close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

5. kapitola- vlci

18. května 2011 v 17:15 | Aranel van de´Corvin |  Byl to vážně osud?

Pohled Nory
Domů jsem přišla až v pět odpoledne. "Kdes byla?" řve na mě máma. No jo, zapomněla jsem zavolat, že přijdu domů o dost dýl. "Promiň byla jsem u kámošky" omlouvám se, ale máma pokračuje dál. Rozpoutala se pořádná hádka. Už mi to lezlo na nervy. Zvedla jsem se k odchodu. "Kam si myslíš, že jdeš" křičí zase máma. "Do lesa, co nejdál od tebe!" zařvu a ke svému uspokojení pořádně prásknu dveřmi. Vyšla jsem tichou lesní cestou. Snažila jsem se uklidnit, ale vztek ve mně pořád bublal. Mimo šum stromů, který mě normální uklidňuje a dává mi pocit svobody, jsem dnes v hlavě pořád slyšela tu hádku s mámou. Normálně se vůbec nehádáme. Až teď. Sedla jsem si na zem. Les jakoby mě chápal. Jakoby slyšel můj vztek a snažil se mě uklidnit. Přivřela jsem oči a vdechla vůni lesa. Znovu jsem je otevřela a položila dlaně na hlínu před sebe. Lehce se mi povedlo přivést na svět slunečnici. Jo, je trošku neobvyklá, ale u jedné se to snad nezblázní ne? Jak květina rostla a sílila,moje starosti odplouvaly až mizely. S úlevou jsem se zvedla a chtěla se vydat domů. Najednou jsem ale zaslechla tiché kňučení. Šla jsem po zvuku a došla až na kraj lesa. Ležel tu zraněný vlk. Zdál se být postřelený. Automaticky jsem vzala mobil a volala mamce. Je to zvěrolékařka, takže mu určitě pomůže.
"Noro! Okamžitě pojď domů! Musíme si promluvit" začala na mě řvát dřív, než jsem vůbec stihla něco říct.
"Mami teď ne! Našla jsem v lese vlka"
"Cože? Kde?"
"Je kousek od domu. Je zraněný"
"Kde přesně?"
"Pamatuješ jak sem dali minulou zimu ten nový krmelec? Jsem asi deset metrů od něj"
"Dobře, vezmu auto. Počkej s ním"
Zavěsila jsem a zůstala stát u něj. Jeho hrudník se s obtížemi zvedal a zase klesal. Byl ošklivě postřelený. Jeho oranžovohnědé oči se na mě dívaly s tichou prosbou: "Pomoz mi".
"Noro!" zaslechla jsem mámin hlas
"tady jsem!"
Máma u mě byla hned a společnými silami jsme vlka odnesli do auta. Samozřejmě až potom, co ho mamka uspala.
"Promiň mami. Chovala jsem se jako idiot." Prolomila jsem ticho, které v autě vládlo
"Ty taky promiň. Zbytečně jsem hysterčila. Mám velkou radost, že sis konečně našla kamarády"
"Myslíš že to přežije" změnila jsem téma
"Určitě jo. Necháme ho doma, dokud se neuzdraví. Ale moc si na něj nezvykej. Budeme ho muset vrátit do přírody."
Hned jak jsme dorazily domů jsme ho odnesly do máminy ordinace. Mě ale vyhodila.
*+*
Pohled Arena
"bráško já má takovou radost" vypískla May, když jí Godric řekl, co se stalo. "jsi zpátky" přidala se i Elisabeth a objala mě. Já si nejsem úplně jistý. Moje touha po lidské krvi přesahovala hranice snesitelnosti. Nejde o to, že by mi nějak záleželo na lidském životě. Ne. Jde spíš o to, že je to velmi nebezpečné. Teď v době, kdy elementy nabírají sílu. Jsem si jist,, že jsem měl Godrica odmítnout. Teď nevím zda dokážu odolat. Zatím jsem silnější než má touha po krvi, ale co když mě to ovládne? Co když pak nedovedu splnit úkol který jsem si vytyčil.
*+*
Pohled Very
Nemůžu spát. Cítím nebezpečí, které mě obklopuje. Toužím to jít říct rodičům, ale nemůžu. Nejspíš by mě s přáním brzkého uzdravení poslali do léčebny pro duševně choré. A tak to musím zvládnout. Musím nějak zvládnout tího toho, že kolem mě jsou nepřátelé, které ani neznám. Možná jsou někde venku a dnes v noci někdo zase zemře. A já tomu nedokážu zabránit. Zatím jsem moc slabá.
