27. března 2011 v 16:27 | Aranel van de´Corvin
|
Limit jste splnili, tak je tu další kapitolka. Doufám, že s ebude líbit.... limit je opět 41 komentů
Unaveně jsem za sebou zabouchla dveře. Netoužím po ničem jiným, než si lehnout do postele a snažit se zapomenout na dnešní události.
" Ou, promiňte," zamumlala jsem a urychleně vycouvala z pokoje. Za dveřmi jsem zůstala vykuleně stát. Já jsem si myslela, že si Joana dělá srandu s tím, že se jí ti chlápci líbí. No, soudě podle toho, co jsem teď viděla, mluvila naprosto vážně. Sice jsem neviděla koho "ulovila", ale podle zvuků, který vycházely z postele, není pochyb o tom, co dělali. Mám takový pocit, že tahle noc jen tak neskončí. Kdybych na sobě měla aspoň oblečení. Ale takhle? Ironie všeho je, že jsem přišla i o ten plášť. Prohodila jsem vtipnou poznámku o drůbeži směrem k Murtaghovi a plášť byl v čudu. Co kdyby jenom plášť!? Nejspíš si moji poznámku vzal moc osobně a s pláštěm odkráčel i majitel. Takže mi nezbylo nic jinýho, než za ním potupně běžet, a snažit se neupadnout, což byl nadlidský výkon, a poprosit ho, jestli by mi neukázal cestu ke kuchyni. Potom, co mě nechal nejmíň stokrát poprosit, tak mě dovedl na správnou chodbu. A teď tohle. Navíc slyším Gertrudu, jak chrápe. No řekněte, kdo se v tomhle blázinci může vyspat? A když náhodou Gertruda na chvíli přestane chrápat, tak vychází steny z našeho pokoje. Já tu stojím jenom v ručníku a snažím se vymyslet, co budu dělat dál. Prostě úplně normální situace, která nestojí ani za zmínku.
A teď vážně. Jak dlouho tam můžou ještě být? Nebo lepší otázka, jak moc velkou má ten chlap výdrž? Připočtěme k tomu to, že je nejspíš trochu opilí... jak tak počítám, měl být už nejmíň pět minut venku! Bože, a co když tam má dva chlapy?! Já jsem teda viděla jenom jednoho, a to ze zadu- doufám, že se mi tahle hrozná vzpomínka nějak vytratí z hlavy. Přece tu nebudu čekat do rána? Steny už sice neslyším, ale to bude tím, že Gertruda zase spustila to svojí filharmonii. To je fakt děs. Kde jsou normální lidi?
"Kruci!" zaklela jsem. To mám z toho, že poslouchám za dveřmi. Když potom osoba, kterou šmírujete otevře, tak je docela problém. Tím problémem nemyslím naštvanou osobu, ale dveře, kterýma to pěkně schytáte. Za chvíli mi na hlavě vypučí takový roh, který by mi mohl závidět i jednorožec.
" Oj, proč stojíš za dveřmi? Ještě štěstí, že tě ti dveře nebouchly." Bože, smiluj se nade mnou! Já se dám snad na víru. Tomu chlapovi, co stál vedle Joany nejspíš došlo, že jsem pěknou chytila, protože se tlemil.
" Ó můj Bože! Co to máš na sobě?" zavříská Joana. Takový hlasitý zvuk jsem nečekala, takže jsem sebou pěkně cukla a málem shodila hrnec, co stál na stole. Naštěstí ho ten amant chytil. Huf, představa, že by sem přiběhla i Gertruda mě docela děsí.
" Neříkal jsi, že už musíš jít?" zavrčela Joana, když si všimla, že její milenec na mě nestydatě čumí.
" Jo, jasně. Zatím," rychle se rozloučil a odešel. Na nic jsem nečekala a vpadla do našeho pokoje, kde jsem se začala oblíkat. Nikdy bych neřekla, že svoje špinavý a vytahaný oblečení uvidím ráda.
" Tak vysvětlíš mi, co to má znamenat?!" Joana si protestně založila ruce v bok. Bylo mi jasný, že s ní nehnu, dokud jí to všechno nevysvětlím. Tak jsem začala vyprávět. Stejně nechápu, proč po mě chtěla, abych jí to povídala, když se po prvních třech větách začala hrozně smát a přestala až ke konci vyprávění. Za dobrotu na žebrotu.
" No super, tak teď jsi na řadě ty."
" Ono ani není, co vysvětlovat."
" Mě došlo, co jste tady dělali. Myslím, že by to došlo každýmu, ale mě zajímá, kde jsi k němu přišla."
"Když jsem sklízela jídlo, tak za mnou přišel. Prvně jsme si jenom povídali a pak se to nějak zvrhlo." Zvrhlo? Tak se tomu dneska říká?
" A nebudeš mít z toho průšvih?"
" Ne! Králi to nevadí. Říká, že je to přirozený a navíc se muži potřebují čas od času odreagovat." Zajímalo by mě ku jaký příležitosti jí to Galbatorix řekl. Brrr, snad ne přitom, co si myslím...
" Jdu spát jsem unavená. Dobrou."
" A ty jsi s nikým fakt nespala?" Co si o mě myslí? Že když už běhám po hradu v ručníku, tak na to rovnou vlítnu?
"NE!"
" Klid, jenom jsem se ptala. Nemusíš se bát ani otěhotnění. Mají tady nějaký lék, který tomu zabrání. Já tomu sice nerozumím, ale dračí jezdec a král ano. Mají ty léky připravený. Stačí si zajít za Andreasem, který je má ve svém krámku na městě." Snažila jsem se usnout, ale ta poslední informace, kterou mi Joana s takovou radostí sdělila, mi nedá spát.
" Vím, že mi potom nic není, ale s kým jiným jsi ještě spala? Teda jestli se ti ta otázka příčí, tak nic."
" Ne, to je v pohodě. Jsem tu skoro dva roky a za tu dobu jsem spala asi s devíti. Vybírám si jenom ty, co se mi líbí."
" Nikoho z nich neznáš, ale před půl rokem jsem se málem vyspala s jezdcem." No fuj, tokový nemravný pohádky na dobrou noc vážně nechci. Prohodili jsme ještě pár slov a pak Joana konečně usoudila, že by se mělo jít spát. Ráda bych se taky propadla do říše snů, ale nějak jsem musela ty nový informace vstřebat. Vůbec nevím, co si mám myslet! Když jsem Joanu poprvý viděla, tak jsem si řekla, že je to nějaká zakřiknutá, malá holka, ale začínám zjišťovat, že opak je pravdou. Jedno, ale vím. Na tu holku si musím dávat sakra velký pozor...
Ráno jsem se probudila celá rozlámaná. Došourala jsem se do kuchyně, kde mi Gertruda hodila kousek chleba k snídani. Po "vydatné" snídani jsem neochotně šla odnést jídlo i tomu cvokovi. Nejspíš trpím paranoiou, protože se mi zdálo, že všichni na mě nějak divně čumí. Asi se doslechli a tom včerejším incidentu a teď se mi nepokrytě smějí. To bude zase den. Ani jsem se neobtěžovala se zaklepáním. Rozrazila jsem dveře a automaticky nesla snídani na jeho stůl. Šla jsem ho vzbudil, ale jaký to bylo překvapení, když jsem místo jedný postavy viděla na posteli dvě. Joana si nejspíš usmyslela, že dokončí to, co kdysi začala. Odkašlala jsem si a doufala, že toho nechají. Murtagh zvedl hlavu a naštvaně se po mě podíval. Jo , jsem hroznej kazyšuk.
" CO chceš?"
" Přinesla jsem sní-" zasekla jsem s v půlce věty. Na posteli neležela Joana, ale JÁ! Co se to tady děje? Koukám se na sebe, jak spím s Murtaghem! Zatímco Murtagh na mě křičí, tak ho líbám na krku a sebe odháním pryč!
" To mě teď nezajímá Joano! Odnes to!" Co? Joana? Podívala jsem se do zrcadla. Bože, já vypadám jako Joana! Celá zkoprnělá jsem se na sebe dívala do zrcadla.
" Na co čekáš? Až zahřmí?"
Prudce jsem se posadila na posteli. Nevím, co mě vzbudilo, jestli ten hororový sen, nebo bouřka. Ano, opravdu byla bouřka. No, není to ironie? Pro jistotu jsem se podívala na Joaninu postel. V klidu si tam pochrupkávala, zatímco já jsem se vzpamatovávala z toho šoku. Po půl hodinovým zírání do stropu jsem se rozhodla, že se půjdu nasnídat. Stejně už neusnu a kdyby náhodou ano, tak nepochybuju o tom, že by ta šílená noční můra pokračovala dál. Jen, co jsem vešla do kuchyně, tak se na mě Gertruda naštvaně podívala.
" Proč jsi zase tak brzo vzhůru?"
" Vzbudila mě bouřka."
" Hm, aha." Její naštvaný výraz přešel do úsměvu. Tohle se mi nelíbí. Radši si půjdu zase lehnout. Naši dvorní kuchařce hrabe a u toho být nemusím.
" Kampak? Když už jsi vzhůru..." Ne!
Tak to bylo naposled, co jsem dobrovolně vylezla dřív z postele. V posteli bylo aspoň teploučko! Ale tady? Jsem mokrá jako myš, protože prší a pro změnu prší a když mám štěstí tak prší. Ukázalo se, že naši "milí" hosté se ožrali, jak prasata a na nádvoří udělali pěknou paseku. Všude je roztahaný povlečení z postelí, oblečení a sem tam se válí i číše a tácy. Gertruda chce, aby to bylo uklizeno dřív, než se král vzbudí a pěkně nám vynadá. Jindy bych ji poslala někam, ale nechci si to u něj rozházet, nebo by se taky mohlo stát, že bych se vrátila do tý útulný kobky, kterou jsem opustila.
" Ellie! Volá tě jezdec! Okamžitě máš přijít do jeho komnat!" prvně jsem nevěděla odkud Joanin hlas přichází, ale pak jsem si ji všimla, jak se naklání přes zábradlí.
" A co chce?"
" Nevím, ale je nějak rozladěný. Být tebou, tak si pohnu. Já to tu za tebe dokončím." Poslední věta spíš patřila vojákovi, co stál za mnou, než mě. Joana po něm pořád pokukovala. Hodila jsem pohár od vína na zem a utíkala rychle do hradu. Zajímalo by mě, co se stalo, že to tak spěchá.
Přede dveřmi jsem se na chvíli zastavila, abych si trochu oddechla. O urovnání šatů nebo něco podobného, jsem se ani nepokoušela. Stejně byly úplně mokrý a to samý se dá říct o mě. Když jsem si oddychla, tak jsem v klidu zaklepala. Murtagh prudce rozrazil dveře a pokynul mi dovnitř. Byla jsem nesvá z toho výrazu, co měl ve tváři a navíc jsem si vzpomněla na můj sen. Pohled mi sklouzl k posteli.
" Kde jsi byla?! Nepamatuješ, co jsem ti včera večer řekl?!" Nadskočila jsem při tónu jeho hlasu. Je naštvaný. Ale proč by ho tolik rozzuřilo, že jsem přišla pozdě? Vždycky tak chodím, tak proč to teď hrotí?
" Venku na nádvoří je nepořádek. Kuchařka mě poslala ho uklidit."
" A to nemá jiný lidi na takovou práci?"
" Vstala jsem dřív, tak toho využila." Chvíli mě naštvaně pozoroval.
" Dobře, ale teď k tomu proč jsem tě zavolal."
" Za hodinu vyjíždíme k místu boje. Budu tam potřeba a ty jako moje služka pojedeš se mnou." Myslím, že můj výraz říkal vše. Tak proto najednou potřeboval služku? Věděl, že odjíždí? Ale proč je teďka tak naštvaný, když to věděl? Asi bych se měla smířit s tím, že mi nikdo nic neřekne. A proč by vlastně měli? Pro ně jsem jenom podřadná služka, která sloužím jako kus hadru.
" Vezmi si svoje věci. Já už jsem skoro sbalený. Přesně za hodinu budeš stát u brány." Nestihla jsem ani zabučet a už mě strkal ven.
Pěkné