close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

4. kapitola

1. května 2011 v 12:45 | Aranel van de´Corvin |  Byl to vážně osud?

"Arene můžeme si promluvit?" zeptal se mě Godric, když vešel do mého pokoje. Opět bez zaklepání. Přemýšlím, jestli vůbec někdy klepe. No spíš asi ne. "O čem?" v jeho očích hledám nějaký náznak. Ale nic. "Co se s tebou děje. Proč jsi poslední dobou ještě větší pesimista než kdy předtím?" nevím proč se ptá na takovou kravinu. Tváří se nějak moc vážně. Hm možná bych měl odpovědět. "jídlóóóó" zaslechneme našeho debilního "bratra" Marcuse. Musím se usmát. Jeho blbost nikdy nepřestane překvapovat. Radši odpovím na Godricovu otázku. " A tebe to baví? Den co den děláme to samé. Jako bychom se točili v kruhu z kterého není cesty ven. Každý den stejný stereotyp." Dívá se na mě jako na debila (Marcuse). "Arene, ty jsi teď lidofil?" zeptal se mě a já málem vyprsknul smíchy. Lidofil?? Kde to vzal. "Ne to vážně ne" řeknu nakonec. On si vážně myslel, že jsem na lidi? No minimálně si dost viditelně oddychl. "není to sterotyp, když to necheš." Pokračuje najednou a lidofila nechává za sebou. Horší už to nebude. Nakonec s ním na ten lov budu muset. "Dobře půjdu s tebou. Stejně už začínám mít hlad" nechal jsem se ukecat a doufal, že už budu mít klid.
*+*
"Tak ahoj zítra" rozloučila se čveřice. Každá se vydala domů a nad Meanderem začala padat tma. Dnešní noc bude jiná. Zlo, které doposud spalo se opět probudilo k životu a nikdo nic netuší. Dvojice v černém kráčí městem a snad ani nevrhá stín. Dnes v noci někdo zemře. Na koho padne los? Je to jako městečko Palermo až na jednu maličkost. Pokud hra skončí, na tu další už nezbydou hráči¬. Elementy klidně usínají v mlze svých dětských snů a netuší, že zlo, které se možná pohybuje i kolem jejich oken, si přichází pro jejich sílu, pro jejich smrt. K ránu přicházejí o život dva nevinní mladí lidé. Ráno je najdou na ulici a policie otevře nový případ. Jak si vysvětlí, že v žilách mrtvých není žádná krev? Útok zvířete nebo chladnokrevná vražda?
*+*
"Ahoj" pozdravila jsem holky. "Ahoj" odpovídají jednohlasně. "Víte,že byli včera v noci zavražděni dva lidé?" ptám se. "Cože?" zděsila se Vera. "Jo, ale co je na tom nejděsivější? V tělech obou mrtvých nebyla ani kapka krve" pokračovala jsem. Všechny jsme měly strach. Cítila jsem to. "Tohle není náhoda. Ti co je zabili chtějí zabít nás" vyslovila Gaby to, co jsme se my ostatní bály říct nahlas. "Tohle opravdu není náhoda. Jenže jedno na tom pořád nechápu. Co jsme komu udělalaly?" ptám se. Vera se na mě podívala a v jejich modrých očích vidím zmatek. "Já nevím. Vždyť je nám patnáct! Máme řešit oblečení, kluky možná i školu a ne přemýšlet o tom, kdo další nás chce zabít" řekla pobouřeně. "Kolik myslíte, že jich je?" ptala se Carol. "Kdybychom to tak mohly vědět. Byla bych mnohem klidnější. Možná" opovídám. Ještě chvilku jsme se dohadovaly, ale pak jsme musely do tříd. Zvonilo.
Po škole…
"Měly bysme někde cvičit." Navrhla Vera. "Jo, to souhlasím. Až nás budou chtít opravdu zabít, musíme být připraveny se bránit." Řeknu a podívám se po Carol a Gaby. Obě přikývly. "Dneska by to šlo u nás ve sklepě" Navrhla Vera. Nepočítala jsem s tím, že hned dneska a rozhodně mi to nevadilo. Spíš naopak. Měla jsem radost, že začneme tak brzy. Všechny jsme souhlasily a vyrazily k Veře domů. Cestou nám řekla, že její rodiče se vrátí nejdřív v sedm a její brácha a ségra dnes přespávají u babičky ve Valedale. Holt máme šťestí. Vešly jsme do krásného domu a Vera nás zavedla do kuchyně. Tam vzala dvě misky. Do jedné nalila vodu a do druhé odsypala z květináče trochu hlíny. Ta byla nejspíš pro mě. Pak vzala svíčku a sirky. Vyšly jsme po schodech do jejího pokoje. Srdce mi bušilo očekáváním a zároveň i strachem. Co když budu nejhorší?
*+*
Černý vlk běží lesem. Je plný vzteku a zášti. Proč musí být on vždy něčím jiný? Něčím špatný. Nesnášel to. Nesnášel svoje geny a čí dál víc si byl vědom toho, že nesnáší i svého otce. Proč mu to musí pořád předhazovat. Copak může za to, že je jiný? Jistěže ne, ale jen a jen jeho otec ho nutí se tak cítit. Jako vyvrženec. Dnes se zase pohádali. Poslední půlrok nedělají nic jiného. Půl rok, který měl trávit úplně jinak. Někde v New Yorku se svými, teď už bývalými, přáteli. Místo toho zůstal tady v Meanderu a nemohl odejít. Nesměl opustit smečku. Navíc měl teď pořád za zadkem Emily. Vlčici, kterou mu otec vybral za partnerku. Prý se k sobě hodí. On je pořád něčím jiný a ona nemá mozek. Vlka to zabíjelo. Hádali se vlastně pořád kvůli ní. Nechápal, proč si v této moderní době nemůže vybrat svou družku sám. Kdyby alespoň nebyla tak hrozně blbá. Věděl, že to není zrovna slušné, ale on ji prostě nemohl vystát. Ona brala všechno jinak. Slepě poslouchala a věřila všem okolo sebe, takže když jí jeho otec řekl, že ji vlk miluje, vzala to naprosto vážně. Asi proto ji nemohl vystát. Pořád za ním lezla a přemýšlela o jejich společné budoucnosti. Popravdě, když slyšel slovo vlče, dostal takový vztek, že se okamžitě proměnil. Jako před dvaceti minutami.
*+*
Se všemi těmi věcmi jsme vyšly k Veře nahoru. "Mám začít?" zeptala se. Carol i Gaby souhlasily. Vera se zadívala na misku z vodou a z jejích očí vycházela jemná modrá záře. Skoro to nebylo vidět, ale já jsem si všimla. Z misky začala po kapkách stoupat voda. Kapky se uskupili do víru a pak se tiše vrátily do vody. "To bylo krásný" usmála se Carol. "Ještě to má své mouchy" odpověděla Vera. "Teď to zkusím já" ozvala jsem se. Soustředila jsem se na cíl. Tělem mi protékala silná energie. Silnější než kdykoliv před tím. Všechnu jsem jí posílala za jediným cílem. A pak.. Zničehonic se to povedlo. Ani jsem to snad nečekala. Z hlíny nejdříve vykoukla maličká květinka. Během dalších pár vteřin se změnila na bělostnou kopretinu. "Teda" zašeptaly Vera i Caroline. Jen Gaby se zdála být nějakým způsobem naštvaná. "Teď jsem na řadě já." Řekla. Vzala do rukou svíčku. Její vlasy se rozevlály a jejich barva se změnila. Jakoby hořely. Ze svíčky vyšlehl silný plamen. Jako had se obtáčel kolem ní. Všechny jsme oněměly v úžasu. Gaby se vítězoslavně usmála a na chvíli ztratila koncentraci. A oheň byl najednou na mých kalhotách. Začala jsem křičet. Vera naštěstí zareagovala a včas to uhasila. Všechny jsme na sebe zděšeně koukaly. Ještě jsme vydýchávaly šok. "Pomůžu ti to usušit" řekla Carol. Kolem mých nohou začal foukat jemný, teplý vítr. Za chvilku jsem byla suchá. "Jak jsi to.." zasekla jsem se. "Já nevím. Umím změnit i teplotu" řekla mi. "To je fakt skvělý" usmála se Vera a na oheň jsme skoro zapomněly. Jen Gaby stála mimo a zdálo se, že rozhodně nehodlá omluvit.
*+*
Aren přecházel po ztemnělém pokoji. Poprvé po dlouhých letech nemohl klidně spát. V noci doufal, že se tím Godricka zbaví, ale místo toho v sobě objevil něco, co doufal, že postrádal.
Ten noční zážitek ho bavil. Chtěl víc. Víc krve, víc smrti. V noci si spolu vyhlédli asi dvacetiletý pár. Celou noc je pronásledovali. Postávali v temných uličkách, děsili je. K ránu jejich strach ukončili. Tehdy s takovou chutí prokousl její krční tepnu, že se sám nepoznával. A chtěl víc. Mnohem víc. Touha po krvi v něm byla teď silnější než kdo dřív. Naštěstí on byl silnější. Ale kdyby nehrozilo odhalení před elementy, šel by ven teď hned. Šel by zabíjet.
"Jak se dnes máš?" vešel Godrick bez zaklepání do pokoje. "Blbě." Zavrčel Aren. "Stalo se něco?" ptal se Godrick zatímco si zapálil cigaretu a posadil se do křesla. "Jo, stalo se! Včera v noci se něco změnilo. Něco ve mně! Mám neodolatelnou touhu po zabíjení" Gorick se Arenovu přiznání jen spokojeně usmál.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Kolik ti je

8-10 let 3.4% (48)
10-13 let 20.4% (291)
13-16 let 57.2% (815)
více 19% (270)

Komentáře

1 kimilianka kimilianka | 10. května 2011 v 10:01 | Reagovat

pání to bylo úžasný, jen pokračuj už se nemůžu dočkat dalšího dílu. já elementy miluju

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama