21. února 2011 v 15:09 | Aranel van de´Corvin
|
Promiňte, že jsem kapitolu nepřidala dřív, ale nebyl čas. V komentářích jste se mě ptali, na kterou knížku děj navazuje. Odpověď? Na žádnou. A nemám v plánu se řídit knížkou. Možná ta nějaká bitva...ale to se ještě uvidí. A jinak pozor! Ve středu už mám první jízdy, takže ten kdo nechce zemřít bolestivou smrtí, ať nevychází ven!
P.S.: limit 41 komentů
P.S. (po přečtení některých komentů): To víte sedm let jsem závodně plavala a byla členem ČČK-jedním slovem-záchranář, takže záliba ve vodě je jasná.A co se týče podobnost k TJP? Jednuše. Tohle je prostě můj styl psaní a dávám do toho i kousek sebe, takže se není čemu divit, že občas to připomíná i jiný povídky. Tohle jsem prostě já.
Konečně se mi podařilo vybelhat z hradu. Už jsem si myslela, že Galbatorix tu svou smrdutou chýši nikdy neopustí a já tam budu tvrdnout až do vánoc. Jenom doufám, že si cestu k jeho pokoji budu pamatovat, abych podobný problém, jako dnes nemusela řešit i zítra. S nadšením jsem vyběhla ven a čekala, kdy na mě dopadnou první paprsky slunce, a ovane čerství ranní vítr. Bohužel zázrak v této podobě se nekonal. Sluníčko se schovalo za mraky a čerstvý vítr odletěl nejspíš na dovolenou. Místo osvěžujícího větříku, na který jsem se tak těšila, ke mně vzduchem putuje kouř z ohně. Musela jsem se zasmát. Pod tímhle si Joana představuje skvěle strávený den na čerstvým vzduchu? Buďto je zdrogovaná, což by vysvětlovalo, proč se pořád tak blbě směje, nebo žije v jiné realitě. Svoje filozofování jsem musela odložit, protože koš s prádlem, který jsem držela v rukou, není zrovna nejlehčí. Tedy jsem šla hledat tu louži, v který mám vyprat prádlo.
Po hodinovým bloudění po městě jsem došla k cíly. Myslela jsem, že prádlo budu prát tam, kde mě chytli, ale strážný u brány mě nechtěl pustit za hradby města. Nespíš se chudák bál, že bych vajchla s Galbatorixovýma trenkama a pak vyzradila Vardenům, jaký má číslo trenclí, což je státní tajemství, které by mělo být uchováno. Jediný pozitivum bylo, že konečně zase vyšlo sluníčko, takže jsem měla větší motivaci dělat. Až to přeperu, tak se natáhnu tady na tom malým paloučku a dám si šlofíka.
Začínám chápat, proč mě Joana poslat vyprat to prádlo. Ruce mám zmrzlý, až to pěkný není. Jestli do něčeho rukama narazím, tak mi upadnou, jako dvě kostky ledu.
" Sakra!" Jak jsem se zamyslela, tak mi z rukou uklouzlo jedno prostěradlo! Klidně bych ho nechala plavat svou vlastní cestou, ale uvědomila jsem si, že je to nejspíš prostěradlo z Galbatorixova pokoje. Když se daří, tak se daří. Rychle jsem se natáhla pro ten kus látky. Dobrá správa je, že jsem ho chytla a ta špatná, že s ním sedím ve vodě. Nějak jsem neodhadla vzdálenost a přistála do vody. Naštěstí voda nebyla tak hluboká, takže došlápnu na dno. Vylezla jsem zpátky na malou provizorní lávku a v rychlosti jsem doprala zbytek prádla. Potom jsem
prádlo rozložila na malý mýtince, podle Joanini rady, a rozvalila se hned vedle. Slunce začínalo už pálit a já se pomalu ohřívala. Možná bych i usnula, kdyby vedle mě nepřistála obří slepice a ocasem do mě pořád nešťouchala.
" Baví tě to?" Otočím se na červenýho draka, protože jsem pochopila, že ignorace je v tomhle případě k ničemu. A co tady vůbec dělá a kde je to opelichaný kuře?
"Ahoj maličká," ozve se mi v hlavě hlas. Nenapadne mě nic jinýho než otevřít pusu dokořán a civět. Buďto mám halucinace, nebo se mnou ten drak mluví. Nevím, co je pravděpodobnější. Bůh ví, co mi Gertruda přimíchala do snídaně. Joana byla po snídani nějaká vysmátá...
"Nezdá se ti to. Draci s lidmi komunikují pomocí myšlenek." Konečně jsem chytla svoji ztracenou důvěru.
" Neříkej mi maličká! Já nejsem ten tvůj..." do kelu! Já si to jeho jméno snad napíšu na hlavu! Ale před chvílí jsem ho ještě věděla.
"...pasažér, kterýho vozíš na zádech."
"To sice nejsi, ale jsi malinká."
" To teda nejsem! Mám průměrnou výšku."
" Ach, ta naivita mládí..." Co tím, jako chtěl říct?
A takhle jsem se seznámila s tou létající slepicí. Hádala jsem se s ním nejmíň půl hodiny, dokud náš nepřerušilo kuře. Občas si připadám, že pracuji na farmě. Tolik drůbeže jsem za život nepotkala. Ale zpátky ke kuřeti, který se tvářilo naštvaně.
"Jo a jmenuji se Trn," řekne těsně předtím, než k nám dojde jeho druhá polovička. Zajímalo by mě, jestli se umí tvářit i mile. Někdy mu půjčím zrcadlo, aby viděl jak se na všechny dívá. Není divu, že se vojáci před ním klepou strachy. Naneštěstí já se jen tak odradit nedám.
" Co tady děláš? Neměla bys uklízet nebo co to vy služky v tuhle dobu děláte?" Nádech, výdech. Nádech, výdech. Má štěstí, že po ruce nemám nic tvrdýho, čím bych ho praštila po hlavě. Pochybuju, že ho zabiju prostěradlem.
" A co tady děláš ty? Nemáš náhodou teďka rande s tím fešným vojákem?" usměju se nevinně.
" Co? Jak si něco takovýho můžeš dovolit?!"
" Úplně normálně." Přistoupil ke mě blíž. Čekala jsem na to, až mi jedna přiletí, ale nic ne nedělo. Opatrně jsem otevřela oči.
" Dám ti jednu radu. Jestli ti je život milý, tak si takhle nevyskakuj. Já to možná přejdu, ale Galbatorix už tak hodný nebude."
" Tak já ti něco povím, ty jedno opelichaný kuře! To, že jsi dračí jezdec z tebe nedělá něco víc! Jsme na stejný úrovni, tak se laskavě přestaň povyšovat nad ostatníma!" Slepice se nejspíš pokoušela kuře uklidnit, ale moc se jí to nedařilo. Proto jsem nenápadně vycouvala a utíkala zpátky k řece pro koš. Sesbírám prádlo a mizím odtud. Nemám v plánu se nechat zabít. Toho, že za mnou jde, jsem si všimla až u lávky, když jsem se ohýbala pro koš. Zajímalo by mě, co mi chtěl říct. Škoda, že nedostal příležitost. Jeho přítomnosti jsem se totiž lekla tak, že jsem vyskočila snad dva metry vysoko, upustila koš, o který jsem záhy zakopla a spadla do vody. Zase. To, že jsem si připadala trapně snad ani dodávat nemusím. Zůstala jsem ponořená pod vodou a doufala, že na mě zapomene a odejde. Nechci slyšet ty narážky na moji šikovnost. Mezitím, co jsem si hrála na kapra, jsem uslyšela žblunknutí. Moje tušení se potvrdilo v okamžiku, kdy jsem uviděla kuře jak ke mě pádluje a snaží se mě "zachránit". Uznala jsem tedy, že je načase se vynořit.
" Jsi normální?! Myslel jsem, že se topíš!" Vážně jsem se snažila nesmát, ale nešlo to. Propukla jsem v takový smích, že se po mě slepice poplašeně otočila a nejspíš zvažovala možnost, že jsem se při pádu praštila do hlavy.
" Pr-ej t-o-pila!" hýkala jsem mezi salvami smíchu.
" Na tom není nic vtipnýho!"
" Ale jo je! Jak bych se mohla utopit, když došlápnu na dno?" Ztuhl. Nejspíš mu došel význam mých slov.
" Ne, promiň," řekla jsem, když jsem se konečně přestala smát," oceňuji, že jsi pro mě skočil, Murtohu."
" Jmenuju se, Murtagh!" zavrčel vztekle a pádloval ke břehu.
Unaveně jsem se rozvalila na posteli. Už jsem si myslela, že tenhle den nikdy neskončí. Potom, co jsem se vrátila do hradu, na mě čekala hromada úkolů. Od zametání, vaření oběda, leštění bot ( ano, opravdu mě donutili čistit boty- sama doteď nemůžu uvěřit, že jsem to udělala), mytí nádobí, uklízení chodeb, předávání vzkazů a dalších úkolů, který mě málem stály život! Například, když jsem šla se smetím, tak do mě nějaký blbec strčil a já málem spadla pod koně! Má štěstí, že jsem mu neviděla do obličeje.
" Unavená?" zasměje se Joana. To není možný. Jak se může po takovým dni smát?
" Dýchni na mě!" Joana ke mě radostně přiskočí a dýchne mi do obličeje. Ani známka alkoholu. Je to jasný. Přidává si něco do jídla.
" Zítra nás čeká rušný den," prohodí z ničeho nic Joana, když si leze do postele. Prudce jsem se posadila na posteli. Rušný den? A co bylo teda dneska, když ne rušný den?
" Jak to myslíš?"
" Večer se bude pořádat hostina a král si přeje abychom na ní my dvě a ještě Margareta obsluhovali." Nestačila jsem zírat. Budu si muset pořídit třetí oko, abych byla v obraze, protože mi neustále něco uniká.
" Ty jsi krále dneska někde potkala?"
" Ehm, jo no. Tak nějak jsme na sebe narazili," mlžila jsem. Proč já? Je tu tucet dalších služek, který si mohl vybrat. Třeba je na mě naštvaný a chce mě veřejně popravit! Bože! Co budu dělat?!
" Aha, tak to jo. Dobrou. Na zítřek se musím pořádně vyspat."
" Dobrou," hýknu a překulím se na druhý bok.
Utíkala jsem temným lesem a neviděla ani na krok. Jenom měsíc mi svítil na zablácenou cestu. Uslyšela jsem dusot kopyt a řehtání koně. Je blízko. Přidala jsem na tempu. Najednou se vedle mě objevila něčí postava. V první chvíli jsem si myslela, že mě našel, ale vzápětí jsem rozeznala Murtagha.
" Přidej!" zakřičel na mě a táhnul mě lesní cestou dál do temného lesa. Dusot kopyt byl blíž. Neměli jsme šanci uniknout. Otočila jsem se na jezdce na koni. Zajímalo mě, kdo nás vlastně sleduje. Oči se mi rozšířily hrůzou. Ten jezdec neměl hlavu! Zatahala jsem Murtagha za rukáv a ukázala za sebe. Prudce zastavil a strčil mi luk s šípy do ruky. Sám vytasil meč a nespouštěl z jezdce oči. Co to ten debil dělá?
" Miř mu na hlavu!" zaječel na mě.
" A jak asi, když žádnou nemá?!"
" Miř mu na hlavu!"
Vyděšeně jsem těkala pohledem z Murtagha na bezhlavýho jezdce. Jak mu mám, sakra, mířit na hlavu, když žádnou nemá?!
" Miř mu na hlavu!" zařvat opět Murtagh.
" Žádnou nemá ty trotle! Vykašli se na boj a utíkej! No tak hni se! Jestli se nepohneš, tak ten jezdec nebude jediný, kdo nemá hlavu!" Mezitím jezdec dojel až k nám a vytasil svůj meč.
" Tak už mu tu hlavu konečně ustřel!"
Vyděšeně jsem se posadila na posteli. Co to bylo za krávovinu? Říká se, že sny řídí naše podvědomí. Proboha, na co já tak můžu v podvědomí myslet?
perfektný blog ;)