17. dubna 2011 v 14:36 | Aranel van de´Corvin
|
Někteří z vás už nějakou dou očekávají Eragona, tak jsem se rozhodla vám přání splnit Doufám, že se kapitola bude líbit a limit je opět 41.
P.S.: Příští týden bude na prd, takže nevím, kdy přidám další kapču. Jak totiž máme ve čtvrtek a v pátek volno, tak já budu v autoškole! Ve čtvrtek budu vstávat v 4:15 ráno, protože mám jízdy a pak jdu na 8:00 na teorii, která končí až ve 15:00!!!! A to samý v pátek ( teda kromě těch jízd ráno)...a navíc bych se měla začít učit ty testy jinak jsem v p****i!
" Vstávej, no tak Ellie, vstávej!"
" Ellie!"
"ELLIE!"
" Já jsem to neukradla!" vyhrkla jsem dřív, než jsem si uvědomila, co říkám. Zmateně jsem se podívala po Murtaghovi, který se nade mnou skláněl a už nejspíš nějaký ten čas se mě snažil vzbudit.
" Takže jestli mi bude něco chybět, tak vím, kdo to byl," okomentuje to Murtagh.
" Ha, ha. Proč mě vůbec budíš?" zafuním vztekle a zahrabu se zpátky mezi deky. Do svítání nechci o nikom ani slyšet! Snad se Murtagh ještě nevzteká kvůli jeho nový přezdívce? Tohle jsme probírali nejmíň dvě hodiny. Teda, spíš on to probíral. Já jsem jenom přikyvovala.
" Musíš pryč."
" To se tě ten Koblížek, tak dotknul? Klidně vymyslím něco jinýho, jestli jde o tohle," mávnu nad tím rukou.
" Vstávej! To je rozkaz!" Strhl ze mě peřinu. S povzdechem jsem se na něj podívala. Myslím, že můj pohled typu " a já se z toho mám jako p****t", mluvil za vše.
" Jdi si ty tvoje mindráky léčit za Joanou." Deku jsem mu vyškubla z ruky a zase si lehla.
" Já to myslím vážně."
" O tom nepochybuju, Koblížku." Tentokrát jsem nejspíš šlápla vedle, protože mě postavil na nohy a naštvaně se na mě díval.
" Tohle je vážný, musíš pryč." Když jsem se mu podívala do očí, tak jsem přestala pochybovat o tom, že je to vtip.
" Proč?"
" To ti teď nemůžu říct." Vzdorovitě jsem si založila ruce.
" Když mi nic neřekneš, tak nikam nejdu!"
" Ty si vůbec neuvědomuješ, o co tady jde!"
" A víš proč? Protože mi nikdo nic nikdy neřekne! Kdyby se občas někdo uráčil a řekl mi všechno na rovinu, tak bych tu teďka takhle nešaškovala!"
" Víš, proč ti to nemůžu říct, protože kdyby tě chytili, tak by z tebe všechny ty informace dostali!" Prvně jsem se chtěla ohradit, že bych nic neřekla, ale pak mi došlo, že by si to zjistili pomocí myšlenek. Ou.
" Ale kam mám jít a proč teď?!"
" Musíš se jít schovat k Vardenům." Tak teď jsem nechápala už vůbec nic.
" Eh?"
" Slibuju, že ti to později vysvětlím."
" Ty tam jdeš taky?"
" To se ještě uvidí." Zmateně jsem na něj zírala, ale on to v klidu ignoroval a balil mi moje věci. Byla jsem tak v šoku, že jsem ani neprotestovala.
" Ale proč jsi mě teda vodil ke Galbatorixovi, když teď mám jít k Vardenům."
" Já bych tě na hrad vůbec nevodil, ale když tě našli vojáci, tak mi bylo jasný, že jestli nezasáhnu, tak to skončí o hodně hůř!"
" Ale-" Gestem ruky zastavil příval mých otázek.
" Vysvětlím ti to, neboj. Teď ale musíš rychle pryč. A dej si pozor, aby tě nikdo neviděl. Hlavně Joana," řekl potichu.
" A jak se dostanu k Vardenům a co když mi nebudou věřit?"
" Jdi na jih, podél proudu, a uvěří ti, protože jim dovolíš nahlédnout do svých myšlenek."Podal mi moje věci a vystrčil před stan. Nechce mě třeba ještě kopnout do p****e pro větší efekt? Chvíli jsme se na sebe ještě dívali, ale potom jsem uslyšela hluk. Naposled jsem se podívala na Murtagha a potom utekla potichu pryč. Několikrát jsem se za sebe ohlédla, jestli mě nikdo nesleduje, ale když jsem usoudila, že je vzduch čistý, tak jsem přidala. Čím rychleji budu od tábora, tím líp.
Udýchaně jsem se zastavila a opřela o strom. Zlobila jsem se sama na sebe, protože jsem se Murtagha zapomněla zeptat na docela důležitou věc. Jak je to k Vardenům daleko. Mohla jsem tam být každou chvíli, anebo taky až za pár hodin. Nejradši bych se na všechno vykašlala a šla pryč, ale mám takový pocit, že by to nedopadlo dobře. Když jsem si trochu vydechla, tak jsem pokračovala v běhu. Ano, v běhu. Rozhodla jsem se, že nebudu nic riskovat a budu se snažit dostat k Vardenům, co nejrychleji- hlavně když nevím, jak je to daleko. Myslím, že začínám mít halucinace. Připadá mi, že vidím obrovský stín s křídly. Fascinovaně jsem koukala na ten stín a zároveň běžela dál. Třeba za mnou Murtagh poslal Trna. Ale kdyby to byl Trn, tak bych už nejspíš slyšela nějakou jeho vtipnou průpovídku na to, že běhám jako postřelený zajíc. Nedivte se. Běhám jednou do roka, takže když vyběhnu, tak to zrovna moc stylový není. V posledním týdnu jsem se naběhala dost na dalších deset let, takže jestli se mi podaří doběhnout k Vardenům, tak mě do smrti nikdo běžet neu-
" Áaaaa!" S ranou jsem dopadla na zem. Přísahala bych, že ještě před chvílí tady nic nestálo. Nejspíš jsem vrazila do nějaký zvěře nebo co. Třeba to utíkalo před tím stínem, který jsem viděla.
" Nemůžeš dávat pozor na cestu?!" ozvalo se pode mnou. Hm, tak to zvěř nebude. Jedině kdyby se naučila mluvit a nadávat.
" To říká ten pravý! Čumíš po veverkách a pak to takhle dopadá." Konečně jsem se zvedla ze země a podívala se, do koho jsem to napálila. Už podle hlasu jsem poznala, že je to příslušník opačného pohlaví, ale potom co jsem se na něj podívala, jsem uviděla kluka ve svém věku. No slovo kluk nejspíš nevystihuje to, co přede mnou leží na zemi. Nikdy jsem neviděla člověka s takovýma ušima.
" Na co tak koukáš?" zeptalo se TO.
" Na ty tvoje ušiska. Když jsem byla malá, tak jsme měli psa a ten měl podobný uši jako ty." Neznámý nabral svoji ztracenou sebejistotu a zvědavě se na mě podíval.
" Kdo jsi?" zeptal se mě se zájmem a mé poznámky si nevšímal.
" A kdo jsi ty?"
" Já jsem se ptal první."
" Vážně, na to si nevzpomínám…" Kříženec si unaveně protřel oči. Já vím, je to se mnou těžký.
" Promiň, ale na tlachání nemám čas. Možná se uvidíme později," řekla jsem smířlivě a šla pryč. Nemůžu ztrácet čas vybavováním. Třeba patří ke Galbatorixovi, i když jsem ho v oddílu neviděla. Jenomže já jsem hrozný ignorant, takže i kdyby vedle mě šla obří želva, tak si toho nevšimnu a budu jí v klidu vyprávět o tom, jaký máme dneska hezký počasí.
" Počkej!" Chytil mě za loket a otočil směrem k sobě.
" Dál tě pustit nemůžu." Chtěla jsem se ho zeptat proč jako, ale ten stín, který jsem zprvu viděla, se k nám přiblížil a já teď mohla s jistotou říci, že před námi stojí velký modrý drak. Bože, prosím, řekni mi, že jsem nenarazila na jezdce!
" Jsem Eragon a tohle je moje dračice Safira. Půl míle odtud je sídlo Vardenů, takže určitě chápeš, proč tě tam nemůžu pustit." Nejspíš čekal, že budu překvapená a začnu se mu klanět, ale já jsem si jenom povzdechla.
" To se draci rozhodli, že vybrakují místní školku?" Eragon na mě nechápavě koukal. Myslím, že tahle narážka by Murtaghovi došla, vzhledem k tomu, že jsem mu to říkala každých pět minut. Dračice- jakže se to jmenovala? Soustředila jsem se na jméno jezdce, takže mi její jméno vypadlo- nejspíš moji narážku pochopila, ale nedokážu odhadnout, jestli se jí to dotklo.
" Cože?" zeptal se, ale vzápětí se mu na tváři objevil chápavý výraz. Takže mu to dračice vysvětlila.
" Ale já nejsem, tak mladý! A navíc tobě může být tak stejně jako mě!" Začala jsem se smát. Podobný výraz měl Murtagh, když jsem mu to říkala.
" Čemu se směješ?" čertil se dál.
" To je fuk. Zpět k tomu, proč jsem tady. Shodou okolností hledám Vardeny."
" Opravdu?"
" Ne, jenom tak ze srandy běhám po lese a všem na potkání to říkám," řekla jsem ironicky.
" Co jim chceš?" Podezřívavě jsem se na něj podíval. Můžu mu věřit? Murtagh říkal, abych nikomu nevěřila, ale tohle je přeci jezdec od Vardenů... Ale co ty uši? Ten kluk je nějaký divný.
" Radši bych mluvila s vaším vůdcem."
" Nevěříš mi?"
" Ty bys věřil někomu, kdo má takový uši?" Eragon se zasmál a spolu sním i jeho dračice.
" Nevím, jak ti to popsat. Dá se říci, že jsem napůl elf." Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou.
" To jako tvůj otec byl elf a matka člověk nebo naopak?"
" Ne, ono je to složitější."
" No, já bych chtěla Vardeny požádat o azyl, dá se říci," šla jsem s pravdou ven.
" Proč zrovna je?"
" Nevím, jestli sis toho všiml, ale o několik mil dál je Galbatorixova armáda a vzhledem k tomu, že jsem od nich teďka přišla, je mi blbý se tam vrátit a žádat o azyl je."
" Ty jsi přišla od nich?"
" Napočítej do pěti, než se na něco zeptáš," zaskučela jsem.
" Proč?"
" Nejsi ty náhodou příbuzný s Murtaghem?" Oba dva kladou stejně blbý otázky. Murtagha to teda po dvou dnech přešlo. Ti dva být pohromadě, tak se na ničem nedomluví, a kdybych to chtěla dotáhnout do dokonalosti, tak k nim přidám Joanu. To by byla trojka a všichni by byli šťastní. Murtagh by se zbavil Joany, protože ta by se snažila přefiknout Eragona. Joana by byla šťastná, protože má další oběť a Eragon by dostal životní lekci, za kterou by byl za pár let vděčný.
" Jak to víš?" vyvalil na mě oči.
" Cože?!" vyvalila jsem pro změnu oči já. Oni jsou jako fakt příbuzný?
" Murtagh je můj nevlastní bratr, jak ses to dozvěděla?"
" Já jsem si z tebe dělala srandu, o ničem jsem neměla ani páru." Eragonovi došlo, že právě řekl něco, co jsem vědět neměla. Myslím, že jsem narazila na člověka, od kterýho se konečně něco dozvím.
" Jestli chceš jít k Vardenům, tak ti musím prohlédnout myšlenky," řekl po chvíli. Sice se mi do toho nechtělo, ale jestli se chci dostat do bezpečí, tak budu muset.
" Tak jo." Eragon ke mně přistoupil a soustředěně na mě civěl.
" A nekoukej mi pořád na ty uši!" řekl, když byl se svojí prací hotový a podle všeho usoudil, že jsem neškodná.
" Když to se nedá. Můžu ti říkat Kříženče?" zeptala jsem se vzápětí.
" Ne."
"A Pouliční směsko?"
" Ne."
"A-"
" NE!" S ním teda budu zábava. Obrátila jsem tedy pozornost k dračici, která na mě zvědavě koukala.
" Jak mu říkáš ty, když ho zrovna neoslovuješ jménem?" zeptala jsem se dračice. A netvrďte mi, že někdo jako Eragon nemá přezdívku. Eragon se zasekl v půlce pohybu. Ó, takže má přezdívku a nejspíš nechce, abych o ní věděla.
" Eragon si nepřeje, abych ti to říkala," ozvalo se mi v hlavě.
" To jsem si všimla," zasmála jsem se.
" Měli bychom vyrazit. Brzy začne svítat." Dobrá, jen odváděj pozornost jinam, ale já si to zjistím.
Zprvu jsme šli mlčky, ale potom mě přemohla zvědavost a začala jsem se vyptávat na různý kraviny. Nějak si tu cestu zkrátit musím.
" Co nosíš za spodní prádlo?" zeptala jsem se na další z mých nesmyslných otázek.
" Co je to za blbou otázku?" vyjekl.
" Jenom si ověřuju svoji teorii." Podle mý nový teorie se dá povaha člověka odhadnout podle toho, co nosí za spodní prádlo.
" Na to ti teda odpovídat nebudu!"
" Takže žádný?" zasměju se. To ho musí určitá část těla docela bolet, když se podívám po tom brnění, co má na sobě. Au.
" To jsem neřekl!"
" Tak se hned neurážej!" Strčila jsem do něj ze srandy. Bohužel ne dost silně, aby spadl. Eragon se na mě podíval a pak se ďábelsky usmál. A sakra. Vzápětí do mě strčil on. On už bohužel měl dostatečnou sílu na to, aby mě shodil na zem, ale naneštěstí jsem narazila do stromu. Eragon se začal smát, když viděl, jak objímám strom. Samozřejmě, že jako hrdá osoba jsem si to nenechala líbit. Chytla jsem se za žebra a předstírala, že to bolí. Eragon jako správná naivka přiběhl a začal se strachovat, co se mi stalo. Jakmile byl u mě, tak jsem do něj strčila vší silou a on se svalil na zem. Teď jsem se smála já.
" Myslím, že bychom měli jít," řekla jsem dřív, než se Eragon zvedne a spáchá na mě atentát.
" Dobře." Neušli jsme ani dva metry a Eragon do mě zase strčil, ale tentokrát ne takovou silou.
" Co je, dochází ti síly?"
" Ne, ale uvědomil jsem si, že jsi jenom malá, slabá holka, takže nebudu používat tak velkou sílu."
" Co, já mám náhodou velkou sílu!" vztekala jsem se. Nemám ráda, když mi někdo připomíná, že jsem slabší!
" No to jo! Kdybych neviděl, jak do mě strkáš, tak bych to ani nepostřehl!" Abych popřela jeho slova, tak jsem do něj chtěla znovu strčit vší silou, ale on si mě místo toho přehodil přes rameno a nesl pryč.
" Pust mě. Mám překrvený mozek." Eragon si mě přendal do náruče a se smíchem se na mě díval.
" Co je?"
" Vypadáš jako krocan," narážel na moji červeň v obličeji.
" Puberťáku!"
Nádherný... těším se na další pokračování.. a až se zase na scéně objeví Koblížek.. jinak přeju hodně úspěchů v autoškole.. :)