29. ledna 2011 v 18:26 | Aranel van de´Corvin
|
Nejdřív bych Vám chtěla poděkovat za vaše komentáře, které mě moc těší a vlastně taky nutí psát další kapitolky. Ale abychom to zredukovali další kapča až při 10ti komentářích :-).
Dny mi začaly plynout jako voda a já si přestala připouštět jakékoli nebezpečí. Podobné myšlenky jsem jednoduše vetovala.Dokonce jsem se přestěhovala ke svým novým známým.
Rychle jsem si zvykala na svůj nový život a naučila jsem si užívat všechno co mi nabízel. Jako člověk jsem si nedokázala vychutnat pohled na tu krásu okolo, ale teď mi i obloha připadala jasnější a duha barevnější.
Chodila jsem rozjímat
ke svému útesu, nehnutě jsem tam trávila hodiny a relaxovala, ale tentokrát mi nebylo dovoleno ponořit se do svého klidu. Na útesech, které jsem si nevědomky přivlastňovala a považovala je za "moje místo" stála dívka, byla krásná, ale její myšlenky už míň. Cítila jsem z ní nesmírnou bolest. Ta bolest mi připomínala tu moji před pár lety. Věděla jsem, že se trápí, nemá proč a nechce žít. Došlo mi proč tam ta dívka stojí.
" Ahoj" oslovila jsem ji opatrně. Nechtěla jsem, aby se mě lekla. Otočila se na mě se zmateným a taky zoufalým pohledem.
" Mám ráda tohle místo, je tady klid a člověk neslyší nic, než údery moře o útesy. Věř mi, že vím co cítíš i to co chceš udělat, ale prosím tě nedělej to. V životě je mnoho cest na které se můžeš vydat a je jen na tobě kterou si zvolíš. Sebevražda je jen pokus o útěk a ten není řešení."
" Jak tohle můžeš vědět?" Znovu se na mě podívala s tím svým nešťastným výrazem.
" Taky jsem milovala a lásku ztratila. Přišla jsem o všechny, o rodinu, přítele a později i o
kamarády. Když mi uvěříš sama poznáš, že život jde dál a nejen, že bere, ale i dává. Dřív či později ti jistě dá něco nádherného, něco co ti dá důvod znovu se smát." Nevím kde se ve mně tato slova vzala, ale sama jsem jim věřila.
" Už bez něj nemůžu žít." Najednou se mi zhroutila v náručí a já nemohla jinak než ji utěšovat.
Domů jsem se vracela se smíšenými pocity. Měla jsem radost, že se mi podařilo tu dívku přesvědčit aby neskákala, ale došlo mi taky, že dál to takhle nepůjde. Byla jsem dost silná na to udělat další krok.
" Kde jsi tak dlouho?" Vybafla na mě usmívající se Stephanie hned po příchodu. Poslední dobou se naše vztahy utužily a myslím, že mě začala mít i ráda.
Vyprávěla jsem jí o dívce kterou jsem potkala a ona si mě začala měřit zkoumavím pohledem.
" Alic, proč mám pocit, že se chystáš udělat nějakou blbost?"
" Je diskutabilní otázka co je podle tebe blbost. Ale ano, nejenže jsem té holce pomohla já, ale hlavně ona pomohla mě. Já se rozhodla, chci žít a to bez ničeho co by mě pronásledovalo. Myslím, že si to zaloužím. Chci to co mi bylo jako člověku odepřeno a první krok k tomu je, vyřešit si minulost."
Později v noci jsem si sedla k počítači a začala psát.
Milý Pavle,
nevím jak začít, tak to vezmu od začátku.Je pravda, že ti mám za co děkovat, vím to já a víš to i Ty, ale už nejspíš nechápeš proč je pro mě tak těžké se na Tebe jen podívat.
Přišel jsi, když jsem si myslela, že už mi nemůže být hůř. Přišla jsem o rodinu a ty jsi mi připadal jako anděl, který mě přišel vysvobodit. Dny strávené s Tebou jako člověkem, považuju za ty nejkrásnější v mém bytí. Jsou to dny, pro které se člověku vyplatí žít a na které nechci nikdy zapomenout. Nikdy jsem nikoho nikdy nemilovala tak, jako Tebe.
Když jsi odešel, bylo mi jakoby mi někdo vyrval srdce z těla a mučil mě tím, že jsem musela žít. Moje nemoc mi pak přišla jako vysvobození. Doufala jsem, že po smrti se mi vrátí všechno o co jsem za života přišla. Paradoxem je, že mé touhy se napůl splnily, ale takhle jsem o ně nestála. Nedovedeš si představit jak moc jsem si připadala zraněná a ponížená, najednou se z mého anděla stal zlý sen, z kterého se nejde probudil. Během krátkého času, který jsme spolu znovu strávili jsem pochopila, že co bylo se už nikdy nevrátí. Nejde pokračovat tam, kde jsme skončili. Jsme jiní a něco jiného. Nejspíš jsme si nikdy nebyli souzení, jen jsme to neviděli. Odešla jsem proto abych si uspořádala své myšlenky a stalo se.Už jako člověk jsem měla pomyslný seznam toho co chci prožít a vyzkoušet. Sice jsem v něm musela něco poškrtat, ale na druhou stranu fůru věcí jsem si mohla dovolit přidat. Rozhodla jsem se pro všechno to, co jsem za života nestihla a doufám, že to pochopíš.
Pamatuj, že věčnost je dlouhá doba a jestli máme být splolu, život je jen náhoda a svede nás dohromady. Proto Tě prosím nehledej mě. Nevím jak dlouho to bude trvat, možná rok, deset let nebo třeba padesát, ale jsem si jistá, že se jednoho dne setkáme.
Navždy se vzpomínkou
Alice
Nádherná kapitola! Moc se ti povedla! Jen mě docela mrzí, že je tak krátká .. čekala jsem, že se pod dopisem dočtu něco o Pavlovi, jestli už konečně pochopí, že o něj Alice fakt nestojí a nebo jestli i přes to všechno bude dělat problémy. No, snad se to brzy dozvíme v další kapitole :o). Jinak myšlenka vypadá moc zajímavě a dílo se mi líbí celkově
.