Autorka→ Kailam11@hotmail.com
Chci vás upozornit, že od této kapitoly se hlavní postavy občas budou střídat, tak se pak nedivte ;-)
Kapitola 8
Pak se mi rozsvítí a vzpomenu si na svoji schopnost - jsem to ale chytrá hlavička!
Rychle jím proskočím a udělám přesně to, před čím jsem ho varovala - dám mu pěstí do držky. Jen se ušklíbne. Pak mě neuvěřitelnou rychlostí popadne pod krkem a mrští mnou na druhou stranu místnosti. Jako naschvál přímo do zbytků zrcadla. Ucítím prudkou bolest v zátylku a pak bezmocně dopadnu na podlahu. Mám před očima temno. Poslední, co vnímám, je Sebastianův smích.
Ze sladkého, bezbolestného spánku mě jakýsi nedefinovatelný zvuk vtáhne do kruté reality. Pomalu, neochotně se začnu probírat. Bolí mě celé tělo, obvzlášť hlava - v místech, kde jsem narazila do rozbitého zrcadla. A taky mě hodně pálí krk, z čehož usoudím, že už jsem hodně dlouho neměla krev. No, teď ať se ke mně radši nepřibližuje žádná živá bytost…
V tu chvíli se vedle mě ozve hlas, který okamžitě poznám. Sebastian. "Nedělej, že pořád spíš."
Uvědomím si, že ležím na posteli (upozorňuju, že na normální - a dokonce hodně měkké - posteli, ne na té hnusné tvrdé a kovové, jak je třeba ve vězení), a Sebastian sedí buď na ní nebo někde vedle ní. Nedokážu to přesně určit.
Přestanu se snažit vypadat jako v bezvědomí (což by bylo tisíckrát lepší než být sama se Sebastianem… ale mám smůlu) a váhavě pootevřu oči.
Ležím na posteli v celkem hezky, ale na můj vkus trochu stroze zařízeném pokoji. Je tam skříň a další nepodstatné blbosti. Podstatné je, že Sebastian sedí na kraji postele, na které já ležím, a ďábelsky se usmívá.
Unaveně si povzdechnu a vysíleně zavřu oči. Náhle ucítím silné sevření kolem krku. Prudce oči znovu otevřu a uvidím, že Sebastian mě drží pod krkem a tmavé oči se mu nebezpečně blýskají. Řeknu vám, už nikdy nechci, aby mě někdo škrtil. Je fakt hnusné, když se nemůžete nadechnout - nedoporučuju zkoušet.
Zalapám po dechu a pokusím se mu vytrhnout, což se mi samozřejmě nepovede. Po několika dalších sekundách bez vzduchu pocítím podivnou slabost. Přestanu se mu vzpírat a složím se na postel. Teprve pak mě pustí. Před očima se mi dělají mžitky a snažím se přes opuchlý krk nadechnout. Po tom, co otupělost vyprchá, mě celkem začíná bolet, tak si na něho ledovou rukou sáhnu ve snaze utišit bolest chladem. Při tom pohybu na krku ucítím zaprvé zaschlou krev a zadruhé dlouhou ránu, která je hodně hluboká.
Vrhnu po Sebastianovi nenávistný pohled, kterému se jen škodolibě zasměje.
Jak si kurva mohl dovolit ze mě… jak to říct, abych sama sebe neurazila? Sát krev? Ne, to zní strašně. Napít se? Taky nic moc. No neřešim, jak prostě… No, snad to chápete, ne? Jednoduše - jak si to mohl dovolit? Neřeknu, když jsem normálně při smyslech a můžu se mu bránit, ale v bezvědomí? To je síla i na mě…
Jak tak přemýšlím o vážně veledůležitých věcech, napadne mě možnost, jak se ubránit před jeho jakýmikoliv pokusy mi ublížit. Může mě to zabít, ale to on taky, takže proč to nezkusit, že. Stejně to dýl než pár hodin nevydržím.
Ve chvíli, kdy se rozhodnu, že to udělám, Sebastian se ke mně pomalu nahne a s vyzývavým pohledem přesune pusu k mojemu krku.
Já zavřu oči a pokusím se na nic nemyslet. Teda na nic nemyslet vlastně nejde, takže se aspoň pokusím myslet na to, že nesmím na nic myslet. Očividně se ale moc nesoustředím, protože na krku ucítím bodavou bolest. Vykřiknu a bolestí mi vyhrknou slzy. Zároveň před bolestí a tím, co mi ji způsobuje, instinktivně ucuknu.
Pak se ale i přes nápor nesnesitelné bolesti zkoncentruju a znovu se navodím do stavu nanicnemyšlení.
Pak náhle ucítím, jak sebou Sebastian, který je na mě celkem dost nalepený, a je nebo spíš byl, přicucnutý k mojemu krku, trhne a spadne hubou na postel. Očividně nečekal, že využiju své schopnosti a v podstatě mnou propadne. Jo, to je můj "úžasný" plán. Po celou dobu, dokud se mi nějak nepovede se z tadyma dostat, být nehmotná. Ale jak už jsem řekla, stejně to nevydržím dýl než pár hodin. Už teď cítím, jak mi pomalu ale jistě ubývají síly. Nemám šanci. Kdybych se v takovém stavu mohla udržovat celá, to by přežít šlo, ale já musím části těla, kterýma se dotýkám postele, podlahy a podobných věcí, nechat normální. To mě vysiluje ještě mnohem víc. Po chvíli pomalu, opatrně otevřu oči, abych se moc nevyrušila z "rozjímání".
Sebastian se zvedne a pohlédne mi přímo do očí.
"Nevydržíš," řekne jízlivě. "A až odpadneš, budu tě mučit tak dlouho a tak bolestivě, až budeš na pokraji smrti a budeš prosit o milost. Pak ale ještě konec nebude. Přemýšlej nad mými slovy, a pokud nechceš, aby se vyplnily, přestaň se vzpírat." S těmi slovy se otočí a odejde.
Zavřu oči. Jak to dořekne, přeběhne mi mráz po zádech. Do hajzlu. Jestli teď povolím, tak to nebude nic příjemného…
Pak se ale přemluvím, ať nad tím nepřemýšlím, a uvolním se. "Nanicnemyšlení" mě po chvíli pohltí, a vůbec nevnímám čas. Cítím jen tu spalující slabost, která každou sekundou narůstá, a je neustále vedle mě, aby, kdybych zakolísala, převzala vládu nad mým tělem. Instinktivně jsem se chtěla od té slabosti a otupělosti, která sebou přinášela i bolesti, osvobodit. Prvních pár minut (teda myslím, že to byly minuty, protože, jak už jsem řekla, nevnímám čas) musím spolu se slabostí bojovat i s tímto pudem sebezáchovy, který mě nutí osvobodit se od bolesti. Když ho po nějaké době přemůžu, čas pro mě absolutně přestane existovat.
Ani nevím, jak dlouho jsem byla v takovém stavu. Nevnímala jsem nic z okolí, jen tu nekonečnou hloubku své slabosti.
Neproberou mě ani nějaké divné zvuky, které kolem sebe tlumeně slyším. Přijdou mi jako z hlubokého tunelu. Vnímám je jenom vážně okrajově, téměř vůbec. Cítím se strašně unavená. Nejradši bych s tím hned sekla a… a co by se dělo pak? Udělal by Sebastian to, co řekl? Mučil by mě "tak dlouho a tak bolestivě až budu na pokraji smrti a budu prosit o milost", jak řekl? Tak to bych… no, je jasné, že bych to nepřežila, ale asi si ani nedovedu představit tu bolest…
Cítím spalující pocit bezmoci. Tím, že jsem zůstala nehmotná, jsem si podepsala rozsudek smrti. Pokud se teď vzdám, trestu (a, jak už jsem řekla, smrti) se nevyhnu. Vlastně se tomu nevyhnu ani tak… Čím dýl to budu odkládat, o to to pak bude horší. I když… na druhou stranu, když budu opravdu hodně vyčerpaná, tak bude trvat kratší dobu mě zabít, a to znamená menší utrpení pro mě.
Možná kdybych se vzdala hned na začátku, zabil by mě rychle. No, pochybuju. Ale možná by to bylo trochu míň hrozné. Možná.
No, teď už nemá cenu nad tím spekulovat, co se stalo, stalo se a musím se s tím nějak vypořádat.
Přemýšlením si sice dobře krátím čas, ale pak už mě to přestane bavit, a zase všechno přestanu vnímat.
Až po nějaké, neurčité době, se moje mysl znovu vrátí k alespoň trochu bdělému stavu a začnu zase nepatrně vnímat. Ucitím nějaký fakt divný pocit. Ne v těle, protože to necítím, ale v hlavě, mysli. Je to něco jako bolest, ale nebolí to. Jo, já vím, je to divné. Taky to nechápu. Cítím zvláštní napětí, které se mě pokouší přinutit něco udělat, ale je pro mě neskutečně snadné mu nepodlehnout. Tak nějak podvědomě pochopím, že Sebastian si asi zavolal nějakého démona (démona protože všichni démoni mají schopnost donutit někoho udělat co chtějí, pokud jsem vám to ještě neříkala), aby mě přinutil se vrátit do normálního stavu, což se mu očividně nedaří. Asi už ho to, že na mě nemůže ani sáhnout, přestalo bavit.
I přes tu neskutečnou slabost si připadám silná. Hodně silná. Tlak v mysli v pohodě odrazím a ještě tomu, kdo se mě pokouší ovlivnit, zaasadím pořádnou mentální ránu. Popravdě - nevím, jak jsem to udělala. Bylo to poprvé v životě, co se mi povedlo někomu ublížit na mentální úrovni - samozřejmě když nepočítám nadávky, urážky a podobné. Možná mi ta duševní slabost nějak pomohla objevit další schopnosti, co mám...
Pak se znovu ponořím do nevnímání...
Katie
Naštvaně pochoduju před nějakým domem. To, jak mi Luke dal facku, mě vážně, neskutečně vytočilo. Vždyť jsem mu řekla pravdu! Mám na něho takový vztek, že bych ho nejradši uškrtila. Jo, to bych opravdu moc ráda udělala, ale vím, že bych tím ublížila jeho rodině (což mě teda moc nezajímá ale...), a (což mě zajímá) hlavně An. Nevím, jaký k němu má vztah. Vždycky se k němu chvovala hnusně - teda vždycky, ale teď už ne. Jak jsme seděli v obyváku, a jak tam An přišla a sedla si Lukovi na klín... nikdo nepochopil, co to jako má znamenat. Nikdo nevěděl, jestli se na něho An pořád zlobí, nebo už se usmířili. Já bych tipla tu druhou možnost, ale kdo ví... No, to jsem trochu odbočila.
Než ale stihnu zformulovat jakoukoliv další myšlenku, hlavou mi probleskne obraz An. Vypadá fakt hrozně. Moc toho z toho nepochopím, ale jedno vím jistě - vypadá jako mrtvá. Nebo už mrtvá je...Okamžitě po tom mě rozbolí hlava, což je jasný příznak toho, že to byla vize. Popravdě moc nechápu, jaktože jsem jen za dva dny měla dvě vize o někom, koho znám (o nás všech - jako o mojí rodině - a o An). Obvykle jsou o někom, o kom ani nevím, že existuje.
Pak se mi před očima mihne ještě pár dalších obrazů, tak rychle, že je skoro ani nedokážu zaznamenat.
Rychle se rozběhnu k našemu domu. Doběhnu tam, rozrazím dveře a vběhnu do obyváku. Zaregistruju, že tam sedí všichni, teda kromě mojich rodičů. Pak si vysíleně sednu na pohovku, která je nějakým zázrakem volná (abyste pochopili - vysíleně, protože vize mě vždycky - nevím proč - unaví)
"An... ona... ona umírá," vyhrknu. Pak se unaveně opřu o opěradlo.
"Cože? Jak to víš? Kde je?" začne mě Luke hned zasypávat otázkami. Musím podotknout, že vypadá dost vyděšeně.
"Katie, musíš nám říct, co jsi viděla." Mike na to jde o něco chytřeji než Luke.
"Já jsem toho vlastně moc neviděla. An ležela na nějaké posteli a... a měla kruhy pod očima, krev na krku, a viděla jsem, že ho má i prokouslý, jako od upíra, měla zavřené oči a vypadala jako mrtvá. Myslím, že dýchala, ale nevím to jistě…"
Po mojich slovech v pokoji na chvíli zavládlo ticho. Pak se Vendy zeptala: "Neviděla jsi něco dalšího?"
Pouze přikývnu. Pak zavřu oči a snažím se vybavit si alespoň nějaký z těch dalších obrazů.
"Ať..." uslyším Lukův hlas, ale pak ho přeruší Vendy: "Nech ji, musí si na to vzpomenout."
Po chvíli napjatého ticha se mi pomalu začnou vybavovat některé z těch obrazů. První jen nezřetelně, pak ale začnou nabývat na ostrosti.
Vidím les. Je hodně velký, v údolí. Vypadá jako mrtvý, protože to tam je divně našedlé a většina listí je opadaná. Vidím nějaký dům. Je celkem hezký a obklopuje ho les, který jsem viděla před chvílí. Vidím dveře od toho domu a nějakou postavu. Rozhodně je to muž a má krátké blond vlasy. Nese v náručí nějakou ženu s dlouhými, hustými černými vlasy. Vidím její obličej. Je to An. Má zavřené oči a na tváři znepokojený výraz. Její jinak krásné rysy křiví bolest. Vidím An, jak leží na posteli, stejně jako předtím. Stojí u ní Sebastian (kdybyste se divili, jaktože znám jeho jméno - slyšela jsem, jak si An povídá - nebo se spíš hádá- s jeho poslem a slyšela jsem, jak se jmenuje.) a ještě někdo. Ten někdo má ruku v její hlavě (tím myslím přímo v, ne někde vedle), z čehož si vyvodím, že An právě využívá svoji schpnost.
Prudce otevřu oči. Všichni na mě netrpělivě zírají.
"Je v nějakém domě v lese v údolí. Donesl ji tam Sebastian, a ona je teď jakoby nehmotná," shrnu v rychlosti to, co jsem viděla.
"A neviděla jsi něco, co by nám pomohlo zjistit, kde přesně je?" zeptala se Kim. Vidím v jejích očích strach a bezmoc - usoudím, že po tom, co tak náhle a drasticky ztratila bratra, je pro ni pomyšlení, že zabijou někoho dalšího z jejích blízkých, nesnesitelné. Popravdě, i já při té myšlence skoro upadám do mdlob...
V jejích očích se ale mihlo ještě něco, co ale zmizelo dřív, než jsem stačila pochopit co to je, a teď jsem si ani za nic ten divný záblesk nedokázala vybavit…
Zavrtím hlavou. Nebo... počkat! Jak jsem viděla ten les z dálky, viděla jsem okraj nějakého města. Vím, že to nebylo žádné velkoměsto, spíš taková větší vesnice. Ale její název nebo cokoliv jiného nevím...
"Blízko toho je nějaké malé město," řeknu pomalu. "Ale vážně nevím nic bližšího. Nic víc jsem neviděla."
"Ale... musíme něco udělat! Nějak jí pomoct!" vyhrkne Luke zoufale.
Všichni jsme chvíli zticha. Pak promluví jedna holka z jeho rodiny, mám pocit Laura. "Luku... nemůžeme nic dělat... Nevíme, kde je. Nemáme jí jak pomoc. Věř mi, já to taky chci. Ale nejde to. Museli bysme prohledat celý svět, nevíme, kam ji zanesl. Je mi to líto." Sklopí hlavu.
Luke na ni zírá pološíleným pohledem. "Já ji ale nemůžu nechat v rukách toho zmrda. Může jí udělat úplně cokoliv... může jí... zabít..."
"Zatím ne," ozvu se unaveně. "Využívá svoji schopnost. Zatím jí nic udělat nemůže. Ale... čím dýl se bude udržovat v té... nehmotnosti, tím víc ji to bude vysilovat. Když tak bude dlouho, zabije ji to... a mám takový pocit, že smrti je celkem blízko. Jo, ještě jsem viděla, jak Sebastian a ještě někdo stojí u postele, na které leží, a ten někdo jí šahá do hlavy. Tipla bych, že je to nějaký démon, a snaží se ji donutit, aby se vrátila do normálního stavu. Pokud se mu to ale povedlo, on přišel o ruku a An umřela, protože měl ruku v její hlavě, v mozku. Ale myslím, že se mu to nepodařilo. Zatím pořád... spí," pojmenuju neurčitě ten stav, v jakém se nejspíš nachází. Při pouhém pomyšlení na to, že An s největší pravděpodobností umře, mi je hodně blbě. Zvedá se mi žaludek, bolí mě hlava a mám divný pocit, že je něco špatně. Život bez ní si ani nedovedu představit. I když to tak často nevypadá, ona jediná mě po celou dobu, co jsme upíři, držela nad vodou. Je pravda, že jsem celkem optimistická. An, která je stoprocentní realistka, mě vždycky srazila k zemi, zarazila moje snění, a jenom díky tomu jsem nezešílela.
Ani si nevšimnu, že mi slzí oči. Když si to uvědomím, otřu si je vstanu.
"Ráda bych něco udělala, ale když nevíme, kde An je, nemůžeme nic dělat." S těmi slovy se otočím a rychle odejdu do svého pokoje.
Když tam dojdu, svezu se na postel a z očí mi vyhrknou slzy. An je (nebo možná byla...) moje jediná opravdová kamarádka a rozhodně moje nejoblíbenější sestra. Bez ní... asi budu ztracená. Je pravda, že má svoje chyby (a ne málo…), ale i tak ji já i všichni ostatní máme rádi.
Pomyšlení, že ji máme nechat v rukách někoho, kdo ji, když se mu naskytne příležitost, umučí k smrti... to je na mě prostě příliš.
Jsem si stoprocentně jistá, že kdybych se v takové situaci ocitla já nebo kdokoliv z naší rodiny, An by se aspoň pokusila ho zachránit. Ale my nevíme jak! Nevíme, kde je. Ale na druhou stranu... co když má u sebe mobil? Mohli bysme jí zavolat a... a nic, no. Ona asi neví, kam ji odnesl, a navíc je nehmotná, a Sebastian by jí určitě nedovolil to vzít.
Náhle někdo rozrazí dveře do mojeho pokoje.
"Katie, pojď rychle dolů!" vyhrkne Kim. Zvednu se z postele a spolu s Kim se rozeběhnu dolů. Těsně u obyváku se ale zarazím. Uslyším totiž hlas, který je mi až nepříjemně známý... Pak ale dojdu i ten zbytek schodů a vlezu do obyváku.
"Už je tady," řekne Mike, který v ruce drží mobil.
"Dobře," ozve se z mobilu hlas, který hned poznám - Sebastian. "Mám tu vaši holku. Pokud ji ještě někdy chcete vidět živou, uděláte, co vám řeknu."
Zavřu oči. Je mi jasné, že ji zabije, i kdyby nám slíbil cokoliv... Takže se mu nesmíme podřídit. Je tady sice možnost, že by An vážně nezabil, jenomže je neskutečně malá... skoro nicotná. A pokud Mike slíbí, že uděláme to, co řekne, budeme toho litovat. Co když řekne, že ji za někoho z nás vymění... Mám sice An vážně hodně ráda, ale popravdě... neobětovala bych se za ni. Ani ona by to neudělala. Na to jsme obě moc hrdé. A nejsme blbé. Takovéto obětování by bylo zbytečné. Vzal by si jednu, a druhou by "nevrátil", ale zdrhl by s oběma nebo by je obě rovnou zabil.
"Podle toho, co po nás chceš," zeptá se Mike obezřetně.
"Musíte mi nejdřív slíbit, že to uděláte."
Mike se podívá po ostatních. Skoro všichni zavrtí hlavou, i já. Je přece naprostá blbost, slibovat mu, že uděláme něco, o čem nevíme co to je. Co kdyby nám pak řekl, ať se všichni zabijeme? Samozřejmě bysme to pak nemuseli udělat, ale nevim nevim, co by se pak stalo… Asi nic hezkého.
"To neuděláme," řekne Mike ledově do mobilu.
"V tom případě chcípne. A nemyslete si, že to bude nějaká rychlá, bezbolestná smrt. Budu ji mučit - a hezky dlouho. Možná jí pak dovolím, aby vás přemluvila, abyste jí zachránili... Samozřejmě pokud vůbec bude moct mluvit - a pokud to přežije..." Pak už se z mobilu nic neozývá. Očividně to tipnul.
Všichni dlouho sedíme zticha. Není to ale žádné příjemné ticho - je napjaté, hrozivé, možná i zoufalé. Přesně vystihuje naše pocity.
Asi přesně vím, jak se ostatní cítí. Určitě přemýšlí nad tím, že jsme An právě zajistili dost hnusnou smrt...
