Uslyšela jsem rámus jako by někdo vykopl dveře. Bála jsem se co když je to ten majitel? Ten někdo rychle vyrval řetězy ze zdi a vzal mě do náruče. Nesl mě ale já nevěděla kam. Až později mi došlo že mě dal do auta a pak se mnou někam vyjel. Nejspíš měl dost naspěch. Kdybych tak věděla kdo to je. Už jsme na cestě dost dlouho předpokládala bych asi tak den a něco. Konečně jsme zastavili. Vyšel z auta a za chvíli se vrátil. Ucítila jsem jídlo. Pak zase šlápl na plyn a jel. Asi po pěti minutách jsme někde zastavili a on mi sundal pytel z hlavy. Bála jsem se na něho podívat a tak jsem radši nechala hlavu skloněnou. Ale tím co řekl mě naprosto překvapil "Neboj se tady už jsi v bezpečí. Určitě musíš mí hlad dáš si něco k jídlu?" Jak ráda bych si něco k jídlu dala ale bála jsem se. Ani jsem nevěděla čeho. Možná jeho, možná toho že nevím kde jsem. Nakonec jsem pouze zavrtěla hlavou. "Vážně si nedáš? Určitě si už hodně dlouho nejedla. Mě se nemusíš bát." Pravda je že jsem nejedla už ode dne co mě unesli, už to musí být minimálně tři dny. Mě se nemusíš bát. Ta věta zní tak nádherně ale bojím se mu věřit. Nevím co je zač. Nevím kdo to je a podívat se na něho jsem se bála. Zase jsem zakroutila hlavou. "Vážně si nedáš?" Jak ráda bych si dala ale nemohla jsem, ne když mám propíchnutý jazyk. Asi už to vzdal. Za pár minut jsme znova vyjeli ale pytel mi už na hlavu nedal. Cestou jsem po něm nenápadně pokukovala ale bohužel jsem viděla jen jeho vlasy zezadu. Za chvíli jsem usnula. Zdál se mi nádherný sen že jsem s rodinou doma. Bavíme se a smějeme se jako kdysi. Pak se ale sen začne měnit v noční můru. Rodina zjistila s kým jsem se stýskala a řekli mi že už ho nemůžu nikdy vidět. Brečela jsem a řvala po nich že mi ničí štěstí. Utekla jsem a.. Dál sen nepokračoval něco mě probudilo. Auto zastavilo a já vykoukla z okna. Byli jsme před menším domkem za kterým byl jen les. Docela mi to připomínalo domov. Obrátila jsem svou pozornost zpátky do auta a pak mi někdo dal pytel přes hlavu a řekl "Promiň, tohle nedělám rád ale bohužel musím jinak by mě bratr zabil." Ucítila jsem že mě něco píchlo do ruky a pak jsem se už propadávala do tmy.
Nerad jsem to udělal ale musel jsem to udělat. Will nesnášel když mu někoho nesu do domu aniž by byl uspaný. Bojí se že by mohl být nebezpečný. Ona ale moc nebezpečně nevypadá. Teda aspoň doufám ještě jsem její obličej neviděl. Opatrně jsem ji vzal do náruče a otevřel dveře do domu. Brácha mě hned přivítal. "Ahoj Starku tak co kou…" Ani to nedořekl když viděl že někoho nesu v náručí. "Ahoj Wille ne nekoupil ale unesl. Promiň ale musel jsem víš co ji Robert udělal? Normálně ji svázal řetězem ke zdi a přes hlavu ji dal pytel dneska si pro ni měl přijet král stigojů. Gabriel. Musel jsem ji zachránit. Kdo ví co by ji Gabriel udělal." "Dobře, dones ji do ložnice. Ošetřím ji." Tohle jsem měl na Willovi nejradši bez jakýkoliv řečí udělal hned to co bylo nejdůležitější . Odnesl jsem ji do ložnice a šel Willovi pomoct s věcma.
Začala jsem se probírat. Ležela jsem na měkkém takže jsem v autě už nebyla. Bohužel jsem pořád měla ruce svázané a na hlavě pytel. Uslyšela jsem hlasy a kroky. "Wille pospeš si už se probírá" Ten hlas mi byl povědomý. "Však už jdu." Někdo se ke měn blížil. Byli dva. "Starku sundej ji ten pytel a rozvaž ji ruce." Konečně řekla jsem si v duchu. Konečně zase vidím. Vedle mě byli dva muži. Jeden vypadal tak na osmnáct a druhý asi na dvacet. Chtěla jsem něco říct ale když jsem pohnula jazykem ihned mi do čelisti vystřelila obrovská bolest. Pak mi jeden z nich rozvázal ruce a já s jima mohla konečně volně hýbat. Ten mladší chtěl něco říct ale předběhl ho ten starší. "Nemusíš se bát. Já jsem Will a tohle je Stark. Já tě teďka ošetřím a ty nám pak řekneš co se stalo. Tady Stark tě unesl od Roberta, to je ten který tě chytil." Přikývla jsem. Když jsem si je mohla pořádně prohlédnout tak jsem zjistila že to jsou dhampýři. Stark někam odešel a Will mi zkontroloval puls a uznal že je v pohodě. Pak mi řekl ať otevřu pusu. S velkou námahou jsem ji otevřela. Will syknul jako by věděl že to musí bolet. Stark hned přišel a zeptal se co se děje. "Wille co to má s jazykem?" "Co myslíš? Je to jasný. Propíchli ji ho aby nemohla mluvit, musela strašně trpět." Stark se pak na nic neptal a zase odešel. Pak mi opatrně vyndal jehlu z jazyka a já hned cítila jak se to začíná léčit. Pak mi řekl ať si lehnu na břicho. Poslechla jsem. Vyhrnul mi tričko a zalapal po dechu.
anketa:
Chcete aby měla Grace znovu křídla?
Ano/Ne


pěkné
přála bych jí aby měla opět křídla ale zároveň jsem zvědavá jak by to vypadalo kdyby je neměla 