close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

1. kapitola: Element ohně

26. března 2011 v 8:16 | Aranel van de´Corvin |  Byl to vážně osud?


"Gaby, zlato vstávej. Jedeme na výlet!" ozve se pronikavý hlas mé matky a já jen tiše zakvílím. Kdo to kdy viděl abych já Gabriela Parkerová vstávala v šest ráno o prázdninách! Jenže mou povedenou matku to bohužel nezajímá. Takže se s mručením medvěda probuzeného ze zimního spánku jsem se vyhrabala z pelechu. Bosky jsem přešla k zrcadlu a zděšeně se podívala na odraz v zrcadle. Hnědé vlasy, které mi teď sahaly do poloviny zad, jsem měla pořádně zacuchané . O řasence kolem očí ani nemluvím. Zaplula jsem do koupelny a odlíčila si oči. Potom jsem se za pomoci kartáče na vlasy pokoušela rozčesat ty nechutně zacuchané vlasy. Trvalo mi to dlouho, ale nakonec to dobře dopadlo. Oblékla jsem si tříčtvrťáky a krátké tričko a vyšla z pokoje. "Gaby dělej! Nasnídej se a vyrážíme" otravovala zase matka. Tiše jsem zaklela a vrhla se na snídani. "Já chci vlásky jako Gaby" ozvala se z druhé strany stolu má mladší sestra. "Zmlkni Vikino!"zavrčela jsem. "Gabrielo! Nebuď zlá na sestru" zanadávala matka. A za dalších pár minut jsme se už celá naše povedená rodinka seděli v autě a mířili k chatě na nějakém zapadákově. Jak by řekl můj dokonalý tatínek. Mířili jsme za dobrodružstvím. Není to ujetý? "Jsme tu." Vytrhl mě z přemýšlení hlas mé mladší sestry. Já jí fakt miluju. Doslova a do písmene k sežrání. Škoda, že se neužívá výraz k roztrhání a spálení zaživa. To by bylo myslím trefnější. Vystoupila jsem z auta a vzala si tašku s věcmi. Přede mnou se rýsoval rádoby dokonalý víkend s rodinou. Už teď se mi chce utéct nebo strčit hlavu do písku. Myslím,že by mi i bylo lépe. Viktorie si poskakovala přede mnou s nechutně růžovým kufříkem v ruce. Jen z té barvy bych zvracela, ale to je nejspíš jen detail s kterým se po dobu tohoto víkendu budu muset smířit. Pomoc, asi se unudím k smrti. S nechutí následuji svojí setru do chaty. V ruce jsem měla svou cestovní tašku a v hlavě vymyto. Tedy, přála jsem si mít v hlavě vymyto, ale to se mi jaksi nevedlo. V hlavě jsem měla jen a jen ony děsuplné myšlenky o tom, jaká "úžasná dobrodružství" mě tu čekají. Já z toho vážně zhebnu. Vešla jsem dovnitř a hodila věci na železnou postel. To zas bude v noci vrzat. Jen doufám, že Vikina nebude zase v noci kecat ze spaní. "Gábinko! Jdeme k vodě" zahlásila máma a já se neochotně začala soukat do plavek. Pak jsme vyrazili k vodě. Moc hezké to tam nebylo, ale co může člověk čekat od jezera v nějakém zapadákově. Lehla jsem si na pláž a usnula. Co říct dál. Celý den jsem prospala na pláži a k večeru se s rodinou vrátila na chatu. Jen nechápu, z čeho jsem byla tak znavená. Mamka udělala docela dobrou večeři. Palačinky. Po jídle jsem šla unaveně spát. Zdálo se mi o ohni a můj sen byl až překvapivě živý. Pak jsem si však uvědomila, že nesním. Zvedla jsem se z postele a začala budit Viktorii. "Viki vstávej. Viki prosím!" křičela jsem. Měla tvrdé spaní a málo času. Proto jsem se musela rozhodnou sama. Snad nadlidskou silou jsem svou desetiletou sestru vytáhla z postele a vyhodila oknem. Díkybohu, že v prvním patře. Oddechla jsem si. Byla v bezpečí. Pak jsem se rozběhla do pokoje rodičů. "mami, tati vstávejte! Musíte se vzbudit" volala jsem. "Gaby? Co se děje" zeptala se překvapeně mamka. "Hoří! Musíte ven! Oknem!" křičela jsem. Rodičové se zvedli a postavili se před okno. "Gaby, jdi první" řekl táta. "Ne!" vykřikla jsem a strčila do nich. Věděla jsem, že já už to nestihnu. Sedla jsem si na postel a před očima mi probíhal celý život. Sklonila jsem hlavu a na zemi uviděla ohnivě rudý karneol. Vzala jsem ho do ruky a ucítila zvláštní pálení v dlaní. Pak jsem si všimla zvláštního ornamentu, který jako bych měla vpálený do kůže. Stiskla jsem kámen a na chvíli omdlela. Když jsem se znovu probudila, oheň byl ještě silnější, ale já jsem v ruce nedržel ten tajemný kámen. Na krku mi nyní visel jemný zlatý řetízek a karneolovým přívěskem. Kouzlo? Sama sebe jsem se ptala, zda je to možné. Možná jsem už mrtvá a tohle je můj poslední sen. Strčila jsem dlaň do ohně a nestalo se nic. Necítila jsem ho. Netušila jsem, co se to se mnou děje. Zkusila jsem to znovu, ale stále nic. Nevím co mě to napadlo, ale vešla jsem do ohně úplně. Prošla jsem přez pokoj a vyskočila oknem ven. "Gaby jsi v pořádku?" byla poslední věta, kterou jsem zaslechla než jsem se znovu propadla do tmy.
2 element - země
Vzbudila jsem se brzy ráno. Svítá. Slunce pomalu vychází nad horizont. Já ležím napůl ve stanu a na půl venku. Sleduju východ slunce. Máma spí vedle mě a můj starší bratr Clark se šel na chvilku projít. Ještě se vracím do stanu, ale spát se mi už nechce. Obléknu si plátěné kalhoty a lehkou mikinu a vylezu ze stanu. Zítra jedeme domů a já se opravdu hodně těším. Dnes je to třetí den, co stanujeme v kempu u jezera Fontenelle. Tento výlet vymyslel Clark. Poslední tři roky jsme nikde nebyli. Až teď a popravdě bych radši zůstala doma se svou kobylkou Endles Storm. Mám ji už dva roky a my dvě jsme opravdu nerozlučný pár. Od doby, kdy mi dědeček přivezl mladou, ještě neobsedlou a pořádně bláznivou kobylkou, uběhlo už hodně vody a ze Storm se stal úplně jiný koník. Už nemá strach z lidí, jen ostatní koně ještě příliš dobře nesnáší. Strom je ebenově černá bez jakýchkoliv odznaků. Docela se k sobě hodíme, protože já mám úplně stejnou barvu vlasů. "Noro? Ty už jsi vzhůru" ozve se za mnou a mě málem klepne. " Mami! Tohle mi nedělej. " usměju se na ní a rozdýchává prvotní šok. " Ve si peníze a dojdi prosím do obchodu pro peníze" řekne, obrátí se na druhý bok a zase spí. "Jasně mami" řeknu si spíš pro sebe a z batohu vytáhnu její peněženku. Obuju si pohodlné tenisky a vyrazím na cestu. Cesta je poměrně dlouhá. Musím jít podél jezera. Je tu ticho protože celý kemp ještě spí. Přez den tu trávím většinu času. Sedím opřená a kmen velkého stromu a čtu si. Vydržím to i celý den. Jinak miluju přírodu. Asi to mám po tátovi. Byl to biolog a dokonce napsal dvě poměrně úspěšné knihy. Bohužel si ho ani nepamatuju, protože zemřel když i nebyl ještě ani rok. Často přemýšlím, jaké by to bylo mít tátu. Měla jsem otčíma. Jmenoval se Dereck, ale já jsem ho nikdy neměla příliš v lásce. Co bych si nalhávala, on mě přímo nesnášel, tak asi proto. Před rokem ho máma opustila a od té doby žiju jen s ní a Clarkem. Děda s babičkou s námi nebydlí. Babi už totiž není nejmladší a špatně se jí chodí. Děda koupil malý domek za městem. Já s mamkou a Clarkem bydlíme v centru Meanderu. Máma to má jen kousek do práce a brácha zase jen pár metrů na vlaková nádraží odkud jezdí na vysokou školu ve Valedale. A co se týče Meandreské střední. Pěšky jsem tam za pět minut. Najednou se leknu tak, že málem zahučím do vody. Pitomý kachny! Za pár chvil už jsem před obchodem a vcházím dovnitř. Po pozdravím, která se naštěstí baví s nějakou paní. Díky bohu. Kdyby se s ní nebavila, zůstala bych tu ještě tak hodinu. Paní Mcleadeová je totiž neuvěřitelně otravná paní. Jak jednou začne, tak se jí nezbavíte. Vyrazím tedy k regálům a naplním košík budoucí snídani. Rychle zaplatím a co nejrychleji vypálím ven. S batohem na zádech se rozhoduji pro zpáteční cestu lesem. Po chvilce cesty za stromem něco křuplo. "Haló je tam někdo?" volám, ale nikdo se neozývá. Vydám se k tomu stromu. "Bože proč jsem tak neuvěřitelně zvědavá?" brblám si pro sebe. Dojdu ke stromu a ono nic. Už se chci vydat zpět, když si najednou všimnu slabé záře vycházející z mechu. Že by někdo ztratil mobil? Sehnu se pro svítící předmět, ale najednou se mi zatočí hlava. V mé ruce totiž není mobil nýbrž zelený kámen. "Nejspíš je hodně drahý" pomyslela jsem si. Pak jsem nejspíš omdlela. Před očima mi probíhali tisíce obrazů, ale já nebyla schopná zachytit ani jeden z nich. Poté co jsem se probudila, jsem se cítila divně. Hodně divně. V dlani jsem již nedržela zelený kámen, ale nádherný zelený náhrdelník. Jakoby se ten šutr zmenšil a zavěsil na tmavě hnědou koženou šňůrku. Z náhlého impulzu jsem ho připnula na krk. Náhle jsem ucítila, že se něco změnilo. Něco, co jsem nebylo schopna pojmenovat. Něco ve mně se probudilo. Zaklepala jsem hlavou ve snaze o probuzení se, ale to nešlo. Není to sen, je to skutečnost. Vedle mě byla květina. Teprve poupě. "Dotkni se jí" šeptal mi vnitřní hlas. Bázlivě jsem natáhla ruku a jen konečkem prstu jsem se dotkla poupěte. Najednou květina rozkvetla a já měla co dělat, abych nezačala ječet.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Markulinka Markulinka | 26. března 2011 v 11:18 | Reagovat

Hmmm vypadá to dobře :-)) jsem zvědavá na další kapitolu :-))

2 Faire Faire | E-mail | 1. dubna 2011 v 14:16 | Reagovat

Zajímavé a já už čekám na pokračování. :)

3 Sairiana Sairiana | 3. dubna 2011 v 22:44 | Reagovat

Začíná to zajímavě, jsem zvědavá co se z toho vyklube... jdu na další kapču :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama