Autorka→ Kailam11@hotmail.com
Moc mě teda nepotěšilo, že pátou kapču nikdo neokomentoval, ale zachtělo se mi psát a vytvořila jsem šestou… prosila bych o nějaké komentáře, ať už kladné nebo záporné
Kapitola 6
Pak se odeberu nahoru do svojeho pokoje. Tak skočím na postel a unaveně si povzdechnu.
To byl zase den…
Ve chvíli, kdy už se mi vyčerpáním začnou zavírat oči, někdo zaklepe na dveře.
Nenapadne mě nic jiného než - Super, Luke už se aspoň naučil klepat… Neptejte se mě, jak vím, že to je právě Luke. Nejspíš to bude proto, že v poslední době ke mně do pokoje nikdo jiný než on nechodí.
"Dále," zamumlám a pomalu si sednu.
Dveře se otevřou a do mojeho pokoje vejde Luke (co jsem říkala…). Bože, dneska mi snad nedají pokoj.
"Ehm… An, mám pro tebe špatnou zprávu…" začne.
"To mě teda fakt nepřekvapuje! Řekl jsi mi už někdy něco jiného než špatnou zprávu?" přeruším ho. Fakt po všem, co se mi dneska stalo, nemám náladu vést s někým normální rozhovor, při kterém bych na toho někoho neřvala…
"No jo, ale tato je vážně dost špatná." Jak jinak. "No… víš, ten upír, co byl dole ve sklepě…"
"Cože, byl?!" skočím mu do řeči znovu.
"No právě to je ta blbá zpráva. Je pryč." Jak to dořekne, sklopí hlavu.
Seskočím z postele a přejdu těsně k němu.
"Děláš si ze mě srandu, že jo?" zavrčím. Teď bych mu radila neodpovídat, protože jestli řekne jo, tak ho uškrtím a jestli řekne ne, tak udělám to samé. Dostala jsem ho do složité situace.
"Klidně se pojď podívat, jestli mi nevěříš…" No tak nic, asi se tady nikdo škrtit nebude…
"Dobře," řeknu a rozejdu se za ním.
Jak procházíme zahradou, jen tak "mimochodem" se mě zeptá: "Co to bylo za kluka, jak tady včera byl?"
Chci odseknout něco ve smyslu "Co tě to zajímá?!", ale pak si to rozmyslím (nechci přece, aby mě umlátil k smrti… Znám ho natolik dobře, že vím, že přesně to by nejspíš udělal).
"Známý," odvětím místo toho. S úšklebkem si vzpomenu, jak jsme se spolu dohadovali a jak jsem ho pak vyhodila z domu… No co, jeho problém, neměl mě tak štvát.
"A proč si ho vyhodila?" Ten je nějaký zvědavý… asi ho zajímá, jestli má konkurenci.
"Sral mě," řeknu jednoduše.
Luke se rozesměje a já se k němu po chvíli váhání přidám. Vydrží nám to jen do té doby, než dojdem do slkepa.
Smích mě rázem přejde. Klec, ve které ten upír předtím byl, zeje prázdnotou.
"Do hajzlu," podotknu relativně klidným hlasem. Podívám se na Luka, který zčásti ostražitě, zčásti pobaveně a zčásti naštvaně pozoruje tu klec za mnou, ve které býval ten hajzl. "Nemáš nějaký nápad, kde by mohl být?" zeptám se ho po chvíli.
Překvapeně na mě přesune pohled. "Ty jo, čekal jsem, že začneš šílet nebo tak něco, že je pryč…" podiví se.
"Jen si počkej, to přijde," odvětím.
Usměje se. "No, tipl bych, že se někde schovává… a že půjde po někom z tvojí rodiny. Ale podle mě je nejpravděpodobnější, že půjde po tobě."
Povzdechnu si. "Ostatní to ví?"
"Ne. Jsou pořád u Kim." Vycítila jsem, že Alexovo jméno naschvál vynechal. Navíc, jeho dům už to vlastně není…
Chvíli jen tak stojíme a nevíme o čem mluvit. Pak si uvědomím dvě zásadní věci - a to že si s ním úplně normálně povídám, a ta druhá, podstatnější - že už se na něho nezlobím. Je mi líto toho, že se to stalo, ale je to minulost, a tou se nebudu zaobírat. Nejde změnit. Důležitější je přítomnost - a budoucnost.
"Odpouštím ti," řeknu potichu a myslím to stoprocentně upřímně.
Luke se na mě šokovaně podívá.
"Fakt. Myslím to vážně. Už se na tebe nezlobím. Vím, že si to musel udělat. Ani si nás neznal, teoreticky by ti to ani nemělo být líto. Většina upírů je taková. Ale tobě to líto je, a kvůli tomu ti odpouštím."
Chvíli na mě jen tak překvapeně zírá a pak zašeptá: "Nevěřil jsem, že mi někdy odpustíš…"
"Někdy stojí za to věřit," podotknu a usměju se na něho.
Úsměv mi oplatí a pak mě pevně obejme. Přitisknu se k němu a užívám si toho, že se od něho naschvál nemusím odtahovat a že na něho nemusím být hnusná. V hlouby duše jsem mu odpustila hned po tom, co se mi upřímně omluvil, ale moje ego nesneslo pomyšlení na to, že bych mu jen tak odpustila, takže jsem se pořád vymlouvala že to nejde a chovala se k němu hnusně.
Teď jsem ráda, že se už nemusím přetvařovat.
Náhle mi z očí vyhrknou slzy štěstí. S úsměvem si je otřu. Musím vám říct, že takovéto citové výlevy k mojí povaze vážně nepatří, ale nějak si nemůžu pomoct...
Po chvíli se z jeho objetí ale vymaním a ušklíbnu se na něho. "Myslím, že bysme to měli jít říct ostatním."
Přikývne a oba se rozejdeme ven.
"Předem tě upozorňuju, že až se San dozví, že už se na mě nezlobíš, tak tě asi umačká k smrti." No super už se těším…
"Proč jí na tom tolik záleží?"
"Ona ti to neřekla?" podiví se. Tváří se klidně, ale v jeho očích vidím rozpaky.
"Jo, řekla, ale chtěla bych to slyšet od tebe. Tak je to čestnější, ne?"
Luke se náhle zastaví a popadne mě za ruku. "Co…?" začnu. Větu ale nedokončím, protože mě k sobě Luke přitáhne a hladově mě políbí. První mě to zaskočí, ale pak mu polibek s chutí začnu oplácet. Pevně mě k sobě přitiskne a hladově mi přejíždí rukama po zádech a občas zajede i trochu níž… Já mu zajedu rukama do hebkých vlasů. Líbáme se čím dál vášnivěji.
"Takže už jste se usmířili?" uslyšíme náhle Sandřin hlas.
Provinile se od sebe s Lukem odtrhneme a oba se otočíme k San, která stojí u dveří. Jsem si předtím ani nevšimla, že už jsme došli k domu…
Než stihnu jakkoliv odpovědět, Sandra seběhne schody a prudce mě obejme. No jo, tak Luke nekecal.
Luke po mě hodí výraz typu "Já ti to říkal" a odejde do domu.
Sandra mě ještě chvíli objímá a pak mě pustí. "To je super, že už se na něho nezlobíš. Víš, ho to fakt strašně mrzelo..." začne hned rychle mluvit. Nebýt toho, že jsem na to zvyklá u Katie, tak bych jí vůbec nerozuměla.
"Jo, jo, já to vím. Nepůjdeme dovnitř?"
"Jo, jasně." Vidím na ní, jak překypuje nadšením.
Vejdem do domu. Hned si všimnu, že moje i Lukova rodina jsou tak nějak naskládaní v obyváku. Musím vám říct, že mi nikdy nepřipadalo, že je to tady tak malé, ale na druhou stranu, když je tady teď jedenáct lidí… Jo abych nezapoměla dodat, moji "rodiče" tady nejsou.
"Hej lidi, víte co je nového?" začne hned vykřikovat San.
"Nemusíš to hned všem vykecat," podotkne Luke s úšklebkem.
Nevšímám si jejich rozhovoru a jdu přímo k Lukovi (sedí na pohovce… jen teda nechápu, jak se mu povedlo tam zabrat místo…). Když k němu dojdu, sednu si mu na klín a přitulím se k němu. Zčásti překvapeně a zčásti potěšeně se na mě zadívá.
Věnuju mu široký úsměv, který následně věnuju i všem ostatním kolem nás. Všichni až na San nás zaraženě a překvapeně pozorujou.
Po pár minutách, při kterých sedím Lukovi na klíně a šklebím se na ostatní, z nás nespustí oči. Když už mě to přestane bavit, mile se zeptám: "Baví vás to ještě?" Tu milost samozřejmě předstírám, ve skutečnosti mě to celkem štve.
Všichni od nás provinile odvrátí pohledy (až na San).
"No, musíme vám říct něco důležitého," řeknu a všichni k mě znovu obrátí pohledy. Protože nechci být posel špatných zpráv, naznačím Lukovi pohledem, aby jim to řekl.
"No, po tom, co jsem odešel z Kiminého domu, jsem se zašel podívat na toho upíra… a zjistil jsem že tam není."
Všichni šokovaně mlčí, dokonce i San projednou zmlkne (zázrak!)
"A víte, kde je?" zeptá se po chvíli ticha Vendy.
"Kdybysme to věděli, tak bysme vám to asi řekli," odtuším. V tu chvíli si vzpomenu, jak jsem z toho sklepa odcházela a jak jsem pak šla ke Kim. Uvědomím si, že když jsem šla po schodech nahoru, slyšela jsem nějakou ránu… Sakra. Neměla jsem si hrát na hluchou a neměla jsem být tak blbá a měla jsem se tam jít podívat… Ale co už. Teď už to nejde změnit, takže proč nad tím filozofovat, že.
Mezitm co tady přemýšlím o svojí blbosti, si ani nevšimnu, že ostatní o něčem zaujatě diskutují. Uvědomím si to až ve chvíli, kdy se mě Mike zeptá: "Co ty, An?" Nechápavě na něho přesunu pohled a pozvednu obočí.
"Co já?" zeptám se inteligentně.
Mike si povzdechne. "Ty si nás neposlouchala?"
"Popravdě ani ne…" přiznám klidně.
"Ach bože," povzdechne si Mike znovu. "Říkali jsme si, že bysme se mohli jít podívat po lese, jestli někde nenarazíme na nějaké stopy a ptal jsem se tě, jestli půjdeš taky."
"Jasné," ušklíbnu se.
"Dobrá. Půjdeme hned za chvíli. Naše rodina se ještě musí připravit, tak prosíme o strpení. Počkejte zde na nás," promluví nějaký chlap z Lukovy rodiny. Je fakt hodně vysoký a namakaný a má hnědé vlasy a očividně to je něco jako jejich velitel. Řeknu vám, takto mluvit, to by mě zabilo. Jo abych nezapoměla dodat, je to ten, co na mě po tom, co mě u Kim napadl ten upír s démonama, jako první promluvil.
"Jistě," přikývne Mike. Snad od něho tu spisovnost nechytil…
Lukova rodina se odebrala někam pryč z domu, teda všichni až na Luka. Buď se nemusel nijak připravovat nebo mě ze sebe nechtěl shazovat. Sakra, já jsem ňák zapoměla na to, že na něm pořád sedím… Rychle si stoupnu a usměju se na něho. Pak přejdu k Mikovi.
"Kam přesně pujdem?" zeptám se ho potichu.
"Asi někam do lesa za náš dům," odpoví mi taktéž tiše. Ani nevim, proč mluvíme tak potichu. Stejně nás v tom tichu všichni slyší. Asi síla zvyku.
"Ok. Musím si nahoru jít ještě něco zařídit." Pak se rozejdu nahoru.
Po nějaké době dojdu do svojeho pokoje (říkám po nějaké době páč jsem se tak nějak sekla na schodech a nechtělo se mi ten zbytek vyjít, páč jsem líná, ale pak jsem se přemluvila, ať to vylezu, takže jsem tady), kde si lehnu na postel. Jestli si myslíte, že si tady fakt musím něco zařídit, máte smůlu, páč do té doby, než pro mě někdo dojde a řekne mi že už se jde, budu jen ležet v posteli. Chtěla jsem se totiž vypařit z obýváku, to víte, ta atmosféra se nedá vydržet… Ne, kecám, musím si ještě dát jiné boty, než vyrazíme. V kozačkách běhat po lese totiž není ten úplně nejlepší nápad.
Po dlouhém přemlouváním vstanu z postele a dám si pohodlné černo modré tenisky. No a teď může přijít na řadu to odpočívání. Znovu si lehnu do postele.
Teda netěším se až si teď stoupnu vedle Luka. V kozačkách na podpatku to ještě přežít šlo, to byl "jen" o hlavu vyšší. Ale teď v teniskách… to na něho ani nedosáhnu. To mi připomíná, že mi ještě neřekl to, co chci slyšet. Ne, že bych věděla, co chci slyšet. Rozhodně žádné "miluju tě". Jestli mi to řekne tak se pujdu oběsit… No dobře, to ne. Ale rozhodně z místa činu zdrhnu, nečekejte ode mě žádné hrdinství. Já jsem děsný srab. Sakra, teď jsem si uvědomila, že v tom lese můžeme potkat démony nebo podobné nechutnosti. A já blbá řekla, že tam pujdu. Do hajzlu. Měla jsem říct že si musím ještě něco zařídit a zůstala bych doma a…
Moje myšlenky přeruší zaklepání na dveře. Vyskočím z postele a jdu je otevřít. Stojí tam ten chlap z Lukovy rodiny co mluví jak debil.
"Zdravím," řekne vážně a já mám co dělat abych se v záchvatu smíchu neskácela k zemi. Kdyby jste slyšeli ten tón jakým to řekl… Naštěstí ale udržím vážnou tvář a přikývnu mu na pozdrav.
"Už vyrážíme," informuje mě. "Měla bys jít dolů."
"Jasně," odvětím a rozejdu se dolů. Po cestě jsme zticha. Divné, když ta cesta je asi tak čtyř sekundová, co? No neřeším. Dojdem dolů do obýváku, kde už všichni čekají, teda všichni až na moje rodiče. By mě zajímalo, kde se zas flákají…
"Takže," ujal se slova Mike. Očividně si zabral místo mluvčího. Ne, že by mě to zajímalo. Já nerada mluvím. Jako ne, že nerada mluvím jako tak, ale že nerada mluvím přede všema. Nemyslím tím, že jsem stydlivá… což je sice celkem pravda ale pravda je taky to, že jsem to tím nemyslela. Bože, proč tady řeším takové blbosti? Neměla bych třeba poslouchat, co Mike říká? No, asi měla, ale problém je ten, že už nemluví. Nebo ještě pořád nemluví?
"An, nechceš se k nám připojit?" zeptá se mě "vůdce" Lukovi rodiny.
Zvednu k němu oči a nechápavě se na něho zadívám. "No tvůj bratr tady právě vysvětluje náš plán, tak jsem si říkal, že by nebylo na škodu, kdyby ses nás uráčila poslouchat…" dodá s úšklebkem.
"Ale já jsem poslouchala," ohradím se. "Jen to tak možná nevypadalo."
Zasměje se. "No dobře, jak si přeješ. Miku, můžeš mluvit, když už jsou všichni přítomni," řekne a všichni se na Mika podívají.
"Takže, plán je takový, že prostě půjdeme do lesa za domem a prozkoumáme ho. Jednoduše tama budeme chodit a dívat se po zemi jestli tam nejsou ňáké stopy. Půjdeme každý sám, aby jsme…" V tu chvíli ho přestanu poslouchat. Cože? Sami? Dělá si ze mě prdel? To mám jako úplně sama běhat po lese a hledat ňáké pošahané stopy? Vždyť já jsem nikdy v životě žádnou stopu neviděla (pokud teda nepočítám otisky bot ve sněhu)! A jak ji v tom případě mám najít? Fakt super. To klidně můžu uvidět slona a začít řvát, že jsem našla stopu! Teda nevim kde by se tady vzal slon, ale neřeším.
V tu chvíli si uvědomím, že je znovu ticho. To už Mike domluvil? Všichni se na mě dívají. Aha, chyba asi bude na mojí straně.
"An, už mě fakt štveš," řekne Mike. Zvednu obočí. Sakra já jsem se zase zamyslela a neposlouchala jeho "úžasný" plán… "Nad čím to furt přemýšlíš?"
Po chvíli ticha nad tím mávne rukou a pokračuje. "No, půjdeme teda každý sám, abychom obsáhli co největší plochu a zvýšili možnost nálezu." Všimli jste si někdy někdo toho, že by Mike takto mluvil? Ten "vůdce" Lukovi rodiny na něho očividně má špatný vliv… sakra zas jsem se zamyslela. Tentokrát si toho očividně nikdo nevšiml.
"Takže chápou to všichni? Super, můžeme vyrazit."
Všichni se okamžitě rozejdou ke dveřím. Teda všichni až na mě, rozhodla jsem se totiž, že tady nakonec zůstanu…
"Jdeš?" uslyším od dveří Lukův hlas, který mě vytrhne ze zamyšlení. Ach jo, tak se z toho asi nevyvlíknu no…
"Jo, už jdu," vykouzlím na tváři úsměv, který je možná věrohodný, ale spíš ne. Luke si toho nevšimne (tady máte názornou ukázku jeho inteligence).
S povzdechem se k němu rozejdu. Společně se rozejdeme k lesu. Trvá to jen chvíli. Dojdem tam a Mike řekne: "Za půl hodiny tady a kdybyste někdo něco našli tak křičte." S těmi slovy se rozeběhne do lesa a všichni ho následují, každý trochu jiným směrem. Už jsem s tím asi trapná, ale musím zase říct - všichni kromě mě. Nechce se mi totiž běhat. Pomalým krokem zamířím směrem, kterým myslím nikdo nešel, a pokud jo, má smůlu. Byla jsem tady první. No dobře tak asi ne.
Vejdu do lesa. Nikdy jsem si nevšimla jak je to tady hnusné. I když teď to je možná tím, že moji představivost nezajímají moje argumenty a vytváří mi v hlavě obrazy toho, jak se za každým stromem skrývá nějaká příšera, co po mě kdykoliv může skočit a zabít mě…
Asi bych se měla přestat dívat na horory.
To byl zase den…
Ve chvíli, kdy už se mi vyčerpáním začnou zavírat oči, někdo zaklepe na dveře.
Nenapadne mě nic jiného než - Super, Luke už se aspoň naučil klepat… Neptejte se mě, jak vím, že to je právě Luke. Nejspíš to bude proto, že v poslední době ke mně do pokoje nikdo jiný než on nechodí.
"Dále," zamumlám a pomalu si sednu.
Dveře se otevřou a do mojeho pokoje vejde Luke (co jsem říkala…). Bože, dneska mi snad nedají pokoj.
"Ehm… An, mám pro tebe špatnou zprávu…" začne.
"To mě teda fakt nepřekvapuje! Řekl jsi mi už někdy něco jiného než špatnou zprávu?" přeruším ho. Fakt po všem, co se mi dneska stalo, nemám náladu vést s někým normální rozhovor, při kterém bych na toho někoho neřvala…
"No jo, ale tato je vážně dost špatná." Jak jinak. "No… víš, ten upír, co byl dole ve sklepě…"
"Cože, byl?!" skočím mu do řeči znovu.
"No právě to je ta blbá zpráva. Je pryč." Jak to dořekne, sklopí hlavu.
Seskočím z postele a přejdu těsně k němu.
"Děláš si ze mě srandu, že jo?" zavrčím. Teď bych mu radila neodpovídat, protože jestli řekne jo, tak ho uškrtím a jestli řekne ne, tak udělám to samé. Dostala jsem ho do složité situace.
"Klidně se pojď podívat, jestli mi nevěříš…" No tak nic, asi se tady nikdo škrtit nebude…
"Dobře," řeknu a rozejdu se za ním.
Jak procházíme zahradou, jen tak "mimochodem" se mě zeptá: "Co to bylo za kluka, jak tady včera byl?"
Chci odseknout něco ve smyslu "Co tě to zajímá?!", ale pak si to rozmyslím (nechci přece, aby mě umlátil k smrti… Znám ho natolik dobře, že vím, že přesně to by nejspíš udělal).
"Známý," odvětím místo toho. S úšklebkem si vzpomenu, jak jsme se spolu dohadovali a jak jsem ho pak vyhodila z domu… No co, jeho problém, neměl mě tak štvát.
"A proč si ho vyhodila?" Ten je nějaký zvědavý… asi ho zajímá, jestli má konkurenci.
"Sral mě," řeknu jednoduše.
Luke se rozesměje a já se k němu po chvíli váhání přidám. Vydrží nám to jen do té doby, než dojdem do slkepa.
Smích mě rázem přejde. Klec, ve které ten upír předtím byl, zeje prázdnotou.
"Do hajzlu," podotknu relativně klidným hlasem. Podívám se na Luka, který zčásti ostražitě, zčásti pobaveně a zčásti naštvaně pozoruje tu klec za mnou, ve které býval ten hajzl. "Nemáš nějaký nápad, kde by mohl být?" zeptám se ho po chvíli.
Překvapeně na mě přesune pohled. "Ty jo, čekal jsem, že začneš šílet nebo tak něco, že je pryč…" podiví se.
"Jen si počkej, to přijde," odvětím.
Usměje se. "No, tipl bych, že se někde schovává… a že půjde po někom z tvojí rodiny. Ale podle mě je nejpravděpodobnější, že půjde po tobě."
Povzdechnu si. "Ostatní to ví?"
"Ne. Jsou pořád u Kim." Vycítila jsem, že Alexovo jméno naschvál vynechal. Navíc, jeho dům už to vlastně není…
Chvíli jen tak stojíme a nevíme o čem mluvit. Pak si uvědomím dvě zásadní věci - a to že si s ním úplně normálně povídám, a ta druhá, podstatnější - že už se na něho nezlobím. Je mi líto toho, že se to stalo, ale je to minulost, a tou se nebudu zaobírat. Nejde změnit. Důležitější je přítomnost - a budoucnost.
"Odpouštím ti," řeknu potichu a myslím to stoprocentně upřímně.
Luke se na mě šokovaně podívá.
"Fakt. Myslím to vážně. Už se na tebe nezlobím. Vím, že si to musel udělat. Ani si nás neznal, teoreticky by ti to ani nemělo být líto. Většina upírů je taková. Ale tobě to líto je, a kvůli tomu ti odpouštím."
Chvíli na mě jen tak překvapeně zírá a pak zašeptá: "Nevěřil jsem, že mi někdy odpustíš…"
"Někdy stojí za to věřit," podotknu a usměju se na něho.
Úsměv mi oplatí a pak mě pevně obejme. Přitisknu se k němu a užívám si toho, že se od něho naschvál nemusím odtahovat a že na něho nemusím být hnusná. V hlouby duše jsem mu odpustila hned po tom, co se mi upřímně omluvil, ale moje ego nesneslo pomyšlení na to, že bych mu jen tak odpustila, takže jsem se pořád vymlouvala že to nejde a chovala se k němu hnusně.
Teď jsem ráda, že se už nemusím přetvařovat.
Náhle mi z očí vyhrknou slzy štěstí. S úsměvem si je otřu. Musím vám říct, že takovéto citové výlevy k mojí povaze vážně nepatří, ale nějak si nemůžu pomoct...
Po chvíli se z jeho objetí ale vymaním a ušklíbnu se na něho. "Myslím, že bysme to měli jít říct ostatním."
Přikývne a oba se rozejdeme ven.
"Předem tě upozorňuju, že až se San dozví, že už se na mě nezlobíš, tak tě asi umačká k smrti." No super už se těším…
"Proč jí na tom tolik záleží?"
"Ona ti to neřekla?" podiví se. Tváří se klidně, ale v jeho očích vidím rozpaky.
"Jo, řekla, ale chtěla bych to slyšet od tebe. Tak je to čestnější, ne?"
Luke se náhle zastaví a popadne mě za ruku. "Co…?" začnu. Větu ale nedokončím, protože mě k sobě Luke přitáhne a hladově mě políbí. První mě to zaskočí, ale pak mu polibek s chutí začnu oplácet. Pevně mě k sobě přitiskne a hladově mi přejíždí rukama po zádech a občas zajede i trochu níž… Já mu zajedu rukama do hebkých vlasů. Líbáme se čím dál vášnivěji.
"Takže už jste se usmířili?" uslyšíme náhle Sandřin hlas.
Provinile se od sebe s Lukem odtrhneme a oba se otočíme k San, která stojí u dveří. Jsem si předtím ani nevšimla, že už jsme došli k domu…
Než stihnu jakkoliv odpovědět, Sandra seběhne schody a prudce mě obejme. No jo, tak Luke nekecal.
Luke po mě hodí výraz typu "Já ti to říkal" a odejde do domu.
Sandra mě ještě chvíli objímá a pak mě pustí. "To je super, že už se na něho nezlobíš. Víš, ho to fakt strašně mrzelo..." začne hned rychle mluvit. Nebýt toho, že jsem na to zvyklá u Katie, tak bych jí vůbec nerozuměla.
"Jo, jo, já to vím. Nepůjdeme dovnitř?"
"Jo, jasně." Vidím na ní, jak překypuje nadšením.
Vejdem do domu. Hned si všimnu, že moje i Lukova rodina jsou tak nějak naskládaní v obyváku. Musím vám říct, že mi nikdy nepřipadalo, že je to tady tak malé, ale na druhou stranu, když je tady teď jedenáct lidí… Jo abych nezapoměla dodat, moji "rodiče" tady nejsou.
"Hej lidi, víte co je nového?" začne hned vykřikovat San.
"Nemusíš to hned všem vykecat," podotkne Luke s úšklebkem.
Nevšímám si jejich rozhovoru a jdu přímo k Lukovi (sedí na pohovce… jen teda nechápu, jak se mu povedlo tam zabrat místo…). Když k němu dojdu, sednu si mu na klín a přitulím se k němu. Zčásti překvapeně a zčásti potěšeně se na mě zadívá.
Věnuju mu široký úsměv, který následně věnuju i všem ostatním kolem nás. Všichni až na San nás zaraženě a překvapeně pozorujou.
Po pár minutách, při kterých sedím Lukovi na klíně a šklebím se na ostatní, z nás nespustí oči. Když už mě to přestane bavit, mile se zeptám: "Baví vás to ještě?" Tu milost samozřejmě předstírám, ve skutečnosti mě to celkem štve.
Všichni od nás provinile odvrátí pohledy (až na San).
"No, musíme vám říct něco důležitého," řeknu a všichni k mě znovu obrátí pohledy. Protože nechci být posel špatných zpráv, naznačím Lukovi pohledem, aby jim to řekl.
"No, po tom, co jsem odešel z Kiminého domu, jsem se zašel podívat na toho upíra… a zjistil jsem že tam není."
Všichni šokovaně mlčí, dokonce i San projednou zmlkne (zázrak!)
"A víte, kde je?" zeptá se po chvíli ticha Vendy.
"Kdybysme to věděli, tak bysme vám to asi řekli," odtuším. V tu chvíli si vzpomenu, jak jsem z toho sklepa odcházela a jak jsem pak šla ke Kim. Uvědomím si, že když jsem šla po schodech nahoru, slyšela jsem nějakou ránu… Sakra. Neměla jsem si hrát na hluchou a neměla jsem být tak blbá a měla jsem se tam jít podívat… Ale co už. Teď už to nejde změnit, takže proč nad tím filozofovat, že.
Mezitm co tady přemýšlím o svojí blbosti, si ani nevšimnu, že ostatní o něčem zaujatě diskutují. Uvědomím si to až ve chvíli, kdy se mě Mike zeptá: "Co ty, An?" Nechápavě na něho přesunu pohled a pozvednu obočí.
"Co já?" zeptám se inteligentně.
Mike si povzdechne. "Ty si nás neposlouchala?"
"Popravdě ani ne…" přiznám klidně.
"Ach bože," povzdechne si Mike znovu. "Říkali jsme si, že bysme se mohli jít podívat po lese, jestli někde nenarazíme na nějaké stopy a ptal jsem se tě, jestli půjdeš taky."
"Jasné," ušklíbnu se.
"Dobrá. Půjdeme hned za chvíli. Naše rodina se ještě musí připravit, tak prosíme o strpení. Počkejte zde na nás," promluví nějaký chlap z Lukovy rodiny. Je fakt hodně vysoký a namakaný a má hnědé vlasy a očividně to je něco jako jejich velitel. Řeknu vám, takto mluvit, to by mě zabilo. Jo abych nezapoměla dodat, je to ten, co na mě po tom, co mě u Kim napadl ten upír s démonama, jako první promluvil.
"Jistě," přikývne Mike. Snad od něho tu spisovnost nechytil…
Lukova rodina se odebrala někam pryč z domu, teda všichni až na Luka. Buď se nemusel nijak připravovat nebo mě ze sebe nechtěl shazovat. Sakra, já jsem ňák zapoměla na to, že na něm pořád sedím… Rychle si stoupnu a usměju se na něho. Pak přejdu k Mikovi.
"Kam přesně pujdem?" zeptám se ho potichu.
"Asi někam do lesa za náš dům," odpoví mi taktéž tiše. Ani nevim, proč mluvíme tak potichu. Stejně nás v tom tichu všichni slyší. Asi síla zvyku.
"Ok. Musím si nahoru jít ještě něco zařídit." Pak se rozejdu nahoru.
Po nějaké době dojdu do svojeho pokoje (říkám po nějaké době páč jsem se tak nějak sekla na schodech a nechtělo se mi ten zbytek vyjít, páč jsem líná, ale pak jsem se přemluvila, ať to vylezu, takže jsem tady), kde si lehnu na postel. Jestli si myslíte, že si tady fakt musím něco zařídit, máte smůlu, páč do té doby, než pro mě někdo dojde a řekne mi že už se jde, budu jen ležet v posteli. Chtěla jsem se totiž vypařit z obýváku, to víte, ta atmosféra se nedá vydržet… Ne, kecám, musím si ještě dát jiné boty, než vyrazíme. V kozačkách běhat po lese totiž není ten úplně nejlepší nápad.
Po dlouhém přemlouváním vstanu z postele a dám si pohodlné černo modré tenisky. No a teď může přijít na řadu to odpočívání. Znovu si lehnu do postele.
Teda netěším se až si teď stoupnu vedle Luka. V kozačkách na podpatku to ještě přežít šlo, to byl "jen" o hlavu vyšší. Ale teď v teniskách… to na něho ani nedosáhnu. To mi připomíná, že mi ještě neřekl to, co chci slyšet. Ne, že bych věděla, co chci slyšet. Rozhodně žádné "miluju tě". Jestli mi to řekne tak se pujdu oběsit… No dobře, to ne. Ale rozhodně z místa činu zdrhnu, nečekejte ode mě žádné hrdinství. Já jsem děsný srab. Sakra, teď jsem si uvědomila, že v tom lese můžeme potkat démony nebo podobné nechutnosti. A já blbá řekla, že tam pujdu. Do hajzlu. Měla jsem říct že si musím ještě něco zařídit a zůstala bych doma a…
Moje myšlenky přeruší zaklepání na dveře. Vyskočím z postele a jdu je otevřít. Stojí tam ten chlap z Lukovy rodiny co mluví jak debil.
"Zdravím," řekne vážně a já mám co dělat abych se v záchvatu smíchu neskácela k zemi. Kdyby jste slyšeli ten tón jakým to řekl… Naštěstí ale udržím vážnou tvář a přikývnu mu na pozdrav.
"Už vyrážíme," informuje mě. "Měla bys jít dolů."
"Jasně," odvětím a rozejdu se dolů. Po cestě jsme zticha. Divné, když ta cesta je asi tak čtyř sekundová, co? No neřeším. Dojdem dolů do obýváku, kde už všichni čekají, teda všichni až na moje rodiče. By mě zajímalo, kde se zas flákají…
"Takže," ujal se slova Mike. Očividně si zabral místo mluvčího. Ne, že by mě to zajímalo. Já nerada mluvím. Jako ne, že nerada mluvím jako tak, ale že nerada mluvím přede všema. Nemyslím tím, že jsem stydlivá… což je sice celkem pravda ale pravda je taky to, že jsem to tím nemyslela. Bože, proč tady řeším takové blbosti? Neměla bych třeba poslouchat, co Mike říká? No, asi měla, ale problém je ten, že už nemluví. Nebo ještě pořád nemluví?
"An, nechceš se k nám připojit?" zeptá se mě "vůdce" Lukovi rodiny.
Zvednu k němu oči a nechápavě se na něho zadívám. "No tvůj bratr tady právě vysvětluje náš plán, tak jsem si říkal, že by nebylo na škodu, kdyby ses nás uráčila poslouchat…" dodá s úšklebkem.
"Ale já jsem poslouchala," ohradím se. "Jen to tak možná nevypadalo."
Zasměje se. "No dobře, jak si přeješ. Miku, můžeš mluvit, když už jsou všichni přítomni," řekne a všichni se na Mika podívají.
"Takže, plán je takový, že prostě půjdeme do lesa za domem a prozkoumáme ho. Jednoduše tama budeme chodit a dívat se po zemi jestli tam nejsou ňáké stopy. Půjdeme každý sám, aby jsme…" V tu chvíli ho přestanu poslouchat. Cože? Sami? Dělá si ze mě prdel? To mám jako úplně sama běhat po lese a hledat ňáké pošahané stopy? Vždyť já jsem nikdy v životě žádnou stopu neviděla (pokud teda nepočítám otisky bot ve sněhu)! A jak ji v tom případě mám najít? Fakt super. To klidně můžu uvidět slona a začít řvát, že jsem našla stopu! Teda nevim kde by se tady vzal slon, ale neřeším.
V tu chvíli si uvědomím, že je znovu ticho. To už Mike domluvil? Všichni se na mě dívají. Aha, chyba asi bude na mojí straně.
"An, už mě fakt štveš," řekne Mike. Zvednu obočí. Sakra já jsem se zase zamyslela a neposlouchala jeho "úžasný" plán… "Nad čím to furt přemýšlíš?"
Po chvíli ticha nad tím mávne rukou a pokračuje. "No, půjdeme teda každý sám, abychom obsáhli co největší plochu a zvýšili možnost nálezu." Všimli jste si někdy někdo toho, že by Mike takto mluvil? Ten "vůdce" Lukovi rodiny na něho očividně má špatný vliv… sakra zas jsem se zamyslela. Tentokrát si toho očividně nikdo nevšiml.
"Takže chápou to všichni? Super, můžeme vyrazit."
Všichni se okamžitě rozejdou ke dveřím. Teda všichni až na mě, rozhodla jsem se totiž, že tady nakonec zůstanu…
"Jdeš?" uslyším od dveří Lukův hlas, který mě vytrhne ze zamyšlení. Ach jo, tak se z toho asi nevyvlíknu no…
"Jo, už jdu," vykouzlím na tváři úsměv, který je možná věrohodný, ale spíš ne. Luke si toho nevšimne (tady máte názornou ukázku jeho inteligence).
S povzdechem se k němu rozejdu. Společně se rozejdeme k lesu. Trvá to jen chvíli. Dojdem tam a Mike řekne: "Za půl hodiny tady a kdybyste někdo něco našli tak křičte." S těmi slovy se rozeběhne do lesa a všichni ho následují, každý trochu jiným směrem. Už jsem s tím asi trapná, ale musím zase říct - všichni kromě mě. Nechce se mi totiž běhat. Pomalým krokem zamířím směrem, kterým myslím nikdo nešel, a pokud jo, má smůlu. Byla jsem tady první. No dobře tak asi ne.
Vejdu do lesa. Nikdy jsem si nevšimla jak je to tady hnusné. I když teď to je možná tím, že moji představivost nezajímají moje argumenty a vytváří mi v hlavě obrazy toho, jak se za každým stromem skrývá nějaká příšera, co po mě kdykoliv může skočit a zabít mě…
Asi bych se měla přestat dívat na horory.


jsem zvědavá na pokračování
jinak tvá povídka se mi líbí 