Budu se snažit, aby měla tato série originální děj, postavy, prostředí a vzhledem k povaze blogu tam asi dám i nějakou love story i když v tom si zrovna nehovím. No každopádně už víte co od Renesance (je to z latinského slova, znamená to znovuzrození) čekat. A mimochodem tady bude hodně akce. Brutální akce. Každopádně si to užijte.
Klux ještě do včerejška žil v nebeském království a jeho problémy byly opravdu všední- návštěva rodičů jeho přítelkyně, chození do divadla, oprava domu a podobně.
Netušil, ani on, ani nikdo jiný, že se tento bezstarostný život brzy změní. Že opět zaútočí démoni. Že opět začnou lézt ze spodního světa, a budou chtít zabít všechny ty, kteří žijí v horním a kteří následují pravou cestu světla.
Kolem této hvězdy obíhalo mnoho planet. Ale jak se po miliardách let začala zvětšovat, tak jich většina zanikla.
Až na Lekard. To byla ta nejvzdálenější, celkem velká planeta.
Problém však byl, že měla poměrně žhavé jádro i povrch a to díky jejímu povrchu, který byl z velké části tvořen radioaktivními prvky. Takže z ní vycházelo smrtící záření.
Tato planeta měla jeden malý měsíc. Nebyl dost velký na to, aby měl tvar koule. Prostě šutr ve vesmíru.
K planetě byla otočena pořád jen jedna půlka tohoto měsíce. Tato půlka byla neustále bombardována smrtícím zářením, což její povrch tvořilo neobyvatelný. Pravda však byla poměrně jiná.
Vznikly zde mnohé kreatury, které se naučily ovládat záření ve svůj prospěch. Vedly mezi sebou války a nic jiného vlastně ani neznali. Potřebovaly minimum jídla a vody, neměli v životě žádnou radost a tak se rozhodli sloužit nejsilnějším z nich. Vzniklo zde mnoho stran a všechny chtěly vládu.
Jako nejvyšší bytosti zde vznikli andělé. Ti vypadali podobně jak lidé, až na křídla a nazelenalou pokožku která je zdobila.
Jejich čin byl předvídatelný, vzhledem k tomu co byli zač. Zaútočili na nás! A my jsme se museli bránit. A od té doby je povinností každého anděla zabít jakéhokoliv démona, kterého uvidí, protože je to potenciální nepřítel světla a pravdy, které známe jen my!
Oddíl sta vojáků světla právě stál nastoupený, připraven k boji. K šíření dobra a vymítání nepravostí!
"Jsme mocní, tak jako náš nepřítel. Ale my na rozdíl od něj máme světlo! A to nám ukáže všechny slabiny těch špatných!"
Vojáci pořád jen sledovali, a čekali na konec náboženské části proslovu. Byla důležitá, ale boj byl ještě podstatnější. Prohlíželi si raději své zbroje.
Jejich nohy byly utvořeny k rychlému běhu. Kolena měli prohnuté dozadu. Vše bylo zakryto nazelenalou zbrojí.
Jejich břicha byly chráněny jednou vrstvou zelené zbroje, a navazovala na ně druhá, která kryla prsa. Pod ní byla zas vrstva hlídající jejich vznešené ruce. Na chráničích dlaní měli zbraně. Primárně to byly energetické meče- na každé ruce jeden. Pokud se aktivovaly, byly přibližně půl metru dlouhé, tvořené jasně zelenou energií. S nimi mohli řezat hlavy démonů, jak se jim zachtělo.
Dále tam měli, přesně nad meči, střelné zbraně. Z nich létaly malé disky, také tvořeny zelenou energií. Tato zbraň byla výhodná logicky na dálku a andělé s ní uměli trefovat cíle i stovky metrů vzdálené.
Nakonec měli helmy. Ty byly většinou různorodé- každý anděl si před obřadem dospívání vytvořil vlastní, a tu nosil po celý život.
Záda jim samozřejmě zdobila křídla. Zdejší bojovníci je většinou měli pomalované krví démonů, takže červená. Někteří tam však měli i krev svých mrtvých bratří- modrou.
Vojáci začali jásat, a volali jméno svého velitele. Ten se jen usmál. Jeho helma bez hledí neprozrazovala emoce. Ale šlo poznat, že se usmívá.
Rozhlédl se. Nejdřív doprava. Tam si démoni trochu pospíšili. Andělé na ně už stříleli ze svých diskometů. Někteří démoni padali dolů, ale většina jich dál postupovala. Armáda vpravo neměla žádné problémy, a navíc tam měli dva titány stvořené ze světla a blesků.
Potom se podíval pod sebe. Démoni se už dost přiblížili, a začali si pomalu dovolovat. Jejich pavoučí nohy začaly vrhat po nepřátelích nad sebou plamenné koule.
"Pelvez!" vykřikl Klux. Vojáci natáhli ruce, a začali střílet.
Disky letěly nepředstavitelnou rychlostí dolů. A zasáhly cíle, které se sápaly k slunnému povrchu.
Démoni pozvedli štíty. Většina disků minula svůj cíl, ale několik démonů to koupilo.
"Opakujte palbu" řekl Klux celkem nezaujatě.
Rytíři světla poslechli, ale úspěch nebyl tak úžasný. Stvůry pozvedly štíty. A disky mezitím doletěly až k nim.
Moc démonů zasaženo nebylo. Ale jeden z masivních pavouků toho měl tak akorát. Z pavouka vyšel neskutečně hrozný řev. A pustil se.
Mrtvé tělo plachtilo vzduchem. Z něj začaly padat stvůry. Klux se smál. "Zasloužíte si to!"
Pavouci velmi zrychlili, vycítili strach svého umírajícího bratra. Nechtěli skončit tak jak on, roztrháni disky. Ale možná neměli na výběr.
Odporné makadlo nebohého vojáka prorvalo skrz na skrz. Klux se rozhněval- neměl šanci zachránit svého přítele. A teď to napraví.
Vyskočil dopředu, a zařval. Z rukou mu vyjely dvě zelené čepele. Máchnul křídly a vznesl se nad zem, aby zrychlil.
Pavouk právě vylezl nahoru. Všimnul si letícího anděle, a natáhnul na něj svoje makadla.
Ale ta neměla šanci proti nebeským čepelím.
Oheň světla se přiblížil k výtvoru zla a seknul. Úder byl přesný a ničivý. Noha se oddělila od svého majitele. A ten vykřikl. Klux se usmál. Líbilo se mu, když působil bolest temným.
Natáhnul pavoukovi ruce k hlavě. Začal střílet. Disky chvíli letěly nebeským vzduchem, a potom se zabořily do nepřítele.
Pavouk chytnul křeč a shodil ze sebe několik démonů. Ti se vyřítili k nepříteli. Klux jejich démoní slova neposlouchal. Nepřátelé měli v pravé ruce žlutě hořící meče. A v levé ruce ohromný štít. Klux se první ranou trefil. První ze tří démonů dostal mečem do krku. Ani si toho nestihl všimnout a hlavou mu proletělo několik projektilů.
Druzí dva démoni se zatavili a kryli. Po chvíli oba najednou zaútočili. Klux se jen ušklíbl. Nastavil čepele tak, aby po nich jejich údery sjely. Démoni se po neúspěšném útoku opět stavěli zpět do obrany. Viděl, že levý démon se kryl. Takže zaútočil vpravo. Máchl křídly a rozletěl se.
Klux byl nad hlavou démona. Postupně udělal dva řezy. První zasáhl hlavu asi v úhlu pětačtyřiceti stupňů. Démonova vůle opustila tento svět. Ale Klux tomu nechtěl věřit. Půlka hlavy letěla vzduchem. Udělal druhý řez. Od zbytku hlavy se nyní opět oddělila polovina. Vzduchem letělo hodně červené krve. A i kusy démoního masa, kostí, a mozku.
Poslední démon na Kluxe zaútočil ve chvíli, kdy se dotkl země. Jeho úder byl zpomalen zbrojí, ale přece jen cíl zasáhl. Po jeho čepeli začala téct modrá krev. Klux na to nedbal. Nebylo to moc vážné.
Zasypal démona hromadou úderu. První čtyři zasáhly štít, a tím démonovi oslabil levou ruku. Další čtyři směřovaly na meč. Ten mu po pátém úderu vyletěl z ruky. Desátým úderem démonovi šikovně uřízl ruku se štítem. Démon zařval. Klux udeřil démonovi do krku, ale čepel prošla jen přes pokožku a maso, páteř neprorvala. Démona však po chvíli také opustil život.
Mrtvá těla ležela na zemi. Klux se rozhlédl po bojišti. Boj ještě neskončil. Podíval se doprava. Viděl tam svého spolubojovníka Amexe. Právě bojoval proti jednomu démonovi. Nepřítel byl velmi silný- aspoň na to vypadal, protože s ním měl Amex problémy. Démonův meč, který plál neskutečným ohněm, neustále dorážel na anděla. Démon se usmíval svým odporným obličejem, z nějž mu na nervu viselo jedno oko. Klux nevěděl, jestli to tak je naschvál, nebo jestli má zranění z boje. Amex údery vykrýval. Po chvíli, když démon povolil v nátlaku, vystřelil ze své zbraně na levé ruce. Svítící disky způsobily démonovi jen bolest- stihl si totiž svou hlavu, na níž Amex mířil, zakrýt rukou.
Klux se k bojující dvojici pomalu rozešel. Nebral ohled na chaos, probíhající kolem něj, na plamenné koule, které mu létaly nad hlavou a vybuchovaly v jeho těsné blízkosti. Nesledoval trávu, místy sežehlou, místy hořící a místy ještě zdravou. Nesledoval řečiště krve, která se plazila po zemi a hledala si cestu zemí, tou která jen přihlíží všem bitvám, a pije z nich.
Amex rychle bodnul démona čepelí na levé ruce. Podsvětní si to však nenechal líbit. Ve stejné chvíli, co vytryskla krev, osm pavoučích nohou započalo svou cestu k nepříteli. Všechny zasáhly bezchybně cíl, a vynořily se z druhé strany těla. Andělská bytost vyvalila své oči- díky přilbě však nic vidět nešlo. Anděl tak zůstával i po smrti klidný.
Klux se zrychlil mávnutím křídel a v mžiku se dostal až k démonovi. Stvůra ale o něm věděla. Otočila se k němu, a nastavila svůj štít. Její ohromná huba se rozevřela, a vyšel z ní zvuk, oznamující Kluxovi že ho chce zabít za každou cenu.
Klux neudělal tu chybu, aby udeřil do štítu. Máchl svými křídly, a oběhl démona zprava. Ten se však otočil, a zaútočil mečem. Klux se začal krýt svýma ozbrojenýma rukama. Meč na něj padal. Úder. Plameny se dotkly světlého těla. Žlutě zářící meč zasyčel, ale nepohasl. Klux spadl na zem. Zamířil však démonovi na břicho, a vystřelil. Disky narazily do břicha. Stvůra zařvala. Její život skončil. Její zbytečný život skončil. Sek čepelí už vše dokončil.
Boj také skončil. A jeho výsledek udělal vrásky všem přítomným.
Na zemi ležela těla. Těla ve zbrojích. Ta těla, jejichž už neexistující majitelé sprovodili ze světa jiné majitele, aby potom byli sami zabiti. Andělé i démoni leželi na jedné hromadě, a krev špinila oboje stvoření bez rozdílu motivací či podoby. Oči démonů někdy zobrazovaly slast, jindy zděšení, jindy hrůznost. Přes masky andělů však emoce vidět nešly. A pokud tam nějaké byly, nikdo to už nezjistí.
Krev tekla dolů, k povrchu Lekardu. Tam, kde nežije nic. Protože tam nemůže být ani kousek světla. Démoni vznikli tak, že paprsek světla se pokusil stvořit život i dole, ale stvořil jen smrt.
Andělé, kteří boj přežili, házeli mrtvoly na jednu hromadu. Byly to samozřejmě jen mrtvoly andělů. Tuto hromadu poté postupně odnesou do blízkých hradů, a náležitě pohřbí.
Démoni a jejich zbytky však byly rovnou házeny do propasti, a jejich těla byla ještě zohavována. Andělé se na těchto tělech mstili démonům, jejich brutalitě, jejich touze brát si něco co není jejich.
Amex ležel na studené zemi. Klux se na něj díval. Nic jiného nedělal. Na nic jiného neměl sílu. Jakoby najednou celý jeho život zaplnil chlad.
"Amexi…" zašeptal. S tímto andělem byl v jednotce půl roku. Krátká doby. Ale za tu spolu zažili tolik zábavy, že to snad ani není možné. A kolik toho udělali pro světlo, jeden chrám postavili, třiadvacet světelných krystalů vytvořili a rozmístili po celém pravém světě, aby tím ostatním andělům a bytostem připomínali svou velikost a důležitost. Ano, oni toho tolik udělali. A také za to byli náležitě vyznamenáni- těch řádů, těch odměn! A k čemu to teď Amexovi je? K ničemu!
Jeho oko upustila slza.
Vzal svého mrtvého bratra. A odnášel ho k ostatním padlým bratrům.
"Klarumexane" oslovil ho vrchní velitel vojsk Uren Tolikarevei Op. "Vedl jste bitvu s přehledem a úspěchem. I když to mohlo dopadnout lépe. Šedesát vašich mužů je mrtvých.
"A dvě stovky jich taky" řekl mu na to Klux. "To je dobrá výměna, nemyslíte?"
Uren se na něj díval skrz svou zelenou přilbu "Dobré by to bylo, kdyby vám umřelo pět andělů. Sledoval jsem váš boj! Proč jste vůbec nelétali!" zeptal se ho mírně zvednutým hlasem. "Umřela by míň jak polovina!"
Klux se nadechl. Tak to nečekal. "Kdybychom létali, přiletěli by sem ďasové. A to by se vám určitě nelíbilo…"
"Ďasové? Vždyť kdyby je tu měli, použili by je už dávno. To, co jste předvedl, bylo nezodpovědné a dětinské."
"Omlouvám se" řekl Klux. Už ho ta diskuze unavovala.
"Přijímám" řekl mu na to velitel. "Víte, musíte se v bitvách víc snažita by přežili vaši podřízení a ne jen vy."
Klux měl sto chutí říct veliteli, že by se měl každý starat hlavně o svůj život. Vojáci jsou od toho aby chránili bezbrané, ale vojáci nemohou chránit jiné vojáky!
Velitel už byl někde pryč. A Kluxovi vůbec nechyběl. Poklábosil s pár anděli, a odešel domů.
Přelétal přes město Aknar, postavené roku 221. Tento rok to je přesně pět set let od jeho založení a pořádají se tedy velké oslavy a podobně.
Právě se vznášel nad tou nejbohatší čtvrtí. Byl na ni opravu pěkný pohled. Domy se zde rozkládaly i na ploše sta metrů čtverečních a měly i sedm pater. Samozřejmě že tato obydlí obsahovala nespočet místností. Některé z nich byly praktické, většina však sloužila k zábavě. Andělé se rádi bavili. Domy obsahovaly zahrady, bazény, bludiště, altánky, chrámy, klece se zvířaty a další podobné věci.
Klux se však už blížil k domu, který mu byl nejmilejší. Protože tam na něj někdo čekal.
Postavila se, a rozeběhla se. Zvuky jejích bosých chodidel dopadajících na podlahu se ozývaly celým pokojem. Byla zde skvělá akustika.
Objala jej. Klux jí to oplatil. Oba dva tam jen tak stáli a užívali si tu chvíli. Milovali se, a to velmi vášnivě. Nikdo nemohl víc milovat než tito dva (poznámka autora: já vím, zní to hrozně trapně, ale jsou to andělé, až budu popisovat příběh démonů, bude to zas z trochu jiného soudku).
Klux ji pohladil po havraních vlasech. Místy v nich měla nabarvené tmavě zelené pruhy a vypadala tak velmi exoticky. A eroticky.
"Chyběla jsi mi, Losi" zašeptal Klux své lásce.
"Ty mě taky, Klare." (poznámka autora: abyste chápali, tak jméno Klarumexan si každý zkracuje jinak. Někdo mu říká Klare, jiný Kluxi, jiný Kexane, a jeho maminka mu říká Kumíku. To poslední oslovení opravdu nenávidí)
"Jaké to bylo?" zeptala se nejkrásnější a jediná žena v místnosti.
"Byla to hrůza. Nic horšího, bolestivějšího ani děsivějšího jsem nezažil. Neřekli nám, že boj bude až takový."
"No, ne každý tvor je světlý, a ti co světlí nejsou nás ohrožují. Takže se jich bohužel musíme zbavit" ukončila tuto část debaty Losi.
"Pojďme dělat něco zábavného!" navrhl Klux.
"Jistě, můžeme jít na střechu, střílet z luku! Kluxi!" Losi začala Kluxe přemlouvat. Ach jo, jak mohou být ty ženy neodbytné! Pomyslel si Klux. "Dobře, jdeme." Ukončil debatu Klux. Losi se usmála, chytla ho a ruku a rozešli se.
Losi i Klux byli nazí. Leželi na své posteli a jejich pohlavní orgány byly spojeny do jednoho živototvorného celku. Klux se blížil k vyvrcholení. Toto si skvěle užíval. Losi ležela pod ním, a sledovala jeho oči. V pravidelných intervalech vykřikovala. Nedělala to proto, že by musela, ale proto že se to Kluxovi líbilo. Klux se blížil k vyvrcholení. Chytnul se jejích prsů, a políbil ji. Potom rychle vyndal svůj úd z jejího těla.
Fosforující sperma vyletělo z andělova údu. Letělo vzduchem, až se zastavilo o bříško Losi.
"Děkuju" zašeptal Klux Losi do ouška.
Tyto myšlenky ji však unavovaly. Proto zavřela oči, a usnula. Nedbali toho, že ještě nebyla noc. I tak snili.


Myslím že je to až moc trochu sadistické a nemuselo by to být tak nějak se mi to zdá namyšlené až moc přehnané jinak super
