6. března 2011 v 21:24 | Aranel van de´Corvin
|
Omlouvám se, ale zapomněla jsem, že sem mám dát další kapitolu... bože já už jsem případ. V týdnu mi bylo ještě blbě a měla jsem zvýšenou teplotu, takže jsem s k učení a obhajobám moc nedostala...ale doufám, že to všechno doženu ( v týdnu mám ještě jízdy a teorii v autoškole, takže nestíhám)
P.S.: limit je opět 41 komentů, ale měla jsem chuť sem napsat nejmín 60 komentů, protože to byl fakt mazec tahle kapitola...moc se mi nechtělo psát, takže doufám, že se mi dostane odměny v pohobě komentů
Potom blbým snu jsem už nemohla usnout. Nejmíň hodinu jsem se převalovala v posteli a počítala ovečky. Marně. Spočítala jsem snad už všechny ovečky v zemi (i s pastýři) a spánek se ne a ne dostavit. Rozhodla jsem se tedy, že vstanu už teď a napravím svoji včerejší chybu. Rychle jsem se oblíkla, spáchala hygienu a šla do kuchyně. V kuchyni podle mých předpokladů byla Gertruda. Bohužel ne zrovna ve stavu, který jsem potřebovala. Spala kousek za pecí a myslím, že její chrápání musí slyšet i Galbatorix ve svém pokoji. To by vysvětlovalo, proč jsou všichni v hradu takový bručouni. No, tvařte se po ránu odpočatě, když spíte vedle... tohohle. Jemně jsem s ní zatřásla. Ohnala se po mě rukou, jako po nějaký mouše.
" Vstávej, potřebuju udělat snídani!" Její chrochtání zesílilo a to bylo asi tak všechno. Stoupla jsem si vedle její postele a dokolečka opakovala, že chci připravit snídani, dokud jí to nevytočilo natolik, že vstala a nasupeně na mě zírala. Mile jsem se usmála.
" Víš kolik je hodin?!" Pokrčila jsem se rameny.
" Je půl čtvrtý! Máš ještě hodinu a půl spát!"
" Stejně bys za chvíli musela vstávat a připravovat snídaně, nemám pravdu? "
" Ale až za třičtvrtě hodiny!" Nejspíš by si šla zase lehnout, ale moje breptání jí natolik vytočilo, že mi tu snídani udělala. Za dvacet minut jsem už s podnosem v ruce kráčela potemnělými chodbami hradu a s úsměvem na rtech. S klepáním na dveře jsem se neobtěžovala. "Opatrně" jsem odložila tác s jídlem na stůl a přistoupila k posteli.
" SNÍDANĚ VAŠE BLAHORODÍ!" zařvala jsem Murtaghovi do ucha. Připomeňte mi, že až příště budu někomu řvát do ucha, tak si mám dávat pozor na zuby. Chyběl kousek a hledala bych je po zemi. Naneštěstí to kuře má tak pomalý reflexy, že by i želva dokázala uhnout.
" Víš kolik je hodin?!" začal prskat, když se konečně rozkoukal.
" Vím a nechápu, proč se mě na to všichni pořád ptáte," zavrtěla jsem nechápavě hlavou. Vzala jsem tác s jídlem a položila mu ho na klín.
" Počkat. To nebyl fór?"
" Tváří se to jídlo, že vtipkuje?"
" Odnes to zpátky! Budu snídat až za dvě hodiny, tak jak správně snídat mám." Strčil mi tác do ruky a otočil se na druhý bok. Tohle bude těžkej oříšek. Vrátila jsem tác na stůl a sedla si na židli vedle postele. Můj pohled zabloudil ke dveřím do koupelny. Ale to je přece nesmysl. Nemůžu se tam jít vykoupat. Co kdyby se rozhodl přece jenom vstát a zamířil by do koupelny?
" Máš od těch dveří klíč?" začnu se nenápadně vyptávat.
" Cože?! Ty jsi ještě tady? Připadalo mi, že jsem slyšel klapnutí dveří."
" To, že máš slyšiny není můj problém, nech se vyšetřit. Máš ten klíč?"
" Ale já je fakt slyšel. Nezabouchla jsi je?"
" Ne, to ti jenom přeskočilo kolečko v hlavě."
" Vtipná jako vždy a teď vypadni."
" Odpověď asi nedostanu, co?"
" Vypadni!"
" Dobře jak chceš, tak ať ti to jídlo klidně okorá!" řekla jsem a s hrdě vztyčenou hlavou odkráčela pryč z jeho pokoje. Teprve za dveřmi mi došlo, co jsem to řekla za kravinu. Prej "tak ať ti to jídlo okorá". Co je to za blbost?! Budu muset zapracovat ve svých výhružkách, protože takhle to nepůjde.
