close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

7. kapitola

1. května 2011 v 10:01 | Aranel van de´Corvin |  Krvavá láska

Vejdu do lesa. Nikdy jsem si nevšimla jak je to tady hnusné. I když teď to je možná tím, že moji představivost nezajímají moje argumenty a vytváří mi v hlavě obrazy toho, jak se za každým stromem skrývá nějaká příšera, co po mě kdykoliv může skočit a zabít mě…
Asi bych se měla přestat dívat na horory.

Pomalu se ploužím tím zasraným lesem. Jsem asi fakt blbá, ale ztratila jsem se tady. Už tady bloudím asi tak dvě hodiny. Zajímalo by mě, jestli mě ostatní hledají. Vlastně mě to moc nezajímá, teď se z tadyma chci hlavně dostat. Řekli byste někdy, že upír nemá orientační smysl? Já teda ne. A to je právě ta prdel. Já ho mám, a hodně dobrý, a ztratila jsem se tady. Dobrý co?
Je už nějakou dobu po setmění a já jsem posraná strachy. Říkala jsem vám, že jsem srab? Slabé slovo. Bojím se každého stínu. Absolutně každé blbosti.
Teď bych fakt nemohla, kdyby na mě někdo bafnul…
"Neztratila jste se náhodou, slečno?" ozve se za mnou náhle něčí hlas a já se jen tak tak udržím, abych nevyjekla. Bože, málem jsem dostala infarkt!
Rychle se otočím na osobu co za mnou stojí a uvidím neznámou tvář nějakého kluka, nebo spíš chlapa, který vypadá tak na třicet. Doufám že to není nějaký úchyl.
Buď jsem úplně zešílela nebo… no, žádná druhá možnost mě nenapadá. Takže platí ta první, protože se ho fakt bojím. Samozřejmě mě vůbec nenapadne, že jsem upír a mohla bych mu úplně v pohodičce dát přes držku nebo mu případně zdrhnout.
Pak si uvědomím, že ještě pořád čeká na mou odpověd.
"Ne, jen se procházím," odvětím. V mém hlase není po strachu naštěstí ani stopa. Na druhou stranu, jak já můžu vědět, že tam žádná stopa není, když jsem ji nikdy neviděla? Ach bože, už zas přemýšlím o naprostých blbostech.
"Nevypadá to tak," řekne s úsměvem ten chlap.
"A jak má podle vás vypadat někdo, kdo se prochází?" zeptám se ho ironicky.
"No, řekl bych, že by neměl být od bahna." Jo já jsem vám ještě zapoměla říct, že za tu dobu, co jsem byla s ostatními doma, nějak zázračně roztál sníh, po kterém všude po zemi zůstalo hnusné bahno. No a mě se asi tak před hodinou povedlo do něho hodit dobrou tlamu… No jo, já vím, jsem holt dítě štěstěny, na to se nic jiného říct nedá… Ale když tady je taková tma! Nevidím ani na krok!
Nevymlouvej se, holčičko, usadila jsem se. Jsi upír, takže vidíš dost dobře. To je sice pravda, ale stejně jsem nic neviděla.
Nediv se, měla jsi oči plné bahna. Bože. To je sice pravda, ale bylo to až po tom, co jsem spadla, ne předtím. A víš co, už to laskavě neřeš, jo?
Kdybyste se divili, samomluva u mě moc běžná není. Co bych ale neudělala pro to, abych tady nezůstala sama s úchylem. Počkat, co to zas kecám… Já tady přece jsem sama s úchylem… Sakra.
Ostražitě se na toho chlápka podívám. Aha, už tady není. Výborně.Určitě se někde schoval, aby na mě pak mohl skočit a… Hej! Už toho fakt nech!
Povzdechnu si. Asi jsem paranoidní. Třeba to bylo jen ňáké fata morgana
V tu chvíli si všimnu, že asi deset kroků ode mě je v mezeře stromů vidět náš dům.
Kurva, kurva, kurva! To mi jako chcete říct, že jsem celou dobu jak debil chodila po okraji lesa deset kroků od baráku?! Já se na to příště fakt vyseru a zůstanu doma! Tohle mi za to vážně nestojí! Abych tady dvě hodiny chodila po lese, zasrala se od bahna a vybavovala se s úchylem… na to se vám příště fakt vybodnu.
Vztekle zavrčím. Dneska už toho mám fakt dost. Mám ale takový pocit, že tímto nočním dobrodružstvím to nekončí...
Naštvaně dopochoduju k domu. Pak si řeknu, že by asi nebylo nejlepší, kdyby mě viděli takto od bahna, proto se rozhlédnu, a když nikoho neuvidím, skočím na svůj balkon, o kterém jsem vám myslím ještě neříkala, že ho tady mám. Každopádě tady je. Zalomcuju dveřma a zjistím, že jsou zamčené.
"Kurva, já se na to fakt vyseru," mumlám si přitom, co seskakuju z balkónu a jdu ke dveřím. Řeknu vám, že to bahno mi asi vymylo mozek, protože jinak to fakt nechápu. Jak jsem stála na tom balkóně, vůbec jsem si neuvědomila, že bych ho mohla jednoduše projít a být v pokoji. Né, to já samozřejmě neudělám, co byste ode mě čekali? Já si jako naprostý debil celá od bahna naklušu do obyváku, aby se všichni mohli podívat, jak mi to sluší. Fakt, já jsem tak strašně inteligentní, až se mi z toho občas chce zvracet. Tak mě napadá, že jsem zlatý příklad přísloví (jestli to teda je přísloví): "Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě?" Tímto se očividně hodně často řídím.
No, teď každopádně stojím před dveřma a poslouchám, jestli vevnitř nikdo není. Nikoho neslyším, což sice neznamená, že tam nikdo není, ale i tak se odhodlám, pomalu otevřu dveře a vejdu dovnitř.
Hodně pomalu se odplížím ke dveřím vedoucím k obyváku a pootevřu je. Díkybohu tam nikdo není, tak dveře rychle otevřu, proklouznu jimi a vyběhnu do svojeho pokoje. Zabouchnu za sebou dveře a úlevně si povzdechnu.
Jen co se podívám na postel, všechny optimistické pocity zmizí. Je normální, že mi na posteli sedí nějaký cizí chlap? A co víc, ten chlap, co jsem ho potkala v lese?
"Hele," promluví ten chlap, "než na mě začneš řvát a tak podobně, tak ti chci říct, že vám nechci nijak ublížit. Poslal mě sem Seb."
"Kdo?" nechápu.
"Sebastian," řekne trpělivě.
"To mi teda fakt pomohlo. Víš co, mě je jedno, kdo to je a co po mě chce, prostě vypadni a vyřiď mu, že jestli mi chce něco říct, ať si přijde sám!" Na konci toho "proslovu" zvýším hlas. Po tom dvou hodinovém bloudění po lese fakt nemám náladu se s někým vybavovat.
"Sebastian je ten upír, co se znal s tvým otcem a abych ti to upřesnil - dnes ráno se stala taková malá nehoda, při které se mu nějak nepovedlo zůstat klidný a pokusil se tě…"
Nedokončí větu, protože k němu přiskočím a zařvu na něho: "Tomu, že mě chtěl zabít, říkáš malá nehoda? Už z tadyma konečně vypadni a laskavě mu řekni, ať už jde do prdele a pořád mě neotravuje!"
"Počkej chvilinku. Chce s vámi uzavřít mír. Ovšem za nějakou cenu."
"Nasrat! A už odsud laskavě vypadni než tě zabiju," varuju ho vzteklým hlasem.
"Měla by sis to poslechnout. On většinou není takový milosrdný..." Pomalu ale jistě mě začíná neskutečně vytáčet. Ještě chvíli mě bude srát a uškrtím ho.
"Už počtvrté ti říkám - vypadni! Nechtěj mě nasrat! A ať jde ten Seb ze svojí zasranou nabídkou někam a ať se tam zahrabe, ať už ten jeho ksicht nikdy neuvidím! A ty už konečně zvedni tu svoji velectěnou prdel a vypadni, než tě z tadyma vykopu! Pak už bys mu to konečně mohl jít vyřídit, než tam dolezu a sama mu to řeknu. A říkám ti - z toho by jen tak nevyvázl. Pořádně bych si ho podala… A TY UŽ KURVA KONEČNĚ VYPADNI!"
Něco k dobru mu musím přiznat - už šestkrát za sebou jsem ho poslala do prdele a on ještě pořád sedí na mojí posteli a tváří se jakobych mu to neřekla ani jednou! I když nevím jestli to jde počítat jako něco dobrého… Já mu asi fakt zakroutím krkem a bude pokoj…
"Nehledě na tvé názory, musím ti to vyřídit. Tak znějí mé rozkazy."
"Se svojima rozkazama se běž vycpat a víš co, běž už srát někoho jiného!"
"Musím ti to říct," trvá na svém.
"ÁÁÁ! Bože za co mě trestáš? Co jsem komu udělala? Vždyť já jsem vždycky byla hodná, poslouchala starší, nemluvila sprostě, nikoho nezabila, nikoho nenaštvala, nikoho neposlala do prdele, nikoho jsem nepomlouvala, neožírala jsem se a moc jsem nejedla, nikdy nic neukradla…" Eh. No, abych pravdu řekla, všechno z toho, co jsem řekla, že jsem neudělala, jsem udělala… a ne jednou. Například to mluvení sprostě. To už ke mně holt patří, a nikdo to nezmění. A to zabíjení… jen nerada přiznávám, že už jsem zabila víc než deset lidí (a to nepočítám démony a upíry, kteří se mezi lidi počítat nedají, takže nevím, co tady zas řeším…) A ohledně prvních dvou jmenovaných věcí… obvykle dělám přesný opak - čili jsem zlá a nikoho neposlouchám. No co. Kdybych to nedělala, tak bych zaprvé byla dávno mrtvá, a zadruhé - to by přece nebyl život, kdybych občas (občas, ha ha) nebyla mrcha.
"Už jsi domluvila?" zeptá se mě po chvíli.
"Jo, už jsem domluvila. Mohl bys mi prosím dát pokoj a jít pryč z mého domu?" pokusím se na něho jít slušně.
"Ne nemohl. Musím ti to ještě říct." Chvíli čeká, a když vidí, že ho nepřerušuju, tak pokračuje. "Řekl mi, ať vám vyřídím, že pokud nebudete zabíjet určité upíry a démony, nechá vás na pokoji. Pokud s tím nesouhlasíte, mám vám vyřídit, že se můžeme domluvit na jiném řešení. Jaká je tvá odpověd?"
Chvíli se rozmýšlím jak nejlíp zformulovat svou odpověd a pak řeknu: "Jestli si myslíš, že chceme být v míru s takovým hajzlem, tak se zatraceně pleteš. A teď bych ti radila vypadnout, jinak už se fakt neudržím a zabiju tě. Jo a tomu Sebovi vyřiď, že žádná náhradní možnost neexistuje. My mír nechceme. Ať si klidně je válka."
"Dobře. Jak chcete." Pak s pohledem upřeným kamsi za mě pobaveně řekne: "Nechtěl bych…" Pak zmizí. Teda nezmizí, ale fakt hodně rychle se někam rozeběhne (vlastně ne někam, ale pryč z domu, a až pak někam).
Nechápavě se otočím za sebe, kam se on předtím díval - a uvidím tam stát zbytek obsazenstva našeho domu (tím myslím svoji a Lukovu rodinu).
"Měla ses s námi nejdřív poradit…" začne Vendy, ale pak se zarazí a chce něco říct, ale předběhne ji Luke.
"Co se ti to stalo?" Uvědomím si, že všude na sobě mám bahno a musím vypadat fakt hodně divně. To, co řekl, mě ale neskutečně vytočí. Co se mi asi tak mohlo stát, když jsem od bahna? Že bych… spadla do řeky? Skočila do ohně?
"Dejte už mi všichni pokoj!" zaječím a zabouchnu jim dveře před nosy.
Chvíli jen stojím u dveří a slyším, jak si na druhé straně něco šeptají. Pak si povzdechnu a pomalu se odploužím do koupelny. Zastavím se před umyvadlem - a taky před zrcadlem. Bojím se toho, co v něm uvidím. Pak se ale odhodlám a pohlédnu do něj.
Vypadám vážně strašně. Zaschlé bahno mi pokrývá celý oličej až na pravé oko, pravou stranu čela a část pravé tváře. Je to takový hnusný hnědý povlak. Mám ho taky ve vlasech, opět až na pravou vrchní stranu. Celá levá strana a skoro celý předek mojeho těla (a oblečení) je taky od bahna. Navíc mám pod očima kruhy a na pravé tváři škrábanec. Ty mám taky na levé ruce, která ten náraz na zem a na ostré kameny schytala nejvíc. Levý rukáv mám uplně na cáry a pod ním mám hnusně fialovo modrou ruku. Modřina se táhne skoro přes celou ruku, ale čím blíž je k zápěstí, tím míň je vidět. Moje vlasy vypadají jako bych si je pět let nečesala.
Celkově bych svůj vzhled popsala asi tak, že vypadám, jako bych vylezla z kanálu, kde jsem bojovala s nějakou příšerou. Na druhou stranu bych se takto mohla uživit jako tajný agent. Kdybych měla sledovat někoho, kdo je ve tmě (nebo přinejmenším v šeru) v lese, klidně bych si mohla stoupnout přímo před něho a on by mě neviděl.
S povzdechem vlezu do sprchy a pustím na sebe horkou vodu.
Zatímco stojím pod sprchou a po těle mi teče horká voda, která rozpouští to nechutné bahno, přemýšlím o tom, jaké to asi je, být normální člověk. Jaké asi má starosti? Co si dneska vezme na sebe? Jaké má známky ve škole nebo jak se mu daří v zaměstnání? Jestli se vydaří rande?
Takové starosti bych chtěla mít. Já se místo toho musím každý den svého upířího života bát, že mě někdo zabije, a nebo že naopak já někoho zabiju, když mi z nedostatku krve (jak by asi řekl Rytmus) jebne.
Je sice pravda, že za dob, kdy jsem byla člověk, jsem chtěla být vyjímečná, ale to už mě dávno opustilo. Co bych teď dala za normalitu…
Po nějaké době přemýšlení o blbostech (jak jinak), vylezu ze sprchy a osuším se ručníkem. Pak pootevřu dveře - pro případ, že by tam někdo byl, abych tam nevběhla jen v ručníku kolem těla, který mi sahá sotva do poloviny stehen.
Můj pokoj vypadá prázdně, tak dveře otevřu, vlezu tam a dojdu před skříň. Pro jistotu se ještě rozhlédnu, jestli tady vážně nikdo není, a pak ze sebe shodím ručník a dám si sytě fialové kalhoty a černé triko. Pak si ještě vlasy sepnu gumičkou. Povzdechnu si, otevřu dveře a pomalu se rozejdu po schodech dolů.
"…se chová nějak divně," uslyším Mikův hlas. Ztuhnu a zaposlouchám se do rozhovoru.
"To máš pravdu. Vůbec jí nerozumím," ozve se Lukův hlas. Domyslím si, že se baví o mě.
"Zajímalo by mě, co se s ní stalo. Abych pravdu řekla, chová se tak od doby, co jste přišli," řekne Kim.
"Ty si myslíš, že za to můžeme?" oboří se na ni nějaký hlas který neznám, takže nejspíš někdo z Lukovy rodiny.
"Ne, ne, já jen říkám, že prostě…" slova ji odumřou na rtech.
"Pokud za to někdo může, tak to je Luke," řekne upřímně Katie. Sakra, nějak se rozjeli… Aby se ještě nepoprali.
Uslyším zavrčení, nějakou tlumenou ránu a zalapání po dechu. Pak ticho. Ou, to nevypadá dobře. Ještě se ale nehodlám odhalit.
Ozvou se spěšné kroky a pak tiché mumlání, které je až moc tiché, takže mu nerozumím. Bouchnou dveře.
"To si neměl dělat," ozve se po chvíli hlas "vůdce" Lukovi rodiny. Měla bych mu vymyslet nějakou lepší přezdívku, páč než tohle řeknu, to trvá tak den.
"Já vím." Luke je slyšitelně smutný. "Nechtěl jsem." Pak se rozhodnu, že se odhalím. Potichu vyběhnu po schodech nahoru a pak z nich naschvál hlasitě sejdu dolů. Všechny hlasy utichnou. Tohle fakt nesnáším. Ne, že bych nevěděla, že se bavili o mě, ale toto je tak průhledné, že bych to poznala i kdybych je neposlouchala.
V obyváku to vypadá nějak divně. Nebo je tady spíš divná atmosféra. Všichni stojí, Luke se skloněnou hlavou. Všimnu si, že Katie ani moji "rodiče" tady nejsou.
Vidím, že se chystají něco říct, ale předběhnu je otázkou: "Kde je Katie?"
Vendy se ochotně ujme slova. "Luke se na ni nasral a dal jí facku a ona odešla."
Vrhnu na Luka všeříkající pohled. "Debile," poznamenám a rychle odejdu z domu.
Musím Katie najít. Ale kde může být? Znám tisíce a tisíce míst, kde by mohla být, a všechny se mi prohledávat nechtějí. Rozhodnu se, že nejdřív zkusím dům Kim.
Po chvíli před něj dojdu. Nesvítí se tam, ale opatrně vejdu dovnitř.
Vevnitř je dům naprosto opuštěný. Vypadá to tady hnusně. Pomalu dojdu do obyváku. Na zemi je ještě patrná Alexova krev. Bolestně se zamračím.
"Věděl jsem, že se sem vrátíš. Všichni upíři tady cítí tu krev." Ten hlas poznám. Pomalu se otočím - a uvidím za sebou stát toho upíra, co mě chtěl zabít. Sebastian, jak mu říkal jeho "posel".
"Nejsem tady kvůli krvi," odseknu a chystám se kolem něho prosmeknout a odejít, ale on mě popadne za ruku a přitáhne k sobě.
"Zato já jo," zašeptá mi do ucha.
Vytrhnu se z jeho sevření. "Na to zapomeň!" zasyčím a přikrčím se do bojového postoje.
"Snad by se kočička nechtěla prát…" poznamená posměšně.
"Aby ses nedivil až od kočičky dostaneš přes tlamu," varuju ho. "Nevyřídil ti, že ti vzkazuju ať mě už konečně necháš na pokoji?" Jestli ne, tak si ho někde najdu a uškrtím ho.
"Vyřídil," odvětí a přikrčí se jako já. "To se mi ale nechce." Chvíli jen tak stojíme a pak se na sebe zároveň vrhneme. Nebojuju poprvé, takže trochu vím, co mám dělat, ale hned po jeho prvním útoku poznám, že nemám šanci. Je mnohem silnější a rychlejší než já a očividně má v boji dlouhou praxi.
Odskočíme od sebe a pak se na sebe znovu vrhneme. Šikovně se mojemu útoku vyhne, pak mě "spoutá" rukama a přitiskne k sobě. Jednou rukou mě popadne za vlasy a prudce jima škubne dozadu, což mě donutí zaklonit hlavu. Vztekle a bolestně zárověň zavrčím a pokusím se mu vytrhnout. Drží mě ale moc pevně, takže se mi to nepovede. Přiblíží hlavu těsně k mojemu krku a já samozřejmě vím, co se chystá udělat.
Pak se mi rozsvítí a vzpomenu si na svoji schopnost - jsem to ale chytrá hlavička!
Rychle jím proskočím a udělám přesně to, před čím jsem ho varovala - dám mu pěstí do držky. Jen se ušklíbne. Pak mě neuvěřitelnou rychlostí popadne pod krkem a mrští mnou na druhou stranu místnosti. Jako naschvál přímo do zbytků zrcadla. Ucítím prudkou bolest v zátylku a pak bezmocně dopadnu na podlahu. Mám před očima temno. Poslední, co vnímám, je Sebastianův smích.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Čteš u mě na blogu nějakou povídku?

Ano
Ne
Ne, ale přečtu si.
Nečtu povídky!

Komentáře

1 kimilianka kimilianka | 3. května 2011 v 7:42 | Reagovat

páni já to úplně žeru, je to super. konečně něco originálního, jen tak dál :-D  :-D

2 evuska evuska | E-mail | 5. května 2011 v 18:09 | Reagovat

tak to bude kruté přiznám se že tuhle povídku jsem začala číst až včera večer protože mě odrazují malé série (což ovšem není tvoje chyba) ale už od začátku se mi to moc líbí akorát bych doplnila ža s tím vztahem An a Luka se mi zdá že na to deš moc rychle jinak tenhle díl byl super a už se těším na další ;-)  :-D

3 lorelaine lorelaine | 15. května 2011 v 15:26 | Reagovat

nádherná povídka a úžasná kapitolka, co víc můžu říct :-D už se moc těším na další, je to paráda :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama