1. dubna 2011 v 9:36 | Aranel van de´Corvin
|
Mile jste mě překvapili a limit splnili už tak brzy. Díky tomu se mi chtělo víc psát, takže další kapitola je už dneska. Jinak k tomu přispělo i to, že jsem tenhle týden byla nemocná a od úterka byla doma . Hned jak se mi udělalo líp a přestala jsem zvracet jako o závod, tak jsem se vrhla na psaní. Doufám, že se vám kapitola bude líbit. Limit je opět 41 komentů- ale nechápu proč to tady pořád píšu, stejně je to jasný...
Výjimečně jsem se rozhodla řídit Murtaghovými pokyny. Šla jsem tedy do pokoje s úmyslem si zabalit věci. Potom mi došla jedna důležitá věc. Nemám, co balit. Ten malý uzlíček věcí, s kterým jsem sem přišla, je pořád ještě zabalený. Takže, co budu dělat zbývající hodinu? Napadlo mě, že bych se mohla jít zeptat Joany, jestli o tom něco neví, ale nikde jsem ji neviděla. Přiznám se, že jsem trochu nervózní. Vůbec se mi nelíbí představa, že budu blízko bitvy. Samozřejmě, že jsem se během svýho života mockrát setkala s následky bojů. Ale nikdy jsem nebyla přímo u toho. Většinou jsem procházela vesnice, kde už mrtvé pohřbívali. Mezi mým rozjímáním vtrhla do pokoje Joana. Udýchaně se zastavila u svojí postele. Vypadá to, že si mě ani nevšimla. Začala svoje věci házet na postel. Dala jsem si dvě a dvě dohromady. Vypadá to, že nebudu jediná holka, která pojede.
" Jedeš taky?" zeptám se potichu, ale Joaně to stačilo na to, aby leknutím nadskočila.
" Vyděsila jsem mě!"
" Promiň. Tak jedeš?" zopakuju svoji otázku, protože mezitím uleknutím nejspíš zapomněla, na co jsem se ptala.
" Jo a jak to víš?"
" Protože si balíš věci. Já už je mám sbalený."
" Jo no, to mi nedošlo." Neboj děvče, nikoho to nepřekvapilo.
" A ty jdeš taky?"zeptá se v zápětí. V klidu jsem napočítala do deseti a až pak řekla, že jo. No co, mělo mi dojít, že jí to nedojde.
" Myslela jsem, že jedou jenom ty nejlepší služky,"řekne a pokrčí rameny. Teď opravdu nemám slov. No, i když bych nějaký našla, ale za jejich použití bych skončila zase v lochu, takže to nechám na později. Přesněji řečeno, až za bránami hradu.
" Co tím chceš říct?" zeptala jsem se bez známky hněvu. Přece ji nechci vyplašit.
" To není nic proti tobě. Já jenom, že když se někam jede, tak berou ty služebně starší."
" Neříkala jsi náhodou, že tu jsi dva roky? To není moc dlouhá doba."
" No, to není. Ale znám se s jedním vojákem, který je na docela vysokým místě a když jsem mu řekla, že bych chtěla jet taky, tak se za mě u krále přimluvil, jestli mi rozumíš," zasměje se. Samozřejmě, že rozumím. Já mám svůj mozek v hlavě a ne v šuplíku, jako někdo. Jednoho krásnýho dne Joaně ukážu, jak se ten šuplík otvírá a potom ji ten její mozeček nervu do hlavy.
" Jo, chápu."
" A když jsme u toho, jak ses tam dostala ty?"
" Já tam jet ani nechci, ale Murtagh to nařídil."
" Jezdec?" Ne, švadlenka! Kolik normálních lidí se jmenuje Murtagh?
" Jo."
" A ty jsi s ním..." V jejím zájmu jí radím, ať tu větu nedoříkává.
"...no, strávila noc." Chtěla jsem říct: Leda tak ve snu! Ale potom mi došlo, že jsem ve snu s ním tu noc strávila. Ironie života, na kterou si stále nemůžu zvyknout.
" Ne, prostě mi to přikázal." Vzala jsem si svoje věci a šla pomalu k bráně. Ještě chvíli s Joanou a jejíma blbýma otázkama, tak bych se přiznala ještě k něčemu, co jsem nikdy neudělala. To se mi jednou vážně stalo, sice to nebyla Joana, ale i tak. Když jsem byla malá, tak soused mýmu tátovi řekl, že kradu na jeho zahradě jablka. Když táta ke mně přišel a začal po mě chtít vysvětlení, tak jsem se na žádný odpor nezmohla- a to jsem v tom výjimečně byla nevině. Tyčil se nade mnou jako hora, což ve mě vyvolalo respekt. Takže jsem všechno sousedovi odkývala. Jo, to byl doma potom mazec. Sice jsem tohoto souseda o jablka neokrádala, ale toho druhýho jo. Kdyby přišel i ten, tak jsem totálně v p****i.
Před bránou čekalo už spoustu lidí. Mezi vojáky jsem zahlédla i několik služebných. Postavila jsem vedle jedné z nich a pokukovala po ostatních. Nikdo nevypadal moc nadšeně. Někteří ještě ani nerozdýchali kocovinu a už musí do boje. Což mě přivádí k myšlence, proč Joana chce tak jet? Neznám moc žen, co by se po hlavě vrhalo do takových úkolů.
" Připravte se k odchodu. Jezdec už jde!" ozvalo se za námi. Najednou se to všude začalo hemžit lidmi a koňmi. Nevím, co je horší. Jedno čtyřnohý stvoření přivedli ke mně. Vyděšeně jsem na tu kobylu zůstala zírat.
" Jedete taky?"
" Jo."
" Tak tady máte koně." Myslím, že ten kůň je vyděšený, ještě víc jak já. Chudák se na mě kouká, jako na to poslední, co v životě uvidí. Možná nebude daleko od pravdy. Přede mnou umírají i šváby a ty prý přežijou všechno. Prdlajs. Ale pryč od švábů. Jak se na to zvíře asi leze? Koukala jsem se po ostatních, jak na TO lezou a potom jsem to zopakovala. Jednou jsem si pěkně natloukla rypák, ale pak jsem se vyšvihla do sedla- vidíte už mluvím jako někdo, kdo o koních ví víc, než jen to, že mají čtyři nohy! A tak tedy začala moje cesta.
Odpoledne jsme si dali pauzu a zastavili na jídlo. Musím vám říct, z toho sezení na koni pěkně bolí prdel! A kdyby jenom prdel! Nemusel by tak hopsat. Teda vlastně klusat, jak jsem se dozvěděla od jednoho vojáka. Nejspíš se už nemohl dívat na to, jak na toho koně pokřikuju něco o hopsání. Pomáhala jsem ostatním služkám s obědem. Nebylo to nic zvláštního, ale něco se sníst muselo. Během přípravy jídla si mě k sobě zavolal jeden voják. Prvně jsem si myslela, že jsem něco udělala, ale nakonec jsem zjistila, že dorazil Murtagh s Trnem.
" Co se děje?" zeptala jsem rovnou.
" Nic. Co by se mělo dít?" zavrčel Murtagh.
" Nevolal jsi mě?"
" Přestaň mi tykat!"
" Až dospěješ."
" Já jsem dospělí."
" Tak co jsi chtěl?"
" Já to myslím vážně," zasyčel a chytnul mě za loket," dávej si pozor s kým se bavíš. Nikomu se tady nedá věřit. Jestli tě někdo uslyší, jak se mnou mluvíš, tak bys mohla mít problém." Dívali jsme se vzájemně do očí. To, co říkal, myslel smrtelně vážně. A mě tím potvrdil moji novou domněnku o Joaně. Ona chtěla kvůli něčemu do týhle bitvy. Ale proč?
" Volal jsem tě kvůli jídlu. Už bude hotový?"
" Jo, hned ho přinesu." Nabrala jsem mu polívku a vzala chleba. Mezitím, co jsem šla k místu, kde byl Murtagh s Trnem jsem si všimla Joany, která vesele hovořila s nějakým vojákem. Sice nevím o čem mluvili, ale je mi jasný, co budou dělat večer. A povídání to nebude. Když jsem přišla k Murtaghovi, tak Trn právě odlítal.
" Kam letí?"
" Obhlídnout terén. Od teď budu cestovat s vámi na koni. Nechceme, aby Trna zahlídli. Musí letět vysoko. Já na druhou stranu musím dohlídnout na to, aby všichni dorazili včas a na správný místo."
" A kam vlastně jdeme?" využiju jeho nynějšího rozpoložení a zjistím toho, co nejvíc.
" Musíme až k hranicím Surdy. Bude tam velká bitva."
" Velká? Já sice nejsem odborník, ale na velkou bitvu je potřeba hodně lidí..."
" Snad sis nemyslela, že tohle jsou jediní vojáci? Desítky oddílů se k nám připojí během cesty a několik jich už je dávno před námi."
" Hm, aha." Začínám být čím dál tím víc ve stresu. V Surdě jsem nikdy nebyla, ale podle doslechu vím, že tam v tuhle dobu jsou Vardenové. Moc o nich nevím. Vím jenom to, že bojují proti králi a údajně mají taky jednoho jezdce. Tohle bude ještě zajímavý.
Unaveně jsem seskočila z koně. Začínalo se stmívat a my konečně našli místo na utáboření. Už se těším, až zalehnu do pelechu. Jsem celá rozlámaná. Nebudu vám tady dlouze popisovat celý nudný den, kdy jsem jeli. Protože moje popisování by vypadlo asi takhle: tráva, tráva, tráva, strom, tráva, tráva, keř! Co si budeme povídat, moc záživná jízda to teda nebyla. Jediná zábavná věc, která se tady odehrála je ta, že nějakej magor zakopl o vak s věcmi a rozbil si dršku. Jinak nuda. Když byla večeře hotová, tak jsem šla k ohni. Byl tu klid. Ostatní jedli u velkého ohniště, kde opékali zvěř.
" Jsi unavená po cestě?" ozvalo se za mnou.
" Jo, ty snad ne?" otočím se na Joanu, která si sedá vedle mě.
" Docela jo, ale zažila jsme i horší dny."
" To já taky." Užívala jsem si krásnou chvíli ticha, protože mi je jasný, že brzy skončí. Joana se vedle mě pořád vrtí a nejspíš se chce na něco zeptat.
" Tak se ptej," řeknu s povzdechem. Už se na to nedalo dívat. Čím dřív mi to řekne, tím dřív vypadnu a půjdu si lehnout.
" No, všimla jsem si, že jsi nesla oběd jezdci. Nemusela jsi. Mohla jsem ho odnýst já, aby ses zbytečně neunavovala."
" To je v pohodě. Zas tak unavená nejsem."
" Ale kdyby jsi někdy byla, tak stačí říct. Já mu jídlo klidně budu nosit."
" Jo, jasně," řekla jsem po chvíli. Hm, divný.
" Copak dámy, snad se nenudíte?" zahulákal na nás jeden voják. Super, fakt super.
" To víte, že ano, mladý pane," zahihňala se na něj Joana. Mladý pane? Tomu chlápkovi bych s klidným svědomím mohla říkat dědo. Voják se její lichotce hluboce zasmál a přisedl si k nám. Nezapomněl zavolat na své kolegy a říct jim, že potřebujeme společnost. Dnes jsou ti muži tak "galantní", že bych je občas přetáhla lopatou. Rozhodla jsem se, že vyklidím pole. U všeho být nemusím a u rozmnožování tohohle zvěrstva už vůbec ne.
" Kampak? Nelíbí se ti naše společnost?" Když jsem stoupala od ohně, tak jsem narazila do jednoho vojáka, který si to k nám zrovna mířil. Jak říkám, "štěstí" na mě číhá všude.
" Ne, pouze jsem unavená. Půjdu si lehnout." Snažila jsem se ho obejít, ale nechtěl mě pustit.
" A ty jsi taky unavená?" kývl směrem k Joaně.
" Ne," zasmála se potichu. Tomu se říká podpora.
" Vidíš, tvá kamarádka unavená není. Určitě tady vydržíš s námi chvíli posedět."
" Ale nech ji! Když je unavená, tak ať si jde lehnout. Já ji klidně do postele doprovodím." Všichni se tomu zasmějí, jako nějakýmu vtipu, včetně Joany. Nepochybuju o tom, že ona by se doprovodit nechala.
" Pusťte mě," zavrčím. Očividně to bylo vtipný, protože se všichni zase začali smát.
" Ale copak, beruško? Snad bys nám nechtěla utéct? S námi si užiješ spoustu zábavy."
" Klid Ellie, oni ti nic neudělají, že jo?" řekla Joana. Tý zrovna věřím.
" Tak Ellie? Krásný jméno."
" Řekla jsem, aby jsi mě pustil!" Vystrčím bojovně hlavu. Rozhodně se nenechám zastrašit.
" Proč bych to dělal?" zasměje se.
" Protože ti to řekla," ozve se za námi. Muž mě jako na povel pustí.
" O-omlouvám se, jezdče," začne drmolit nějaký omluvy.
" Jdi zatím k mýmu stanu, hned jsem tam." Naposled jsem se otočila po vojácích, kteří mi už nevěnovali žádnou pozornost. A doufám, že díky tomuhle incidentu už ani nebudou. Joana se na mě nevraživě dívala. Co jsem udělala? Ať to bere pozitivně. Aspoň jich víc zbude na ni.
" Jdi dovnitř." Sakra, já z něho jednou dostanu infarkt. Chodí extrémně potichu. Zalezla jsem do stanu. Byla tam postel, stůl a truhla s věcmi.
" Říkal jsem ti, že si máš dávat pozor."
" Já za to nemůžu. Sedla jsem si k ohni a oni potom přišli."
" Přes noc zůstaneš tady." Začal na protější straně stanu rozkládat deky. Mlčky stojím u vchodu a pozoru, co dělá.
" Ráno mi doneseš snídani a potom všechny věci uklidíš do truhly."
" Jo. Hm, děkuju, že jste tam přišel." Nejenže, že jsem se omluvila, ale dokonce mu začínám i vykat! Vzala jsem si jeho radu k srdci.
" To nic. Jdu ještě na chvíli ven. Na nich tady nešahej."
" Hm." Chvíli jsem se ještě rozhlížela po stanu, ale pak jsem si šla lehnout. Zítra bude dlouhý den a já potom nechci litovat toho, že jsem se pořádně nevyspala.
Mile překvapuješ nepředvídatelností.