Začínal mě obklopovat strach. Srdce se mi rozbušilo. Byla tma. Neviděla jsem,kudy ven z toho temného labyrintu.
Pak jsem ucítila něčí přítomnost. Viděla jsem něčí stín který stál pár metrů ode mě.
Uslyšela jsem lehké zavrčení. Měla jsem ohromný strach.
Stín se dal do pohybu a pomaloučku šel ke mě. Slyšela jsem jen křupání větví pod jeho tíhou a mé oddechování.
Své prsty jsem zaryla do země. Chtěla jsem se zvednout,ale mé nohy se nechtěli hýbat.
Přibližoval se čím dál víc. Pak strach ve mě dokázal rozpohybovat mé nohy. Stála jsem přitisknutá zády ke stromu. Když byl tak třicet centimetrů ode mě,slyšela jsem jeho lehké vrčení.
Viděla jsem jeho obličej. Byl děsivý. Chtěla jsem ho něčím,čímkoli praštit. Rukama jsem přejížděla kůru stromu,doufala jsem,že se má ruka zastaví o nějakou větev. Pak mě něco škráblo na prstu.
Kůra byla hrubá,není divu že mi nejspíš protrhla kůži. Cítila jsem,jak mí stékala kapička krve po ruce.
Tomu muži se měnil děsivě obličej. Pod očima mu začaly růst černé žíly. Jeho oči byly temnější.
Měla jsem hrozný strach. Ta gravitační síla byla tak silná,že jsem myslela že se propadnu.
Svět kolem mě jakoby neexistoval. Jen pouhý strach.
Všechno bylo tak pomalé,jakoby minuty byly hodiny. Přála jsem si,aby to byl jen pouhý děsivý sen,ale něco ve mě mělo opravdový strach.
Najednou jsem před sebou viděla jen šmouhu. Rychle zmizela. S ní zmizel i ten děsivý muž.
Rozhlédla jsem se. V té tmě jsem nic neviděla. Pak se mé oči zastavily na nějaké postavě.
Byl to také muž.
Byli tam oba muži. Můj nepřítel,který mě chtěl zabít,byl přitisknut ke stromu,a něčí ruka na jeho krku ho držela pár centimetrů od země. Muž,který ho škrtil,mi nebyl povědomý,neviděla jsem ho.
Pak jsem si všimla,že v druhé ruce měl kolík.
Ruku s kolíkem zvedl,a zabodl to mému nepříteli přímo do srdce.
Zachránil mě,ale někoho zabil. Strach najednou zmizel. Nechápala jsem to.
Mé nohy se ale daly do pohybu,chtěly mu utéct.
Běžela jsem lesem co nejrychleji jsem mohla. Ohlédla jsem se. Muž stál na místě,kde jsem ho naposledy viděla. Mám šanci mu utéct. Ale pak má šance zmizela. Nechápala jsem,jak to udělal.
Najednou stál přede mnou. Pár centimetrů od mého obličeje. Věděla jsem,kdo zabit toho děsivého muže. Byl to Damon. Byla jsem zděšená,ani trochu jsem to nechápala.
Byl tak blízko,že jsem cítila jeho opojný dech. Bylo to tak příjemné.
Pak se mi hypnoticky zadíval do mích očí.
"Nebudeš si pamatovat to,co se od té doby co jsi vstoupila do lesa stalo. Až tě dovedu domů,řekneš své matce,že jsi se šla projít do lesa,byla jsi moc daleko a ztratila jsi se,a já tě našel." promluvil. Pak najednou,nedokázala jsem to popsat. Ucítila jsem zvláštní pocit. Nic jsem si nepamatovala,vím jen co se odehrálo ve škole,pak jsem byla na okraji lesa,vše si pamatuji do detailu,ale od té doby co jsem vstoupila do lesa,si pamatuji jen to hlavní. Nevím žádné detaily.
