Autorka→ makynkakk@seznam.cz
19. kapitola
Z pohledu Damona
CO to doprčic, sakra, do prkýnka dubovýho dělám!!!! CO? Tohle není součást mé pomsty! TO teda rozhodně není!!!! Měl bych se vrátit raději do stavu, kdy mi byla úplně volná! Tohle nesmím dělat!
Musím se pomstít, musím JI přivést zpátky k životu, prostě musím… Teď už vím JAK!!! Teď to nesmím vzdát! Teď to nevzdám ani kvůli Margareth…
Proč mi doprčic ale vadí, že je na mě to tele, naštvaný! Takovej malej špunt! Kašlu na ni!
Vejdu do baru a hned si ke mně přisedne zase nějaká, no řekněme to bez obalu coura...
Vejdu do baru a hned si ke mně přisedne zase nějaká, no řekněme to bez obalu coura...
"Ahoj Damone, půjdeme nahoru?"
No jo dobře přiznávám, znají mě tu! Ale co proč bych nešel? Aspoň se odreaguju!
"Jdeme!" prsknu směrem k ní.
"Nemáš náladu, zlatíčko? Tu ti ihned spravím..." a laškovně na mě našpulí rty...
Tenhle bar nebudu zapírat, je bordel. V přízemí vrtí holky u tyče zadkama a nahoře v 1. patře se děje víte co. Vylezeme s Emou nahoru a zatočíme do nejluxusnějšího pokoje, který v tomdle domě je k nalezení.
Ema mě ihned začne vysvlékat a já nezůstávám pozadu s jejími šaty. Už ležíme na posteli, líbáme se a já si najednou představím …..
NE, NE, NE, tak to tedy rozhodně ne, to je dost úchylná představa! Já jsem si vážně místo tý holky představoval Maggie! To snad není možný! Ještě ke všemu o ní myslím už jako o Maggie. Emu, ze sebe shodím, bleskurychle se obleču a letím pryč! Tohle se mi snad vážně zdá! Tak úchylná představa, jestli jsem měl před tím špatnou náladu, tak nevím, jak popsat svůj nynější stav! Ema, na mě je asi hodně naštvaná, poněvadž ty nadávky co za sebou slyším asi nejsou výrazem její nehynoucí lásky.
Seběhnu schody zase už oblečený dolů a mám v úmyslu se pořádně vožrat!
Z pohledu Margareth
Po jeho odchodu jsem zůstala zkoprněle stát neschopná slova! Co se to doprčic děje se mnou i s ním?! Já už se v tom všem dokonale ztrácím! Mohla bych si neustále dokola říkat, jak na tom jsem a vše si ujasňovat! Ujasnit si, že je můj nepřítel a pak když se mi znova objeví před očima vědět, že to tak není! A jak je na tom vlastně on? Co po mne a Anně ve skutečnosti chce? Já už opravdu nevím! Nejraději bych utekla do nějaké velmi vzdálené psychiatrické léčebny a tam zůstala vegetit do konce života! Bylo by úžasné utéct od všech svých starostí!
Raději vstanu od stolů a vyskáču schody zpět do svého pokoje. Je kolem sedmé hodiny, což je velmi brzy, ale rozhodnu se jít do postele a pokusit se všechno zaspat.
Raději vstanu od stolů a vyskáču schody zpět do svého pokoje. Je kolem sedmé hodiny, což je velmi brzy, ale rozhodnu se jít do postele a pokusit se všechno zaspat.
Lehnu si do postele a ne a ne usnout! Přemýšlím, co se bude dít dál… Za týden mám narozeniny a vše se změní… úplně všechno…
V tom mé myšlenky přeruší rána dole… odhaduji, že v kuchyni… Tak se náš milost pán asi uráčil vrátit tak brzy?? Spíš bych tipovala, že si přifrčí až ráno s dobrou náladou…
Vylezu z pelechu a jdu dolů…
"Damone? Copak, že ses nám vrátil tak brzy?"
"Ahoj…"
Do prčic co tady dělá ta cizí holka! Tohle teda Damon rozhodně není… Vypadá nádherně, má černé kudrnaté vlasy, které jí lemují drobný obličej. Tmavé oči a velmi štíhlou postavu…
Do prčic co tady dělá ta cizí holka! Tohle teda Damon rozhodně není… Vypadá nádherně, má černé kudrnaté vlasy, které jí lemují drobný obličej. Tmavé oči a velmi štíhlou postavu…
"Kdo jsi?" ptám se tý nádhery. Zatím nepociťuji žádný strach, předpokládám, že je to Damonova známá… Třeba je to ta druhá osoba, na které jí záleží, jak mi o ní říkal…
"To je špatná otázka…"
"Jaká je správná?"
"Co třeba, co tady děláš ty?"
"Jaká je správná?"
"Co třeba, co tady děláš ty?"
"Já jsem byla unesena."
"Copak si tě Damon vydržuje jako živého mazlíčka? Myslela jsem, že má lepší vkus."
"Copak si tě Damon vydržuje jako živého mazlíčka? Myslela jsem, že má lepší vkus."
Ihned pochopím, co myslela tím mazlíčkem. "Nikdy ze mne nepil…" tu druhou poznámku raději ignoruji, nehodlám si ji znepřátelit hned od začátku, navíc nevím, co od ní mohu čekat…
"A proč tady teda jsi?"
"Jo to bych taky opravdu ráda věděla."
"Jak se jmenuješ?" ptá se mě zase, copak mi všichni musí klást tak debilní otázky, já se chci taky ptát a ne jen neustále odpovídat…
"Jo to bych taky opravdu ráda věděla."
"Jak se jmenuješ?" ptá se mě zase, copak mi všichni musí klást tak debilní otázky, já se chci taky ptát a ne jen neustále odpovídat…
"Margareth."
"A dál?"
"Nechtěla by jsi mi také prozradit své jméno?" ptám se té néznámé.
"A dál?"
"Nechtěla by jsi mi také prozradit své jméno?" ptám se té néznámé.
"Tvé příjmení prosím."
"Tak dobře," povzdechnu si, "jsem Margareth Sprienflová, 17 let, chceš i rodné číslo?"
Ovšem při zmínce mého jména na mne vykulila oči a otevřela pusu dokořán… Asi ji doma neučili slušnému chování! Navíc by jí tam mohla vletět moucha nebo nějaká jiná havěť….
"Tak dobře," povzdechnu si, "jsem Margareth Sprienflová, 17 let, chceš i rodné číslo?"
Ovšem při zmínce mého jména na mne vykulila oči a otevřela pusu dokořán… Asi ji doma neučili slušnému chování! Navíc by jí tam mohla vletět moucha nebo nějaká jiná havěť….
"Ty jsi Margareth Sprienflová?"
"Ano, myslím, že jsem ti to už říkala." Začínám se trochu obávat…
"Ano, myslím, že jsem ti to už říkala." Začínám se trochu obávat…
"Ty mne znáš?"
"Jen z legendy." Podívá se na mne zase normálním výrazem, asi usoudila, že by ji do pusy opravdu mohlo něco vletět…
"Jen z legendy." Podívá se na mne zase normálním výrazem, asi usoudila, že by ji do pusy opravdu mohlo něco vletět…
"Z jaké legendy? Co je tohle zase za blbost, víš můj život je už tak dost chaotický, tak co kdybys mi objasnila tu legendu a neodpovídala mi zase otázkou.." vypěním…
K mému rozčilení mi ale neodpovídá a dívá se na mne dost nebezpečně, v tom mi to dojde, její červené oči…. Ona je UPÍR!
"Kdo jsi a co tady děláš?" ptám se jí roztřeseným hlasem a couvám o krok zpátky…
"Já jsem Katherine Percová a jsem tady, abych Damonovi předala vzkaz…"
Z pohledu Anny
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!! NE! NE! NE! NE! Stefane, co budeme dělat? ON ji unesl, normálně ji unesl a já nevím, co chce, co jí udělá, pane joo! Stefane! Musíme něco udělat!" vřeštím jak smyslů zbavená! Zrovna jsme dojeli do domu mých rodičů a nikdo o ní neví, dokonce ani Natali ne…. Ach ne, co budeme dělat….
Právě jsme se Stefanem zjistili, že Damon unesl mojí sestřičku a nikdo si na ní z rodiny nepamatuje!
"Tak jo klid jasné! To zvládneme, Damon má něco za lubem, když jsem mu psal.."
"Cože? Ty jsi mu psal a nic jsi MI o tom neřekl?"
"Tak jo klid jasné! To zvládneme, Damon má něco za lubem, když jsem mu psal.."
"Cože? Ty jsi mu psal a nic jsi MI o tom neřekl?"
"Promiň, prosím uklidni se, víš, že ti není dobře a sotva se držíš na nohou!"
"Stefane, on ji má. Jak mohu být klidná?!"
"Anno, my ji najdeme! A zjistíme, co chce udělat! Nevím…. Možná se mi chce pomstít…"
"Jak to myslíš pomstít?"
Stefan uhne očima pryč a já pěním vzteky, i když je mi strašlivě špatně!
"Stefane, co se stalo?"
"Anno, já…"
"Tak co se stalo, Stefane?"
"Stefane, co se stalo?"
"Anno, já…"
"Tak co se stalo, Stefane?"
"On a já…. lhal jsem ti…. Teda ne nelhal, ale…. Neřekl jsem ti o tom, že jsme měli s Damonem sestru……"
"Stefane,proč jsi mi to neřekl? Ale jak s tím souvisí?"
"Ona byla zavražděna…."
"Kým?" Stefan se na mne bolestně podívá a s velikým úsilím i odpoví…
"Stefane,proč jsi mi to neřekl? Ale jak s tím souvisí?"
"Ona byla zavražděna…."
"Kým?" Stefan se na mne bolestně podívá a s velikým úsilím i odpoví…
"Mnou…."


moc super kapitola
těšim se na další