10. dubna 2011 v 9:52 | Aranel van de´Corvin
|
A je tu slibovaná kapitola, doufám, že se vám bude líbit. Limit je opět 41 komentů.
Málo kdo by mi věřil, že neradu lžu, ale je to pravda. Vždycky, když mám někomu lhát, tak mám pocit, že mi oči jdou šejdrem a já tím pádem šilhám. Možná je to jenom pocit anebo taky ne. Proto, když někomu lžu, tak se snažím být natočená k tomu dotyčnýmu jenom jednou stranou. Náhoda je blbec.
" Tak co na to říkáš?" zeptá se znovu jedna ze služek, která se přede mnou z ničeho nic zjevila. Měla na sobě děsný šaty a ptala se mě na to, jak vypadá. Jelikož jsem citlivý člověk, tak mi přijde blbý říct "jako když tě krávě vytáhnou z huby", takže strategicky mlčím a přemýšlím, co říct, abych nelhala. Úkol týdne.
" Podle mě je to nápadité," řekla jsem s úsměvem. Žena se rozzářila jako sluníčko. Vypadá to, že jsem se trefila. Zeptala jsem se, z jaký látky to je ušitý. Okamžitě mi začala vyprávět z čeho to je, kolik to stálo a kde to nechala šít. Dobrý, takže mě tam nikdo nikdy neuvidí.
" A myslíš, že ho oslním?" zeptá se šeptem a ukáže na vojáka za mnou. Okamžitě jsem si po její otázce vzpomněla na Joanu. Nechtěla jsem být protivná, protože tohle je první osoba ženského pohlaví, která na mě dneska promluvila. Zhodnotila jsem tedy muže pohledem bez jakýkoliv poznámek, což byl nadlidský výkon.
" Toho oslní všechno," zamumlala jsem potichu.
" Cože?"
" Ten bude tvůj, to je jasný," pokývala jsem znalecky hlavou. Myslíte, že je tu někdo, kdo si sem nejel vrznout? Jestli tady někoho takovýho najdu, tak mu na záda nalepím velkou ceduli, aby se mi v tom davu neztratil.
" Určitě mu nebudu připadat pěkná," řekne smutně. Jo, byla pěkná. Jen ty šaty zastiňují ten zbytek. Ale jakmile si je sundá, tak ten voják bude velice šťastný muž a kdyby ne, tak víte, co se říká? " Po jednom pivě každá princezna".
" Ale to víš, že jo. Tak za ním jdi, než ti ho nějaká klofne," popostrčím ji dopředu. Jméno osoby, která by ji mohla předběhnout, je víc než známý, takže to nebudu komentovat. Žena přišla k muži a něco do něj začala hustit. Huf, ten muž se z těch šatů vzpamatoval brzy, takže to bude dobrý. Rozhodla jsem se, že jim nechám trochu soukromí a šla si sednout k ohni s miskou polívky v ruce. Já vím, moc originální nejsem, ale co očekáváte od takovýho místa? Po jídle jsem se přemístila k potoku, kde jsem si užívala chvíle klidu. Nehodlám sedět nějakýmu blbcovi na očích, aby na mě pak mohl pořvávat. Z přejímání mě vytrhly hlasy, který se ozývaly z protějšího břehu. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, čí jsou ty hlasy, ale po chvilce jsem jasně dešifrovala Joanu a Murtagha! Samozřejmě, že je neslušný poslouchat cizí rozhovory, tak… jsem je poslouchala. Já vím, skončím v pekle, ale nebojte, budu vám tam držet místo. Lehla jsem si do trávy a pozorovala scénu před sebou. Už jsem rozeznávala i jednotlivá slova.
" Ale miláčku, přece by ses nám tady nečertil." První záchvat smíchu- můj, Murtaghovi do smíchu zřejmě moc nebylo. Kdybych neležela na zemi, tak bych se v záchvatu smíchu určitě na zem zhroutila. Kdybyste slyšeli ten tón, jakým to řekla.
" Joano, řekl jsem, ať mi dáš pokoj a pořád za mnou nelezeš," zaprská vztekle Murtagh. Ležela jsem v trávě a snažila se potlačit další salvu smíchu, ale něco mi drclo do nohy. Málem jsem leknutím zařvala, ale naštěstí jsem to v sobě zadržela a podívala se po vetřelci.
" Jdi pryč. Jsi moc nápadný!" zašeptám potichu.
" Promiň, ale viděla jsem někdy třiceticentimetrového draka?"
" Jo, prodávají takový sošky a jen tak mezi námi jsou pěkně drahý."
" Tak jinak, viděla jsi někdy takovýho živýho draka?"
" Ráda bych tady s tebou filozofovala, ale mám práci."
" To vidím, šmíruješ mýho jezdce."
" Já nešmíruju jeho, ale Joanu."
"Ale je tam s ní Murtagh, takže i jeho."
" Jeho problém. Má lépe volit lidi, s kterýma se stýká," pokrčím rameny.
" Broučinku jsi nějaký unavený. Nechceš si jít hajnout?" dolehne k nám Joanin hlas z druhýho břehu. Tentokrát nejsem jediná, kdo se směje. Trn si pohodlně lehne do trávy a se zájmem pozoruje dění před sebou.
" Nenápadnost sama," zavrčím potichu směrem k Trnovi.
" Mě je to jedno. Murtagh stejně o mě ví."
" Ale o mě ne, tak se šoupni kousek vedle."
" Ale o tobě ví taky."
" Co? A jak si mě všimnul?"
"Řekl jsem mu to," zazněla mi v hlavě prostá odpověď. No jasný a proč se teda snažím? Zakroutila jsem nad tím hlavou a dál pozorovala scénu před sebou. Stejně by se dozvěděl, že jsem celou tu jejich "debatu" slyšela, protože si z něho půjdu dělat srandu hned, jak Joana odejde. Hlavně, že o mně neví Joana. To by bylo trochu horší.
" Mám hlad a to jsem právě přiletěl z lovu," znovu se mi v hlavě rozezní Trnův hlas.
" Fakt dík, teď jsem neslyšela, co Murtagh odpověď Joaně." Jak se mám v tomhle blázinci soustředit na práci?
" Zvěř je poslední dobou nějaká vychrtlá."
" Trne?"
"Ano?"
" Tvářím se jako někdo, koho to zajímá?"
" Hm, ani ne."
" Tak to potom všechno řekneš Murtaghovi. On to určitě pochopí."
" Nepochopí. Teď jsem mu to říkal a úplně mě odbyl."
" Počkej, to s ním mluvíš i teď?" Trn se na mě podíval, jako na úplnýho debila. Dobře, takže komunikuje. Nemusí se hned tak tvářit.
" Tak mu vyřiď, že broučinka pozdravuju," napodobila jsem Joanin hlas. Netrvalo dlouho a Murtagh našim směrem vrhl docela naštvaný pohled.
" Mám ti vzkázat, že se buďto okamžitě sbalíš a vypadneš nebo tě potom utopí v potoku." No to určitě. Takovýhle výhodný pozice se jen tak nevzdám. K štěstí mi bude stačit to, že těsně před svoji smrtí si budu moct udělat z Murtagha srandu. Potom, ať třeba padají trakaře.
" Stejně by mě zajímalo, co je s tou zvěří…" Právě jsem pochopila, proč si Trn, jako svýho jezdce vybral Murtagha. Oba dva jsou nesnesitelní. Jejich přítomnost by sem měla dávkovat v pravidelných režimech. Jakmile jste s jedním z nich déle, jak deset minut začínáte mít vražednický sklony. Nedej bože, když jste s ním v jedný místnosti.
" Koblížku, kam jdeš?!" křikne zděšeně Joana a mě tím vytrhne z přemýšlení.
" Do toho ti nic není a neotravuj pořád. Jdi dělat svojí práci. To je rozkaz!" Joana se na Murtagha nasupeně podívala a potom odkráčela pryč. Trn nejspíš nebude, tak blbej, protože jakmile se začal blížit Murtagh, tak vzal nohy na ramena. Dvakrát máchnul křídly a byl pryč. Začala jsem máchat rukama s úmyslem napodobit Trna, ale bohužel jsem nevzletěla. Což sice není nijak překvapivý, ale na to abyste vypadali, jako debil to stačí. Murtagh se zastavil a zůstal na mě vyjeveně civět, čehož jsem využila a dala se na útěk. Bože, díky týhle práci budu snad v kondičce! Jde to se mnou z kopce.
Utíkala jsem před Murtaghem jenom kvůli tomu, abych o dvacet metrů dál vrazila do Joany, která se rozplácla na zemi. Ups.
" Kam to čumíš, ty náno?!" vyjela na mě vztekle a přitom se zvedala za země.
" Promiň, to jsem nějak nevybrala," řekla jsem "lítostivě".
" Nemáš tady běhat, jak potrefená husa! Proč tady vůbec, tak běháš?" vztekala se dál. Nemohla jsem se ubránit smíchu. Přes celou půlku obličeje měla bláto, což vypadalo komicky. Nejspíš se mě chtěla zeptat, čemu se tak směju, ale zpoza rohu se objevil Murtagh. Koblížek dorazil-myslím, že tahle přezdívka mu zůstane do konce života… když bude mít štěstí. V horším případě mu to vyryjí i na náhrobek.
" Co tady děláš? Řekl jsem, že se máš vrátit," obrátil svoji pozornost k Joaně. Nenápadně jsem začala couvat pryč.
" A ty se ani nehni!" otočil se ke mně.
" Myslela jsem, že bys mohl mít hlad, tak jsem přinesla něco malého k jídlu," vložila se do toho Joana, když si všimla, že Murtagh věnuje svoji pozornost mě a ne jí.
" Od toho je to ONA!" ukázal ne mě.
" Ona má i jméno," zabručela jsem.
" Radši se moc neozývej," zchladí mě Murtagh.
" Ale ona svoje povinnosti neplní, tak dobře, jako já."
" Znovu opakuji, že ona má i jméno." Tentokrát mě oba ignorovali.
" To posoudím já a teď jdi k ostatním!" Tý jo, to je jako manželská hádka po dvaceti letech. Předtím, než Joana odešla, tak nezapomněla po mě hodit jeden ze svých vražedných pohledů. Něco mi říká, že v kolektivu zrovna oblíbená nebudu. No co, někdo tuhle společenskou roli převzít musel.
" Máš se?" přeruším ticho. Murtagh se na mě vražedně podívá- co s tím pořád všichni mají?
" Jak ses mohla opovážit mě sledovat?!"
" Já nesledovala tebe, ale Joanu. Zeptej se Trna, on ti to vysvětlí." I když o tom pochybuju.
" Skoč mi prosím pro něco k jídlu," zamumlá unaveně.
" Teď tu byla Joana, to sis to nemohl vzít od ní?" Podle jeho výrazu jsem usoudila, že nemohl, proto jsem bez řečí odešla pro jídlo. Víte, co je divný? Všichni po mě nějak divně koukají. Joana nejspíš nelenila a s nasazením vlastního života šířila drby.
Když jsem se vracela s jídlem, tak u stanu už stál Trn. Srábek se nám vrátil. Murtagha jsem našla sedět za stanem- asi se bojí, že ho Joana zase najde. Podala jsem mu jídlo a šla zase pryč. Očividně nemá náladu a já se nechystám stát obětí vraždy. Vrátila jsem se na svoje oblíbený místo u potoka a koukala do blba. Dnešek byl opravdu náročný, a to nejen po fyzický stránce ale i po psychický. Až zítra vypukne boj, tak nejspíš Joanu vlastnoručně uškrtím a pak to svedu na Vardeny. I když… kdo by potom obšťastňoval všechny ty vojáky? Joana v tomhle směru jede přímo nadpřirozeným tempem, a i kdybychom se do toho pustily všechny služky, tak toho nestihneme tolik jako ona. Aspoň, že se služky nebudou účastnit boje. Představa, jak držím meč a máchám s ní všemi směry, je docela děsivá. Za předpokladu, že ten meč uzvednu, tak dokážete si představit tu melu? Prvně bych pozabíjela polovinu našich vojáků, zvěř co by se mi omylem připletla do cesty, sem tam nějaký strom a potom bych se čistě teoreticky mohla pustit do protivníků. Myslím, že tohle přenechám jiným lidem. Já mám zítřek už naplánovaný. Vstanu, nakrmím Koblížka, zamávám mu a pak jdu spát. Hm, kdybych ho chtěla naštvat, tak řeknu Joaně, ať mu tu snídani donese ona. Ten výraz by určitě stál za všechny prachy. Ještě chvíli jsem snila nad Murtaghovým výrazem, kdyby přišla Joana, ale pak mě vyrušilo šplouchání. Když jsem otevřela oči, tak jsem zjistila, že už je tma. To tu ležím, tak dlouho? Podívala jsem se, kdo se koupe a musela se zasmát. Že by odveta? Víc jsem se naklonila, abych měla lepší výhled. Stál po pás ve vodě a umýval se. Všimla jsem si, že na boku má dlouhou jizvu. Fascinovaně jsem na ni hleděla. Ale proč mě to překvapuje? Tohle určitě není jeho první bitva. Donutila jsem, odtrhnout oči od jeho nahého hrudníku. Přece neklesnu, tak hluboko, že tu budu očumovat nahý chlapy? Opatrně jsem vstala a šla pryč. Ne kvůli tomu, aby měl soukromí, ale abych mu na druhý straně mohla vzít oblečení. Došla mi jedna krásná věc. Tenhle potok snad nikde nekončí! Jak se teda Murtagh tehdy dostal na druhou stranu, tak rychle? Musel nejspíš přeplavat, ale nebyl vůbec mokrý. Beztak v tom budou nějaký kouzla! Ač nerada, tak jsem vlezla do vody. Potichu jsem šla k druhýmu břehu. Už jsem byla u břehu.
" Kam jdeš?" Leknutím mi uklouzla noha a já spadla do vody, jen to zašplouchalo. A to jsem si myslela, že jsem nenápadná.
" Do stanu."
" Stan je na druhým břehu." Tak tahle skutečnost mi nedošla. Už jsem moc dlouho v přítomnosti Joany. Její demence je nakažlivá.
" No, já jsem si myslela, že něco vidím ve vodě, tak jsem se šla podívat. Potom okolo mě něco proplulo a já se začala motat dokola, takže jsem se nejspíš otočila na špatnou stranu," plácla jsem první kravinu, která mě napadla. Murtagh se začal nebezpečně smát.
" Tak já teda jdu do toho stanu." Obrátila jsem se a šla zase zpátky. Na druhým břehu mě čekalo překvapení v podobě Murtagha. Zmateně jsem se otočila na druhý břeh. Jak to udělal? Zmetenou mě vytáhl ven z vody.
" Jdeš teda do toho stanu?" zeptal se s úsměvem. Kde nechal svoji špatnou náladu? Jestli v táboře nenajdu Joanu, tak je to jasný.
" Jasně, že jo… Koblížku."
to je super ty mě vždy dokážeš rozesmát
