14. února 2011 v 15:23 | Aranel van de´Corvin
|
10 Kapitola- Probuzení
Abych vám vynahradila tu dlouhou prodlevu, rozhodla jsem se, že vám napíšu ještě jednu kapitolku. Už jich nebude moc. Plánuju nanejvýš tři, čtyři a ani to možná ne.
Každopádně, opět platí limit patnácti komentů na další kapitolku... :-D
Potom co jsme domluvili jsem se šla projít, potřebovala jsem si provětrat hlavu.
Vydala jsem se do nedalekého lesíku. Bloudila jsem bezcílně a překvapilo mě, když jsem narazila na tu ženu. Byla postarší, ale ne stará. Dívala se na mě divně a mě bylo divné, co tady může dělat. Nebyla upír, to bych poznala, ale že není člověk, mi došlo hned.
" Ty jsi určitě Alice." Podívala se na mě zkoumavě.
" To jsem, ale zajímalo by mě kdo jsi ty a co tady děláš."
" To nepotřebuješ vědět, stejně to brzy zapomeneš." Nechápala jsem její odpověď. Chtěla jsem jít pryč, ale ona si něco potichu mrmlala a já začala upadat do mdlob. Poslední co jsem uslyšela, byl povědomí hlas, který říkal zřejmě té ženě " dobrá práce".
Probudila jsem se v cizím pokoji. Nebylo mi tam nic povědomé. Ale ten který seděl na posteli vedle mě a pozoroval mě, mi povědomí byl. Byl to Pavel.
" Pavle?! To není možné. Říkali mi, že jsi mrtvý."
" Na co poslední si vzpomínáš?" Zeptal se mě zvědavě.
" Na to, že mi řekli, že jsi mrtvý. Věděla jsem, že to nemůže být pravda."
" Víš Alice, vlastně jsem mrtvý, ale to ty taky." Nechápala jsem, o čem to mluví. Dokud mi to nevysvětlil. Podle něj jsme se oba staly upíry. Jeho zachránili před smrtí pod lavinou a já jsem měla nehodu po cestě z Alp. Prý jsem ležela dlouho v kómatu, dokud se mě rozhodl přeměnit. Přišla jsem k zrcadlu a sice jsem se poznávala, ale vypadala jsem jinak. Nebylo to jen přeměnou, ale byla jsem starší.
" Pavle?" Otočila jsem se na něj.
" Ano hvězdičko?" Přistoupil ke mně a obejmul mě zezadu.
" Jak je to dlouho?"
" Dneska jsou to dva roky." Mozek mi to nebral. Dva roky života? Tak dlouho čekal?
" Proč jsi to neudělal dřív?"
"
Dřív jsi měla naději. Naději probudit se a dál žít." Nevím proč, mi tak dlouho trvalo, ho obejmout ho a políbit. Něco mi říkalo, ať to nedělám, ale byl to přece můj milovaný Pavel. Málem jsem se styděla za ty moje blbé myšlenky.
" Jsem rád, že jsi zase semnou."
" Utekly nám dva roky. Co budeme dělat, abychom si to vynahradili?" Pověsila jsem se mu okolo krku.
" Nejdřív, by ses měla napít. Musíš mít šílenou žízeň a pak něco vymyslíme." Odběhl a vrátil se s sklenicí krve. Bylo divné, že jsem ji pila, jako bych to dělala denně.
Ani se mi nehnusila a ani mi její chuť nepřipadala nová. Když mě Karolin, moje nová kamarádka prováděla tím obrovským domem, připadalo mi to divné všechno. Jako bych tam už někdy byla, ale byl to jen dojem. Říkala jsem si, že je to nejspíš tím, jak mi Pavel u mé postele o všem povídal, když jsem spala. Každopádně se musím přiznat, že jsem se tam necítila příjemně a bylo mi to líto. Pavel toho pro mě tolik udělal, nezapomněl na mě a zachránil mi život a já jsem byla nevděčná.
Když se Pavel večer konečně vrátil, do naší ložnice tvářil se divně, vůbec ne příjemně. Rozhodla jsem se, že se musím snažit mu oplatit všechno, co pro mě udělal.
" Stalo se ti něco miláčku?" Obejmula jsem ho.
" Vůbec ne, jen mám nějaké starosti, ale to se netýká tebe." Trochu se mi ulevilo, když řekl, že se to netýká mě, ale stejně jsem měla pochybnosti.
" Mám nápad, co kdybychom si někam vyrazili? Jen my dva spolu, někam na samotu."
" To není špatný nápad, promyslím to." Jeho strohá odpověď mě zamrzela. Připadalo mi, jakoby mi toho za ty dva roky uteklo mnohem víc, než
mi povídal. Byla jsem s ním, ale připadala jsme si vedle něj cize a osaměle.
Ležela jsme na posteli a četla si knížku, byl to hrozný žvást, ale nic lepšího jsem na práci neměla, když zamnou, Pavel přišel.
Začal mi hřbetem ruky jezdit po obličeji, pak krku a dělal to pořád dokola, dokud jsem neodložila knížku. Nevím proč, ale vůbec jsem na milování s ním neměla chuť. Ani trochu jsem tou představou nebyla nadšená, ale nakonec jsem svoje myšlenky nějakým způsobem zahnala a podařilo se mi uvolnit.
Byl dychtivý, přikládala jsem to tomu, že na mě přece dva roky čekal. Celou dobu mě pevně držel, nemohla jsem se málem ani pohnout a divoce přirážel. Myslím, že to nebylo jenom jeho dychtivostí a místy až hrubostí, že jsem z toho nic neměla. Byla jsem ráda, když už konečně po neskutečně dlouhé době skončil. Po pravdě orgasmus jsem v životě zahrála celkem třikrát a tentokrát to bylo po třetí.
Několik dalších dní pokračovalo, ve stejném duchu. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že nejsem šťastná a milovala jsem se s ním jen z povinnosti, ale nechtěla jsem být nevděčná. Když Pavel přišel s tím, že můžeme vyrazit na ten náš společný výlet, doufala jsem, že se něco změní.
Celou cestu na chatu, jsem přemýšlela. Přemýšlela jsem nad tím, co se semnou stalo, proč se vedle Pavla necítím dobře a proč necítím lásku. Jistě měla jsem ho ráda, ale jinak, než jsem si pamatovala. Doufala jsem, že čas mi pomůže. Když jsme dorazili k chatě, bylo mi líto, že cesta netrvala delší dobu.
Mezi tím, co Pavel vynášel naše tašky do chaty, já se vydala na obhlídku. Nenapadlo mě jak ho to rozčílí. Přišla jsem až k jakémusi rybníku, když mě najednou chytil a utrhnul se na mě.
" Kam si myslíš, že jdeš?" Strašně mě vyděsil. Takové chování bych od něj nečekala. Byl hrubý.
" Já, chtěla jsem se jen podívat trochu po okolí, než to všechno vynosíš." Odpověděla jsem rychle.
" Dobře, protentokrát se nic nestalo, ale propříště si pamatuj, že beze mě nebo někoho z rodiny nikam chodit nesmíš." Nechápala jsem ho, ale rozhodla jsem se mu neoponovat.
Chvílemi jsem si s ním připadala jako zakletá princezna, kterou zavřeli do věže. Den ode dne jsem byla smutnější. Nevěděla jsem, co se stalo, že se všechno tak změnilo. Měla jsem pocit, že tam nepatřím, že patřím někam jinam.
jo super pocteni parne se to viviji jen tak dal