Pak jsem ucítila krátkou bolest v očích. Damon si všil něčeho na mích očí a zamračil se. Pak mě chytl kousek nad loktem,docela surově, a vedl mě z lesa.
Slyšela jsem jen křupání větviček pod naší tíhou. Cítila jsem jen pach lesa a jehličí a jeho voňavý parfém. Byla jsem tak zmatená. Nic jsem neviděla.
Po chvíli jsem si všimla pár světýlek které prosvítaly mezi větvemi stromů.
Dokonce jsem i slyšela pronikavé houkání sanitky. Když jsme byli na kraji lesa,všimla jsem si sanitky a pár policejních aut,matka se asi o mě strašně bála a zavolala sanitku,pro případ kdyby se mi něco stalo,a policii,aby mě mohla najít.
Byla jsem unavená,byla mi zima a bolela mě hlava. Dům byl daleko,viděla jsem jen světýlka sanitky a policejních aut. Začala jsem ztrácet rovnováhu,bylo mi zle. Jakmile si toho Damon všiml,zastavil a vzal mi mě do rukou. Ležela jsem v jeho silných paží. Nesl mě jako peříčko.
Pomalu jsem usínala. Cítila jsem jen chlad a zimu která mě hladí po kůži...
Můj nos vdechoval nějakou kakaovou příjemnou vůni. Po chvilce jsem si uvědomila,že neležím ve svém pokoji. Byla jsem v obývacím pokoji. Ležela jsem na pohovce přikrytá dekou.
Cítila jsme teplo domova. Před sebou jsem měla stolek,kde byl čaj a obklady.
Tím teplem jsem si ani neuvědomila,že mám na čele obklad. Už byl teplý. Strhla jsem ho z čela a napila se čaje. Najednou se přiřítila matka.
"Zlatíčko! Jak ti je?" ptala se mě se starostí v hlase.
Byla jsem tak zmatená,že jsem nevěděla co dřív.Koukala jsem na ni tak trochu zmateně.
"Je mi dobře.." odpověděla jsem.
"Proč chodíš do lesa tak daleko?" zmateně se zeptala.
Pak jsem si uvědomila,co se stalo. Bylo mi tak divně,pamatuju si jen hlavní body.
Našel mě Damon,pak mě odvedl nejspíš sem. Ale také si pamatuju pocity a emoce,které se v lese odehrály. Nějak mi nepasovaly se zachráněním. Pamatuju si jen ohromný strach který nezmizel.
Matka čekala netrpělivě na odpověď,podívala se mi do očí,jestli jsem v pořádku.
"Já,já nevím." řekla jsem.
Já moc dobře vím proč jsem šla do lesa,ale nemůžu jí tady hned říct,že mám něco s očima. Chtěla jsem si to nechat pro sebe. Matka se mi zadívala do očí.
"Prosím tě,nemáš něco s očima?" zeptala se zmateně. A je to tu. To co jsem nechtěla.
"Ehm.." snažila jsem se najít jakoukoli normální odpověď,a pak jsem dodala: "To musí být ten osvěžovač vzduchu,bolely mě z něj oči.."
Mamka se jen zamračila a donesla mi bábovku.
Když jsem všechno dojedla,do posledního drobku,protože mamka umí výbornou bábovku,šla jsem do svého pokoje. Škádlila jsem Mery,ta mi skákala do vzduchu aby se dotkla mé ruky která každou chvíli měnila ve vzduchu místo.
Pak jsem se ocitla v jakémsi transu. Celá jsem se sekla i s rukou ve vzduchu.
Objevil se mi v hlavě záblesk,pak jsem uviděla na vteřinku sebe v lese,kde proti mě kráčí nějaký muž. Bylo to tak rychle,že jsem neviděla nic do detailu.
Seděla jsem na zemi a ani nevnímala Mery žužlající mou ruku.
Nechápala jsem ani trochu,co se teď stalo...