" Kde jsi byla? Chtěla jsem tě vzbudit, ale ty nikde! Šla jsem se podívat do kuchyně a tam seděla naštvaná Gertruda a ta mi řekla, že jsi vzbudila, aby udělala snídani," vychrlila na mě Joana tak rychle, že si nejsem jistá, jestli jsem to všechno pobrala. Zabručela jsem něco v odpověď a zamířila ke stolu. Joana se na mě pochybovačně podívala.
" No co je?" zeptala jsem se nakonec, protože na mě neustále civěla a mě to dohánělo k zuřivosti.
" Předpokládám, že čekáš na jídlo?" Ne, čekám až mi zabere ryba. Jasně, že čekám na jídlo! Proč bych jinak seděla za jídelním stole s vidličkou v ruce?
" Takže si to shrneme. Ráno jsi rozčílila osobu, která ti připravuje jídlo tím, že jsi vzbudila brzy a donutila ji udělat snídani pro dračího jezdce? Jsi si jistá, že chceš, aby ti tahle osoba teďka dělala snídani?" Na chvíli jsem se zamyslela. Jestli ta šlichta, co jsem dostala včera, a který se bála i moje lžíce, byla gurmánská pochoutka, tak co by mi mohla naservírovat teď? Vidličku jsem odložila na svoje místo a rychle vypadla pryč z kuchyně.
" Jdi na dvůr!" křičela za mnou ještě Joana. Neměla jsem sílu otočit se a zatvářit se pochybovačně. Radši jsem dál utíkala a modlila se, ať mi Gertruda nebodne vidličku do zad.
Nakonec den nebyl tak hrozný. Můj dnešní úkol spočíval v tom, že se budu starat o Trna. Byla to docela sranda. Vlastně šlo jen o to, abych mu vypucovala šupiny.Ano, přesně tak. Dnes jsem povýšila na leštiče šupin. Trn si to náležitě užíval a dělal samý naschvály. Sice tvrdil, že to byla vždycky jenom "náhoda", ale věřte někomu, kdo omylem každých dvacet minut spadne do bahna a "náhodou" vždycky tou stranou, kterou jsem právě umyla. Zajímalo by mě, proč všechna ta péče. Podle toho, co jsem slyšela, tak je to všechno kvůli tý dnešní hostině, která jen tak mimochodem začne za hodinu a já se musím jít připravit. Pan G nám prý poslal čisté šaty, abychom nevypadli, jako když právě vylezeme z popelnice- to je ale milý člověk, že?
Joana nervózně podupává ve dveřích. Nechápu proč. Je to jenom hostina. Budeme jim nosit jídlo, dolívat pití a u toho se usmívat. Nic těžkýho- až na ten úsměv. Přísahám, že jestli někdo bude komentovat moje šaty, tak o něj rozbiju ten džbán, co držím v ruce. Ne, že by se mi nelíbili šaty, to jo, ale v těchto si připadám jako bochánek! Jenom doufám, že se s nimi vejdu do dveří! Aspoň, že Joaně se ty šaty líbí. Nespíš mám nějaký divný vkus, nebo já nevím. Prostě nechci vypadat, jako cukrový dortíček se šlehačkou. Úplně mi to kazí mou drsnou image- ale jak mi Joana řekla- žádnou nemám. Ale mám, jen ji nikdo nevidí....
" Už!" křikla mi Joana do ucha. Sakra, ta má ale páru.
" Co?" Hodila na mě pohled, který říkal vše. No jo, ona myslela, že už máme jít na tu hostinu. Prvně mi to nedošlo. To se stává i v lepších rodinách. S povzdechem jsem vešla do místnosti. V ruce jsem držela ten blbej džbán a přemýšlela koho s tím umlátím. Odpověď se dostavila v zápětí. Murtagh seděl v čele stolu a na proti němu Galbatorix. Jakmile si Murtagh všiml mých šlehačkových šatů, tak se mu začal nějak divně kroutit obličej, z čehož jsem vydedukovala, že se buď šklebí, směje a nebo má zácpu. Vzhledem k tomu, že se dívá na mě to bude ta druhá možnost, pochybuju, že by mu pohled na mě vyvolal zácpu- i když u těch šatů je možný všechno. Přiběhl k nám nějaký pikolík a začal nám dávat instrukce. Nějak jsem to přestala chápat u džbánů s vínem a medovinou. Proč mají na všechno tolik nádob? Proč na ten džbán prostě nenapíší na co je? Pochybuju, že tolik informací vstřebám na jednou.
" Tak jděte!" Joana popadla džbán, který stál úplně vpravo a s úsměvem šla rozlívat víno. Čapla jsem džbán, co byl vedle toho, co vzala Joana a s mottem "úsměv a mávat" jsem šla ke stolu. Snažila jsem se najít aspoň jednu osobu, která se netváří, že má v kapse kudlu a je schopna ji kdykoliv použít, ale takový lidi nejspíš nepozvali. S úsměvem jsem nalívala víno a ignorovala poznámky hostů. Jestli se ještě chvíli budu takhle blbě usmívat, tak mi ztuhne mimika a budu se takhle tlemit celý týden, než mi povolí svaly.
" Není to tak hrozný, co?" Přiběhla ke mě veselá Joana.
" Ne je to tady super. Není nad starý, úchylný chlapy, kteří na sebe pořád něco povykují a snaží se ti sáhnout na zadek," odpovím ironicky a jdu si pro další džbán, protože tenhle už je prázdný.
" Tak to je super!" zavýská radostně a běží ke stolu. Vážně ji musím vysvětlit, co to je ironie. Než jsem stihla dojít zpátky ke stolu s novým džbánem v ruce, tak Joana už všechny obsloužila. Takže jsem nalila pití poslednímu chlápkovi, kterýmu došlo víno a šla se uklidit do kouta. Za čtvrt hodiny se bude podávat jídlo, tak bude snad klid.
" Jsme šikovný! Zvládli jsme to velice rychle!" Tím nejspíš chtěla říct "zvládla jsem to rychle".
" Chceš donést dezerty nebo-" zarazila se a zůstala na mě koukat. Tak co je špatně tentokrát?
" Chci vědět, co se děje?"
" Prosím tě, řekni mi, že jsi z tohohle nikomu nenalívala," zeptala se skučivě. Zmateně jsem se podívala na džbán.
" Jenom jednomu proč?"
" To je voda na opláchnutí rukou! Ta se rozlévá těsně před tím, než přinesou jídlo!" Rychle jsem se podívala na toho chlapa, kterýmu jsem to nalila. Šťastně pil a vůbec nic neříkal.
" Vypadá to, že je v pohodě..."
" Třeba to jen hraje! Co když to králi řekne po hostině?"
" Oj."
" Oj? Na tohle řekneš oj?"
" Klid Joano, tolik se toho zase nestalo. Aspoň bude mít opláchnutou hubu."
" To není vtipný! Musíme něco udělat!"
" Je v tom víno?" ukázala jsem na džbán, co držela Joana v ruce.
" Jo proč?" Neodpověděla jsem jí a šla rovnou za tím chlápkem. Nenápadně jsem se mu podívala přes rameno a zjistila, že má dopito. Nalila jsem mu další sklenici. S úsměvem se na mě podíval a šťastně si loknul. Chvíli jsem ho pozorovala. Byl docela nalitej, což by vysvětlovalo, proč nic neříkal. Nespíš si před hostinou zašel ještě do hospody. Každopádně to nehodlám podcenit.
To je otrava. Jako malá jsem vždy snila, že budu chodit na hostiny a mít krásný šaty, ale realita je krutá. Rozhodně v mých představách nebyli opilý a oplzlý úchyláci, kteří vám pořád omylem šahali na zadek. Prostě děs. Nemůžu se dočkat až tenhle večer skončí. Joana je podle mě děvka- a to vůbec nepřeháním. Když jsme spolu odnášeli jídlo a nějaký starý chlápek, který je nejspíš už deset let po smrti, ji šáhnul na zadek se slovy : " Promiňte ale nějak mi ujela ruka" a Joana odpověděla: " Mohla by častěji" jsem si udělala o své "přítelkyni" jasný obrázek. Ode dneška se s ní oficiálně bojím spát v jedný místnosti.
" Dračí jezdec potřebuje dolít víno, skočíš tam? Já teď musím jít dolít džbány."
" Jasně, těším se celý večer na to, až nějakýmu usmrkanci naliju pití. Blbec. Má džbán deset centimetrů od sebe a nemůže si nalít!" mezitím, co jsem si mumlala další nadávky, tak jsem došla až ke stolu.
" Mohu vám jednu vrazit?"
" Cože?"
" Ptám se jestli vám mohu jednu nalít," mile jsem se usmála.
" Ne, ptala ses mě jestli nechci jednu vrazit."
" Ne, to jste se přeslechl a odkdy si tykáme?"
" My ne, jenom já." Nalila jsem mu víno a šla radši pryč. Myslím, že je pravý čas na to, abych se vypařila.
" Joano, na chvíli si odskočím. Kdyby se ten chlap vzbudil, tak mu zase nalij."
" A nemyslíš, že by to už stačilo? Ten chlap je tak ožralej, že nejmíň dva týdny nebude vědět kdo je."
" A to byl účel. Pochybuju, že si na nějakou aféru s vodou na ruce bude pamatovat." Nenápadně jsem vycouvala z místnosti- a že to bylo těžký s tím, co mám na sobě. Snad si nevšimnou, že je o jeden dortík se šlehačkou míň.
P.S.: nebojte pokračování hostiny v příští kapitole
Super
Dortík se šlehačkou hmm mňam
