20. března 2011 v 8:34 | Aranel van de´Corvin
|
Omlouvám se, že další kapitola je až teď, ale bylo moc práce. Ale má to svoji výhodu. Ve středu jsem měla obhajoby a výsledná známka ze seminárky je 2! Což je super, takže jsem nejvíc spokojená a doufám, že bude víc času na psaní Ale pořád chodím do autoškoly, takže jsem si moc nepomohla ( teď jdu v úterý a musím kvůli tomu vstvat ve 4 ráno)
Jinak se omlouvám těm, co mi psali, že si tu chtějí zveřejnit povídku, ale nejde mi do článku vložit odkaz a já nevím proč! Jde jenom upravit strarej! Nevíte někdo, co s tím?
P.S.: limit opět 41
Bože, příště než něco vypustím z pusy, tak budu počítat do deseti! Naštvaně dojdu k mřížím a pohledem vraždím dozorce. Po delším zkoumání zjistím, že spí. No to je vážně úžasný! Každej v tomhle hradu je na mol, nebo už spí, ale jenom já narazím na jedinou střízlivou osobu. Začínám si myslet, že osud existuje a je to pěkná svině. Sednu si do kouta špinavýho vězení a složím hlavu do dlaní. Stejně za všechno můžou moje šaty! Kdybych nevypadala, jako když vylezu z cukrárny, tak by se po mě ten strážný neotočil a k TOMUHLE by vůbec nedošlo. A všechno kvůli takový hovadině.
Když jsem odešla z hostiny, tak se mi do hlavy vloudila myšlenka na to, že bych se mohla jít projít za brány hradu. Vážně, bylo to nevinný. Na útěk jsem ani nepomyslela, protože mi je jasný, že jen co bych opustila brány a dala se na útěk, tak by za mnou vypustili místní drůbež a bylo by po legraci. Šlo jenom o nevinnou procházku, kterou jsem měla v plánu zakončit u potoka, kde bych se trochu opláchla. Ale proč tu žvatlám o potoku? Já jsem se ani za ty blbý brány nedostala! Jen co jsem došla k bráně, jsem narazila na strážnýho. Jediný abstinent a já na něj narazím. Jen co mě spatřil, tak po mě začal pořvávat neslušné návrhy. Opravdu jsem je chtěla ignorovat, ale když došlo na slovo "děvka", tak se ve mě vzedmula taková vlna zuřivosti, že by to zničilo celý východní pobřeží. Začala jsem na něj chrlit různý nadávky, který jsem ani neznala. Chvíli na mě čuměl, jak chleba z batohu, ale když pochopil, že mu nadávám, tak rychle sebral druhý dech a pustil se do mě taky. Kdyby mezi nás nevlítli další vojáci, tak by jsme se do sebe pustili i pěstmi. Já jsem se už dokonce napřahovala a nepochybuju o tom, že by mi to vrátil, ale místo něho to chytl nějaký jeho kolega. Naštěstí byl tak trochu opilý, takže ani nezaregistroval odkud mu jedna přišla a vrátil to svýmu kamarádovy, co stál vedle něho. Dál, už si asi dokáže představit jaká to byla řetězová reakce. Všichni se tam začali mlátit hlava nehlava. Snažila jsem se, co nejrychleji opustit scénu, ale odchytil mě druhý oddíl vojáků. Mezitím stihnul doběhnout i Galbatorix, což jsem zpozorovala díky jeho lesknoucí se plešce. Nejspíš si myslel, že jsme napadeni. Když zjistil, že se nic neděje, tak nad tím jenom mávl rukou a řekl veliteli ať "buřiče" dá za mříže.
Oslyšela jsem nějaký zvuk. Zvedla jsem hlavu, abych zjistila, co se děje. Naproti mě seděla myš a okousávala kousek starýho chleba. Když si všimla, že se na ni dívám, tak chleba upustila a bez pohnutí na mě civěla. Civěli jsme na sebe snad deset minut. Když si myšák uvědomil, že mu žádný nebezpečí nehrozí, tak ten kus chlebu začal znovu okusovat. Už ani ty myši se mě nebojí. Musím něco udělat.
" Hej! Vstávej!" dojdu k mřížím a začnu na spícího vojáka pořvávat. Spal jako zabitý, takže jsem zvýšila hlas.
" Co chceš?" zavrčel naštvaně.
" Pust mě ven!"
" Bože, ty mě snad i rozesměješ."
" Ha, ha. Neděl fóry a psut mě!"
" Lehni a spi! Ráno sem určitě někoho pošlou."
" Ráno bude pozdě. Musím donést králi a jezdci snídani."
" Však oni si za tebe náhradu najdou."
" To těžko. Ani neví, že jsem tady." Galbatorix ani nepostřehl, že jsem dole na náměstí byla taky. Ráno to bude pěknej mazec, jestli je někdo nevzbudí a nedonese snídani. Joana si nejspíš myslí, že jsem si "odskočila s nějakým vojáčkem", jak tomu ona říká. Podle ní jsou hrozně sexy a mužní. Ta holka nejspíš někde nechala svůj vkus společně s inteligencí.
" Tak to je tvůj problém," nechutně se zasměje.
" Právě, že není. Říkala jsem ti to a ty jsi mě neposlechl."
" A jak to budeš chtít jako dokázat?"
" Úplně jednoduše. Nebo ty snad nevíš, že král umí číst myšlenky." Polkl. Nejspíš mu tahle možnost nedošla.
" Stejně tě nemůžu pustit."
" Tak aspoň pro někoho pošli!" Ještě chvíli jsme si vyměňovali názory, ale nakonec slevil a poslal svýho kolegu pro někoho z "vedení". Chtěla jsem se opřít o stěnu, ale když jsem si všimla tý plísně, nebo co to bylo, tak jsem si to rozmyslela. Nejspíš tady vzniká nová inteligence a já nehodlám být první, kdo to zjistí.
Po hodině se konečně docourali ty dvě embrya. Tomu teda říkám pomoc. Prvně se o něčem dohadovali se strážným, ale pak přistoupili ke mě. Opět mi vlezli do hlavy, aby si zjistili, co se stalo. Nejspíš jim moje vzpomínky připadali vtipný, protože se u toho pochechtávali. Potom bez jedinýho slova odešli. A jsme tam kde jsem byli. Jediný, co mi moje snažení přineslo, je bolest hlavy.
" Tak padej," uslyším za sebou nevrlý hlas strážného. Nenechala jsem se dvakrát pobízet a vzala nohy na ramena.
" A král ti vyřizuje, že se to už nemá opakovat." Co? Já jsem v tom byla nevinně! To měl spíš říct tomu svýmu strážnýmu.
" No jo furt." Původně jsem se chtěla vrátit do našeho pokoje, ale usoudila jsem, že bych se měla jít spíš umýt. Touhle dobou tam stejně nikdo nebude, tak budu mít čas na dlouhou koupel. Konečně ze sebe sundám tyhle odporný šaty.
A opravdu. V umývárně nikdo nebyl, tak jsem ze sebe urychleně sundala šaty, zmuchlala je a vyhodila oknem. Už nikdy víc. Hned mám lepší pocit. Voda byla docela studená, ale pořád lepší než ta špína, která se na mě nachytala ve vězení. Po koupeli mi bylo hned líp. Cítila jsem svěží a plná energie. Mezitím, co jsem se sušila mi došla jedna docela důležitá věc. Jediný oblečení, který jsem tady měla jsem vyhodila oknem ven. Ou. V tý euforii jsem si ani nevšimla, že společně s šaty jsem vyhodila i svoje spodní prádlo. To mám za to, že vyhazuju věci z okna. Maminka mi za to, když jsem byla malá vždycky nadávala a já ji nevěřila, že se mi to může vymstít. Realita je krutá věc.
Napadlo mě hned několik možností, jak tenhle "malý" problém vyřešit. První, a asi nejhloupější možnost je, že se nahá proběhnu po hradu a budu doufat, že nikoho nepotkám. Potom se zavřu v našem pokoji a budu se za sebe stydět. Druhá, počkám tu do rána a při troše štěstí mě najde Joana, která mi donese oblečení z pokoje. A třetí, kterou se právě chytám provést, obmotám si kolem těla ručník a rychle poběžím do pokoje. Hlavně se po cestě nesmím nikde ohnout, nebo nedej bože zakopnout.
Víte, co je blbější než být zatčená a potom si vyhodit jediný oblečení oknem? Když se ztratíte, jenom obmotaná ručníkem, v hradu. Prvně šlo všechno dobře, ale potom se z jednoho rohu vynořil nějaký voják, takže jsem bez přemýšlení začala utíkat. Zahnula jsem za jeden roh, pak za druhej, za třetí a než jsem se nadála tak jsem byla v částí hradu, kterou jsem ještě neznala. Když se daří, tak se daří. Neříkejte mi, že tohle všechno je náhoda! Osud se proti mě spiknul a teď se tam nahoře hezky baví. Počkám, až ten voják okolo mě projde a pak se pokusím vrátit. Snad si pamatuju kam jsem zatáčela, ne? Nejsem na tom tak špatně, abych během pěti minut zapomněla na to, kudy jsem sem přišla.
Jsem na tom hůř, než jsem si původně myslela. Jak je tu tma, tak ztrácím docela přehled. Každou chvíli se otáčím za sebe v domnění, že jsem něco slyšela, ale nikde nikdo. Už mi začíná oficiálně hrabat. Zrychlila jsem krok. Tak velký ten hrad není a pořád dokola taky chodit nemůžu. Za chvíli budu určitě v chodbě, kterou už znám. Zase zvuky. V půlce kroku jsme se otočila, ale nikde nikdo. Tohle začíná být děsivý. Už jsem se chtěla znovu vydat na cestu, ale zpoza rohu vystoupila postava a v plný rychlosti mě srazila k zemi. Nevěděla jsem, co dřív. Dopad na zem byl tvrdý, ale to bylo to poslední, co mě trápilo. Ze všech sil jsem se snažila udržet ručník na svém místě. Což se nakonec podařilo. Nějaký monokl je vedlejší.
" Co tady děláš, takhle...neoblečená?" Osud mě opět přesvědčil o své existenci. Nade mnou stál rozesmátý Murtagh. Najednou mi tma připadala jako ten nejlepší kamarád. Byla jsem červená až na zadku, který mi jen tak mimochodem totálně mrzne, protože podlaha je studená.
" Co by, jdu do pokoje." Snažím se nějak zvednout ze země, aby neviděl mé intimní části těla. Když viděl jak se snažím zvednout, u toho držet ručník a zároveň křížit nohy, tak mi nabídl ruku.
" No to určitě. Podám ti ruku a spadne mi ručník. Otoč se."
" Copak, stydíš se?" Jak se na tohle může normální člověk zeptat? Samozřejmě, že se stydím! Běhám po hradu polonahá! Chtěla bych vidět jeho na mém místě.
" Ne, ale otoč se!" Chvíli se mi ještě smál a prohodil pár vtípků o exhibicionismu, ale potom se konečně otočil. Rychle jsem se zvedla ze země. Docela mě překvapil, když si sundal plášť a hodil mi ho přes ramena.
" Dneska ti to v těch šatech moc slušelo?" škodolibě se usmál. Dobře, jak chce. A to jsem mu chtěla poděkovat.
" Být tebou tak neprovokuju. Dneska opravdu nemám den."
" Tak to ti věřím. Kdo by měl dobrou náladu potom, co ho zavřeli do žaláře."
" Jak o tomhle zase víš?"
" Já vím všechno."
" Dobrý, tak jsme se zasmáli a teď to vyklop."
" Byl jsem u toho, když dvojčata předávali informace králi."
" Hm, super."
" Tolik sprostých slov jsem ještě nikdy neslyšel. Škoda, že jsem u sebe neměl brk a pergamen. Tohle stálo za zaznamenání."
" Ha, ha."
" Náhodou by jsi mi měla poděkovat. Díky mě jsi venku. Přimluvil jsem se za tebe a slíbil, že na tebe dám pozor..." Trochu mě děsí, že nechal větu nedokončenou.
"... takže od teď jsi moji osobní služka. Budeš plnit výhradně moje rozkazy. Jsi ráda?"
" Nemám slov."
" To je dobrý, nemusíš mi děkovat."
" Neboj k tomu jsem se ani nechystala."
" Neříkej, že ti to vadí," zasmál se a přistoupil o krok blíž. Už mi došlo, proč má tak dobrou náladu a vybavuje se se mnou. Kdyby na mě nedýchl a já necítila ten alkoholový opar, tak bych ani nezaregistrovala, že je v náladě. Není úplně na mol, ale něco v krvi má.
" Záleží na tom, co spočívá v tom, že ti budu dělat služku?"
" Budeš mi nosit snídaně, prát a další věci, který zrovna budou potřeba."
" Nějak jsem si nevšimla rozdílu. Vždyť to dělám i teď."
" Jenomže pro víc lidí."
" Takže budu mít míň práce."
" Hm, nejspíš ano." Super, konečně se budu moct pořádně vyspat i během dne. V noci nám někdo pořád buší na dveře. Čekám jenom na to, až ty panty jednou povolí a horda vojáků se nahrne do našeho pokoje. I když Joana by štěstím zářila jako sluníčko.
OMG já umřu smíchy
TO JE ABSOLUTNĚ DOKONALÁ KAPITOLA!
Už se těším, jak to bude pokračovat!
obhajoby, těch se bojím... Byla jsem se letos kouknout u nás na škole a tedá všechny je obdivuju, tebe taky! Držím ti palce v tý autoškole, když jsi zatím nikoho nepřejela, teď u to bude brnkačka
)
(Ty vado