Autorka→ makynkakk@seznam.cz
Ahojky tohle je moje nová a úplně první povídka, tak bych byla ráda, kdyby jste tady nechali komentář, ať už kladný nebo záporný. Takže začneme …
Jako každý ráno mě z mého snu probudí budík a já jako každý ráno po něm vztekle plácnu rukou, naštvaná, že mě takhle vytrhl z poklidného spánku. Celá vzteklá se rozhodnu tedy vstát. Kdo vymyslel, že škola bude začínat takhle debilně brzo!!!! No uznejte chodit do školy třeba tak na desátou by nebylo vůbec špatný, ale tak nic se nedá dělat. Tak se konečně po 10 minutách rozhodnu vstát. Otevřu skříň a dumám, co si dneska asi tak vezmu na sebe. Jmenuju se Margareth Sprienflová a táhne mi na sladkých 17. Není na mě nic moc zvláštního, vypadám jako normální holka, štíhlá vyšší postava, k pasu dlouhé černé vlasy, obličej úplně tuctový, jediný, čeho si na mě lidé všímají jsou mé sytě tmavé modré oči.
"Margareth, nestihneme autobus!!!" volá na mě z kuchyně moje stařší sestra Anna. Celá s hrůzou si uvědomím, že bych asi opravdu měla hejbnout kostrou nebo ten bus fakt nestihnu!!!
"Už běžím!!" Mojí sestře je 23 let, já jsem o šest let mladší, na rozdíl ode mě je Anna nejen krásná, je prostě jako nějaká modelka s dlouhýma blonďatýma vlasama, které zdědila po mamce. Kluci se na ní lepí jako magnet, což jí mimochodem strašně moc závidím, po mě se jich sice taky pár koukne, ale asi mám přehnaný nároky či co, ale abych se vrátila k ségře, každý ji má rád, je prostě oblíbená. Vlastně jí opravdu hodně závidím, jak se dokáže na každýho kluka jen podívat a on jí hned zobe z ruky, ale mám ji moc ráda, i teď, když už mezi námi dvěma není ten krásný vztah jako dřív. Předtím jsme si povídali naprosto o všem, o klukách, jací se mi líbí a jak na ně, dávala mi rady, vždycky jsem se u toho hrozně nasmála, třeba jednou jsem jí řekla, že se mi líbí Seren ze třeťáku od nás ze školy, tak ona mě na něj shodila, když jsem vstupovala do jídelny a on stál vedle mě!! Myslela jsem, že ji zabiju, protože jsem ten náraz nějak neustála a hlavou jsem napálila přímo do jeho tácu, kde měl rajskou omáčku. To byla fakt síla! Hlavně protože rajskou ze srdce nesnáším!Byla jsem celá od omáčky a všichni v jídelně ztichli a koukali se na mě. Málem jsem se hanbou propadla. Loni o velkých prázdninách se ale všechno změnilo, byla na na celý dva měsíce na táboře, kde dělala vedoucí jedný skupinky, a když přijela domů byla naprosto proměněná!!! Vždy když se k ní někdo od nás z rodiny přiblížil, ať už já, mamka, taťka nebo mladší bráchové Paul a Tomas, tak od nás s rychlostí uskočila a ihned odešla, vypadala, jakoby jí něco bolelo. Strašně mě to trápilo, nechtěla se mi svěřit, co se stalo....ale zvykla jsem si, že to mezi námi nebude už nikdy takový......Často od tý doby nebyla celý noci doma, což mi bylo taky trochu divný, večer někde lítala a půlku dne prochrněla a pak šla do práce. Dřív jsme si společně říkali a všechno spolu probírali. Teď ale hovor se mnou a s rodiči omezila jen na nejnutnější věci k svému přežití......
"Tak pojď" Annin vysokej, ale velice příjemnej hlas mě zase probral do reality a už namalovaná a oblečená do modrýho trička s nápisem "I live London" a riflí letím za ní do kuchyně.
"Ahojky vzbudila jsi už bráchy??" ptám se jí a snažím se navázat konverzaci. "Jo" tak nic, zkusím to ještě jednou.
"Do kolika máš dneska? A co děláš teďka v práci??" snažím se, ale asi ne moc, protože prostě vypnula ten svůj aparát, který pravděpodobně vydává za mozek a neodpověděla mi. A ještě ke všemu ode mě ustoupila o tři kroky, asi se bojí, že když u mě bude stát hodně blízko, tak chytne nějakej svrab, nebo nevím co to má znamenat.
"Už musíme jít na autobus, Paule, Tomasi, pojďte už!!!" hulákám na bráchy, někdy se mi zdá, že jsou pomalejší než já a to je už co říct.
Přiřítím se k Pavlovi, ať si nezapomene svačinu, ale už jsem viděla jen jeho mizející záda. Asi se zase s klukama domluvil, že půjdou házet petardy či co. Je to fakt děsnej raubíř. Tak joo konečně jsem donutila svého bratříčka Toma si obléknout botičky, příštím rokem už půjde do 1. třídy, to jsem na něj zvědavá na toho neposedu!!!! Jednou mě z něj klepne pepka. Třeba tudle sedím si absolutně v klídku na záchodě, ničím nerušená a najednou se ty dveře rozletí a napálí mě přímo do palice!!! A za nima stojí vytlemenej Toma říká: "Jseš zdravá???!!!! Já chci taky na záchod!!!" No kam to ten svět spěje, člověk se nemůže už v klidu ani vyto... nooo, však víte!!!!
Tak uf a můžu už vyrazit na tu proklatou autobusovou zastávku!! Tomáška jsem doprovodila s menšími problémy do školky, kterou máme u nás ve vesnici Outěchovičky, tam jsem Tomanovi velmi trpělivě vysvětlovala, že si teď opravdu musí zase přezout botičky, protože je má od bláta a vzít si místo nich bačkůrky nebo by ho paní učitelka nepustila dovnitř. Nakonec se mi ho přeci jen povedlo přesvědčit, ani nevím, jak jsem to dokázala, protože zmáknout mého bratra je někdy fakt potíž. Musím máknout nebo mi ten bus uteče, řítím se ze dveří školky takovou rychlostí, tak si ani nevšimnu, že tam na mě někdo čeká....


som zvedavá, kto tam čaká
pekná prvá kapitolka 