Otevřela jsem okno a stejně jako už mnohokrát předtím jsem po žebříku slezla do zahrady. Nebylo tu moc dobře vidět a to mi vyhovovalo. Potřeboval jsem se uklidnit. Bosky jsem se procházela ztemnělou zahradou, když jsem uviděla dvě postavy v černém. Málem jsem leknutím vykřikla.
"Godricu počkej" řekl jeden z nich
"co je?"
"Ty to necítíš? Magie"
"ty myslíš že..?"
"ne, element to určitě není"
Jen co zašli za roh jsem se rozběhla k žebříku vedoucímu do svého pokoje. Vlezla jsem co nejrychleji to šlo a ve strachu se svalila do postele. Teď už to je jisté. Ti, kteří tu zabíjí, chtějí zabít nás.
Další den
"To si děláš legraci ne? Kdo to mohl být?" ptala se spíš sama sebe rozzuřená Gaby. "Upíři" ozvalo se za námi. Byla to Joaslin, mladá knihovnice, která tu prý pracuje od minulého roku. "Cože?" podívala jsem se na ní a snažila se najít známku vtipu.
"Ten, kdo tady vraždí je upír. Není to nemožné. To by jste potom ani vy neexistovaly"
Kývla jsem na holky a společně jsme se vydaly k východu z knihovny
"Počkejte, já jsem s vámi neskončila"
"Víte, my už musíme jít" řekla Gaby
"Ne počkejte! Jsem tady abych vás učila"
"My to zvládneme samy" usmála se Gaby.
Konečně jsme zdrhly. "Do tý knihovny už nikdy nevlezu" ozvala se Nora, když už jsem byla dost daleko. "To teda, tý ženský straší ve věži" zasmála jsem se. "To mi povídej. Upíři? To už nám mohla rovnou tvrdit, že na nás útočí obří ptakopysk" rozesmála se Carol.
*+*
Pohled Arena
Nad Meanderem stojí jasné slunce. Já sedím v křesle u okna a přeju si urychlit čas. Dnes v noci nebudu lovit z hladu. Ne. Mám šílenou chuť zabíjet. Pořád ale nemůžu pochopit, proč jsem svedl Godrica ze stopy elementu. Namlouvám si, že je to má sobeckost, ale co když není. Co když je to strach. Poslední dívka elementu zabila mou životní lásku. Chci je zabít. Všechny. Chci aby trpěly tolik, jako jsem trpěl já když mi zabila Sophie. "Anabel" zašeptal jsem s nenávistí do ticha "Připrav se na smrt".
Je to už 74 let. Dlouhých 74 bez Sophie. Tehdy můj život ztratil smysl. Věčnost neměla cenu. Až do teď. Teď mám jasný cíl. Zabít ji. Dívku, která vidí stále celý svět dobrý. Chci vodu. Stejný element, který zabil Sophie. Element, který si před 74 lety říkal Anabel Forbesová.
*+*
Pohled Nory
Domů jsem se vrátila hodně brzy. Hodila jsem batoh na zem v předsíni a vyběhla schody do svého pokoje. Na dece u mé postele ležel zraněný vlk. "Ahoj kamaráde. Jak se máš?" usmála jsem se a klekla si vedle něj. Musím zkontrolovat obvazy. Vše je v pořádku. Alespoň něco. Díval se na mě nádhernýma oranžovohnědýma očima v který se zračila bolest. Ano, musí ho to moc bolet. Chvilku jsem byla u něj, ale pak přišel čas na normální denní povinnosti. Jako třeba učení. Tak jsem si sedla ke stolu a dala se do psaní slohovky na angličtinu. Věřte, že se mi opravdu chtělo. Tak moc, že bych se fakt zbláznila, kdybych ji nemusela psát.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Sairiana Sairiana | 23. května 2011 v 21:03 | Reagovat

Hezká kapitolka.

2 Karry Karry | 26. května 2011 v 21:33 | Reagovat

Dobrá povídka a pěkná kapča :-D Jen mi přijde že trochu moc často přeskakuješ od jednoho "pohledu" k druhému... ale nevadí. Nebo teda vadí (trošku :-D) ale co už s tím... 8-)

3 kimilianka kimilianka | 30. května 2011 v 11:12 | Reagovat

je to hrozně krásná povídka já sem úplně posedlá elementy, takže se mi to hrozně líbí, to by bylo fakt hustý kdyby se ten Aren nakonec zamiloval do elementu vody co? :-D  :-D no nechám se překvapit, pospěš si.. :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama