Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

7, kapitola

25. března 2011 v 18:26 | Aranel van de´Corvin |  Má cesta životem

7. kapitola
O dva měsíce později:
Zvykla jsem si. Damona znám sice jen 2 měsíce, ale nebojím se ho, už ne... Zatím mi nic neudělá, protože mě potřebuje, což mi připomíná, že absolutně netuším, na cože mě to vlastně potřebuje!!!A to mě pěkně vytáčí!!!!
Od té noci co jsem se probudila, ho strašně moc nenávidím, všechno co mi bylo drahé mi vzal, určitě i to co se stalo s Annou má na starosti také on!! Jak já ho nenávidím!!! Navíc slyším každý týden jeho dámskou návštěvu ... Ale jinak si nemohu stěžovat, nosí mi jídlo, nutno podotknout strašně moc dobrý jídlo.....
Rozpláču se, jsem zajištěná, mám tu spoustu učebnic, takže ani vzdělání mi nechybí, vlastně celý dny ležím v knížkách, protože nechci a nemůžu myslet na to, že mí rodiče teď ani neví, že mají mě, je mi tak úzko, když si na to vzpomenu....že už je podle všeho nikdy neuvidím..... Ale zase na druhou stranu mi slíbil, že kdyby všechno dopadlo, jak chce on, tak bych se domů dostala…
Rozhodně ale nemá cenu utíkat, nejen protože je upír a absolutně přesně ví, co právě dělám, ale hlavně dům je zabezpečen, téměř jako dům Baraca Obamy, dobře přeháním, ale prostě nemám šanci se odtud dostat..
Ale na druhou stranu se pořád nacházím v Český republice, což mě uklidňuje… aspoň, že jsem zatím nezdrhli do žádný jiný tramtárie.
"Zlatíčko" vstoupí do pokoje Damon.
"Přestaň brečet jo? Čtu si! To tvoje kňourání mě ruší." Pokračuje ta dobrá duše.
"Jdi do háje ty, kreténe!"
"Víš co zlato? Radím ti nemluv takhle se mnou." Udělá na mě ten svůj ksicht, z kterého se mi dřív ježili chlupy na zádech, ale teď ne, seru na to.
"Víš co si můžeš udělat s tím svým oslovením zlato? Můžeš si s ním klidně vyčistit tu tvojí snobskou prdel"
"Jistě zlatíčko, to bych udělal děsně rád, věř mi, ale mě se prostě nechce"
"Ty jeden kreténe, pitomý, snobský, debilní, ignorantský pako!"křičím na něj.
"Mám pro tebe dárek! Hledej šmudlo"
"Cože??? Máš pro mě dárek? Děláš si srandu? Já od tebe žádnej dárek rozhodně nechci, rozumíš?"
Damon mi ale do ruky vrazí krásně zabalenou modrou, velkou, plochou krabici a podá mi ji. Než mu stihnu vynadat, že pokud to bude nějaká blbost, tak ho zabiju, tak můj milovanej a všemi obdivovanej trýznitel zdrhne a práskne za sebou dveřmi. Tak já si teda sednu položím ten milodar na moji krásnou měkkoučkou postýlku a přemýšlím, jestli to radši nemám vyhodit rovnou z okna, on by tam byl schopnej dát třeba granát, který by vydával za krásné šťěňátko....
Zvědavost mě ale přeci jen přemůže a já tu krabku otevřu. Když roztrhám s zuřivostí lvice na cimprcampr balící papír, tak na chvíli absolutně strnu, do očí se mi derou slzy. Je mi tak nějak opět úzko....
On mi dal veliký obraz na kterým je namalovaná moje mamka, taťka, bráškové, Anna, Natali, samí mí blízcí. Je to něco jako fotomontáž...
Okamžitě vyletím ze dveří, jak mastnej papír do průvanu a snažím se najít Damona. Ovšem on samozřejmě není sám, to pro mě ovšem není žádná překážka. Teď s Damonem musím prostě mluvit já a žádná blonďatá coura, mimochodem pěkně hezká coura, což mě štve ještě víc, mi v tom nezabrání!!!
Jakmile k nim docapkám řvu na ně: "Milá zlatá co kdybys teď vypadla, ráda bych si s tímdle invidiem promluvila o samotě."
"Co si to dovoluješ ty krávo" řve na mě ta bloncka, ale to neví s kým si začala. Poněvadž mě žádná chytrá a vtipná odpověď nenapadla, rozhodnu se jí dát facku, ale Damon mě zadrží.
"Co kdybys odešla nahoru, Margareth?"
"Ne, chci s tebou normálně mluvit, snad to jednou přežiješ." řvu na něj nepříčetná vzteky...
"Podívej se," chytně me Damon za ruku, "tohle je Elizabeth, mimochodem je to taky upír a když mě tady necháš s ní dořešit jednu věc, přijdu za tebou hned nahoru."
"Damone," hejkne ta bloncka, "já na tebe nemám celej tejden, ještě se mi z toho čekání udělaj vrásky."
"Margareth, jdi prosím nahoru, za chvíli za tebou přijdu a proberem to ano?"
Čumím na něj jako na debila a dál stojím a zírám na Damona jak na svatej obrázek v přesvědčení, že u toho jejich rozhovoru můžu přeci jen zůstat.
"Zapustila jsi tady snad kořeny?" křikne na mě Damon, což mě hodí zpátky do reality
"Ne, zatím jen výhonky." S tím se otočím na patě a jdu k sobě do pokoje, kde celá zmatená lehám do postele a pomalu usínám.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Kolik ti je

8-10 let 3.2% (46)
10-13 let 20.5% (291)
13-16 let 57.3% (814)
více 18.9% (269)

Komentáře

1 kora kora | 21. dubna 2011 v 21:52 | Reagovat

týýýýý jo to je docela drsný. on jí fakt unesl a nechal si jí tam? páni 8-O

2 lilitka lilitka | 21. dubna 2011 v 21:53 | Reagovat

jéé to je fakt super už se moc těšim na pokráčko :-D

3 Rybička s.r.o. Rybička s.r.o. | 21. dubna 2011 v 21:55 | Reagovat

je to fakt hustý! jen tak dál :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama