close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

5.kapitolla

31. března 2011 v 19:30 | Aranel van de´Corvin |  Krvavá láska

Omlouvám se, že tato kapitola je tak pozdě, ale já jsem vůbec neměla zaprvé čas a zadruhé inspiraci. Kapitolky budou přibývat pomalu, protože, jak už jsem řekla, nemám čas. Ale pokusím se je přidávat s co nejmenšími přestávkami. I když nevím nevím jestli se mi bude chtít psát… No uvidíme.
Kapitola 5
Ztuhle se podívám do obličeje hlavy, která se povaluje po zemi.
Připadá mi, že nedokážu reagovat. Jen zírám do obličeje toho, koho tak dlouho znám, toho, kdo mi neustále byl oporou. Toho, koho zabili takovým zvířecím způsobem. Ani nevnímám krev, co je všude kolem mě. Jenom se pořád vyděšeně dívám do toho obličeje a nedokážu dělat nic jiného. Nedokážu brečet. Nedokážu křičet. Nedokážu se zvednout a začít hledat toho vraha, který ho tak bezohledně zabil. Jakoby nikdo nebyl. Prostě jen hledím do Alexova obličeje ztuhlého v grimase hrůzy a bolesti.
Pak se mi zamotá hlava a obejme mě temnota.
Probudí mě dusot nohou a šepot. Chvíli si nemůžu vzpomenout, co se vlastně stalo před tím, než jsem omdlela. Ještě v polospánku se obrátím na záda - a ucítím na nich vlhký dotek. Potom si uvědomím, co všude kolem cítím - krev - a co se stalo. Rychle otevřu oči a prudce si sednu. Všude kolem mě je krev (i na mém oblečení, taky že jsem v ní ležela). Vedle mě stojí jedna upírka z Lukovi rodiny, má celkem krátké blond vlasy a modré oči. Všichni ostatní včetně Luka stojí u pohovky na které sedí Kim, Katie a Mike (Vendy vedle ní stojí) a snaží se z nich dostat co se stalo.
Holka vedle mě mi podá ruku a zvedne mě na nohy, já přitom otřeseně zírám na Alexovo zmrzačené tělo.
"Pojď, An," řekne mírným hlasem a zatahá mě za ruku.
Zkřivím tvář ale poslechnu ji. Vyjdeme na chodbu a z tama do obyváku.
"No, já jsem Sandra," pokusí se holka navázat komunikaci.
Já sem samozřejmě ještě otřesená z Alexovy smrti, tak jen kývnu.
"Víš, Luke je z toho celkem zoufalý," podotkne.
Nadzvednu obočí, jakože nevím, o čem to mluví.
"Že mu nechceš odpustit. Podle tebe možná vypadá normálně, ale býval mnohem živější. Teď je takový zamlklý, smutný."
Pokrčím rameny. Proč bych se teď měla zajímat o Luka, když Alex umřel?
"Musím ho najít," zamumlám.
"Koho?" zajímá se hned Sandra.
Prudce se k ní otočím s naléhavým výrazem (a všimnu si že při pohledu do mých fialových očí se trochu přikrčí). "Toho, kdo Alexa zabil! Musím ho najít a zabít!" Přimhouřím oči. "Stejně jako on zabil Alexa. Pomalu a bolestivě." Usměju se při představě, jak ten vrah trpí.
Páni, kdy se ze mě stala taková sadistka? Odkdy se mi líbí někoho zabíjet? No, teď to každopádně řešit nebudu. Tomuto ráda vyhovím. Chci odplatu.
Když nad tím tak zapřemýšlím, možná vím, kdo za to může. Ten, co může za všechno. Ten upír, který je zavřený ve sklepě pod naším domem.
Sandra mě zatlačí do křesla a nakloní se ke mně. "To nesmíš! Nech to na mojíí rodině, oni si s tím poradí!"
Jenom po ní vrhnu otrávený pohled a založím si ruce na hrudi. Ta mě jen tak nepustí.
V tu chvíli do obyváku přijde druhá holka z Lukovy rodiny (je blonďatá a má velké šedé oči).
"Jak jí je?" zeptá se Sandry.
"No…" Sandra po mě vrhne pochybovačný pohled. "Chce zabít toho co ho zabil," řekne.
Druhá holka se mi zblízka podívá do očí. "An, naše rodina ho vypátrá a zabije. Neboj se, toto nezůstane bez trestu."
"An, měla by ses jít převléct," podotkne Sandra starostlivě.
