30. května 2011 v 16:57 | Aranel van de´Corvin
|
Grace
Křičela jsem ale nikdo mě neslyšel. "Nechte mě být! Pusť te mě!" Křičela jsme z plných plic ať mě ti lidé nechají ale nenechali. Náhle jsem ucítila ránu zezadu do hlavy. Začalo se mi stmívat před očima. Probudila jsem se a kolem mě byla samá tma. Ruky jsem měla svázané, přes hlavu nejspíš nějakou tašku, protože vždy když jsem se pohnula tak se ozvalo zašustění. Kde to asi jsem? Co po mě chtějí? Náhle zavrzaly dveře a někdo vešel dovnitř. Protože jsem anděl tak mám vyvinutější sluch sice ne jako vampýři ale přesto je lepší než lidský. Vešel člověk to jsem poznala podle toho jak našlapoval. Zastavil se přede mnou a podřepl. "Ále, že by se nám už šípková Růženka probudila? To je dobře konečně si budeme moct popovídat." Začal mi stahovat tašku z hlavy, ruce mi ovšem nechal svázané. Jaká škoda. Když mi tašku sundal ostré světlo se mi zabodlo do očí. Párkrát jsem zamrkala aby si oči zvykly. Podívala jsem se na svého věznitele. Byl to asi tak 35 letý muž a díval se na mě se zájmem pak ale jeho oči navštívily moje křídla. Já jsem se zatím dívala kde to vlastně jsem. Byla jsem v malé místnosti která měla pouze postel, skříň a pak koupelnu. Byly tu dvě menší okna, možná bych jimi dokázala utéct. Venku byla noc což mi docela dobře nahrávalo protože sem také lépe viděla než lidé. Z mého přemýšlení o útěku mě probudil hlas toho muže. "Přemýšlíš-li o útěku tak na to zapomeň odsud se nedostaneš. Maximálně až tehdy když si pro tebe přijede tvůj nový majitel" Konečně mi to došlo nebyl to obyčejný člověk, byl to prodavač otroků. Otec mi o nich vyprávěl. Chytají anděly, víly a další bytosti. A pak je prodávají strigojům, čarodějkám, kouzelníkům a také některým lidem. A mě chce také prodat. Sakra do jakého průšvihu sem se to dostala? Rodina mě nezachrání, protože jsme od nich jaksi utekla. A zatím mi to neodpustili. No..možná to je jenom sen, jenom sen ze kterého se zachvilku probudím. "Hej! Slyšíš mě?!" Vůbec sem si neuvědomila že na mě celou to dobu mluví. Podívala sem se na něj a vyplázla jazyk. Náhle sem ucítila bolest ve tváři. Ten hajzl mi dal facku. To si ještě nikdo nedovolil! Začal na mě řvát "Ke mně se budeš chovat slušně a budeš mě poslouchat je to jasné?" Pouze sem roztřešeně kývla. "Tak dobře teď mi budeš odpovídat na otázky. Jak se jmenuješ?" Hlasem který sem sotva poznávala sem odpověděla "Grace" "Kolik ti je let?" "17" "Víš kde to jsi?" zavrtěla sem hlavou "víš co jsem zač?" pouze sem kývla. "Tak a teď mě dobře poslouchej. Za dva dny si pro tebe přijede tvůj majitel. Dá mi za tebe dost peněz. Jestli mi utečeš tak mě zabije, takže se o to nesnaž. Budeš mě poslouchat na slovo jestli ne tak…" větu nechal nedokončenou. Musela jsme se zeptat kdo bude můj majitel. Chvilku váhal jestli mi to může říct ale nakonec mi to řekl. "Strigoj" Tak to ne. Nemůžu tady zůstat musím pryč. Pak mi řekl že ve skříni mám nějaké oblečení a s tím odešel. Ruky mi naštěstí rozvázal. Rychle sem běžela k oknům a koukla dolů. Nebylo to moc vysoko a stejně můžu létat. Otevřela sem okno a pokusila se jím prolézt. Moc dobře to nešlo ale po pár minutách se mi to podařilo. Naposled sem se podívala do místnosti kde mě drželi tak dvě hodiny a pak vzlétla. Letěla sem pouze tak minutu a pak jsem ucítila bolest v křídle. Podívala sem se na něj a měla sem tam šíp. Střílejí po mě! Chtěla sem vzlétnout víš ale křídla mi to nedovolila. Padala jsme dolů.
Stark
"Prosím tě Wille neboj se nic se mi nemůže stát" Už po několikáté se mě snažil Will přemluvit ať nikam nejedu. Ale nedařilo se mu. "Starku sem tvůj bratr jen se o tebe bojím." "Já vím ale nejedu tam poprvé a sám moc dobře víš že bojovat umím. Nebylo by to prvně kdybych zabil nějakého strigoje. Jen se tam podívám jestli Robert zas chytl někoho nového. Když to bude moroj nebo dhampýr tak ho koupím a pošlem ho buď ke královskému dvoru. Nemusíš se bát." "No tak dobře ale dávej na sebe pozor Starku." "Jasně." Tak a já mohl konečně nasednout do auta a jet za Robertem.
tohle se mi líbí. Asi bych byla radši za delší, ale uvidíme, uvidíme