Autorka→ N.i.k.i.s.ss@seznam.cz
12 Kapitola - Záchrana
Začala jsem pociťovat jak moc slábnu, krev mi chyběla, ale neměla jsem v plánu na mém stavu apatie něco měnit.Ale plány a skutečnost je něco jiného. Dění kolo mě, mě začalo zajímat. Z chodby jsem slyšela křik. Křičeli na sebe Pavel a Karolin.
" Jak to, že až teď, když jsou kousek odtud je vidíš?"
" Já nevím. Prostě je to tak! Připrav se, že si jdou pro ni."
" Nevím proč jim na ní tak záleží."
" Miluje ji, ne tak jako ty."
" Láska! To je to poslední co by si zasloužila. Běž za ní a budeš ji hlídat."
Dveře od pokoje se otevřeli a jak jsem správně tušila, stála v nich Karolin. Přišla k mé posteli a posadila se vedle mě.
"Říkala jsem ti, že si pro tebe přijdou." Řekla mi tiše. Tak tiše, že jsem ji skoro ani já neslyšela.
" Ale kdo? Já to nechápu Karolin."
" To ani nemůžeš, máš očarovanou mysl. Ale měla by jsi se připravit, budeš teď potřebovat hodně síly a takhle vyprahlá, ji mít nebudeš." Odběhla a hned se i vrátila s láhví plné krve.
" Nechci pít."
" Musíš, věř mi. Teď už to bude jenom dobré. Slibuju Alice."
Věřila jsem jí a poslechla jsem ji. Vypila jsem celou láhev a cítila, jak se mi vrací energie.
" Řekneš mi co se tady děje?" Zeptala jsem se opatrně.
" Ne, ale pokusíme se o to abys na to přišla sama. Ponoř se do své mysli a hledej. Hledej své myšlenky. Musíš si vzpomenout na ty dva roky."
" Jak?"
" Jsi očarovaná, když se budeš hodně snažit, vzpomeneš si. Tvoje lidské vzpomínky by se ti měly hledat snáz. Vzpomínej na poslední momenty s Pavlem a hledej dál."
Snažila jsem se ji poslechnout. Znovu jsem cítila tu bolest, když mi řekli, že zemřel. Ale pak jsem byla jako v mlze. Snažila jsem se přes tu mlhu prohlédnout, ale viděla jsem pořád jen bolest. Pak se to stalo. Najednou jako by mi proběhl život před očima. Sice jsem stále viděla tu bolest, ale žila jsem. Viděla jsem se na hřbitově, doma, v obchodě a pak i u doktora. Řekl mi, že umírám a pak přišel Pavel.
Otevřela jsem oči a zahleděla jsem se na Karolin.
" Já nebyla v kómatu." Neptala jsem se, konstatovala jsem.
" Správně, už jsou tady. Jsem si jistá, že až je uvidíš, vzpomeneš si i na ten zbytek. Budu tady s tebou až přijdou a pomůžu ti."
Ve chvilce se otevřely dveře a v nich stálo pět neznámých upírů. Dívali se na mě s takovou láskou v očích a já si začala znovu vzpomínat. Přiběhli ke mně a Petr mě stiskl ve svém pevném náručí.
" Pane bože, jsem tak rád že jsi v pořádku maličká."
" Nechci vám nic říkat, ale na tohle nemáte čas. Pavel je během chvilky tady. Pomůžu vám. Zdržím ho a vy musíte utéct, jak nejrychleji to půjde. Sotva to dořekla, Pavel se objevil v pokoji.
" Myslíte si, že vás s ní nechám jen tak odejít?" Zase ten jeho ironický tón.
" Ano necháš." Do mého hlasu se vrátilo sebevědomí.
" Nikdy! Já ti dal věčný život! Já tě miloval! A ty mi to takhle vracíš?!" Křičel na mě. Byl šílený.
" Buď ji necháš odejít s námi po dobrém nebo-"
"nebo?" Dál se vysmíval.
" Nebo to půjde po zlém a v tom případě, tě budeme muset zabít." Konstatovala Jessica.
Páni, ona je ta poslední od které bych tahle slova čakal. Myslela jsem , že mě nesnáší, ale ona mluvila tak klidně, vyrovnaně a já jí to věřila.
" V tom případě to bude muset jít po zlém."
" Běžte." Zakřičela na nás zatím mlčící Karolin a vrhla se proti Pavlovi. Nevěděla jsem proč to dělá, nejspíš mě měla ráda. Díky ní jsme bez jakékoli úhony mohli utéct. Zdržela ho na dost dlouhou dobu abychom se dostali ven. Těch pár upírů po cestě nebyl problém skolit ani se příliš nesnažili bojovat. Pochopila jsem i proč jsem podle Karolin měla potřebovat tolik krve. Běželi jsme neskutečně dlouho, než jsme se dostali k autům a pak jsme šílenou rychlostí utíkali pryč.


Jůůů, poprvé jsem první!
? Předtím jsem ji neměla ráda, ale teď jsem si ji oblíbila, škoda. Ale bylo to opravdu úžasné! Ještě jednou díky! 
Ale zpět k tématu. Děkuji moc za kapitolu, tohle je moje hodně oblíbená povídka. Jako vždy to bylo samozřejmě skvělé, jenom mám dotaz, Karolin umřela, že jo