Povzdechnu si, zvednu se z křesla a zamířím nahoru do pokoje Kim. Sandra se rozejde za mnou. Otráveně se na ní ohlédnu.
"Nebudu riskovat že sebou na schodech sekneš," řekne nesmlouvavě.
S dalším povzdechem se začnu drápat do schodů. Proč sou sakra tak dlouhé? Nahoře ale udělám tu chybu že o jeden schod zakopnu. Sandra mě okamžitě chytí za loket. "Je ti něco?" ptá se hned ustaraně.
"Ne, jen sem zakopla." Vymaním se z jejího sevření, vystoupím poslední schod a vejdu do Kiminého pokoje. Doufám že se na mě nebude zlobit že jí čmajznu nějaké oblečení. I když teď asi bude mít v hlavě něco jiného.
Sandra za mnou zavře dveře abych měla aspoň nějaké soukromí. Díkybohu. Okamžitě zamířím do sprchy (Kim má svoji koupelnu). Svléknu ze sebe krví nasáklé oblečení a teprve v tu chvíli mě zasáhne ta vůně. Rázně ale zatřepu hlavou abych tu překrásnou, lahodnou vůni krve vyhnala. To snad nemyslím vážně, že chci krev Alexa. Jasně, sem upír, ale jak můžu na něco takového myslet, když zrovna umřel?
Naštvaně odhodím oblečení do kouta (snad ho Kim pak uklidí, já sem nikdy nebyla pořádná). Pak vlezu do sprchy a vodou ze sebe nechám odplavit krev. Krásně mě to uklidní. Pak se usuším, pročešu si vlhké vlasy a zamířím zpátky do pokoje Kim. Tam otevřu skříň (nebo spíš všechny čtyři co Kim má - tři z toho s oblečením a jednu s botama) a užasnu, kolik oblečení dokázala za tu dobu co tady s Alexem bydlí nakoupit. Ta má snad na každý den v roce něco jiného. V rychlosti na sebe hodím světlé rifle, tmavě fialové triko a černou mikinu (díkybohu že Kim má stejnou velikost oblečení jako já). Pak si ještě vezmu černé kozačky (ty co sem měla předtím můžu rovnou vyhodit, ta krev by vážně nešla vymýt... škoda, byly vážně hezké... A taky drahé, ale to mě zas tak moc nezajímá.) Teprve pak se pořádně podívám do zrcadla.
Vypadám strašně. Temné kruhy pod očima ještě víc zvýrazňují barvu mojích očí, mám strašně bledou kůži (to mám vždycky ale ne tolik) a šílenství, zoufalství a bolest v očích. Ještě k tomu ty mokré vlasy a vypadám jak z hororu. Znovu si je pokusím trochu osušit a pak vylezu z pokoje.
"Tobě to teda trvalo," podotkne Sandra a když si všimne mojich mokrých vlasů, cosi potichu zamumlá. Ucítím, jak se mi cosi mihne kolem hlavy. Sáhnu si na ni a ucítím že mám suché vlasy. Překvapeně na Sandru zvednu obočí.
"Umím ovládat oheň," usměje se na mě.
Společně se rozejdeme ze schodů. Dole na nás čeká ta druhá holka a k mému překvapení i Luke.
Teprve až dojdeme skoro k němu si mě všimne (předtím byl totiž zabraný do hovoru s tou holkou). Okamžitě mě obejme.
"Hej, co děláš?" vztekám se a snažím se vymanit z jeho pevného sevření. Jak se ale zdá, nechce mě pustit. Všimnu si že Sandra i ta druhá potichu opustí místnost, nejspíš abysme měli "soukromí".
"No tak... neříkej, že se nepotřebuješ trochu vybrečet," zamumlá. Jen co to řekne, uvědomím si, že má pravdu. Opravdu se někde nutně potřebuju vybrečet. Ale ne v jeho objetí!
Než se ale stihnu zarazit, propuknu v hysterický pláč. Začne mě hladit po vlasech, já mu položím hlavu na rameno a za chvilku má mokré tričko od mojích slz. Dojde se mnou k pohovce a tam si sedne, mě si přitáhne na klín.
"Proč on..." zašeptám mezi vzlyky.
"Ššš..." tiší mě. Po chvíli přestanu brečet a snažím se od něho odtáhnout. Stiskne mě ještě pevněj.
"Pusť mě!" bráním se.
S povzdechem své sevření uvolní a já si okamžitě stoupnu. Otřu si oči od slz.
