2. února 2011 v 16:15 | Aranel van de´Corvin
|
8. Kapitola- New
York, New York, New York
Nejdřív opět děkuji za vaše komentáře. A abych mohla dělat něco jiného, než jen psát zvyšuju a další kapitola bude až po 15ti komentářích :-D. Doufám, že se vám tahle kapitolka bude líbit …
V Itálii
Její zoufalý pokus o usmíření mě jedině tak pořádně namíchnul. Co si o sobě sakra myslí? Já jí zachránil život, ona mě potupila tím, že ode mě utekla a chce si užívat svého bytí? Už ani nevím, jestli s tou zrádkyní chci spokojeně žít nebo jestli jí víc chci znepříjemnit zbytek života. Každopádně sama si naběhla tím, že mi poslala tenhle dopis. Nejen, že vím, na kterém kontinentě ji mám hledat, ale vím i ve kterém státě. Rozhodl jsem se, že ji dám pár týdnů, možná i měsíců, jak se mi bude chtít než si pro ni přijdu. Jen ať si slečinka myslí, že mě dopis vzal u srdce a že jí dám pokoj. Sama pozná, jakou chybu udělala.
V Brightonu
Po poledni za mnou přiběhl málem uřícený Petr.
" Kam tak chvátáš?" Usmála jsem se na jednoho z členů mé nové rodiny
" Přímo za tebou. Napadlo mě, jestli jsi už někdy byla v New Yorku. Skvěle se tam nakupuje a většina holek včetně naší Stephanie tomu městu nemůže odolat. Já tam mám nějaké obchody a napadlo mě, že by to mohla být skvělá příležitost k tomu líp se poznat." Člověk by tomu jeho rošťáckému úsměvu nedokázal odolat. Ten kluk mi připomínal takové ty modely z časopisů. V ten moment jsem si pomyslela, že mám štěstí, že nejsem člověk, nejspíš bych se nechala i vysát za jeden jediný jeho úsměv.
" Ale zlato, jak mě chceš líp poznat? Není to tak dlouho, co jsi se mi hlavou provrtal skrz na skrz. Od té doby se toho u mě moc nezměnilo. Znáš mě líp než moje vlastní matka." Neměla jsem vůbec v úmyslu chovat se jak pipinka, která je šťastná, že ji někam pozval. I když pravda byla taková, že bych opravdu ráda viděla New York.
" To je sice pravda, ale možná je škoda, že ty jsi ještě nepoznala mě." Nepokrytě si ze mě utahoval.
" Když mi slíbíš, že se mě nebudeš snažit líp mě poznat a ukážeš mi ty největší nákupní centra, které město nabízí, určitě neodmítnu."
" Skvělé vyrážíme přesně v osm. Nezapomeň se pořádně nakrmit, než pojedeme. Nebudeme sebou brát žádné jídlo a mohlo by být nepříjemné ho tam shánět. Vrátíme se nejdřív za tři dny.
Stála jsem nad svým kufrem a přemýšlela jsem co mi v něm ještě chybí. Stephanie mě u toho pozorovala s očividnou závistí. Za půl hodiny jsme s Petrem měli vyrazit směr New York a já se nebyla schopná dobalit. Prostě hrůza."
"Ach jo, tak ráda bych jela s váma, ale musím zůstat, protože přijede ta blbá návštěva. Nesnáším Kelenehovi. Mohli jsme si to tam užít, ukázala bych ti úplně všechno. Můj šatník by mi nezáviděli už ani bezďáci." Dívala se na mě s tragickým výrazem ve tváři
" Já vím zlato, ale slibuju, že se postarám o to abychom si to vynahradily. Hned jak to půjde vyrazíme do města, kompletně ti doplníme šatník, zajdeme si do kadeřnictví, na manikůru, pedikůru,
kosmetiku... Prostě si uděláme úžasný den." Její výraz se změnil ve výraz pejska, který nám říký Im happy.
" Už vííím." Pronesla jsem nešťastně po cestě směrem k autu.
" Řekl jsem přesně v osm a mám pocit, že už jsou dvě minuty po osmé, nevyjeli jsme a ty jsi něco zapomněla"
" No jo, já vím, ale uznej, že bez fénu přece nemůžu nikam jet. Slíbil jsi mi poznat New York a ne, že si dám sprchu a budeme půl dne čekat, až mi uschne hlava." Myslím, že chudáček ani nemohl, najít správný argument k odpovědi už jen zakvílel " a co ten loďák? Nejedeme na rok!" Místo odpovědi jsem si raději rychle utíkala pro ten fén a po cestě jsem se nahnula i pro kulmu a žehličku.
Nikdy jsem neměla moc dobrý orientační smysl a už vůbec jsem nedokázala odhadnout vzdálenosti. Celou cestu jsme poslouchali U2, Oasis a každou chvíli zazněla moje otázka kdy už tam konečně budeme. Doufala jsem, že nebude litovat, že se rozhodl mě vzít sebou, ale jeho výraz byl stále pobavený. I když chtěla jsem ho vůbec bavit?
Když už moje otázka jestli už tam budeme zazněla asi po tisící konečně mi odpověděl jinak, než jen "ne."
"Tady zastavím"
" Ale tohle není New York. New York určitě nevypadá jako díra po granátu"
" To sice ne, ale tohle auto nejezdí na tvou otázku, jestli už tam budeme, ale na benzín. Mezi tím si můžeš protáhnout tělo."
" Jsi hulvát, víš to? A můžeš mi vysvětlit proč jsme neletěli? Tolik promrhaného času. Víš jakou hodnotu má jedna promrhaná minuta v životě člověka?" Sakra! Sice jsem blondýna, ale určitě ne blbá blondýna.
"K první otázce: to slyším opravdu prvně. K té druhé, kdybychom letěli nemohla by jsi se pořád ptát kdy už tam budeme. A k té třetí: Maličká, nevím jak ty, ale já tady rozhodně žádného člověka nevidím." Za tohle jsem se zařekla, že už s ním po zbytek cesty nepromluvím. Bohužel, mé předsevzetí mi moc dlouho nevydrželo. Asi po třech hodinách, během kterých jsem přemýšlela nad tím, proč s ním nechci mluvit, když bych si ráda povídala (měla jsem vcelku veselou a ukecanou náladu) jsem se jednoduše musela zeptat jestli už tam budeme. Zbytek cesty proběhl v relativně veselém duchu, kdy jsme si povídali o našich názorech na hudbu filmy a knížky. Docela mě překvapilo, když jsem zjistila, že se ve většině věcí shodujeme. Oba dva jsme měli rádi rockovou hudbu, komedie a historicky uznávanou hudbu. Ke konci cesty jsem usoudila, že by mohl obsadit zatím volnou pozici mého nejlepšího a zároveň jediného kamaráda. Vlatně kromě mé nové rodiny jsem neměla žádné jiné kamarády. Karolin, se kterou jsem se málem skamarádila v Itálii má na mě nejspíš hodně velký vztek.
" Dlouho jsi se mě nezeptala, jestli už tam budeme." Usmál se na mě Petr.
" A má to vůbec nějakou cenu? Začíná mi připadat nereálné, že by jsme tam vůbec někdy mohli dorazit."
" Maličká už by jsi sama mohla vědět, že nic není nereálné a já ti odpovím i když se neptáš. Ano, už
jsme v New Yorku. Za chviličku jsme u hotelu."
Překvapilo mě jak moc se Petr rozšoupnul náš holel byl přímo na Manhattanu a podržte mě byl to hotel Plaza, kde ubytování jedné osoby na noc stojí asi dvě stě dolarů.
Ovšem Petr vybral přímo královské apartmá kde nás jedna noc stála dohromady necelých devět set dolarů. Hotel měl sedumsetsedumdesát pokojů a abych si ho mohla prohlédnout celý musela bych jít nejmíň o tři bloky dál, byla to neuvěřitelně vysoká budova
Stála jsem u okna a prohlížela si nádherné panoráma města. Z jednoho jediného apartmá jsem viděla moře, zahrady i památky.
" Už víš proč jsem vybral tohle apartmá?"
" Myslím, že tuším."
" Z žádného jiného pokoje v celém hotelu takový výhled není a chtěl jsem aby se ti na svojí první cestě do New Yorku opravdu líbilo." Stál přímo za mnou a já mohla cítit jeho dech na svém krku.
" Co tady máš vůbec za jednání?" Začínala jsem mít totiž pocit, že mi tak trochu kecal a žádné obchody ve městě nemá.
" Hmmm, to ještě nevím." Díval se na mě lhostejně.
" Tak proč jsme tady? A nechci poslouchat žádné hovadiny o tom, že jsi mi chtěl ukázat New York nebo abychom se líp poznali."
" Takže pravdu? Jistě ti neušlo, že k nám má přijet návštěva z Evropy. A jelikož neší rodině připadá Evropa jako malý kontinent rozhodli jsme se, že bude lepší, když tě u nás neuvidí. Byla to taková pojistka, kdyby náhodou a já se rozhodl ukázat ti jednu z nejúžasnějších metropolí v Americe."
"
Je od tebe milé, že jsi se obětoval a odjel jsi semnou." Docela mě naštvalo, že mi o tom nic neřekli a raději ze mě dělali hloupou.
" Alice, co to plácáš? Jaká oběť?" Usmíval se na mě poťouchle.
" Já tu rodinu nesnáším." Tak tímhle mě vážně dorazil, já už mu málem chtěla děkovat a on si ze mě zase utahoval.
" Ok. V tom případě bych prosila, abys splnil co jsi mi slíbil a vyrazil semnou na ty nákupy, protože
pochybuju, že by jsi pro nás mohl mít lepší program." Petr jenom zaúpěl, já místo další zbytečné konverzace popadla svou kabelku a nadšeně spěchala k výtahu.
" Maličká už jsi si koupila čtvery šaty, patery rifle, troje kraťasy a asi tucet triček, nechceš si něco nechat i na zítra?" Zkoušel to na mě a měl skoro pravdu měla jsem patery rifle, každé v jiném odstínu a jedny byly hezčí než druhé. Některé šoupané jiné s ozdobnými kamínky. Podobně to vypadalo i s ostatními nakoupenými věcmi, ale spletl se, šaty jsem neměla čtvery, ale patery a tři trička z mého tuctu byly pro Stephanii. Troufala jsem si říct, že jí udělám radost.
" Ne, nechci. Zítra si chci koupit ještě spodní prádlo, kabelky a pásky. Jelikož jsou teprve čtyři ještě si stihnu koupit botky. Potřebuju pantofle, lodičky, sandály, tenisky a kozačky."
" Potřebuješ nebo chceš? Myslím, že by jsi měla vyhledat odbornou pomoc, protože tohle je nemoc. Lidem jako jsi ty se říká shopaholici."
" Teď mě tak napadá, že jsme ještě nic pěkného nevybrali tobě."
" A mě zase napadá, že jsi zapomněla na neděli."
" Nezapomněla, v neděli mám kadeřnictví, nákup bižuterie a dárečků."
" Máš krásné vlasy, nemyslím, že by jsi na nich měla něco měnit." Vzal do ruky pramen z mých skoro po pás dlouhých, vlnitých blond vlasů a začal si ho pomalu namotávat na prst.
" A já myslím, že tohle už by jsi neměl nikdy dělat." Ten dotek na mě měl z mého pohledu znepokojivé účinky a mě se to přestávalo líbit. Nechtěla jsem, aby na mě někdo takhle působil.
" Promiň." V jeho očích jsem mohla vidět obrovské zklamání nad mou reakcí. Jenomže já jsem se teď nechtěla zamotávat do ničeho co bych nemohla dotáhnout do konce a jestli se na mě ten kluk chtěl někdy dívat jinak než jen jako na kamarádku, musela jsem ho zklamat.
V New Yorku jsem dospěla ke zjištění, že upíři by měli udělat revoluci. Co má chudák upír dělat v noci, když jsou všechny obchody, kina a podobná místa zavřená? Jediné co je otevřeno jsou bary a diskotéky, ale ty mi upíři moc rádi nevyhledáváme, takže nám nezbylo nic jiného než hrát karty a monopoly.
Pomalu jsme se připravovali k odjezdu, měla jsem nakoupeno víc než bych dokázala unést a dokonce jsem se začínala i těšit domů. Znáte to, všude dobře, doma nejlíp. Hrozně jsem se těšila, co řekne hlavně Stephanie na dárečky, když Petrovi zazvonil telefon.
" Děje se něco?" Zeptala jsem se, když dotelefonoval.
" Vypadá to, že naše návštěva se rozhodla ještě den zdržet. No, ale napadlo mě, že snad jediné co jsi si nekoupila, tak plavky a kdybychom to rychle napravili mohli by jsme si udělat příjemný den v aquaparku." Jeho nápad mi připadal úžasný. Společně jsme šli vybrat plavky. Při zkoušení mě svlíkal očima. Nakonec jsme vybrali růžovofialové dvoudílné plavky se stříbrným vyšíváním. Byly na zavazování okolo krku a být o kousíček menší prsa by mi z nich přetékaly.
V aguaparku jsme se oba museli smát. Ty protivné lidské myšlenky nešly přeslechnout. Mužské byly obdivné, téměř všichni přemýšleli jak se zbavit mého společníka, aby mě mohli oslovit a ženské víc než jen závistivé. Většina ženušek přemýšlela, že utluče své manžílky za to, jak mě pozorovali. Provokativně jsem ladnými pohyby došla ke skokanskému můstku a skočila elegantně šipku. Petr byl u mě ve vteřině.
" Musíš ty chudáky tak provokovat?"
" Nebavíš se?" Usmívala jsem se na něj koketně.
" Jejich myšlenky jsou čím dál protivnější. Myslím, že bych je měl zarazit." Díval se na mě s vážným výrazem.
" Plánuješ je tady všechny vysát?" Smála jsem se.
" Mám lepší nápad." Přitáhnul si mě blíž k sobě a zcela neočekávaně mě políbil. Začala jsem ztrácet pojem o čase a i ty myšlenky jsem najednou neslyšela. Jakoby se všechno okolo zastavilo a byl jen tenthle okamžik. Nevím jak dlouho trvalo, než jsem se od něj konečně odtáhla.
" Prosila jsem tě ať už nikdy nic takového nezkoušíš." Promluvila jsem jako první.
" Já vím." Odpověděl a znovu mě začal líbat Měl vlhké vláčné rty. Tentokrát jsem se druhému polibku úplně poddala a sama jsem si začala přát ať tenhle okamžik nikdy neskončí. Jeho ruce bloudily po mích zádech a tentokrát se odtáhl on.
" Slyšíš to?" Zeptal se mě.
" Nic neslyším"
" Ano, nic. Najednou jsou zticha. Musíš uznat, že to nebyl špatný nápad." Nevím kde se to ve mně stalo, ale do třetice jsem ho políbila já.
" Kdyby náhodou." Okomentovala jsem svůj čin.
" Hrozně tě chci." Po těchhle slovech jsme se na koupališti nezdrželi už moc dlouho. Sotva se zavřeli dveře v našem apartmá jsme se znovu začali náruživě líbat. Opřel mě o stěnu v předsíni a jeho ruce zabloudily pod moje šaty.
" Máš ty šaty hodně ráda?" Zeptal se mě s jiskřičkama v očích.
" Nesnáším je." Odpověděla jsem a přisála jsem se k jeho krku. Pak už jsem slyšela jen trhání látky a cítila jak mi roztahuje nohy od sebe. S ničím jsme se nezdržovali ve vteřině už byl nahý i on a milovali jsme se přímo v předsíni. Nikdy jsem necítila nic tak silného. Naše pohyby byly čím dál rychlejší a vrcholu jsme dosáhli ve stejném okamžiku.
Zbytek našeho pobytu byl jako ve snách. Skoro vůbec jsme nemluvili, za to jsme se milovali nespočetněkrát. Mohla jsem usoudit, že upíři mají mnohem větší výdrž než lidé.
" Pomalu by jsme se měli vydat domů maličká." Po pravdě jsem se vůbec netěšila na tenhle okamžik. Z mé strany to totiž byl okamžik k rozhovoru.
" Já vím a myslím, že by jsme si měli promluvit." ¨Pozorovala jsem ho s vážným výrazem a pokračovala.
" Chtěla jsem tě poprosit, aby se to co se tady stalo nikdo nedozvěděl. Taky bych ti chtěla říct, že to byl opravdu úžasný výlet, ale to co se stalo už se nikdy nesmí zopakovat. Prosím tě, abys na to zapomněl a hlavně neuvažoval nad tím, že by se to někdy mohlo opakovat." Svoje slova jsem myslela naprosto vážně. Ještě jsem si nevyřešila jeden vztah a určitě jsem se nechtěla řítit do dalšího.
" Jestli si to opravdu přeješ, nikdo se to nedozví a budeme dělat jakoby se noc nestalo, ale že zapomenu ti slíbit nemůžu." Nezmohla jsem se na nic jiného než na přikývnutí. Věděla jsem, že jsem mu tím ublížila a to jsem nikdy nechtěla. Mrzelo mě to.
Víc jsme spolu nepromluvili ani ve městě a ani po cestě domů. Nadávala jsem si, že jsem to dopustila.
super kapitola... uz se numuzu dockat na pokracko