22. května 2011 v 9:15 | Aranel van de´Corvin
|
Tak jsem tu s další kapitolou. Je to taková oddychovka a dá se říci, že poslední... no uvidíme. Pak už nastoupí na řadu nějaký ten "děj". Jinak co nového? Mám zase rýmu, takže nemůžu dýchat a bolí mě v krku- už můžu mluvit, takže pokrok. A z čeho? Ve čtvrtek jsme šli ráno cvičit ven... nejspíš jsem se nadýchala studenýho vzduchu nebo co já vím... jinak zítra jdu od 7:00 makat, takže nejdu do školy. Od 3. června totiž budu dělat ještě na koupáku ( jinak dělám v pekárně) a teď se budou čistit bazény... doufám, že tak do 17:00 skončíme...
P.S.: limit 41
Dnešní den, by se dal shrnout jedním slovem. Chaos. Když jsem ráno vstávala a představovala si, jak strávím dnešní "klidný" den, tak takhle to rozhodně nevypadalo. Měla jsem se v klidu najíst, dvěma narážkami urazit Murtagha a třema Eragona- už jsem vypracovala přesný rozvrh, v jakých intervalech je můžu urážet, aby mezitím vychladly. Potom jsem to viděla na dopoledního šlofíka, oběd, další várku urážek, zakončenou tím, že bych na Solambuma vylila kýbl hnědé barvy, který se válel u jednoho stanu. Ta kočka, nebo jak si to říká, mě vážně vytáčí. Na mluvících zvířatech neshledávám nic zábavnýho a nedejbože zajímavýho. Stačí, že na mě mluví lidi. Ráda bych tady rozvinula svoji hypotézu o mluvících zvířatech, ale nemám čas ani náladu. Protože zrovna jedna taková mluvící potvora mě pronásleduje. Co si to o mě myslí? Že nedodržím slovo? Když jsem Angele řekla, že ze zásobovacího stanu přinesu nové obvazy, tak to taky udělám. Vůbec nezáleží na tom, že mě k tomu vydíráním přinutila, a že se za mnou vleče Solembum. No, nejspíš bych při první příležitosti vzala roha a věci bych předala jiný náležitě poučený osobě, ale to jsou jenom spekulace, takže zůstaneme u tý verze, že držím slovo.
" No, konečně!" přivítá mě "zdvořile" Angela.
" Promiň, ale tady Solembum zdržoval." Solembum se okamžitě naježil, ale Angela ho okřikla. Ha, ha. Využila jsem chvilkové nepozornosti, nebo jsme si to aspoň myslela, a nenápadně začala opouštět stan.
" Počkej! Skočíš ještě prosím pro vodu?"
" Jak jinak," zamručím.
" Tak támhle jsou vědra." Obrátila jsem svoji pozornost na vědra stojící u vchodu. Dobrá, ale tohle je poslední věc, kterou dneska dělám. Když jsem vědra zvedala ze země, tak jsem nezapomněla "omylem" vrazit do Solembuma, který to jen taktak ustál. S hrdě vztyčenou hlavou jsem vyšla ven ze stanu a do někoho vrazila. Ani jsem nestihla zařvat leknutím a už se do mě ta druhá osoba pustila. Nemusela jsem ani zvedat hlavu, abych poznala Joanu, který od pusy skoro lítaly sliny, jak byla v ráži. To je dneska zase den.
"... a vůbec! Co si o sobě myslíš?!"
" Skončila jsi?" Joana jenom naprázdno polkla. Nečekala jsem na další přílivovou vlnu, v podobě narážek a šla radši pro tu vodu. On to možná není, tak špatný nápad. Aspoň se projdu.
" Co to bylo?" dostal ze sebe překvapeně Solembum, když ho přešel prvopočáteční šok z Joany- jak já říkám, na tu holku je třeba se psychicky připravit.
" Nevím, ale myslím, že je jediná svého druhu. Ostatní buď vymřeli, nebo je normální lidi zabili."
" Hele, jdu si ulovit něco k jídlu. Tak se po cestě někde nezabij."
" Ježiš, vždyť je to jenom čtyřicet metrů odtud! Co by se mi mohlo na takovým kousku stát?"
" Když se tak na tebe dívám. Cokoliv."
" Ha, ha, ha."
Kdybych věděla, co mě čeká o deset minut později, tak bych se tak blbě nesmála. Možná byste se divili, jaký všemožný nástrahy člověka čekají, na tak malém úseku. Například můžete zakopnout o kamen, větev, nebo nějakou jinou věc, kterou tu někdo odhodil. Starší lidi můžou dostat infarkt, děti naopak zatouží po dobrodružství a sejdou z cesty, a nebo za vámi jde jiný člověk s kudlou v ruce. Kdyby jste se mě zeptali, co je u mě nejpravděpodobnější, tak bych řekla, že zakopnu a pěkně si nabiju. Ale určitě by mě nenapadla taková verze, v který vystupuje Joana, jako hlavní "hrdinka", s lukem v ruce. Teď, co řeknu bude znít neuvěřitelně. Když jsem zrovna nabírala vodu, tak jsem za sebou něco uslyšela. Otočila jsem se a spatřila Joanu, jak naproti mě stojí s lukem v ruce a míří na mě. Než jsem na ni stihla zakřičet: "Pozor ať si nevypíchneš oko", tak se stala ta nejneuvěřitelnější věc, jakou jsem kdy viděla! Natáhla tětivu luku a vystřelila. Ale to není nijak neuvěřitelný. Neuvěřitelný je to, že se trefila! Zasáhla mě do levý ruky a já jsem s úžasem v očích na ni čuměla. Periferním viděním jsem zpozorovala, jak se Eragon objevil v křoví. Počáteční překvapení vystřídal vztek. Byla jsem na tu k***u, tak naštvaná, že jsem ani necítila bolest. Konečně jsem upustila vědro, který jsem doteď třímala v pravý ruce a rozběhla se k Joaně. Joana byla nejspíš taky v šoku, protože se prvně vůbec nehýbala, až když jsem na ni skočila a dala jí pěstí, tak se vzpamatovala. Ale to se už bohužel vzpamatoval i Eragon a rozběhl se k nám. Odlepil mě od Joany a Joanu pevně sevřel. Jenomže já se nespokojím jenom s tím, že dostala jednu ránu. Jakmile jsem si trochu vydechla, tak jsem se do ní chtěla pustit znovu, ale to už tady byl i Murtagh a Arya. Eragon Murtagha nejspíš kontaktoval pomocí myšlenek. Sakra.
" Co se to tu děje?" vydechla překvapeně Arya, když si všimla šípu, který mi trčí z ruky. Na chvíli jsem přestala myslet na Joanu, což byla chyba, protože jsem ucítila bolest. Kdyby se tu tak blbě neobjevil Eragon, tak bych si ten šíp vytáhla a vrazila ho Joaně do oka!
" Tahle holka na ni z ničeho nic vystřelila," ozval se jako první Eragon.
" Je to zrádce! Zradila krále!" začne vřískat na svoji obhajobu Joana, ale nejspíš jí nedošlo, že tady se svým "úžasným" králem moc nepochodí.
" Mlč!" okřikla ji Arya. Jenomže Joana se nechtěla jen tak vzdát a pokračovala s nadávkami na mou osobu. To už Eragon nevydržel a pomocí kouzla ji uspal.
" Jsi v pořádku?" přiběhl ke mě Murtagh.
" Jestli jsem v pořádku? V pořádku budu, až ta mrcha bude pod drnem!"
" Jo, je v pořádku," ujistil ostatní Murtagh.
" Nejsi v šoku?" zeptala se mě pro změnu Arya mezitím, co jsme šli směrem k ošetřovatelskýmu stanu. Luskla mi před očima a ptala se mě na ptákoviny typu: Kolik ti je? Víš kde jsi?
" To si piš, že jsem. Jak se mohla trefit? No, věřili byste tomu?" Možná, že má v hlavě totálně vymeteno, ale střílet teda umí. Bohužel. Škoda, že to není naopak.
" Nechceš vzít?," zeptá se mě Murtagh.
" Střelila mě do ruky, ne do nohy."
" Nevím, tak třeba je ti špatně z tý krve..." Teprve teď jsem si všimla, že za mnou zůstala rudá skvrna.
" Až budu mít v plánu omdlít nebo vykrvácet, tak se to dozvíš jako první."
Když jsme došli ke stanu, tak jako první vyběhla Angela. Prvně na mě spustila, kde mám vědra a až potom si všimla, že mi z ruky trčí šíp.
" Co se stalo?" zeptala se zamračeně.
" Vědra se domluvily a spáchaly na mě atentát," řekla jsem ironicky.
" Vidím, že tvůj psychický stav je zcela v pořádku."
Angela mi ošetřila zranění a nařídila klid na lůžku, který trval celých deset minut, než jsem se vzala nohy na ramena. Před stanem jsem narazila na Solambuma, který se nejspíš vracel z lovu. Zajímalo by mě, co asi tak může taková potvora jíst. Kupodivu nic neříkal, ale díval se po mě tím svým vševědoucím pohledem typu " já jsem to říkal". Nečekala jsem na to, až bude mít proslov, protože každou chvíli se může vrátit Angela, která šla pro ty vědra. Jelikož jsem nestihla oběd, tak jsem se rozhodla, že si půjdu dát odpolední svačinku. Suveréně jsem vešla do stanu a automaticky šla ke svému stolu. Poučení pro příště: příště se pořádně rozhlédnout, jestli tady není někdo, kdo by vás vidět neměl. Třeba taková Angela, která se zrovna cpala rohlíkem, když mě viděla. A prý šla pro vědra! Nacpávat se šla! Bohužel jsem nebyla dostatečně rychlá na to, abych zmizela. Angela ke mě přiskočila a naštvaně na mě ukázala rohlíkem.
" Co tady děláš? Máš ležet!"
" Měla jsem hlad a navíc mě už ruka nebolí."
" To proto, že jsem ti to natřela mastí. Za chvíli její účinky pominou a bude to potřebovat natřít znovu."
" Tak já potom přijdu." Angela nakonec kývla a i s napůl snězeným rohlíkem vyšla ze stanu. Huf, chvíli jsem si myslela, že mě vynese v zubech.
Zdál se mi opravdu divný sen. Všechno začalo nevině. Byla jsem v lese a blížila se k nějakému paloučku, kde ležel koloušek a vyhříval se na sluníčku. Nechtěla jsem ho vyděsit, takže jsem se k němu přibližovala opravdu opatrně, abych si ho mohla prohlédnout z blízka. Zakřupala pode mnou větvička. Koloušek vystrašeně zvedl hlavu a tázavě se na mě podíval. Postavil se a... najednou místo kolouška vedle mě stála Joana s dýkou v ruce. Začala blábolit něco o tulipánech, což jsem vůbec nepochopila. Když skončil její proslov o tom, jak jsou tulipány důležitý pro lidstvo, tak se tam z ničeho nic objevila Angela s vědrem v ruce a chtěla po mě, abych šla pro vodu. Chtěla jsem namítnout, že nemůžu, protože mám zraněnou ruku, ale když jsem se podívala na své ruce, tak jsem uviděla jenom dvě obří pampelišky! Začala jsem zmateně pobíhat po louce a všechno čeho jsem se dotkala, jsem zbarvila na žluto. Ve výsledku vypadaly Joana s Angelou jako vietnamky ( Pozn. Au.: není myšleno rasisticky). Joana se na mě rozzuřeně podívala a začala nadávat ve jménu všech tulipánů. Potom se spustila hrozná hádka mezi Angelou a Joanou. Kdy Joana zastávala tulipány a Angela opozici narcisek. Všechno to nakonec vyústilo ve rvačku mezi oběma zastánkyněmi plevele. Naštěstí přiběhla obří štika, která je od sebe odtrhla. Teda ona se spíš po tý zemi válela a plácala.
" Ellie! Zavolej oliheň, jinak to tu nezvládnu!" vyjeveně jsem pozorovala štiku, která na mě koulila ty svoje oči.
" Ellie!"
" Hej, no tak Ellie!" S trhnutím jsem se probudila. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, kde to jsem a kdo mě to vzbudil. Eragon a Arya stáli nade mnou a smáli se, až se za břicho popadali. Ucítila jsem něco na pravý straně mý tváře. Už jsme si myslela, že mi štika jednu vrazila, ale když jsem si z tváře sundala chleba, tak mi to došlo. Usnula jsem v jídelním stanu a jako polštářek jsem použila chleba, který jsem si předtím namazala s máslem a marmeládou. Eragon mi chtěl něco říct, ale přes salvu smíchu mu nešlo nic rozumět.
" Všude tě hledáme. Nasuada tě volá."
" J-jo. Jenom si půjdu ještě umýt obličej." Pořád jsem byla tak trochu v šoku z toho snu. Takový psycho jsem snad ještě nezažila. Pro jistotu jsem se podívala na svoje ruce. Jsou tam, kde mají být a pampelišky jsem potkala jenom cestou k Nasuadinýmu stanu.
" Jsem ráda, že jsi v pořádku. Měli jsme strach, že se ti neco stalo," uvítala mě Nasuada a pokynula mi, abych si sedla.
" Spala jsem." Eragon, který si sednul vedle mě, se potichu zasmál. Hodila jsem po něm jeden ze svých vražedných pohledů, který je podle názoru ostatních lidí roztomilý- nejspíš se na mě dívali ze špatnýho úhlu.
" Za dva dny se tento tábor bude stěhovat. Vardenové se přemístí na výhodnější místo a jezdci odletí pryč, protože mají nějaký úkol. Chci se tě zeptat, jestli tady chceš zůstat s místními obyvateli nebo odjet s Vardeny."
" Ani jedno," odpovím po chvíli přemýšlení.
" Prosím?"
" Říkám, že ani jedno. Odjedu s jezdci."
" Cože?" ozve se čtyřhlasně. teprve teď jsem zaregistrovala přítomnost Murtagha, který seděl rozvalený na židli v rohu místnosti.
" Ale to nejde. Bude to nebezpečné!"
" Prosím," začnu dělat psí oči.
" Nebudu na obtíž. Můžu jim po cestě vařit, prát nebo co bude zrovna potřeba."
" Ne," zakroutí Nasuada hlavou a všichni ostatní souhlasně přikyvují.
" Prosím, prosím, prosím...."
O půl hodiny a dvoutisících prosím později, Nasuada konečně povolila a dovolila mi s nimi odjet. Myslím, že ji to ustavičné "prosím", který jsem na neustále chrlila ji psychicky vydeptalo. Takže za dva dny oba jezdci, Arya a já, vyrážíme na cestu. Arya nebyla moc nadšená z toho, že jedu taky. Prý na mě budou muset dávat pořád pozor, aby se mi nic nestalo. Eragonovi a jeho staršímu bratrovi to nijak nevadilo. Nejspíš jsem Aryi zkazila plány. Třeba chtěla mít s oběma bratry nějaký to intimčo. Nasuada nás se zmučeným výrazem propustila s tím, že na podrobnostech se domluvíme zítra. Byla jsem už moc unavená to, abych vydržela s někým ve společnosti a u toho neusnula, takže jsem se rozhodla, že se půjdu pořádně vyspat. Zítra totiž musím najít Joanu a vyškrábat jí oči.
Tak jinak. Myslela jsem si, že půjdu spát, ale neustávající hluk mi napověděl, že spíš ne. Takže ležím na Murthagovi posteli a převaluju se z jednoho boku na druhý- připadám si jako ta štika ze snu. Už mám všeho dost. Kdo se v tomhle blázinci má vyspat? Půjdu se podívat, co se venku děje.
Super kousek... :) Už se nemůžu dočkat další kapči!