"Díky," zamumlám. "Asi sem to vážně potřebovala."
Smutně se na mě usměje. "Nemáš za co. Ani se ti nedivím, vidět svojeho kamaráda takto..." Ani to nemusí dokončovat, vím, co má na mysli. Vidět ho tak... zmrzačeného. Mrtvého. Odvrátím od něho hlavu. "Co vám řekla Kim?"
"Vlastně nic. Jen hrozně brečela. Ale ta druhá, Vendy, ta nám řekla že když sem přišli už byl..." odmlčí se.
"Víte kdo by to mohl být?"
Zavrtí hlavou. "Ale my to zjistíme," slíbí mi.
"To je dobře." Povzdechnu si. "Asi bych měla jít domů."
Přikývne. "San a Laura tě doprovodí," řekne. Pak vstane, dá mi rychlou pusu na čelo a odejde z pokoje.
Unaveně zavřu oči. Laura asi bude ta druhá holka.
Náhle ucítím dotyk na rameni. Nemám ani sílu vyjeknout, jen pomalu otevřu oči. Přede mnou stojí Sandra a ta druhá holka, nejspíš Laura.
"Poď domů, An," řekne Sandra, popadne mě za loket a začne mě táhnout ke dveřím. "Já umím jít sama," protestuju slabým hlasem. Sandra se na mě ustaraně podívá. Pak mě obejme kolem ramen a podívá se přes moji hlavu na Lauru.
Kolem nás se náhle objeví jakási bublina. Je průhledná, ale všechno skrz ní jde vidět jaksi zkresleně.
"Co..." nechápu.
"Laura kolem nás udělala štít, aby nás ostatní nevnímali. Ona totiž umí v podstatě zneviditelňovat." vysvětlí mi to Sandra a rozejde se ke dveřím. Ty jo, to je zajímavá schopnost… No, přemýšlet nad tím budu až později - teď mám totiž co dělat abych se udržela na nohou. To bude asi tím že už nedokážu dál vzdorovat šoku a strachu. Laura si toho nejspíš všimne, protože mě podepře z druhé strany. Připadá mi to trochu trapné, že jsem tak slabá, ale teď je mi to jedno.
Pomalým tempem se rozjdeme k mojemu domu. Po cestě jsme zticha, holky mě nejspíš nechtějí unavovat mluvením. Když dojdem ke mě domů, s pomocí Sandry (Laura odejde do kuchyně) zamířím do obyváku a tam se svezu na pohovku.
"Proč se o mě všichni tolik staráte?" zeptám se Sandry. "Obvzlášť Luke."
"Ty to nechápeš?" Překvapeně se na mě podívá. "An, on je do tebe zamilovaný."
Vytřeštím na ni oči. "Cože?" vyhrknu. Tato informace mě dokonale probudí.
Pousměje se. "Je to pravda," ujistí mě.
Chci ještě něco dodat, ale zarazí mě vůně kterou ucítím z kuchyně. Prudce se tam otočím. "Proč..." začnu, ale to už z tama vyjde Laura a v ruce drží skleničku plnou husté červené tekutiny, kterou hned poznám - krev. Okamžitě se mi začnou sbíhat sliny (mám totiž trochu žízeň, takže moje upíří část vyhnala znechucení). "Z kama ji máš?" zeptám se Laury obezřetně.
S úsměvem si poklepe zespodu na zápěstí. Podívám se tam a uvidím, že tam má kravou čáru. Ona mi dává svoji krev? Vyjeveně na ni pohlédnu.
"No, víš jak ti Sandra říkala, že Luke býval živější, ale teď je smutný, protože mu nechceš odpustit?" Nechápu jak to s tím souvisí ale přikývnu. Navíc mi soustředění narušuje ta nádherná vůně krve. "No, je to pravda, ale teď je doopravdy i víc šťastný. Jo, já vím, zní to divně, vždyť nemůže být zároveň smutný a šťastný, ale já to myslím tak, že... prostě, Sandra má pravdu. Miluje tě. Proto je tak šťastný, že konečně našel někoho, ke komu něco cítí - tím myslím něco víc. Ale na druhou stranu je smutný, protože očividně jeho city neopětuješ a nechceš mu odpustit," řekne.
"A jak to s tím souvisí?" pohodím hlavou k její ruce.
"Všichni v naší rodině jsme si dost blízcí. Takže druhým pomáháme co to jde. A kvůli tomu tě nemůžeme nechat slabou, protože pak by sis třeba mohla něco udělat kdybys spadla nebo něco podobného, a to by Luka zlomilo," vysvětlí.
"Aha..." zamumlám zaraženě. Luke mě miluje? Páni... no, to je teda něco. Hrne se to na mě ze všech stran a teď do toho ještě láska... No potěš. A navíc - miluje mě a proměnil mě v upíra, za což ho nenávidím. To snad není možné.
Laura mě vytrhne ze zamyšlení tím, že mi tu skleničku podá. Zdráhavě si ji od ní vezmu. Nebude to vypadat divně, když budu chlemtat její krev?
"Jen se napij," pobídne mě Laura s úsměvem. Vrhnu po ní nerozhodný pohled, pak do sebe ale skleničku plnou krve jednoduše obrátím.
V těle mi vybuchne slastná chuť. Pak se mi ale zvedne žaludek, když si moje lidská část uvědomí že sem se právě napila krve. Potlačím nevolnost, ale z těch mojich smíšených pocitů mi vždycky naskakuje husí kůže.
V tu chvíli zazvoní zvonek u dveří. Sandra se s povzdechem zvedne z pohovky. "Pujdu tam," řekne a jde ke dveřím.
"Ach jo, kdo to zas je…" zamumlám (a myslím to ironicky protože k nám už návštěva nepáchla nejmíň deset let).
Laura se pousměje.
"An, shání se po tobě ňáký kluk," zavolá na mě Sandra ode dveří.
Otráveně zvednu oči v sloup, stoupnu si ale a rozejdu se ke dveřím. Když uvidím toho kdo před nima stojí, překvapeně se zarazím.
"Ryane, co tady do prdele děláš?" vyhrknu než se stačím zarazit. Stojí u dveří, tmavé vlasy plné sněhu.
Sandra se ušklíbne a opustí pokoj.
Ryan vleze dovnitř. "No, jednou jsem tě viděl sem zacházet, tak jsem si domyslel, že tady asi bydlíš. No, a před chvílí jsem si vyrazil na procházku a ňák jsem se sem dostal," usměje se na mě.
"Hele, řeknu ti to na rovinu. Zrovna mi umřel nejlepší kamarád, takže vážně nemám náladu na ňáké návštěvy," řeknu tvrdě. Co nedodám je, že po tom, co jsem se před chvilkou napila krve, mám chuť ještě na další. A on by neměl stát tak blízko.
"Ehm, aha. Tak to je mi líto," sklopí oči. "Když už jsem tady, nemůžu se tu trochu porozhlídnout?" Nečeká na odpověď, jen kolem mě projde do domu.
"Ryane, myslím, že to opravdu není nejlepší nápad," začnu ale on už vchází do obyváku. K mému překvapení tam Sandra ani Laura nesedí. Asi někam zdrhly.
Obrátí se ke mně. "Já myslím že je. Potřebuješ se ňák rozptýlit," prohlásí.
Přimhouřím oči. "Asi si to nepochopil. Zopakuju ti to ještě jednou, tentokrát trochu srozumitelněji - vypadni z tadyma, Ryane," zavrčím nepříjemně a dívám se mu přímo do očí. Překvapí mě a neuhne pohledem.
"No tak, An." No výborně, už pochytil tu trapnou zkráceninu mojeho jména. Je pravda že Anette zní divně (spíš jako by mi někdo nadával než mě oslovoval) ale... "Přece mě nevyhodíš." Zatváří se jako neviňátko.
"A co když jo?" opáčím ledovým hlasem. Kurva, on to snad ještě pořád nepochopil! Přikročím k němu, popadnu ho za loket a zamířím s ním ke dveřím. Snaží se mi vzpírat, ale moc mu to teda nejde, vzhledem k tomu že jsem asi desetkrát silnější než on. Když dojdu ke dveřím, prudce je otevřu a Ryana vyhodím před ně.
"Nemuselo to zajít takhle daleko, kdyby si mě poslouchal," upozorním ho a zabouchnu za ním dveře.
Pak se odeberu nahoru do svojeho pokoje. Tak skočím na postel a unaveně si povzdechnu.
To byl zase den…
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Kolik ti je

8-10 let 3.4% (48)
10-13 let 20.4% (291)
13-16 let 57.2% (815)
více 19% (270)

Komentáře

1 Naty Naty | E-mail | 10. listopadu 2013 v 0:39 | Reagovat

Och tak tohle mě fakt baví číst :-) Nejlepší! :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama