Autorka→ N.i.k.i.s.ss@seznam.cz
Uběhl týden, během kterého mě Karolin zasvěcovala do tajů nového života. Stále ještě jsem nebyla nadšená z toho co ze mi Pavel udělal. Nejspíš proto, že pokaždé když jsem ho potkala nebo spíš mě vyhledal (a to i přes mé výslovné přání aby to nedělal) jsem měla na něj obrovský vztek. Jinak to, ale nebylo špatné. Sice jsem ještě o tomto světě moc nevěděla, ale byla jsem si jistá,že si brzy zvyknu.
Zrovna jsem ležela na postely a přemýšlela nad tím co budu dělat dál, že tady nechci zůstat věčně, jsem věděla jistě. Nevydržela bych to.
" Mám pro tebe překvápko, obleč se a jedeme na nákupy" usmívala se na mě Karolil.
"Nemyslím, že toho mám ve skříni málo" pravda byla taková, že můj šatník byl skoro stejně tak velký jako ložnice. Karolin mái totiž obrovskou zálibu v nakupovaní a tak ještě než zkončila má proměna vyrazila na nákupy . Nejspíš chtěla aby mi tady nic nechybělo.
" Kdybys byla ochotná aspoň normálně s Pavlem mluvit, věděla by jsi, že tady bude večírek. Tvůj večírek Alic, zorganizoval ho on. Bude to jako uvedení tě do společnosti." Zatímco ona se na mě usmívala, já vypěnila a upíří rychlostí (patřila jsem mezi ty nejrychlejší) jsem vystartovala směr Pavlův pokoj. Sakra jak si to ta zrůda mohla dovolit? To jako o nás bez nás?! Bez zaklepání jsem otevřela dveře a vtrhla mu do pokoje.
" Proč?" Podívala jsem se na něj z části zmateným a z části rozzuřeným pohledem.
" Nechápu. Co proč Zlato? Jinak jsem opravdu moc rád, že jsi se mě konečně rozhodla navštívit" Opravdu nesnáším to Zlato. Vytáčí mě to. Připadala jsem si vždycky jak slepice, když mi tak říkal a říkal mi tak jen, když jsme se na něčem neshodly.
" Jasně jsem řekla, že tady zůstávám jen na chvíly. Nestojím o žádné večírky"
" Čas je pro nás jen relativní pojem, vzhledem k tomu, že žijeme věčně. Pro lidi to můžou být hodiny, pro nás roky."
" Jsi jiný. Už delší dobu sleduju, že ten můj Pavel, kterého jsem milovala nejspíš opravdu zemřel. Uvnitř jsi stejné sobecké, protivné a arogantní monstrum jako z venčí."
" A z tebe se zase stala nevděčná nafoukaná mrcha. S tím rozdílem, že taková jsi byla už od mala. Děcko kterému chtěli koupit hračku za tisíc a ono chtělo za pět. Jen na krátký čas jsi se dokázala změnit a to jen proto, že jsi se utápěla v sebelítosti. Nejdřív nad strátou rodiny, když jsem tě potkal byla jsi jako zraněné zvířátko a pak nad tou mojí. Ale jak je vidět, probudily se v tobě zase tvé silné stránky." Ano, znovu mě ranil. Ale začínala jsem mít pocit, že čím víc mi ubližuje zevnitř, tím víc jsem silná z venčí. Ovšem moje slabost se projevila a moje ruka samovolně vystřelila proti jeho tváři. Když jsem odcházela, ještě na mě křičel něco o tom, že ho to mrzí. Ale já mu ukážu jak vypadá nafoukaná mrcha. Chce ji? Má ji mít. Rozhodla jsem se na nákupy vyrazit.
V den D jménem večírek, jsem musela uznat, že vypadám úžasně. S Karolin jsme vybrali nádherné šaty. Šaty v barvě karamelu na mé bledé kůži vypadaly úžasně. Skládaly se ze sukně sahající až na zem a korzetu. Na korzetu se v jistém úhlu dopadu světla rozzářily kamínky a v horním tohu byla nádhermá kytka v barvě šatů. Karolin si dala práci i s mou vyzáží. Nechci aby to znělo nafoukaně, ale jestli jsem si předtím myslela, že vypadám dobře, teď jsem neměla slov.
V okamžiku kdy jsem scházela ze schodů do sálu jsem mohla vidět, jak mě probodávají desítky páru očí.
Karolin se mě postupně snažila seznámit snad se všemi přítomnými, ale jen jeden mě zaujal. Jmenoval se Michael a musím uznat, že vypadal víc neý dobře. Nevím jak to říct nevypadal vůbec nebezpečně jako většina ostatních v sále přítomných, vypadal spíš andělsky, ale přece z něj vyzařovalo něco nebezpečného. Když mě poprosil o tanec nemohla jsem odmítnout.
" Takže ty jsi ta nádherná Pavlova přítelkyně jménem Alice." Spíše konstatoval než, že by se mě ptal.
" Ano i ne." Podíval se na mě nechápavě a já si řekla, že bych mu to možná mohla objasnit.
" Ano jsem Alice, ale rozhodně ne Pavlova přítelkyně" Podíval se na mě značně nechápavě, ale očividně spokojeně.
" Tak proč jsi tady a proč mě probodává pohledem?" Při otočce jsem mohla vidět, že nás Pavel skutečně probodává pohledem a vypadal u toho, že zuří.
" Nevím a je to jeho problém." Usmála jsem se na něj jak nejlíbezněji jsem to uměla. Lhaní jde nám upírům taky dobře, takže nikdy nevěřte upírovi a už vůbec ne upírkám :-). A taky mě napadlo, proč vlastně ne? Michael se mi líbil, já jemu taky a jsem přeci sobecká mrcha.
Jedna z lidských věcí, kterou upíři můžou je alkohol a tak, když mě pozval na skleničku neodmítla jsem.
" Na naše seznámení krásná Alice." Připíjel si semnou na naše seznámení a zrovna, když se nahnul a chtěl naše seznámení ztvrdit pusou se na něj vrhl Pavel.Myslím, že nebýt duchapřítomných upírů okolo, utrhnul by mu hlavu. Místo toho mě ale surově vzal za ruku a táhl k němu do pokoje. Poprvé za dobu co ho znám jsem z něj měla vážně strach. Přitiskl mě ke zdi a naléhavě políbil.Pak se odrhl.
" Světluško moje, co jsi si myslela, že děláš." Ta Světlluška mě zasáhla u srdce, myslím, že kdyby mi ještě bilo poskočilo by, ale jeho výraz tváře mi naháněl stále strach. Vypadal zle, nebezpečně a rozzuřeně zároveň.
" Už nikdy mi tak neříkej. Nemáš na to právo." Nejspíš jsem ho rozčílila ještě víc v momentě jsem přistála na jeho postely. Moje krásné šaty během dvou vteřin zůstaly na cáry.
" Nedělej to, prosím"
" Moc dobře víš, že to chceš. Jen si to ještě pořád nechceš přiznat."
Už jsem nepronesla ani slovo. Začal mě znovu líbat, a pak už to šlo strašně rychle, cítila jsem už jen jak mi roztahuje nohy od sebe a i mě zavalila vlna vášně.
Když bylo po všem, došlo mi to, musela jsem odejít, někam kde mě nenajde. Už to není on a já si daleko od něj musela uspořádat myšlenky. Zjistit jestli k němu ještě něco cítím.


Zapomněla jsem upozornit, že dokud se tady neobjeví deset komentářů další kapitolu neposílám ...