P.S.: Po této kapitole bude nějakou dobu pauza, protože musím někde nabrat inspiraci a nebo aspoň pořádně zapojit mozek a vymyslet, co se bude dít dál… Takže se připravte na to, že další kapča hned tak nebude. Ale zkusím si pohnout…
Rychle jím proskočím a udělám přesně to, před čím jsem ho varovala - dám mu pěstí do držky. Jen se ušklíbne. Pak mě neuvěřitelnou rychlostí popadne pod krkem a mrští mnou na druhou stranu místnosti. Jako naschvál přímo do zbytků zrcadla. Ucítím prudkou bolest v zátylku a pak bezmocně dopadnu na podlahu. Mám před očima temno. Poslední, co vnímám, je Sebastianův smích.
Ze sladkého, bezbolestného spánku mě jakýsi nedefinovatelný zvuk vtáhne do kruté reality. Pomalu, neochotně se začnu probírat. Bolí mě celé tělo, obvzlášť hlava - v místech, kde jsem narazila do rozbitého zrcadla. A taky mě hodně pálí krk, z čehož usoudím, že už jsem hodně dlouho neměla krev. No, teď ať se ke mně radši nepřibližuje žádná živá bytost…
V tu chvíli se vedle mě ozve hlas, který okamžitě poznám. Sebastian. "Nedělej, že pořád spíš."
Uvědomím si, že ležím na posteli (upozorňuju, že na normální - a dokonce hodně měkké - posteli, ne na té hnusné tvrdé a kovové, jak je třeba ve vězení), a Sebastian sedí buď na ní nebo někde vedle ní. Nedokážu to přesně určit.
Přestanu se snažit vypadat jako v bezvědomí (což by bylo tisíckrát lepší než být sama se Sebastianem… ale mám smůlu) a váhavě pootevřu oči.
Ležím na posteli v celkem hezky, ale na můj vkus trochu stroze zařízeném pokoji. Je tam skříň a další nepodstatné blbosti. Podstatné je, že Sebastian sedí na kraji postele, na které já ležím, a ďábelsky se usmívá.
Unaveně si povzdechnu a vysíleně zavřu oči. Náhle ucítím silné sevření kolem krku. Prudce oči znovu otevřu a uvidím, že Sebastian mě drží pod krkem a tmavé oči se mu nebezpečně blýskají. Řeknu vám, už nikdy nechci, aby mě někdo škrtil. Je fakt hnusné, když se nemůžete nadechnout - nedoporučuju zkoušet.
Zalapám po dechu a pokusím se mu vytrhnout, což se mi samozřejmě nepovede. Po několika dalších sekundách bez vzduchu pocítím podivnou slabost. Přestanu se mu vzpírat a složím se na postel. Teprve pak mě pustí. Před očima se mi dělají mžitky a snažím se přes opuchlý krk nadechnout. Po tom, co otupělost vyprchá, mě celkem začíná bolet, tak si na něho ledovou rukou sáhnu ve snaze utišit bolest chladem. Při tom pohybu na krku ucítím zaprvé zaschlou krev a zadruhé dlouhou ránu, která je hodně hluboká.
Vrhnu po Sebastianovi nenávistný pohled, kterému se jen škodolibě zasměje.
Jak si kurva mohl dovolit ze mě… jak to říct, abych sama sebe neurazila? Sát krev? Ne, to zní strašně. Napít se? Taky nic moc. No neřešim, jak prostě… No, snad to chápete, ne? Jednoduše - jak si to mohl dovolit? Neřeknu, když jsem normálně při smyslech a můžu se mu bránit, ale v bezvědomí? To je síla i na mě…
Jak tak přemýšlím o vážně veledůležitých věcech, napadne mě možnost, jak se ubránit před jeho jakýmikoliv pokusy mi ublížit. Může mě to zabít, ale to on taky, takže proč to nezkusit, že. Stejně to dýl než pár hodin nevydržím.
Ve chvíli, kdy se rozhodnu, že to udělám, Sebastian se ke mně pomalu nahne a s vyzývavým pohledem přesune pusu k mojemu krku.
Já zavřu oči a pokusím se na nic nemyslet. Teda na nic nemyslet vlastně nejde, takže se aspoň pokusím myslet na to, že nesmím na nic myslet. Očividně se ale moc nesoustředím, protože na krku ucítím bodavou bolest. Vykřiknu a bolestí mi vyhrknou slzy. Zároveň před bolestí a tím, co mi ji způsobuje, instinktivně ucuknu.
Pak se ale i přes nápor nesnesitelné bolesti zkoncentruju a znovu se navodím do stavu nanicnemyšlení.
Pak náhle ucítím, jak sebou Sebastian, který je na mě celkem dost nalepený, a je nebo spíš byl, přicucnutý k mojemu krku, trhne a spadne hubou na postel. Očividně nečekal, že využiju své schopnosti a v podstatě mnou propadne. Jo, to je můj "úžasný" plán. Po celou dobu, dokud se mi nějak nepovede se z tadyma dostat, být nehmotná. Ale jak už jsem řekla, stejně to nevydržím dýl než pár hodin. Už teď cítím, jak mi pomalu ale jistě ubývají síly. Nemám šanci. Kdybych se v takovém stavu mohla udržovat celá, to by přežít šlo, ale já musím části těla, kterýma se dotýkám postele, podlahy a podobných věcí, nechat normální. To mě vysiluje ještě mnohem víc. Po chvíli pomalu, opatrně otevřu oči, abych se moc nevyrušila z "rozjímání".
Sebastian se zvedne a pohlédne mi přímo do očí.
"Nevydržíš," řekne jízlivě. "A až odpadneš, budu tě mučit tak dlouho a tak bolestivě, až budeš na pokraji smrti a budeš prosit o milost. Pak ale ještě konec nebude. Přemýšlej nad mými slovy, a pokud nechceš, aby se vyplnily, přestaň se vzpírat." S těmi slovy se otočí a odejde.
Zavřu oči. Jak to dořekne, přeběhne mi mráz po zádech. Do hajzlu. Jestli teď povolím, tak to nebude nic příjemného…
Pak se ale přemluvím, ať nad tím nepřemýšlím, a uvolním se. "Nanicnemyšlení" mě po chvíli pohltí, a vůbec nevnímám čas. Cítím jen tu spalující slabost, která každou sekundou narůstá, a je neustále vedle mě, aby, kdybych zakolísala, převzala vládu nad mým tělem. Instinktivně jsem se chtěla od té slabosti a otupělosti, která sebou přinášela i bolesti, osvobodit. Prvních pár minut (teda myslím, že to byly minuty, protože, jak už jsem řekla, nevnímám čas) musím spolu se slabostí bojovat i s tímto pudem sebezáchovy, který mě nutí osvobodit se od bolesti. Když ho po nějaké době přemůžu, čas pro mě absolutně přestane existovat.
Ani nevím, jak dlouho jsem byla v takovém stavu. Nevnímala jsem nic z okolí, jen tu nekonečnou hloubku své slabosti.
Neproberou mě ani nějaké divné zvuky, které kolem sebe tlumeně slyším. Přijdou mi jako z hlubokého tunelu. Vnímám je jenom vážně okrajově, téměř vůbec. Cítím se strašně unavená. Nejradši bych s tím hned sekla a… a co by se dělo pak? Udělal by Sebastian to, co řekl? Mučil by mě "tak dlouho a tak bolestivě až budu na pokraji smrti a budu prosit o milost", jak řekl? Tak to bych… no, je jasné, že bych to nepřežila, ale asi si ani nedovedu představit tu bolest…
Cítím spalující pocit bezmoci. Tím, že jsem zůstala nehmotná, jsem si podepsala rozsudek smrti. Pokud se teď vzdám, trestu (a, jak už jsem řekla, smrti) se nevyhnu. Vlastně se tomu nevyhnu ani tak… Čím dýl to budu odkládat, o to to pak bude horší. I když… na druhou stranu, když budu opravdu hodně vyčerpaná, tak bude trvat kratší dobu mě zabít, a to znamená menší utrpení pro mě.
Možná kdybych se vzdala hned na začátku, zabil by mě rychle. No, pochybuju. Ale možná by to bylo trochu míň hrozné. Možná.
No, teď už nemá cenu nad tím spekulovat, co se stalo, stalo se a musím se s tím nějak vypořádat.
Přemýšlením si sice dobře krátím čas, ale pak už mě to přestane bavit, a zase všechno přestanu vnímat.
Až po nějaké, neurčité době, se moje mysl znovu vrátí k alespoň trochu bdělému stavu a začnu zase nepatrně vnímat. Ucitím nějaký fakt divný pocit. Ne v těle, protože to necítím, ale v hlavě, mysli. Je to něco jako bolest, ale nebolí to. Jo, já vím, je to divné. Taky to nechápu. Cítím zvláštní napětí, které se mě pokouší přinutit něco udělat, ale je pro mě neskutečně snadné mu nepodlehnout. Tak nějak podvědomě pochopím, že Sebastian si asi zavolal nějakého démona (démona protože všichni démoni mají schopnost donutit někoho udělat co chtějí, pokud jsem vám to ještě neříkala), aby mě přinutil se vrátit do normálního stavu, což se mu očividně nedaří. Asi už ho to, že na mě nemůže ani sáhnout, přestalo bavit.
I přes tu neskutečnou slabost si připadám silná. Hodně silná. Tlak v mysli v pohodě odrazím a ještě tomu, kdo se mě pokouší ovlivnit, zaasadím pořádnou mentální ránu. Popravdě - nevím, jak jsem to udělala. Bylo to poprvé v životě, co se mi povedlo někomu ublížit na mentální úrovni - samozřejmě když nepočítám nadávky, urážky a podobné. Možná mi ta duševní slabost nějak pomohla objevit další schopnosti, co mám...
Pak se znovu ponořím do nevnímání...
Katie
Naštvaně pochoduju před nějakým domem. To, jak mi Luke dal facku, mě vážně, neskutečně vytočilo. Vždyť jsem mu řekla pravdu! Mám na něho takový vztek, že bych ho nejradši uškrtila. Jo, to bych opravdu moc ráda udělala, ale vím, že bych tím ublížila jeho rodině (což mě teda moc nezajímá ale...), a (což mě zajímá) hlavně An. Nevím, jaký k němu má vztah. Vždycky se k němu chvovala hnusně - teda vždycky, ale teď už ne. Jak jsme seděli v obyváku, a jak tam An přišla a sedla si Lukovi na klín... nikdo nepochopil, co to jako má znamenat. Nikdo nevěděl, jestli se na něho An pořád zlobí, nebo už se usmířili. Já bych tipla tu druhou možnost, ale kdo ví... No, to jsem trochu odbočila.
Než ale stihnu zformulovat jakoukoliv další myšlenku, hlavou mi probleskne obraz An. Vypadá fakt hrozně. Moc toho z toho nepochopím, ale jedno vím jistě - vypadá jako mrtvá. Nebo už mrtvá je...Okamžitě po tom mě rozbolí hlava, což je jasný příznak toho, že to byla vize. Popravdě moc nechápu, jaktože jsem jen za dva dny měla dvě vize o někom, koho znám (o nás všech - jako o mojí rodině - a o An). Obvykle jsou o někom, o kom ani nevím, že existuje.
Pak se mi před očima mihne ještě pár dalších obrazů, tak rychle, že je skoro ani nedokážu zaznamenat.
Rychle se rozběhnu k našemu domu. Doběhnu tam, rozrazím dveře a vběhnu do obyváku. Zaregistruju, že tam sedí všichni, teda kromě mojich rodičů. Pak si vysíleně sednu na pohovku, která je nějakým zázrakem volná (abyste pochopili - vysíleně, protože vize mě vždycky - nevím proč - unaví)
"An... ona... ona umírá," vyhrknu. Pak se unaveně opřu o opěradlo.
"Cože? Jak to víš? Kde je?" začne mě Luke hned zasypávat otázkami. Musím podotknout, že vypadá dost vyděšeně.
"Katie, musíš nám říct, co jsi viděla." Mike na to jde o něco chytřeji než Luke.
"Já jsem toho vlastně moc neviděla. An ležela na nějaké posteli a... a měla kruhy pod očima, krev na krku, a viděla jsem, že ho má i prokouslý, jako od upíra, měla zavřené oči a vypadala jako mrtvá. Myslím, že dýchala, ale nevím to jistě…"
Po mojich slovech v pokoji na chvíli zavládlo ticho. Pak se Vendy zeptala: "Neviděla jsi něco dalšího?"
Pouze přikývnu. Pak zavřu oči a snažím se vybavit si alespoň nějaký z těch dalších obrazů.
"Ať..." uslyším Lukův hlas, ale pak ho přeruší Vendy: "Nech ji, musí si na to vzpomenout."
Po chvíli napjatého ticha se mi pomalu začnou vybavovat některé z těch obrazů. První jen nezřetelně, pak ale začnou nabývat na ostrosti.
Vidím les. Je hodně velký, v údolí. Vypadá jako mrtvý, protože to tam je divně našedlé a většina listí je opadaná. Vidím nějaký dům. Je celkem hezký a obklopuje ho les, který jsem viděla před chvílí. Vidím dveře od toho domu a nějakou postavu. Rozhodně je to muž a má krátké blond vlasy. Nese v náručí nějakou ženu s dlouhými, hustými černými vlasy. Vidím její obličej. Je to An. Má zavřené oči a na tváři znepokojený výraz. Její jinak krásné rysy křiví bolest. Vidím An, jak leží na posteli, stejně jako předtím. Stojí u ní Sebastian (kdybyste se divili, jaktože znám jeho jméno - slyšela jsem, jak si An povídá - nebo se spíš hádá- s jeho poslem a slyšela jsem, jak se jmenuje.) a ještě někdo. Ten někdo má ruku v její hlavě (tím myslím přímo v, ne někde vedle), z čehož si vyvodím, že An právě využívá svoji schpnost.
Prudce otevřu oči. Všichni na mě netrpělivě zírají.
"Je v nějakém domě v lese v údolí. Donesl ji tam Sebastian, a ona je teď jakoby nehmotná," shrnu v rychlosti to, co jsem viděla.
"A neviděla jsi něco, co by nám pomohlo zjistit, kde přesně je?" zeptala se Kim. Vidím v jejích očích strach a bezmoc - usoudím, že po tom, co tak náhle a drasticky ztratila bratra, je pro ni pomyšlení, že zabijou někoho dalšího z jejích blízkých, nesnesitelné. Popravdě, i já při té myšlence skoro upadám do mdlob...
V jejích očích se ale mihlo ještě něco, co ale zmizelo dřív, než jsem stačila pochopit co to je, a teď jsem si ani za nic ten divný záblesk nedokázala vybavit…
Zavrtím hlavou. Nebo... počkat! Jak jsem viděla ten les z dálky, viděla jsem okraj nějakého města. Vím, že to nebylo žádné velkoměsto, spíš taková větší vesnice. Ale její název nebo cokoliv jiného nevím...
"Blízko toho je nějaké malé město," řeknu pomalu. "Ale vážně nevím nic bližšího. Nic víc jsem neviděla."
"Ale... musíme něco udělat! Nějak jí pomoct!" vyhrkne Luke zoufale.
Všichni jsme chvíli zticha. Pak promluví jedna holka z jeho rodiny, mám pocit Laura. "Luku... nemůžeme nic dělat... Nevíme, kde je. Nemáme jí jak pomoc. Věř mi, já to taky chci. Ale nejde to. Museli bysme prohledat celý svět, nevíme, kam ji zanesl. Je mi to líto." Sklopí hlavu.
Luke na ni zírá pološíleným pohledem. "Já ji ale nemůžu nechat v rukách toho zmrda. Může jí udělat úplně cokoliv... může jí... zabít..."
"Zatím ne," ozvu se unaveně. "Využívá svoji schopnost. Zatím jí nic udělat nemůže. Ale... čím dýl se bude udržovat v té... nehmotnosti, tím víc ji to bude vysilovat. Když tak bude dlouho, zabije ji to... a mám takový pocit, že smrti je celkem blízko. Jo, ještě jsem viděla, jak Sebastian a ještě někdo stojí u postele, na které leží, a ten někdo jí šahá do hlavy. Tipla bych, že je to nějaký démon, a snaží se ji donutit, aby se vrátila do normálního stavu. Pokud se mu to ale povedlo, on přišel o ruku a An umřela, protože měl ruku v její hlavě, v mozku. Ale myslím, že se mu to nepodařilo. Zatím pořád... spí," pojmenuju neurčitě ten stav, v jakém se nejspíš nachází. Při pouhém pomyšlení na to, že An s největší pravděpodobností umře, mi je hodně blbě. Zvedá se mi žaludek, bolí mě hlava a mám divný pocit, že je něco špatně. Život bez ní si ani nedovedu představit. I když to tak často nevypadá, ona jediná mě po celou dobu, co jsme upíři, držela nad vodou. Je pravda, že jsem celkem optimistická. An, která je stoprocentní realistka, mě vždycky srazila k zemi, zarazila moje snění, a jenom díky tomu jsem nezešílela.
Ani si nevšimnu, že mi slzí oči. Když si to uvědomím, otřu si je vstanu.
"Ráda bych něco udělala, ale když nevíme, kde An je, nemůžeme nic dělat." S těmi slovy se otočím a rychle odejdu do svého pokoje.
Když tam dojdu, svezu se na postel a z očí mi vyhrknou slzy. An je (nebo možná byla...) moje jediná opravdová kamarádka a rozhodně moje nejoblíbenější sestra. Bez ní... asi budu ztracená. Je pravda, že má svoje chyby (a ne málo…), ale i tak ji já i všichni ostatní máme rádi.
Pomyšlení, že ji máme nechat v rukách někoho, kdo ji, když se mu naskytne příležitost, umučí k smrti... to je na mě prostě příliš.
Jsem si stoprocentně jistá, že kdybych se v takové situaci ocitla já nebo kdokoliv z naší rodiny, An by se aspoň pokusila ho zachránit. Ale my nevíme jak! Nevíme, kde je. Ale na druhou stranu... co když má u sebe mobil? Mohli bysme jí zavolat a... a nic, no. Ona asi neví, kam ji odnesl, a navíc je nehmotná, a Sebastian by jí určitě nedovolil to vzít.
Náhle někdo rozrazí dveře do mojeho pokoje.
"Katie, pojď rychle dolů!" vyhrkne Kim. Zvednu se z postele a spolu s Kim se rozeběhnu dolů. Těsně u obyváku se ale zarazím. Uslyším totiž hlas, který je mi až nepříjemně známý... Pak ale dojdu i ten zbytek schodů a vlezu do obyváku.
"Už je tady," řekne Mike, který v ruce drží mobil.
"Dobře," ozve se z mobilu hlas, který hned poznám - Sebastian. "Mám tu vaši holku. Pokud ji ještě někdy chcete vidět živou, uděláte, co vám řeknu."
Zavřu oči. Je mi jasné, že ji zabije, i kdyby nám slíbil cokoliv... Takže se mu nesmíme podřídit. Je tady sice možnost, že by An vážně nezabil, jenomže je neskutečně malá... skoro nicotná. A pokud Mike slíbí, že uděláme to, co řekne, budeme toho litovat. Co když řekne, že ji za někoho z nás vymění... Mám sice An vážně hodně ráda, ale popravdě... neobětovala bych se za ni. Ani ona by to neudělala. Na to jsme obě moc hrdé. A nejsme blbé. Takovéto obětování by bylo zbytečné. Vzal by si jednu, a druhou by "nevrátil", ale zdrhl by s oběma nebo by je obě rovnou zabil.
"Podle toho, co po nás chceš," zeptá se Mike obezřetně.
"Musíte mi nejdřív slíbit, že to uděláte."
Mike se podívá po ostatních. Skoro všichni zavrtí hlavou, i já. Je přece naprostá blbost, slibovat mu, že uděláme něco, o čem nevíme co to je. Co kdyby nám pak řekl, ať se všichni zabijeme? Samozřejmě bysme to pak nemuseli udělat, ale nevim nevim, co by se pak stalo… Asi nic hezkého.
"To neuděláme," řekne Mike ledově do mobilu.
"V tom případě chcípne. A nemyslete si, že to bude nějaká rychlá, bezbolestná smrt. Budu ji mučit - a hezky dlouho. Možná jí pak dovolím, aby vás přemluvila, abyste jí zachránili... Samozřejmě pokud vůbec bude moct mluvit - a pokud to přežije..." Pak už se z mobilu nic neozývá. Očividně to tipnul.
Všichni dlouho sedíme zticha. Není to ale žádné příjemné ticho - je napjaté, hrozivé, možná i zoufalé. Přesně vystihuje naše pocity.
Asi přesně vím, jak se ostatní cítí. Určitě přemýšlí nad tím, že jsme An právě zajistili dost hnusnou smrt...
P.S.: Po této kapitole bude nějakou dobu pauza, protože musím někde nabrat inspiraci a nebo aspoň pořádně zapojit mozek a vymyslet, co se bude dít dál… Takže se připravte na to, že další kapča hned tak nebude. Ale zkusím si pohnout…


Je to úžasná kapitola a ta An schopnost ta je úžasná máš to moc dobře vymyšlený moc se mi to líbí každopádně moc se těším na další díl
