci pomstil."
Konečně se to vysvětlilo. Sice nechápu proč by se můj otec měl zajímat o to co se s náma děje když od nás zdrhl (pokud ještě žije). Na to se taky hned zeptám.
"Žije ještě můj otec?"
"No, pokud jo, tak je někde zalezlý," pousměje se.
Pokývám hlavou, pak ustoupím skrz mříže a stoupnu si ven z klece. Pohlédnu na Luka a pohodím hlavou k díře ve zdi, aby odešli. Sice se zatváří zmateně ale poslechne mě. Potřebuju se totiž toho upíra zeptat ještě na jednu věc.
Když už jsou Luke a ostatní dost daleko na to aby nás slyšeli, položím sem mu poslední otázku. "Jaktože tam byli i démoni?" Upíři a démoni spolu totiž nikdy nespolupracují, to je proti přirozenosti.
"No… řekněme že jsme udělali dohodu."
Pokývám hlavou; je mi jasné že víc mi neřekne. Vlastně ani nevím proč sem Luka a jeho rodinu poslala pryč… proč by to nemohli vědět?
"Hele," řekne po chvíli a já sebou trhnu protože sem se ňák zamyslela. "Nechceš mi udělat jednu laskavost, když jsem ti pomohl?"
"No, podle toho jakou…" řeknu.
"Nechceš mi dát krev?" zašeptá a zhypnotizuje mě svojima temnýma hlubokýma očima.
Jen tak zabít se ale nenechám, jen se pohrdavě ušklíbnu a s hrdě zdviženou hlavou odkráčím ze sklepa. Než odejdu z doslechu, uslyším ránu, jakoby do něčeho kopnul.
Co si o sobě myslí? Že mu po tom co mě chtěl zabít jen tak dám krev? Zas tak blbá nejsem… Vyběhnu po schodech a nahoře stojí Luke a zbytek jeho rodiny.
Jen co mě Luke uvidí ušklíbne se na mě. "Musím říct že je to celkem divný pohled jak mizíš v posteli nebo jak proskakuješ mřížema…"
Úšklebek mu oplatím a zamířím před dům. Udělám asi tak dva kroky a Luke si to náhle vykračuje vedle mě.
"Na co ses ho ještě ptala?" zeptá se hned.
Povzdechnu si. "Proč tam byli i démoni." Tu část s krví rači vynechám.
"Aha a proč si nás poslala pryč?" nechápe. Ostatně já taky ne.
"Nevím… prostě sem měla takový pocit že to tak bude lepší…"
"A proč tam teda byli?"
"Prý udělali dohodu." Došli sme před dům a já sem se rozešla k domu Kim a Alexa, kde by (podle Luka) měla být i moje rodina.
"Kam jdeš?" zarazí mě Luke.
Pozvednu oči v sloup. "Kam asi. Za Kim a Alexem."
Nechá mě jít (tím nemyslím že by mi to měl dovolit, ale jako že mi v tom nebrání). Ještě se na něho ohlédnu a vidím že mě zamyšleně vyprovází pohledem.
Pořád sem na něho ale naštvaná, i když se s ním celkem normálně bavím (v rámci možností). Radši mě měl zabít. Dobře, asi sem radši, že sem živá (i když upír). Náhodou to není zas tak špatné. Až na tu krev, samozřejmě. Nemůžu o ní říct že je vyloženě hnusná, protože bych bez ní nepřežila, ale zvedá se mi z ní žaludek. Například když se někdo třeba pořeže. Někdy už ste krev určitě cítili, takže víte, že nijak extrémně nevoní. No, nám upírům smrdí. Vím, zní to divně, taky to je divné. Doopravdy nám teda nesmrdí, ale představte si že ji pijete a hned je vám z toho blbě. Na druhou stranu, když ji ucítíme, prostě se musíme napít. Prostě a jednoduše, mojí lidské části se to hnusí a upíří umírá slastí. Za čtrnáct let sem se s pitím krve ještě vůbec nesžila a pochybuju že to vůbec jde. Vždyť i Mates a Sofia se vrhají po každé šanci napít se a to už upířím životem žijou skoro třicet let. Samozřejmě, jsme téměř nesmrtelní takže na to mám spoustu času, ale…
Náhle se zarazím. Už stojím u domu Kim a Alexa a něco se mi na tom nezdá. Cítím z tama krev, spoustu krve a to znamená něco špatného. My upíři se totiž krvi zásadně vyhýbáme (když nejsme na lovu), takže se celkem bojím otevřít dveře.
Nakonec to ale udělám. Vůně krve mě dokonale ochromí, takže vůbec nevnímám okolí, jen jdu za jejím voláním. Není lidská. To bych poznala okamžitě a taky bych se jen tak neplížila abych zjistila z kama ta vůně jde, ale okamžitě bych tam vtrhla a začali pít. Taky rozhodně není démoní, ta smrdí opravdu nechutně (a navíc je skoro černá - ne že bych viděla jakou má tato barvu). Smrad démoní krve se nelíbí ani mojí upíří části.
A rozhodně není ani zvířecí. Takže to musí být krev upíra. Už se chystám otevřít dveře do místnosti z kama krev cítím (obyvák), ale náhle z ní vyskočí Vendy.
"Vendy, co…" začnu zmateně, ona jen zakroutí hlavou,
přitiskne si ruku na pusu a někam uhání, tipuju na záchod. Na krev má její lidská část zřejmě stejný názor jako ta moje.
To mě teda zajímá co donutilo Vendy hodit šavli. Ona je vždycky taková chladná, jakoby se jí nic netýkalo. Někdy to má svoje výhody, ale tentokrát to zřejmě nevydržela.
Zhluboka se nadechnu a projdu dveřma.
Naskytne se mi opravdu hrůzostrašný pohled. Klesnu na kolena a mám co dělat abych to nevyřešila stejně jako Vendy.
Uprostřed pokoje leží tělo - a tím myslím doslova jenom tělo; ruce, nohy a hlava jsou poházené po pokoji jako odkopnuté, zapomenuté hračky. Všechno je tady zalité krví. Podlaha, nábytek, okna. Všechno. Z těla (z míst kde bývaly jeho ostatní části) ještě odkapává poslední krev, a to, jak v tichu naráží do podlahy zalité krví je celkem strašidelné - a taky celkem hlasité. Asi si nedokážu představit jaká nesnesitelná muka to pro toho chudáka musely být.
V tu chvíli uvidím Kim, Katie a Mika, kteří sedí na pohovce. Moji sourozenci jen sedí a bezvýrazně hledí do prázdna, v očích jim ale vidím hrůzu a strašnou bolest. Kim potichu vzlyká, slzy ji proudem tečou po tvářích.
Ztuhle se podívám do obličeje hlavy, která se povaluje po zemi.
Připadá mi, že nedokážu reagovat. Jen zírám do obličeje toho, koho tak dlouho znám, toho, kdo mi neustále byl oporou. Toho, koho zabili takovým zvířecím způsobem. Ani nevnímám krev, co je všude kolem mě. Jenom se pořád vyděšeně dívám do toho obličeje a nedokážu dělat nic jiného. Nedokážu brečet. Nedokážu křičet. Nedokážu se zvednout a začít hledat toho vraha, který ho tak bezohledně zabil. Prostě jen hledím do Alexova obličeje ztuhlého v grimase hrůzy a bolesti.
Pak se mi zamotá hlava a obejme mě temnota.
Co mám dělat?
Složím hlavu do dlaní. Někdy si to s Lukem musím vyříkat. Teď ale ne. Teď se hlavně ptřebuju nějak odreagovat. Ale jak? Hm… lov se rovnou zamítá.. co jít na procházku? Jo to by šlo. Ale jen krátká.
Vyskočím na nohy a na své tempo pomalu jdu před dům. Luka ani nikoho jiného naštěstí nepotkám, takže zahradou projdu bez potíží. V šatech se venku procházet nebudu, tak si ještě do svojeho pokoje zaběhnu pro rifle a triko a dám si ještě bundu. Pak vylezu z baráku a lidským krokem zamířím do města.
Během procházení mám spoustu času o všem popřemýšlet - mě se ale nechce takže na to seru.
Po několika minutách chůze uvidím až moc nápadně vylidněnou oblast. Nejspíš se tam usadila ňáká partička a zkouluje každého co se jen přiblíží. Zrovna tama jde ňáká holka - a přistane jí ledovka za krkem. Au. Holčina z tama s hlasitým jekotem okamžitě mizí.
Zamířím tím směrem. Tak to bude zajímavé.
Vykračuju si s rukama v kapsách přímo prostředkem bezlidné oblasti, jakobych se nabízela jako pohyblivý terč. To je taky můj záměr. A jak sem chtěla tak se stalo.
Když sem něco za půlkou a už se přibližuju k normální civilizaci, ucítím že po mě kdosi hodil kouli. Pro sebe se usměju, vymrštím ruku a ledovku zachytím. Pak se bleskově otočím a mrštím s ní po tom, kdo ji po mě hodil. Dotyčného (je to tmavovlasý kluk) koule zasáhne přímo do hlavy, on vykřikne, chytne se rukama za hlavu a hodí záda do sněhu.
No, myslím že s tou silou sem to trochu přehnala. Snad sem mu nic neudělala.
Opatrně se k němu začnu přibližovat. Když k němu dojdu, překvapeně zamrkám.
Je to ten kluk, kterého sem viděla na louce v lese, ten co mě tak zaujal.
Nakloním se nad něho. Rukama si stále svírá čelo které mu pomalu ale jistě začíná modrat. Jo, asi sem to přehnala. Mám sice blbou náladu ale soucitnost (jakkoliv malá) se ve mně nezapře. "Eh… není ti nic?" zeptám se nervozně. Kluk sebou trhne, sundá ruce z hlavy a otevře oči. Chvíli na mě zírá (mám takové tušení že hlavně na moje fialové oči).
"Teda holka, musím říct že máš sílu," podotkne s úsměvem. Má hezký hlas.
Jak už sem ale zmínila, mám celkem blbou náladu. Proto se jen pousměju (kdyby hošánek věděl proč mám takovou sílu…)
Teď opravdu nemám chuť dotýkat se ňákého člověka (žízeň je hold žízeň), proto se narovnám a počkám až se zvedne ze země sám. Je skoro o půl hlavy vyší než já.
"Hm, já už musím." Zrovna sem si uvědomila že si to ještě musím s Lukem vyříkat než někam zdrhne (už sem totiž celkem - ale opravdu jen celkem - klidná). Ach jo. Moc se na to teda netěším (a doufám že mi nerupnou nervy a nezakousnu ho). Ale co už.
"A nechceš jít třeba to baru nebo tak?" Panebože ten je otravný. Teď by mi spíš měl džentlmensky nabídnout doprovod. Ne že bych o to stála.
"Říkám že musím," zdůrazním.
"A nejsi náhodou dospělá? Vypadáš na to." Teda ten mi vážně leze na nervy. Zatím řekl čtyři věty a můj klid je v prdeli. Místo toho abych na něho začala řvát (na což mám vážně chuť) jen otráveně zvednu oči v sloup.
" To sem, ale to že řeknu že musím jít neznamená že mi to někdo přikázal. Prostě mám něco důležitého na práci."
"A co?" Přimhouřím oči a mám opravdu co dělat abych nevybuchla. Vrhnu po něm vražedný pohled. "Do toho ti nic není."
"A co když je?" opáčí a chňapne po mojí ruce.
Vztekle na něho zasyčím a uskočím o dva metry dozadu (na můj poměr málo ale zírá na mě celkem překvapeně). "Tohle už nikdy nedělej," zasyčím na něho. Kdyby tak věděl že se pokouší zbalit upírku.
Povzdechne si. "Dobře, musím na tebe jít pomalu." Přimhouřím oči. Kde bere tu jistotu že se ještě někdy uvidíme? "Řekneš mi aspoň jak se jmenuješ? Já sem Ryan."
"Anette," řeknu a pak zmizím. Samozřejmě ne doopravdy ale on to tak (se svými pomalými lidskými reflexy) musí vnímat. Já se prostě rozběhnu domů.
To je takový kokot! Honí se mi hlavou během cesty. Teď už si díky němu s Lukem rozhodně nepopovídám protože se nejspíš vrhnu na první živou osobu co uvidím. Naštěstí pro tu osobu žádnou po cestě nepotkám.
Nasraně vletím do baráku a co nevidím - Luka a ostatních šest členů jeho rodiny jak se rozvalují na pohovce (doopravdy se rozvajují jenom dva z nich, ostatní sedí různě po zemi). Všimnu si že jen dvě z nich sou holky, obě bloncky.
Něco nesrozumitelně zavrčím a sem v tahu (neboli na schodech). Nejrači bych je všechny roztrhala na kousky (což by se mi ale nepovedlo, přecejen jich je sedm a já sem sama a navíc si vztek můžu vybít na něčem jiném - například na skříni, která mě nezabije. Chudák skříň má se mnou těžký život). No jo, sem dost výbušná. Vejdu (vběhnu) do svého pokoje a tam sebou hodím na postel (cestou samozřejmě nezapomenu nakopnout skříň).
Dneska je fakt posraný den. První mě napadnou démoni (a upír), pak se dozvím že mě zachránil ten co mě proměnil v upíra a teď mě ještě nasere ňáký uplně obyčejný (ale neobyčejně hezký) lidský kluk a Luke si do mojeho baráku přivede partičku dalších upírů (jestli sou takový dementi jak on tak asi dostanu infarkt).
Náhle se celkem blízko mě (řekla bych tak tři cenťáky) ozve odkašlání.
"Kurva to neumíš aspoň zaklepat?" zaječím na dotyčného - ani se nepotřebuju dívat kdo to je, vím že Luke. Nezvednu se,
jen se zakousnu do polštáře abych měla jistotu že se po něm nevrhnu.
"Promiň," zamumlá. Jeho tón mě zaujme - zní totiž celkem smutně -, ale ani to mě nedonutí zvednout hlavu. Kdybych se na něho podívala tak bych - krom toho že bych se z něho asi poblila - vážně neměla sílu odolat tomu hlasu uvnitř mě, který mi říká ať mu prostě zakroutím krkem.
"Proč si tady?" přejdu rovnou k věci. Můj hlas zní přes polštář celkem ztlumeně, tak si nejsem jistá jestli to vůbec slyšel.
"No… musím ti to vysvětlit." No konečně ho to místo toho neustálého omlouvání napadlo. "Já sem to neudělal z vlastní vůle. Donutil mě k tomu jeden upír protože by to nejspíš sám nezvládl a zabil by vás." Tak tohle chápu. Já bych se třeba nedokázala zakousnout do člověka a nevypít ho do uplně poslední kapičky. Jen teda nechápu jak to vydržel Luke. A taky nechápu ještě jednu věc.
"A proč nás ten upír chtěl proměnit?" zeptám se ho na to hned.
"No v tom je právě ten problém, to mi totiž nikdy neřekl. Když ste od něj potom utekli tak sem taky zdrhl protože on by z toho neměl radost, jako že sem vám v tom nezabránil."
"Hm… a kdo byl ten upír?"
"Pořád je. Je to ten co tě napadl."
Teď už samozřejmě nevydržím, otočím se na záda a prudce si sednu.
"Cože?" zalapám po dechu. "To si ze mě snad…" Teprve pak si všimnu že Luke sedí na mojí posteli (jaktože sem si toho předtím nevšimla?) a obličej má ode mě asi deset centimetrů a že za ním stojí zbytek jeho rodiny (teda myslím že jich tam stojí všech šest protože přes Lukův obličej toho moc nevidím.)
Okamžitě se od něho odtáhnu - a jako naschvál se celkem tvrdě praštím hlavou do zdi za sebou protože je o něco blíž něž sem předpokládala.
Zavrčím. Dnešek vážně stojí za hovno.
"Zatím…" zamumlám směrem k Lukovi, pak zavřu oči a snažím se absolutně na nic nemyslet. Ucítím jeho ruku na své a pak se propadnu postelí a pak i podlahou. Nemyšlení naštěstí stačím zastavit protože jinak bych se propadla i podlahou pod sebou a pak bych padala až do jádra Země (ne že bych to někdy zkoušela - protože i přes mojí upíří odolnost by mě jádro okamžitě roztavilo - to jen předpokládám). Ubralo mi to hodně energie, ale co už, potřebovala sem se z tama ňák dostat. Dole nikdo není (asi vypadalo hodně divně když jsem náhle jen tak vypadla ze stropu takže je to nejspíš dobře). Proskočím oknem (tím myslím skrz něj ne že sem ho rozbila) a upíří rychlostí se rozběhnu ke sklepu. Luke a ostatní si nejspíš domyslí kam sem šla ale přecejen mám několika sekundový náskok a za těch několik sekund snad stihnu toho upíra zabít. Ale to stejně neudělám, potřebuju si s ním hlavně promluvit.
Než se vůbec stačím zamyslet nad tím co mu řeknu, vletím do sklepa. No teda, sem ňáká rychlá.
"Proč si to udělal?" vyhrknu dřív než se stihnu zarazit. Je mi jasné že ví co tím myslím.
Upír který sedí v kleci se na mě jen líně a znuděně podívá a pak se zadívá na zeď vpravo ode mě. No jo, musí být děsně zajímavá.
Už toho mám vážně dost. Nasraně skočím přímo před něj, (nesnáším proskakování železem je strašně husté takže to bere dost energie - ostatně pokaždé když něčím projdu mi to ubere hodně energie.) chytím ho pod krkem a vytáhnu ho na nohy. Koutkem oka si všimnu že už dorazili Luke a spol. a všichni zaraženě stojí u vchodu do sklepa (díra ve zdi) a zírají na mě.
"Řekni mi proč si to udělal jinak ti utrhnu tu tvoji zkurvenou hlavu," varuju toho upíra a myslím to smrtelně vážně; sem toho v pohodě schopná.
"Dobře řeknu ti to ale byl bych rád kdybys vypadla z mojí klece," ušklíbne se na mě a mě se zastaví srdce - obrazně řečeno. Je nádherný. Který upír není že? Ale nedám na sobě nic znát. Musím říct že ten upír je na to že ho škrtím celkem klidný.
"Mě je upřímně u prdele co bys rád," usměju se na něho "sladce" zpátky, pustím ho, udělám dva kroky vzad, opřu se zády o mříže (je to celkem nepohodlné ale co už), složím ruce na hrudi a vyčkávavě zvednu obočí. Našla sem si celkem strategickou pozici - v případě nouze prostě propadnu mřížemi za sebou.
Povzdechne si. "Musíš tady mít to obecenstvo?" řekne otráveně a pohlédne směrem k Lukovi a ostatním. Ti na mě pořád celkem tupě zírají až na ty dvě holky které stojí až vzadu a usmívají se na mě. Úsměv jim oplatím.
"Myslím že by si to taky celkem rádi poslechli," řeknu nesmlouvavě.
Povzdechne si. "No dobře. Víš že tvůj otec byl upír?"
Přikývnu. Sice sem to doteď nevěděla ale nedám na jevo žádné emoce. Po pravdě mě to celkem překvapilo. A navíc si všimnu že řekl "byl", ne "je". Takže je nejspíš mrtvý a nebo už není upír (což není možné, když už někdo jednou je upír, tak se nemůže proměnit zpátky na člověka)
Na jeho úsměvu poznám že mě prokoukl. "Takže mi dva jsme se spolu dřív dost bavili." Při těch slovech se zatváří zhnuseně. "Ale pak mě zradil. Tak jsem se mu chtěl pomstít. Unesl jsem mu děti," kývne na mě hlavou, " a nechal tamtoho," pohodí hlavou k Lukovi, "aby vás proměnil." Určitě si všiml mého nedůvěřivého výrazu protože to hned vysvětlil. "Unesl sem taky jeho sourozence a vyhrožoval že ho zabiju když to neudělá. No a pak jste mi zdrhli. Proto jsem tě chtěl zabít, abych se vám a taky tvému otci pomstil."
Konečně se to vysvětlilo. Sice nechápu proč by se můj otec měl zajímat o to co se s náma děje když od nás zdrhl (pokud ještě žije). Na to se taky hned zeptám.
"Žije ještě můj otec?"
"No, pokud jo, tak je někde zalezlý," pousměje se.
Pokývám hlavou, pak ustoupím skrz mříže a stoupnu si ven z klece. Pohlédnu na Luka a pohodím hlavou k díře ve zdi, aby odešli. Sice se zatváří zmateně ale poslechne mě. Potřebuju se totiž toho upíra zeptat ještě na jednu věc.
Když už jsou Luke a ostatní dost daleko na to aby nás slyšeli, položím sem mu poslední otázku. "Jaktože tam byli i démoni?" Upíři a démoni spolu totiž nikdy nespolupracují, to je proti přirozenosti.
"No… řekněme že jsme udělali dohodu."
Pokývám hlavou; je mi jasné že víc mi neřekne. Vlastně ani nevím proč sem Luka a jeho rodinu poslala pryč… proč by to nemohli vědět?
"Hele," řekne po chvíli a já sebou trhnu protože sem se ňák zamyslela. "Nechceš mi udělat jednu laskavost, když jsem ti pomohl?"
"No, podle toho jakou…" řeknu.
"Nechceš mi dát krev?" zašeptá a zhypnotizuje mě svojima temnýma hlubokýma očima.
Jen tak zabít se ale nenechám, jen se pohrdavě ušklíbnu a s hrdě zdviženou hlavou odkráčím ze sklepa. Než odejdu z doslechu, uslyším ránu, jakoby do něčeho kopnul.
Co si o sobě myslí? Že mu po tom co mě chtěl zabít jen tak dám krev? Zas tak blbá nejsem… Vyběhnu po schodech a nahoře stojí Luke a zbytek jeho rodiny.
Jen co mě Luke uvidí ušklíbne se na mě. "Musím říct že je to celkem divný pohled jak mizíš v posteli nebo jak proskakuješ mřížema…"
Úšklebek mu oplatím a zamířím před dům. Udělám asi tak dva kroky a Luke si to náhle vykračuje vedle mě.
"Na co ses ho ještě ptala?" zeptá se hned.
Povzdechnu si. "Proč tam byli i démoni." Tu část s krví rači vynechám.
"Aha a proč si nás poslala pryč?" nechápe. Ostatně já taky ne.
"Nevím… prostě sem měla takový pocit že to tak bude lepší…"
"A proč tam teda byli?"
"Prý udělali dohodu." Došli sme před dům a já sem se rozešla k domu Kim a Alexa, kde by (podle Luka) měla být i moje rodina.
"Kam jdeš?" zarazí mě Luke.
Pozvednu oči v sloup. "Kam asi. Za Kim a Alexem."
Nechá mě jít (tím nemyslím že by mi to měl dovolit, ale jako že mi v tom nebrání). Ještě se na něho ohlédnu a vidím že mě zamyšleně vyprovází pohledem.
Pořád sem na něho ale naštvaná, i když se s ním celkem normálně bavím (v rámci možností). Radši mě měl zabít. Dobře, asi sem radši, že sem živá (i když upír). Náhodou to není zas tak špatné. Až na tu krev, samozřejmě. Nemůžu o ní říct že je vyloženě hnusná, protože bych bez ní nepřežila, ale zvedá se mi z ní žaludek. Například když se někdo třeba pořeže. Někdy už ste krev určitě cítili, takže víte, že nijak extrémně nevoní. No, nám upírům smrdí. Vím, zní to divně, taky to je divné. Doopravdy nám teda nesmrdí, ale představte si že ji pijete a hned je vám z toho blbě. Na druhou stranu, když ji ucítíme, prostě se musíme napít. Prostě a jednoduše, mojí lidské části se to hnusí a upíří umírá slastí. Za čtrnáct let sem se s pitím krve ještě vůbec nesžila a pochybuju že to vůbec jde. Vždyť i Mates a Sofia se vrhají po každé šanci napít se a to už upířím životem žijou skoro třicet let. Samozřejmě, jsme téměř nesmrtelní takže na to mám spoustu času, ale…
Náhle se zarazím. Už stojím u domu Kim a Alexa a něco se mi na tom nezdá. Cítím z tama krev, spoustu krve a to znamená něco špatného. My upíři se totiž krvi zásadně vyhýbáme (když nejsme na lovu), takže se celkem bojím otevřít dveře.
Nakonec to ale udělám. Vůně krve mě dokonale ochromí, takže vůbec nevnímám okolí, jen jdu za jejím voláním. Není lidská. To bych poznala okamžitě a taky bych se jen tak neplížila abych zjistila z kama ta vůně jde, ale okamžitě bych tam vtrhla a začali pít. Taky rozhodně není démoní, ta smrdí opravdu nechutně (a navíc je skoro černá - ne že bych viděla jakou má tato barvu). Smrad démoní krve se nelíbí ani mojí upíří části.
A rozhodně není ani zvířecí. Takže to musí být krev upíra. Už se chystám otevřít dveře do místnosti z kama krev cítím (obyvák), ale náhle z ní vyskočí Vendy.
"Vendy, co…" začnu zmateně, ona jen zakroutí hlavou,
přitiskne si ruku na pusu a někam uhání, tipuju na záchod. Na krev má její lidská část zřejmě stejný názor jako ta moje.
To mě teda zajímá co donutilo Vendy hodit šavli. Ona je vždycky taková chladná, jakoby se jí nic netýkalo. Někdy to má svoje výhody, ale tentokrát to zřejmě nevydržela.
Zhluboka se nadechnu a projdu dveřma.
Naskytne se mi opravdu hrůzostrašný pohled. Klesnu na kolena a mám co dělat abych to nevyřešila stejně jako Vendy.
Uprostřed pokoje leží tělo - a tím myslím doslova jenom tělo; ruce, nohy a hlava jsou poházené po pokoji jako odkopnuté, zapomenuté hračky. Všechno je tady zalité krví. Podlaha, nábytek, okna. Všechno. Z těla (z míst kde bývaly jeho ostatní části) ještě odkapává poslední krev, a to, jak v tichu naráží do podlahy zalité krví je celkem strašidelné - a taky celkem hlasité. Asi si nedokážu představit jaká nesnesitelná muka to pro toho chudáka musely být.
V tu chvíli uvidím Kim, Katie a Mika, kteří sedí na pohovce. Moji sourozenci jen sedí a bezvýrazně hledí do prázdna, v očích jim ale vidím hrůzu a strašnou bolest. Kim potichu vzlyká, slzy ji proudem tečou po tvářích.
Ztuhle se podívám do obličeje hlavy, která se povaluje po zemi.
Připadá mi, že nedokážu reagovat. Jen zírám do obličeje toho, koho tak dlouho znám, toho, kdo mi neustále byl oporou. Toho, koho zabili takovým zvířecím způsobem. Ani nevnímám krev, co je všude kolem mě. Jenom se pořád vyděšeně dívám do toho obličeje a nedokážu dělat nic jiného. Nedokážu brečet. Nedokážu křičet. Nedokážu se zvednout a začít hledat toho vraha, který ho tak bezohledně zabil. Prostě jen hledím do Alexova obličeje ztuhlého v grimase hrůzy a bolesti.
Pak se mi zamotá hlava a obejme mě temnota.


O.O ...tak teraz vôbec nechápem...čo sa stalo Alexovi?...som zvedavá na pokračovanie