6. února 2011 v 18:33 | Aranel van de´Corvin
|
Ahoj lidičky, moc se omlouvám, že mi to tak dlouho trvalo, ale musela sem se hodně učit a přitom jsem nevěděla co napsat. Doufám, že se to bude líbit, to co sem sesmolila. Přeju pěkné čtení a uvítám každý komentář i s kritikou.
-------------------------------------------------------------------------------------------
"Grrrrrr"černovláska se zvedla a šla do vedlejší místnosti "Kam to jdeš" zeptá se jí.
"No když na mě pořád vejraš a ke všemu i na mě vrčíš, tak se v tom nedá PROSTĚ ČÍST"
zašla do vedlejší místnosti.
Lacius plný hněvu se začal vztekat, obrovskou rychlostí vystřelil za ni. Ty dvě se na sebe zmateně podívali, protože tam najednou nebyl. Ale to už Lacius byl u ní, chytil ji pod krkem a hrubě s ní narazil do zdi. To co teď viděl v jejím pohledu vůbec nečekal. Čekal, že se na něj strachy bude dívat, nebo že ho bude prosit o život, ale je to přímo naopak.
"Co teď uděláš…… bouchneš mě" nastala minuta ticha. Lacius na ni vyjukaně diva s pootevřenou pusou "Takže začnu já" řekla pobaveně. Zatnula ruku v pěst a vystřelila s ní k jeho obličeji. Ozvalo se hlasité křupnutí a hned na to bolestiví nářek "Auuuuu"chytne si krvácející nos Lacius. Zbylé dvě prodavačky se prudce otočí k místnosti, ze které se ozýval rachot. Už se chystali, že tam půjdou, jen kdyby se před nimi neobjevil Sebastian a dotykem ukazovačku na jejich čele je omráčil a položil je na zem. Všichni vběhli do místnosti a vidí na zemi ležícího Laciuse s krvácejícím nosem. Ta holka se na ně zmateně podívala a rychle vyskočila přízemním oknem ven.
"No teda Laciusii?! Neříkej, že tě tak zmlátila normální holka" řekne s úšklebkem Dagonet.
"No dovol, vždyť mi jen zlomila nos" obořil se na něj Lacius.
"Tak proč se válíš po zemi" rýpne si do něj Samuel.
"Protože mě bolí nos…..ta holka má teda silu" zvedne se ze země a ozvalo se další křupnutí, když si narovnával nos "Tohle ji ještě vrátím" zavrčel vztekle.
"Jo jasně teď se uklidni a jak to vypadá tak teď tu prodává se zadarmo"všichni se zas nahrnou mezi regály.
"Kde si byl" řekne Marius k Oliverovi.
"To jste si všimli, že tu nejsem" podiví se Oliver.
"Ne jenom já…..chyběl si když prodavačka dala do držky Laciusovi" uchechtne se Marius.
"No ne, to je škoda, že sem o to přišel a to si nechal líbit" jen co to dořekl tak se začal cukat smíchy
"Utekla mu" věnoval se prohlížení šatu pro Ortheu "Kde si byl" zeptal se ho po druhé.
"Něco sem koupil Natali" šáhl si Oliver do kapsy a vytáhl černou krabičku.
"Aha tak to jo" přátelsky ho poplácá po rameni "to bys ji měl i koupit šaty….hmmm…co tyhle, nebo tyhle" v pravé drží žluté a v levé zas má modré šaty. Oliverovy se zalíbili ty žluté tak si je od něho vzal a Mariusovy se zas líbili ty modré. Oby se necítili jak zloději tak před odchodem nechaly u kasy na stole 10 000 a před obchodem se všichni rozešli, nakupovali každý sám.
***Z pohledu Natali***
Nakoupili jsme dárky skoro pro všechny, až na Sebastiana a Meta, ale tenhle problém je rychle vyřešen, protože před námi hned vedle sebe stoji zverimex a květinářství. Dohodneme se že Metovi koupíme rybu a Sebastianovy semínka, aby si mohl udělat pořádnou zahrádku. Už vykročíme k obchodům, když se za námi ozvou známi hlasy.
"Tak tady jste"obě se na raz otočíme a vidíme za námi Mariuse a Olivera.
"Copak tu děláte, to nenakupujete" zeptám se.
"Už to máme doma, tak ti jdu na pomoc…..miláčku" vytrhl mi tašky a nějaký si narval do batohu, který měl na zádech, tohle samé udělal Marius Orthee.
"Dobra ale nekoukej se co je vevnitř jo………OLIVERE!!!" okřiknu ho dřív, než spatří oné trenky. Nevině se na mě usměje, když k němu přijdu. Vytrhnu mu tašku s dárky pro něj a doženu zase Ortheu. Orthea velmi zlým pohledem probodne Mariuse, který na sucho polknul. Prvně vejdeme do zverimexu a tam koupíme kulaté akvárko se zlatou rybkou a ve vedlejším obchodě koupíme pro Sebastiana semínka kytiček. Aby to Metova ryba přežila tak Marius s Ortheou vyběhnou jako první. Za nimi si to pomalím krokem jdu s Oliverem jak vánoční stromek k sídlu.
Jen co se vrátíme do sídla, tak naházím dárky do skříně a s Oliverem jdu do obýváku. Za dveřmi slyšíme pobavené hlasy, ale nevím ke komu je hned při řadit "Svlékal pohledem" "Tohle nezařekneš……ty po ni jedeš" hned na to se ozve podrážděný Laciusuv hlas "Nejedu a jděte s tím do prdele……VŠICHNI" Prask. Před námi se vynoří rozčíleny Lacius. Oliver se vedle mě začal cukat smíchy a zároveň ten smích v sobě dusil, docela je na něj zajímaví pohled. Samozřejmě mu to neuniklo, provrtá Olivera vražedným pohledem. Zakroutí nad tím hlavou a oba nás obejde.
"Co mu je" zeptám se Olivera, když už nevidím Laciuse.
"Ale nabaloval holku z obchoďáku a ona mu dala pěknou ťafku" koutky úst se nám zvednou do úšklebku a začneme se tomu hihňat. Dojdeme ke dveřím od obýváku a otevřeme je, jelikož je kuchyň hned vedle obýváku, tak mě do nosu prašti vůně cukroví. Takže někdo peče. Prolítne mi hlavou. Rozejdu se za vůní a v kuchyni narazím na Ortheu a Mariuse.
"Nech mě to ochutnat" řekne dotěrným hlasem Marius "To tak voní….ale ty voníš sladčeji" ze zadu objímá Ortheu a přitom ji obličej zabořil do vlasu. Najednou se hlavou přesunul k jejímu uchu a něco ji do něho zašeptal a hned na to do něho slabě kousl. Ale stačilo to na to, aby se lekla.
"Nech toho, to bolelo" řekla na oko rozzlobeně.
"Mně se nechce, když vím, že si tak sladká na povrchu, ale ve vnitř……si ještě sladší" Chytil ji ještě pevně ji kolem pasu a donesl ji tak ke stolu na který ji posadí a začne ji líbat na krku. Slabě si odkašlu a klidným tonem řeknu, že se jim to pálí. Orthea se odtrhne od Mariuse a rychlosti blesku otevře troubu ve které je černo.
"Ale né" řekla smutným tonem a obsah z pekáče vysypala do koše. Něco mě napadlo, rozhlednu se po místnosti a na lince jsou další pekáče. Dojdu k nim a jeden vezmu s cukrovím a šoupnu ho do trouby.
"Olivere, mohl bys" poodstoupím, aby měl místo před troubou.
"To jako mam podpálit" ukáže na troubu.
"To nemusíš, mě bude stačit, když trošku podpálíš to cukroví" usměju se a on mi usměv oplatí.
"Když myslíš……." Nahne se k troubě a vychrlí do ní oheň a za chvíli přestane. Uvolní mi místo, abych se mohla juknout, jestli to je a ono to už bylo.
"Dobře ty a teď můžeš upéct tamtěch……."spočítám pekáče "12 pekáčů" řeknu a Oliver zmučeným pohledem se na mě upřeně podívá, ale když mu slíbím, že tady budu a budu mu pomáhat, tak na to přistoupil.
Wohoooou!!! Parádní, už jsem se nemohla dočkat
